Smiluj se nad námi hříšníky!

Lidé

Na životě je krásné, že se i ze zcela rozdílných osobností můžou stát přátelé. Sešli jsme se ve zkušebně divoké kapely Povodí Ohře, která sídlí v plzeňském KD Peklo. Zpěvák, zasloužilý toxikoman a pankáč non plus ultra s přezdívkou Sisi (47 let) dorazil se třemi plechovkami piva. Za chvíli přišel Blažej Pelán (52), kaplan z věznice na Borech, který měl v ruce Bibli. Na vteřinu se objali a začali vyprávět.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vy jste, pánové, neuvěřitelná dvojka. Začněme u Sisiho: Ten mi vždycky připadal jako neznaboh, troska, všech pankáčů král. A teď se objímá s kaplanem!

SISI: Zdání klame a já asi vždycky hledal něco jako Boha. Říkal jsem si, proč ke mně nepřichází, ale pak se staly události, při nichž jsem pochopil, že opravdu je – jenom to nikomu nevnucuju... Jo, lidi mě mají zafixovaného jako nějakého pankáče feťáckého typu, ale ať si myslí cokoli, mně to je jedno. Když pak s nimi po ránu popíjím pivo, tak občas zjistí, že to je trochu jinak.

 

Jaké události tě přesvědčily o Boží existenci?

Zhruba před dvanácti lety už jsem cítil, že je se mnou něco špatně, tak jsem vyrazil na pouť do Izraele a nechal se pokřtít v Jordánu. Když jsem vylezl z vody ven, opravdu jsem cítil, že přišlo odpuštění hříchů.

 

Co s tebou bylo špatně? Příliš mnoho drog?

Taky. Bavíme se o pervitinu, který bere většina lidí v mém okolí, ale platí to i o ostatních drogách: všem něco dají, například zakřiknutý člověk díky nim vykročí dopředu. Ale všem taky spravedlivě berou, křiví a ničí jim charakter. Čím víc bereš, tím větší jsi troska, a když člověk zjistí, že přišel o všechno, začíná hledat – spousta narkomanů se v tu chvíli obrací k Bohu... Mě štvalo, jak ztrácím charakter, že dělám sviňárny, měl jsem výčitky, ale církev mi připadala příliš dogmaticky svázaná, tak jsem zkoušel hledat sám.

 

A ponořil jsi hlavu do Jordánu.

Jo. Vylezl jsem očištěn, jenom jsem nevěděl, že se za chvíli zase objeví ďábel, který řekne, čekám na tebe. Začal ponoukat, a já hned na letišti ukradl flašku vodky, ačkoli jsem si ve stejnou chvíli říkal: Proč to děláš? V tom byl rozdíl – cítil jsem, jak je to nutkání hnusný. Takže tímhle pokusem jsem si ověřil, že víra funguje, že mi může být odpuštěno, že se pak cítím líp, a že bych se snad teda mohl stát i lepším člověkem.

 

Jak se to vyznání poslouchá kaplanovi?

BLAŽEJ: Je mi povědomé, protože mám za sebou taky zkušenost setkání s Kristem... Obecně platí, že není křesťan jako křesťan: když například budeš chodit neděli co neděli do garáže, tak se z tebe nestane auto, a stejně tak když budeš chodit do kostela, aniž by sis uvědomoval, že jsi hříšník, tak se žádná zásadní změna nestane. Čím dřív člověk padne na hubu, kde se zamyslí, tím líp. Dno bývá odrazovým můstkem, a já teda nikdy nebral drogy, ale taky jsem dělal lumpárny.

 

V jakém smyslu?

Od dětství jsem chodil do kostela, ale schizofrenně vedl dvojí život – v neděli jsem byl svatý chlapec, co čte při mších z Bible, ale pak jsem odložil svaté hadry, vzal si koženou bundu a šel chlastat nebo poslouchat black metal.

SISI: K neděli patří všechno; kostel, pivo, fotbal...

BLAŽEJ: Jo, ale já býval pyšný, agresivní a sobecký; někdy se mi ze sebe samotného chtělo zvracet. Byl jsem natřený bílou barvou jak hrob.

SISI: To myslíš jak?

BLAŽEJ: Když Ježíš kritizoval farizeje a zákoníky, tak jim říkal obílené hroby, protože hroby bývaly navenek bílé, ale uvnitř špína a hniloba. Takoví jsou lidé, kteří si hrají na vzorné, ale v srdci mají chtíč, závist, hrabivost...

SISI: Tak to je v prdeli, jsem obílenej hrob: plnej chtíče.

 

 

Počkej – nech kaplana vyprávět o setkání s Kristem!

BLAŽEJ: Dar víry jsem přijal v devatenácti, ale začalo to o rok dřív, po maturitě v osmdesátém sedmém. Celý další rok jsem se pak setkával s mužem o deset let starším jménem Václav, který byl dlouho závislý na alkoholu; policajti občas udělali šťáru v hašiš boudě jeho party, kde kluci zapíjeli prášky vínem a pak dělali bordel na zábavách. Vašek ale zároveň četl filozofické knížky, začal chodit do kostela a debatoval o víře. Pracovat jezdil od nás z Nového Města na Moravě do Prahy a jednoho dne přestal chodit mezi ostatní kluky, kteří říkali, že se Vašek zbláznil: „Sestoupil na něj Duch svatý!“ Tak jsem za ním zašel a on měl v očích něco nového, co mě provokovalo. Říkal, že ho Ježíš osvobodil, odpustil mu hříchy, že je najednou svobodnej. Přestal pít, vyházel brajgl z bytu, věnoval mi Bibli, nahlas četl Ježíšova slova a ve mně něco dozrávalo. V létě roku 1988 řekl: „Hele, jestli chceš, přijmi Krista…“ Klekli jsme si na koberec, já ze sebe hodinu sypal svoje hříchy, jak jsem třeba tahal holky ve škole za vlasy, on se upřímně modlil, a bylo to, jako by mi někdo ubíral ze zad tíhu. Čili něco podobného jako Sisiho Jordán. Tehdy jsem hmatatelně zakusil projev Boží přítomnosti.

 

Co dělal tou dobou Sisi?

SISI: Učil jsem se v Plzni elektrikářem na učňáku, takže jsem nejspíš postával u kiosku na nádraží, pil tam pivo a radoval se z pocitu svobody… Ale počkej: v září roku 1987 se stala jedna z nejzásadnějších událostí v mém životě! Tehdy se tady v Lochotíně uskutečnil takzvaný Mírový festival pro Olofa Palmeho, zavražděného švédského politika, který byl levičák, a tak se přidaly i socialistické země. Paradoxní je, že my z učiliště jsme měli účast povinnou, jen nám řekli, ať dáváme bacha: Budou tam hrát nějaký protistátní kapely, tak se do ničeho nepřimotejte! Na plzeňském nádraží jsem tenkrát úplně poprvé viděl desítky pankáčů z celé naší republiky i z Německa.

 

Jaký máš nejsilnější zážitek ze samotného festivalu?

Tehdy byla šílená dramaturgie, vystoupily naprosto nesourodé kapely, třeba folkáči H.R.B., Stromboli, ale lidi mého typu se strašně těšili na skupiny ze západního Německa: Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten. Toten Hosen byli čistý punk, vlítli na pódium, začal nářez, pogo, skákání z pódia, nádhera. Jenomže pak vystoupil Michal David, po kterém lidi začali házet štěrk, takže musel brzy vyklidit pódium. Začala mela. Bitky s policajty, kteří nakonec natlačili západní Němce do autobusu a odvezli je za hranice, čili Neu-bauteni vůbec nevystoupili. A mně se v tu chvíli změnil život – odteď už navždy a jedině punk.

 

Nicméně o čtvrt století později Sisi ponoří hlavu do Jordánu…

BLAŽEJ: Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, mě nic nepřekvapí, ani tenhle zvláštní Boží dotek, který Sisi dostal darem. Komenský řekl: Čím je tma hustší, tím méně světla stačí. A v Bibli stojí: Kde se rozhojnil hřích, tam se ještě víc rozhojnila milost… Něco o tom vím, protože pracuju v kriminále, kde je silná kumulace zla. Každý si tam tahá svoje démony a citlivější lidé, kteří sedí třeba za podvod, někdy ve vězení shodí dvacet kilo stresem.

 

Což by se vytáhlému a hubenému Sisimu stát nemohlo!

SISI: Pozor, poslední dobou jsem přibral dvanáct kilo. Po jednom alkoholickém excesu mi ochrnula ruka, člověče, dostal jsem léky, ale následovala vlčí žravost, takže mám další hřích, tentokrát obžerství… Ale vzpomněl jsem si na dobu před dvaceti lety, kdy nás naháněla hygiena, jestli nemáme žloutenku C. V Chebu žilo asi třicet narkomanů, takže nebyl problém pochytat všechny; když měli jednoho, zjišťovali, s kým spal, takže takhle ses dozvěděl, že tvoje holka spala ještě se třema jinejma, a všichni jsme se sešli v nemocnici. No a tehdy jsem vážil padesát osm kilo… Víš, co jsme v tom špitále všichni zuřivě četli a trhali si to navzájem z rukou? Román A uzřela oslice anděla od Nicka Cavea, který psal tu knihu taky na drogách, a přesto to je nádhernej příběh.

 

Kaplane, upřímně: Kamarádíš se Sisim nezištně, nebo z něj chceš udělat stoprocentního křesťana podle svých představ?

BLAŽEJ: Rád bych byl nablízku, kdyby Pán Bůh chtěl Sisiho ještě víc požehnat, víc se mu dát poznat a dát mu víc svého daru, protože on má sklady plné. Sisi už si něco málo vzal, ale je tam toho pro něj připraveného víc, takže ano, vždycky mě potěší, když někdo uvěří, ale žádnou čárku si nutně udělat nepotřebuju.

 

Hory? Sorry: Bory

Jak jste se vy dva spřátelili?

BLAŽEJ: Loni jsem hledal kapely na vězeňský festival Mezi katry a hlavní kaplan, což je náš šéf na generálním ředitelství, se zeptal, jestli znám Povodí Ohře. Tak jsem si je poslechl, ze Sisiho cítil upřímnost, přesvědčivost, zapálení, a slovo dalo slovo. Kromě Povodí Ohře zahráli ještě Safenat Paneach, kteří skvěle zhudebňují valdické básně Magora Jirouse, plus tehdejší vězeňská kapela Těleso, která se rozpadla po propuštění zpěváka a basáka.

SISI: Ta vězeňská kapela byla úžasná, nevěřil jsem svým očím. K mikrofonu přišel všude potetovanej týpek a začal zpívat: „Hele stará sorry, letos žádný hory / včera jsem to posral, sjedeme si Bory…“ Úplná hymna! Jinak byl ten koncert zvláštní, protože vězni musí sedět, hlídá je kordon bachařů, následoval raut, který ti vězni připravili, ale nemohli nic ochutnat… Seznámil jsem se tam s valdickým kaplanem, tak říkám, že do Valdic bych se opravdu moc těšil, ale on řekl: Tam si vaše kapela určitě nezahraje!

BLAŽEJ: Půdu si musíš připravovat postupně, my na Borech taky začínali s kytaristou Štěpánem Rakem!

 

Co vězni na Povodí Ohře říkali?

Byli nadšení, ještě další týden při bohoslužbě mi připomínali Sisiho refrén „Ježíši, spasiteli lidstva, smiluj se nad námi hříšníky“ z písně Vašek. Přímo při koncertě nebylo na place úplně plno, ale snad sto padesát vězňů sedělo v oknech a pak mi říkali: „Pane kaplane, nezlobte se, ale všichni bachaři byli na place, tak jsme si mohli udělat kafe, zapálit cigáro a bez stresu se nasáčkovat do oken, odkud jsme taky slyšeli…“

 

Jen bych připomněl, že v písni Vašek zpívá Sisi taky tohle: „Potomci bejvalejch narkomanů, příbuzní kurev / vy máte odvahu na hlavu Vaška svůj zasranej život nakydat?!“

BLAŽEJ: Já znám tu píseň dobře. Když ji kluci vydávali jako singl, tak jsem byl kmotrem a se Sisim jsem si ji zazpíval na pódiu, což bylo super.

 

Může si to kaplan dovolit?

Je možné, že kdyby někteří kolegové věděli, že jsem zpíval v klubu, trochu by si mě podali.

SISI: Obhájil by ses tím, že jsi to pojal jako kázání – až jsem si říkal, co na to lidi pod pódiem, když jim povídáš o Bohu. Podle mě váhali, jestli ses zbláznil ty, my, nebo oni...

BLAŽEJ: Ano, text je drsnější, jsou v něm vulgarismy, ale to je jen forma, a obsah je pravdivý, dobrý, takže bych si před kaplany to řvaní na pódiu obhájil. O Ježíši zbožní farizejové a zákoníci s výčitkou říkali, že je přítelem celníků a nevěstek, tak proč já bych nemohl jít s Jeho láskou do klubu, kde lidi pijou, a třeba i fetujou?

SISI: Podle mě si všichni řekli, že je to nějakej vtip, když začal kaplan kázat. Na druhou stranu mohli ocenit, že je muzikant a píseň vystřihl líp než já, dokonce jsem se mohl uklidit do strany. Jak je vysokej, tak jsem mu jen posunul výš svůj mikrofon, aby se nemusel hrbit – kaplan by měl stát rovně.

BLAŽEJ: Jestli jsem muzikant, nevím, jenom na gymplu jsme zkoušeli s metalovou kapelou; našimi vzory byly Metallica a Arakain. Ale bláznit na pódiu jsem mohl až teď, po padesátce… My kaplani jsme každý jiný, někdo teolog, někdo učitel, někdo pastýř, no a já jsem evangelista neboli rád sdílím evangelium jednoduše a s kýmkoli. Vždycky mě lákal terén, a proto jsem taky nadšeně vyslyšel nabídku z církve, abych v Plzni působil nejdřív jako dobrovolník mezi drogově závislými a posléze ve věznici. Věděl jsem, že mě to posune dál. Komunikace s feťáky anebo vězni je výbornou školou života i víry.

 

Řekli byste, že je konzervatismus punkem dneška?

BLAŽEJ: To je zajímavá myšlenka!

SISI: Taky jsem překvapenej, ale vlastně máš pravdu, je to výstřední, spousta lidí tě má za debila. Mám jednoho kamaráda, který uvěřil, ale říká, že si o tom může popovídat jenom se mnou, ostatní ho považujou za cvoka. Občas nás v hospodě napadne, že bychom to přece jen někomu říct mohli, ale pak si s tím člověkem radši dáme jen pivo, protože by debata nejspíš nevedla nikam. Škoda, třeba já lidi rád poslouchám, a když mi to sedne, tak mám pocit, jako bych něco dostával...

 

Hrozilo ti někdy vězení?

Mezi starýma kriminálníkama jsem se pohyboval a znám všechny ty jejich fígle. Jak si třeba ve vězení nechali zasunout do penisu kuličky z ložisek a po propuštění pak obvykle odcházeli z mejdanů s nejkrásnějšíma ženskejma, protože skvěle uspokojovali jejich potřeby…

BLAŽEJ: Cože? Ti tvoji známí byli spíš ve Valdicích nebo na Mírově, ne?

SISI: Jen se na to v práci zeptej… No a tihle kamarádi mi říkali, že do kriminálu určitě půjdu, třeba Malina, co se pak oběsil. Přežil spoustu perníku, kriminály, na čas odjel do Ameriky, po návratu si našel mladší ženu, dítě si udělali, ale ona se s ním rozešla, což neustál. V hospodě řekl, „čau, naposledy za vás platím, jdu se oběsit“, nikdo tomu moc nevěnoval pozornost, a pak ho našli viset ve Františkových Lázních. Ale dokud žil, tak mi říkal: „Sisi, ty tam půjdeš, ale ničeho se neboj, kluků jako ty tam je spousta a budeš se mít v podstatě dobře.“

BLAŽEJ: Nakonec ses do vězení dostal až loni – jako muzikant.

SISI: A to jsem čuměl; řekl bych, že se tam moc neinvestuje, společnost se prý pozná podle toho, jaké má kriminály. Třeba kamarád Diazeppelin byl zavřenej ve Španělsku i v Německu a říká, že nejhorší je to u nás, ve Španělsku prej hrajou tenis. Čuměl jsem, za co byl zavřenej – dal facku ženský, ona někam zavolala, přijelo komando, Diazeppelin slyšel těžký boty, tak skočil z okna, a kdyby nepřistál ve věšáku na prádlo, tak je mrtvej. Za půl roku ho pustili a prej v pohodě: obden fotbálek, denně bagety.

 

Dobře, ale jak ses dokázal kriminálu vyhnout?

Člověk mého typu se tam nejčastěji dostával, když ho chytili u vaření drogy, a tak jsem se u toho snažil spíš nebýt, ačkoli pak na mě míň zbylo.

 

Jak si vysvětlit fakt, kaplane, že Sisiho drogy úplně nezdevastovaly?

BLAŽEJ: Za čtrnáct let na Borech jsem mluvil se spoustou chlapů, kterým šlo kvůli tvrdým drogám o život, a pochopil, že tělo vydrží strašně moc, v čemž vidím mimo jiné Boží ochranu. Znám lidi, kteří si s drogami zažili peklo, uvěřili, začali sloužit Bohu, pomáhat jiným, a to jsou nádherné zázraky.

 

Vy dva jste se kdysi klidně mohli potkat v plzeňském drogovém terénu, ne?

Možná jo. První rok jsem tady chodil v rámci církevní terapeutické služby do různých squatů, vyměňoval feťákům stříkačky, ošetřoval jim zranění, zval je do kavárny, a když to bylo možné, pokoušel se je dostat do léčebny… Kousek od téhle zkušebny byl třeba lihovar, v něm hluboká vrstva krámů, hadrů, plechovek, zápach, já tam přišel, „haló, je tu někdo?“, hromada smetí se otevřela a vyplaval človíček, kterému jsem dal čistou stříkačku...

SISI: Mě drogy nezdevastovaly možná proto, že jsem v nich hledal něco beatnicky povznášejícího, ale pak jsem zjistil, jak to končívá. Jednou jsem dostal toxickou psychózu, což jsou takové slyšiny a vidiny, tak mě odvezli nejdřív do nemocnice, kde se lékaři nechtěli párat s feťákem, a proto mě poslali do blázince. Jenže záchranář řekl, že se mu se mnou nechce takhle v noci z Chebu do Dobřan jezdit: „Kam tě mám hodit? Kdyžtak řekneme, že jsi utekl…“ Já navrhl, ať mě hodí do hospody, tam přišli další feťáci s tím, že mi zavřeli holku a že po mně asi půjdou, ať odjedu, někdo mi dal boty, já zmizel za starými kamarády z učňáku, čtrnáct dní u nich ležel, sem tam mi dali opiát, abych byl v klidu, načež někdo přišel: A nechceš začít chodit do práce? To mě překvapilo, a oni, že dělají teleshopping, prodávají žehličky a podobně. Sehnali mi košili, džíny, a šup, další rok jsem profesionálně ojebával lidi. Pak jsme jeli na prodejní výstavu do Prahy a ostatní prodavači se ptali, jestli neumím sehnat trávu, tak jsem zašel za známým z Chebu, co tam zrovna klátil nějakou herečku, taky už je mrtvej, a říkám: „Kanec, jsou tady lidi, co mají dost prachů a chtěj koupit trávu.“ On kývl, ale za chvíli přinesl pytel perníku: „Dej jim tohle.“

 

Jak to dopadlo?

Říkám: „Hoši, šňupněte si trochu,“ a oni za chvíli přišli, pěnu u huby: „Nic to nedělá, jenom si povídáme, nemáš ještě?“ Tak jsem jim dal ještě, druhý den přijdu zas, a vidím, jak jsou u těch stánků všichni strašně zrychlený. Ptali se, jestli by něco nezbylo, znovu nakráčel potetovanej Kanec, ale vrazil do našeho nic nechápajícího šéfa, řekl mu, že tady má nějakou objednávku, šéf zařval, ať vypadne, Kanec odsekl, že mu propíchá gumy u auta, všichni okolo zrychlení… Toho dne jsem ve firmě skončil.

 

Hezká historka; ale nevysvětluje, díky čemu jsi drogy přežil.

Například ta psychóza je předposlední zastávkou. Pak buď musíš přestat brát, nebo pokračuješ, ale už jenom do prdele. Možná můžeš být i nějakej Jack London, kterej všechno vydrží, nejvíc vypije, nejvíc unese, vydrží největší zimu, protože je dobrej, ale nevím. Já takové chlapy moc rád nemám… Hele, jak říkám, viděl jsem třeba cikány, smažky a obrovský rváče, ze kterých se stali věřící lidé. V Chebu máme jednoho, kterého se všichni bojí, vědí, že je schopen vymlátit hospodu, ale ten si občas zavolá taxíka, vystrašenému řidiči přikáže, dovez mě ke kostelu a čekej, načež tam klečí pět hodin a modlí se – chudák jeho ségra pak musí platit čekačku a říká: „Brácha, už jdi někam…“ Načež on většinou začne kázat, třeba: „Nežerte kachny, kachny žerou hovna!“ Což sice zní divně, ale vlastně má pravdu; je to zajímavý.

BLAŽEJ: Mně se líbí, jak nikoho neodsuzuješ. Lidi mají ve zvyku soudit, a neuvědomí si, že každý člověk je osobnost, akorát více či méně zdeformovaná. Práce v kriminále mi ukázala, že trest odnětí svobody může hříšníka zastavit a nastavit na nové podněty, k nové motivaci. Když s lidmi začneš mluvit a odkrývat nánosy, zjistíš, že není darebák jako darebák. O vězních kdekdo mluví jako o odpadu, ale i mezi nimi jsou krásné osobnosti – být kaplanem a pomáhat jim, to je vzrušující profese i poslání od Boha... Jestli můžu, přečtu vám nějaký verš, dejme tomu z Římanům, kapitola patnáctá, a z toho pochopíte, jak živé křesťanství je.

SISI: Já si od tebe cokoli poslechnu rád.

BLAŽEJ: Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán. / Ale také: Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. / Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem…

SISI: Hezký! Mě zase zaujalo, když jsem nedávno otevřel Bibli a přečetl si: Když ostatní se baví, ty odejdi do polí a buď tam.

BLAŽEJ: Tohle tam je? Nemáš parafrázovaný překlad?

SISI: Podle mě je, Blažeji! Tak si to někdy přečti!

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama