Vesnice po tornádu: Nepotkal jsem zlomeného člověka

Report

Zlatu Maděřičovou znám skoro dvacet let. Když mi v pátek brzo ráno zazvonilo neznámé číslo, tušil jsem, že to bude ona. Na včerejší esemesku mi neodpověděla, teď použila mobil velitele zásahu v Moravské Nové Vsi. Nabitý a funkční telefon je v obci odříznuté od elektřiny vzácnost. Zlatka pláče a já vím, že je to zlé. Zlatka totiž pláče málokdy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zlata před patnácti lety založila v Moravské Nové Vsi komunitní nadaci a od té doby trpělivě rozvíjí sousedské vztahy v obcích na Břeclavsku a Hodonínsku. Pomáhá zde také zachovávat folklórní tradice, pracuje s mladými lidmi a dobrovolníky, organizuje úspěšné bleší trhy.  

U zrodu Jihomoravské komunitní nadace stála tak trochu i Nadace Via, kde jsem dvaadvacet let pracoval. Proto hned ve čtvrtek večer píšu Zlatě, jestli jsou doma všichni v pořádku.

Když se mi plačící Zlata v pátek ráno dovolá a vylíčí svou noc v nemocnici (naštěstí jen čtyři stehy na rameni), volám kolegům z Nadace Via a snažím se zjistit, co bychom mohli udělat. „Podívej se na darujme.cz,“ zní odpověď. Je osm ráno a výtěžek sbírky, kterou nadace otevřela hned ve čtvrtek večer, ukazuje 11 milionů korun od 11 tisíc dárců.

Během odpoledne nakoupím trochu jídla, přihodím několik párů pracovních rukavic a placku od Žufánka a mířím na vlak. Večer jsem v Břeclavi a sedám na kolo. Chci Zlatce a Tondovi pomoct s čímkoliv, co bude potřeba. A chci s nimi mluvit o tom, co a jak může v téhle těžké situaci udělat pro místní lidi Jihomoravská komunitní nadace – teď, za pár týdnů, za několik měsíců.

V jedenáct večer jdeme se Zlatkou a Tondou na pozdní večeři před zpustošenou budovu obecního úřadu. Jsou tady obří hromady balených vod, k mání jsou i mnohé další nápoje, hasiči zde provozují gril, nabízejí výborné makrely a klobásy. Je tu také jediná elektrocentrála široko daleko. Občerstvuje se tady s námi obecní policista a několik dobrovolníků z Brna.  

Pozorujeme blesky nad Břeclaví a Tonda nabádá, abychom šli domů natáhnout fólii do vymlácených oken. Když řežeme fólii v prvním patře, ukazuje mi Tonda část domu, kde střecha uletěla i s trámy. „Nevím, kam odletěly. Ale tyhle přistály na naší zahradě, tak jsem je sem provizorně dal. Možná jsou z kostela.“ Místnímu kostelu opravdu chybí velká část krovu. Hodiny na věži se zastavily v čase 19:27 – v tu chvíli se přihnalo tornádo.

Všechna okna jsou zalepena v půl druhé ráno, chvíli si ještě povídáme o tom, co se vlastně stalo. Tonda nejdřív slyšel zvláštní zvuk a když se podíval ven, spatřil létat ve velké výšce spoustu předmětů. Než mu došlo, co se děje, začalo se tříštit sklo z jeho vlastních oken. Snažil se držet dveře, ale marně.

Zlatka si mezitím stihla někam kleknout, ale stejně jí letící střep pořezal ruku a byly z toho čtyři stehy v břeclavské nemocnici.

Spát jdeme kousek po druhé hodině. Zlata s Tondou uléhají ve sklepní místnosti, já zalézám v přízemí do spacáku.

 

Jak sehnat nakladač

Vstávám po sedmé ráno a jdu se projít. Nejdřív hledám sochu T. G. Masaryka, o které mi Tonda včera vyprávěl – leží tam prý rozbitá na pět kusů, tváří k zemi. Hned vedle je padlý svatý.

Kam dohlédnu, jsou v ulicích sutiny a na střechách natažené modré nebo zelené fólie. Tu a tam leží na ulici velká plechová koule – srolovaná střecha některého z domů.

Od sobotního rána pomáhají u Zlatky a Tondy kamarádi z té časti obce, která zůstala mimo trychtýř tornáda. Ve středu odjeli na dovolenou do Karlových Varů, ve čtvrtek večer se podívali na televizi a v pátek už seděli ve vlaku zpátky domů. Teď uklízejí na zahradách svých sousedů a kamarádů.

Na pomoc přijela i část rodiny, vydatnou pomoc představují také hasiči – místní, přespolní i z daleka.

K valníku, který sehnal Tonda někde u Brna, seženu ve vsi nakladač. Jak se to dělá? Chodíte po vsi a když vidíte někde stát či pracovat nakladač, zeptáte se, jestli náhodou není či nebude volný.  

Připadá mi, že místní lidé jsou ještě v kolektivním šoku, který přebíjejí horečnou činorodostí. Všichni někam chodí, něco přenášejí, ulice jsou ucpané auty všeho druhu, všichni chtějí mluvit se starostou, místní rozhlas pořád něco hlásí. Do toho volají dárci, že by chtěli pomoct nějaké konkrétní rodině, která je na tom nejhůř.

Jako kdybych se ocitl uprostřed mraveniště. A celou dobu obdivuju nadhled Tondy a Zlatky. Mají částečně zdemolovaný dům a vymlácenou většinu nových oken, která měnili před třemi týdny. Stodola přestavěná na společenskou místnost s kuchyní, srdce zdejšího nadačního života, je bez střechy.

Zlatka ani Tonda se nehroutí, nenaříkají. Odklízejí sutiny, organizují pomoc, tu a tam zavtipkují.

V Moravské Nové Vsi jsem strávil šestnáct hodin. Když jsem zrovna nepomáhal odklízet sutiny, fotil jsem. Pokud na vás při prohlížení snímků z Moravské Nové Vsi padne zmar, tak vězte, že je to trochu klamný dojem. Atmosféra na místě je svým způsobem povzbuzující, plná naděje.

Nepotkal jsem jediného zlomeného člověka.

Všude panoval čilý ruch a shon. Bylo vidět, že společná práce místních lidí, jejich příbuzných, dobrovolníků, hasičů, vojáků i členů krizového štábu, podpořená obrovskou solidaritou a dobrou vůlí lidí z celé republiky, jde správným směrem.

Když jsem se v sobotu večer z jižní Moravy vracel, bylo už na sbírce vyhlášené Nadací Via přes sto čtyřicet milionů korun. V součtu s dalšími sbírkami se jen během prvních čtyř dní vybralo přes půl miliardy.

 

Na aktuální stav sbírky se můžete podívat zde.

Rozsáhlou fotoreportáž z Moravské Nové Vsi najdete zde.

 

Autor byl v letech 1999-2019 ředitelem Nadace Via

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama