Po přeslici: Pieta

Kultura

Krásné a zdrcující. To jsem si říkala, když jsem stála na Staroměstském náměstí a dívala se na pětadvacet tisíc křížů. Na dlažbu je tam k uctění památky zemřelých na covid-19 namalovali dobrovolníci, svolaní Milionem chvilek pro demokracii. Dvaadvacátého března 2020 u nás na tuto nemoc zemřel první člověk. Teď už je mrtvých celé náměstí před pomníkem mistra Jana Husa a kolem dokola mariánského sloupu. Vidět to takhle, bílé na černém...

Audio
verze

Uběhl víc než rok, co ve světě i u nás začala úřadovat pandemie SARS-CoV-2. Od té doby se v České republice potácíme od lockdownů k překotným uvolněním a zpět k dalším lock-
downům a oběti na životech tohoto státního experimentu závratně rostou. Na jakém čísle se zastaví? A kolik lidí zemřelo jen proto, že se báli jít k doktorovi, anebo proto, že se v době nejhoršího nárůstu nemocných zredukovala ostatní nemocniční péče?

Mohlo se něco dělat jinak? Mohli jsme na tom být líp? Bylo tichou strategií vlády promoření obyvatel, anebo šlo „jen“ o její totální neumětelství? To vše kořeněné populismem nebo byznysem nebo jen slabošstvím některých jejích představitelů, toužících být za každou cenu na vrcholu.

Proč se v naší populaci nechala virová nálož tak dramaticky rozjet? Proč dlouho vázlo očkování, i když tu už vakcíny byly? Proč jich vláda objednala míň, než mohla? Proč se v očkovací strategii striktně nedodržoval přednostní nárok nejstarších a nejohroženějších věkových skupin? Neměla k nim patřit jen jediná výjimka, totiž lékaři a zdravotníci? Jen v březnu zemřelo v naší republice na covid-19 přes pět tisíc lidí!

Mezi nimi i básník, spisovatel, písničkář a humorista Jan Vodňanský, signatář Charty 77, krásný a statečný člověk. V červnu tohoto roku by oslavil osmdesáté narozeniny. Byl ve velmi dobré mentální i fyzické kondici. Byl opatrný. Čekal na očkování. Ale nedočkal se, i když ho měl na dosah. Při vyšetření před vakcinací se zjistilo, že má covid.

Stav nebezpečně nevypadal; zaléčený pacient byl poslán domů. Když se za pár dní náhle prudce zhoršil a byl převezen do přeplněné nemocnice, ventilátor na něho nevyšel! Jan Vodňanský, tvůrce osobitého intelektuálního absurdního humoru, spisovatel, lidový filozof, ale i pevná morální autorita, zemřel.

Mohl žít, kdyby…

 

 

Není to ani dva měsíce, co jsme s mužem zas a znovu poslouchali LP desku a pak i CD, kde jsou zaznamenána představení z nejlepší doby dvojice Jan Vodňanský & Petr Skoumal. Je to zaručený recept, jak si přivolat dobrou náladu, jak se od srdce zasmát, radovat se ze života i z toho, že má naše kultura naprosto jedinečné bohatství: dar chytrého humoru a dvojic, které ho tvořily. Werich a Voskovec, Suchý a Šlitr…

Vodňanský se Skoumalem! Milujeme jejich už dávno nesmrtelné písničky, třeba „Neteře“, milujeme jejich ulítlé rýmovačky, jazykové hříčky, třeba „Kdo jí tvaroh, vidí za roh“, a ze všeho nejvíc milujeme rozhlasové reportáže, třeba „Priamy prenos zo šachového finále“ ve skvělém podání Miloslava Štibicha, který svého času (toho nejlepšího) s dvojicí vystupoval.

Milujeme Vodňanského (pseudo)filozofické přednášky, třeba „Analýzu Sněhurky“. To je tak úžasný humor. To je taková radost. Pořád. Dnes stejně jako kdysi.

„Po ulici tiše plul absolutní vůl.“ Napsala jsem si při poslechu V&S na cedulku jednu z Vodňanského slovních hříček a dala si ji na stůl k notebooku s tím, že ji třeba zacituju v nějakém svém fejetonu o dnešní době. Že to bude v souvislosti se smrtí autora, mě fakt nenapadlo.

„Mám-li hlavu velikosti tykve, nač mi na ní měřit IQ?“ vybavilo se mi, když jsem stála na Staroměstském náměstí a s pokorou hleděla na ty tisíce bílých křížů a smutek a rozjímání narušil chlap. Byl zahalený do bílého pláště, na hlavě měl bílou kšiltovku naraženou hluboko do čela, takže byl dokonale maskován.

V jedné ruce nesl kýbl s vodou, v druhé měl mop. U krajní řady křížů se zastavil a začal je smývat. Ochraptělým hlasem fanatického fotbalového fanouška hulákal, že toho všeho má plný zuby. Kříže tady nechce! Kříže tady nebudou! Je mu jedno, že je tu primátor povolil. On má právo, aby se mu to nelíbilo. „Všechno je to vymyšlený, akorát tady umřem na strach!“ Řval a drhnul dlažbu před sebou.

Lidé, co si předtím s dojetím fotili pietu – k některým křížům připsali pozůstalí jméno, zapálili svíčku a položili kytičku –, k chlapovi spěchali. Začali si ho fotit a jakýsi profi kameraman i natáčet. Nevydržela jsem a zakřičela: „Proč si ho všímáte? Vždyť tomu blbovi jenom děláte reklamu!“

Chlap začal řvát na mě. Neposlouchala jsem ho. Šla jsem na druhou stranu náměstí a všimla si, že ještě než se i ostatní diváci toho ubohého kusu rozešli, chlap tyč s mopem demonstrativně přelomil přes koleno a s výkřiky o svých právech ho vyhodil do nejbližšího koše.

 

Když jsem už zase v tichu a rozjímání chodila mezi tisíci kříži obětí covidu, vzpomněla jsem si na výjimečně absolutně smutnou píseň s textem Jana Vodňanského a jímavou melodií Petra Skoumala, kterou kdysi dávno překrásně nazpívala Zdenka Lorencová. Jmenuje se Králík pokusný.

 

Je králík pokusný a stříhá ušima,

je králík pokusný,

však taky duši má.

Tu duši ušatou, tu duši pokusnou

a oči pláčí tmou, dokud neusnou.

 

Ty oči králičí, ty uši ušaté,

ty oči vykřičí, že ho tak necháte,

vy, páni vědci, malýho králíka,

kterýho z kůže bolest vysvlíká.

 

Dělejte pokusy, řežte ho na kusy,

ať nikdo nezkusí, tak jako on.

A kdo se pokusí řezat i pláč,

tichý pláč králičí, koho to nezničí.

 

Ať mi to klidně vylíčí a každou slzu zvlášť…

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama