Strhněte ty sochy. Verze New Orleans

Report

Odstraňování soch a názvů spojených s otrokářstvím začalo ve Spojených státech už před lety, v souvislosti s červnovými protesty proti rasismu po zabití neozbrojeného černocha bělošským policistou však nabralo na síle. V jižanském New Orleansu usilují aktivisté třeba o to, aby se ulice přestala jmenovat po muži, jenž otrokářství označoval za dobro. Bude to stát moc peněz – říkají jedni. Nemám s tím problém – říkají jiní.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jde o tradici starou 130 let. Názvy ulic jsou ve čtvrti Uptown amerického New Orleansu vepsány přímo do chodníků: drožkařům kdysi takové značení vyhovovalo – nemuseli příliš kroutit hlavou, jak by si vyžadovalo, kdyby byly nápisy na bočních zdech nebo lampách. 

Už brzy ale možná značení v podobě barevných kachlíčků z některých ulic zmizí.

Zatímco začátkem června se v mnoha amerických městech masově protestovalo proti zabití neozbrojeného Afroameričana George Floyda při zatýkání bílým policistou a někdy demonstrace doprovázelo násilí, starý New Orleans byl překvapivě klidnější. Ačkoli leží hluboko na jihu Spojených států, ve státě Louisiana, patřícím za americké občanské války
v 19. století ke Konfederaci, která se odtrhla od Severu a deklarovala, že lidé černé barvy pleti nejsou rovni bělochům a otroctví je jejich přirozeným stavem.

Dnes populaci New Orleansu, největšího města Louisiany, tvoří z šedesáti procent Afroameričané. I zde se v červnu scházeli lidé na různých symbolických místech, blokovali dálnici, nespokojenost dávali najevo před policejními stanicemi nebo před domem neworleanské starostky, mimochodem Afroameričanky, LaToye Cantrell. Nebylo zde ovšem žádné rabování ani zapalování aut: nedělo se nic takového jako chaos před patnácti lety při hurikánu Katrina, který odřízl New Orleans od světa a kdy místní zažili noci bez elektřiny a pitné vody, zato se zvukem výstřelů. 

Jedním z hlavních místních hesel protestů organizovaných hnutím Black Lives Matter (Na černých životech záleží) se ovšem stalo „Take ’em down!“, čili „Strhněte je“. Strhněte sochy, názvy ulic, čtvrtí a parků pojmenovaných po historických osobnostech spojených s oslavováním otrokářství a jižanskou Konfederací.

 

Mám černošské přátele

Je neděle dopoledne uprostřed června, projíždím uptownským parkem, který je na první pohled zaplněný. Lidé se probudili do druhého dne další fáze otevírání města po dlouhém koronavirovém uzavření: konečně si mohli jít zaběhat nebo si v parku udělat piknik s rodinou.

Zastavuji v Calhounově ulici, na jedné z těch, které se zřejmě už brzy budou jmenovat jinak. John C. Calhoun byl sedmým viceprezidentem Spojených států a proslul jako člověk, který označoval otroctví za „dobro“ přinášející prospěch otrokářům i otrokům. Sám vlastnil 50 otroků a přezdívalo se mu „železný muž“.

V menším domku na rohu Calhoun Street a Camp Street – jen jeden blok od upraveného Audubon Parku, což činí tuto adresu velmi atraktivní a drahou – vidím starší manželský pár. Sedí na své verandě a nasávají letní vzduch; ještě nenastalo to nesnesitelné vlhké horko, které bude místní trápit až do konce září. 

Ulice pojmenovaná po viceprezidentu Calhounovi páru vůbec nevadí. „Myslím si, že je zbytečné cokoliv měnit, vždyť většina lidí vůbec neví, kdo to Calhoun byl. Navíc bude stát moc peněz všechno vyměnit. Raději bych viděla, aby ty peníze šly někam jinam,“ sděluje svůj názor klidným hlasem usměvavá asi sedmdesátiletá dáma. Přidává se její manžel. „Já nerozumím jediné věci. Pokud chtějí změnit názvy, proč nevyberou nějaký neutrální? Proč to teď nutně musí být jméno nějakého Afroameričana?“ ptá se osmdesátiletý Emmett Becnel, který vzápětí dodává, že dva z jeho nejbližších přátel jsou černoši, a dává na to velký důraz.

„Tohle není rasismus. Tady na Jihu zkrátka vždy každá strana věděla, kde je její místo. Podívejte, moje babička měla černošskou pomocnici. Když už byla moc stará, pořád za námi chodila třikrát týdně na návštěvu. Obě mluvily francouzsky, pocházely z venkova z okolí plantáží. Byla součástí rodiny. Musím přiznat, že Henrietta, jak se pomocnice jmenovala, měla svůj hrníček, který měla jen pro sebe, nepila ze stejného, jako měla babička. Ale říkám si, že kdyby se jí na tom něco nelíbilo, zkrátka by už znovu nepřišla,“ říká pan Becnel.

 

 

Býval jsem pro segregaci

Ve čtvrti Uptown prožil Emmett Becnel celý svůj život. Chodil zde do segregované základní i střední školy a vypráví, že až do studia na vysoké škole neměl žádného černošského kamaráda. Prý zkrátka na žádného nenarazil. Přiznává, že i on v mládí vystupoval proti integrování Afroameričanů do většinové společnosti, jednoduše tak byl vychovaný. Přestože zná jižanskou historii, má pocit, že konkrétně New Orleans je mnohem tolerantnější vůči černochům než ostatní americká města. 

„Mnoho bývalých otroků zůstalo v rodinách otrokářů i po skončení občanské války a stali se součástí rodin,“ tvrdí pan Becnel a jen tak mimochodem zmíní, že i jeho rodina vlastnila jednu z plantáží v blízkosti New Orleansu. „Narazil jsem na to náhodou, když jsem jednou pročítal historickou knihu. Najednou jsem si přečetl své příjmení v souvislosti s plantáží Evergreen, která dodnes existuje. Byl jsem docela v šoku, protože jsem o tom do té doby nic nevěděl. Věděl jsem, že rodina mého otce odtamtud pochází, a otec vyprávěl, jak jako dítě na pozemcích v blízkosti plantáže pracoval, ale to bylo vše. Později jsme s otcem chtěli na úřadech zjistit podrobnosti, ale řekli nám, že všechny záznamy shořely. Po skončení občanské války byla plantáž rozdělena a rozprodána,“ popisuje Emmett Becnel osud jižanských sídel. 

Historik by dodal, že ani po skončení občanské války a zrušení otroctví v roce 1865 neměli černí otroci na Jihu moc na výběr. Čtyři miliony Afroameričanů sice byly oficiálně svobodné, ale většina z nich se ocitla v existenčních potížích. Bez vzdělání a jiných zkušeností museli velmi často zůstat u svých bývalých pánů a pracovat na jejich půdě, políčkách, která jim pronajali výměnou za část úrody. 

Po celém Jihu se začaly zavádět takzvané Black Codes, zákony nazývané „otroctví pod jiným jménem“, které stály na počátku segregace. Stručně řečeno: Afroameričané museli žít odděleně od bělochů, sice se mohli sezdávat, vlastnit majetek a mohli se obracet na soudy, například právo volit však kvůli různým právním kličkám fakticky neměli.

 

Předkové z Olomouce

O pár domů dál na ulici Calhoun zdobí právě svou verandu novými kytkami jeho majitel Jay Cupples. „Já jsem pro přejmenování. Nemám s tím žádný problém. Vidíte tam na konci ulice tu nemocnici? Té se odjakživa říká de Paul, to by podle mě bylo vhodné jméno. Každý to místo zná,“ odpovídá Jay ještě předtím, než položím otázku, jaké jméno by podle něj bylo vhodné. 

Jay se do svého malebného newor-leanského domku – přezdívaného „shotgun“ kvůli tomu, že je stejně jako brokovnice úzký a dlouhý – přestěhoval ze St. Louis, ležícího v dalším jižanském státě, Missouri. Jeho praprarodiče kdysi do USA emigrovali z Olomouce. „Myslím, že New Orleans umí být liberální, pokud chce, a teď vidím vůli ke změně. Podle mě už se to mělo stát dávno a ta konfederační jména se měla vymazat,“ dodává Jay Cupples.

Calhoun Street je jedním ze zhruba dvacítky míst po celém New Orleansu, na která se soustřeďují aktivisté požadující vyrovnání s minulostí. Mezi dalšími konfederačními jmény v neworleanských ulicích je Robert E. Lee, proslulý jižanský generál, anebo Jefferson Davis, první a poslední prezident odštěpenecké Konfederace. Leeho bulvár by se teď měl podle jednoho z návrhů stát ulicí Leah Chase – po nedávno zesnulé černošské aktivistce, podporovatelce černošského umění a především majitelce a šéfkuchařce proslulé restaurace. A místo třídy Jeffersona Davise by New Orleans mohl mít třídu Normana Francise, dlouholetého prezidenta zdejší černošské katolické Univerzity Xavier, který byl mimochodem jako první Afroameričan přijat ke studiu práv na neworleanské Univerzitě Loyola.

 

Rozbití busty

Nejextrémnější věc, která se v dobách protestů proti rasismu v New Or--leansu odehrála, bylo stržení busty Johna McDonogha, boháče, jenž v 19. století ve městě žil. Do parku Duncan Plaza, který sousedí z druhé strany s neworleanskou radnicí a bývá pravidelným útočištěm bezdomovců, přišlo několik desítek demonstrantů říci nahlas a do očí McDonoghově bustě, že už tam pro ni není místo.

Video na sociálních sítích natočené jedním z účastníků demonstrace zachycuje, jak nejdříve jeden mladý muž udeří sochu skateboardem a ostatní z druhé strany tahají za provaz uvázaný okolo krku. Za pár vteřin leží busta rozbitá na zemi. Přijíždí menší náklaďák a dva lidé rozbitou sochu odvážejí do centra města, kde ji za pomoci dalších protestujících shazují do řeky Mississippi. Vzápětí dvojici, která sochu k řece přivezla, zatýká policie. Starostka LaToya Cantrell – která jinak odstraňování památníků svázaných s otrokářskou minulostí podporuje – zničení busty kritizovala. „Vedení města odmítá jakýkoliv vandalismus a ničení městského majetku. Je to protiprávní,“ řekla. 

Příběh historické postavy Johna McDonogha je patrně zajímavější než ten Calhounův. John McDonogh byl jedním z nejbohatších lidí 19. století. Živil se lodní dopravou, podnikal v nemovitostech a na své plantáži na západním neworleanském břehu Mississippi vlastnil otroky. Zároveň vymyslel „plán osvobození“, podle kterého se mohli otroci z práce na plantážích vykoupit. V závěti odkázal McDonogh městu New Orleans velkou částku na výstavbu škol pro děti z nemajetných rodin – bílých i rodin svobodných černochů. Po celém New Orleansu pak vyrostlo přes třicet prostorných školních budov s názvem McDonogh. 

Jeho posledním přáním bylo, aby mu děti nosily k náhrobku jednou za rok kytku, z čehož vznikla tradice každoročních oslav otce zakladatele. Vždy první pátek v květnu přicházely děti z jeho škol k pomníku složit věnce a kytky. Ovšem až do roku 1954 podle tehdejších segregačních zákonů nejdříve vystály frontu děti bílé – a až po nich přišly na řadu ty černošské: právě proto se do té doby pravidelný akt stal předmětem jednoho z prvních černošských bojkotů v době boje za občanská práva. V devadesátých letech po dalších protestech jméno McDonogha zmizelo z většiny škol postavených z jeho peněz.

 

Rozumím frustraci, ale...

Mramorový podstavec je onu červnovou neděli, den po stržení McDonoghovy busty, prázdný, nově je na něm napsáno „rasista“. 

Lidí vidím hodně, zjevně nejsem jediná, koho napadlo se sem přijít podívat. Potkávám se s dvojicí mužů, kteří bydlí nedaleko a vyšli si na procházku. Jeden z nich, Christopher Robertson, má hispánsko-evropsko-africký původ. I když věří, že protesty v ulicích znamenají začátek změny, bude podle něj trvat další desetiletí, než se cokoliv v americké společnosti pohne k větší rasové rovnosti: „Konečně se po delší době na téma rasismu začala vést velká diskuse, což třeba vyústilo tím, že město začalo s procesem výměny názvů ulic,“ říká. Vypráví také, že vyrůstal v malém americkém městě, což pro něj coby člověka – jak sám říká – s „tmavší“ barvou kůže stejně vždy znamenalo spadat do kategorie černých. „Buď jsi byl bílý, nebo černý, nic mezi tím,“ vysvětluje.

Pokud jde o odstraňování soch, jistý si není, i když protesty proti policejnímu násilí a rasismu podporuje. 

„Nevím, jak velký význam sochy v dnešní době vlastně mají. Každý sleduje spíš Instagram. Já osobně jsem si jich doposud vůbec nevšímal a dozvídám se o nich až teď s postupem času,“ uvádí. Odstranění soch po celých Spojených státech by podle něj stálo statisíce, možná miliony dolarů. „I když pochopitelně rozumím frustraci lidí, raději bych viděl ty peníze utracené nějak rozumněji, ve školství nebo zdravotnictví,“ dodává.

Odstraňování soch teď po vlnách protestů požadují aktivisté i v dalších městech po celých Spojených státech. Mnohde už také sochy lidí spojených s otrokářkou Konfederací odstranili – mimochodem tyto sochy se nevztyčovaly bezprostředně po občanské válce, ale především v první polovině dvacátého století, v době rasové segregace v jižanských státech. 

Před třemi lety z New Orleansu po dlouhých měsících vyjednávání zmizely čtyři památníky připomínající Konfederaci. 

Pro tehdejšího starostu Mitche Landrieua bylo důležité, aby vše proběhlo v klidu, a tak se sochy reprezentující dávnou minulost odstraňovaly časně ráno za přítomnosti policie a bez větších řečí. Nyní, v roce 2020 je to skoro naopak.

Organizace Take ’em down Nola (Nola je přezdívka New Orleansu, zkratka názvů New Orleans a Louisiana) se obává, že se odstraňování povleče. Sochami a ulicemi to přitom podle jejích zástupců nemá skončit: mimo jiné chtějí prosadit zveřejnění seznamů všech vlastníků otroků, těch, kdo podporovali segregaci. 

Přinejmenším někteří historici mají pro otevřenější debatu na téma otrokářství pochopení. „Musíme uznat, že když budeme stále považovat ty, kdo vzývali otroctví, za běžnou součást historie a jejich myšlenky a činy za něco běžného, udržujeme tím automaticky kulturu nadřazenosti bílých obyvatel  – a takové pojetí historie je nepřesné,“ uvedla v místním tisku historička Laura Rosanne Adderley z Univerzity Tulane. 

 

Jednoho dne…

Nejstarší část v New Orleansu, Francouzská čtvrť, je po třech měsících koronavirové karantény ještě pořád poloprázdná, i když pár muzikantů a umělců prodávajících obrazy už vyrazilo na Jackson Square – místo, které by se dalo s nadsázkou považovat za obdobu pražského Staroměstského náměstí. 

Katedrála sv. Ludvíka a přilehlý park s jezdeckou sochou uprostřed bývají často na pohlednicích z New Orleansu: onen kamenný jezdec, podle něhož se park jmenuje, je přitom Andrew Jackson, sedmý americký prezident. Jackson před svým zvolením coby generál v bitvě o New Orleans v roce 1815 ochránil město před Brity. 

Jackson – považovaný dnešním slovníkem za populistu – hájil coby prezident „obyčejného člověka“ před „tyranií vlády“; současně vlastnil 300 otroků a do historie se zapsal jako politik, jenž řídil násilné přemisťování indiánských kmenů, které vedlo k mnoha úmrtím.

Má být takový člověk oslavován jako hrdina? – ptají se jeho kritici. „Prodávám tady své obrazy každý den už deset let a musím říct, že právě před chvílí jsem se ohlédla za sebe a říkala si, že kdyby sochu sundali, vůbec by mi nechyběla,“ komentuje jedna z kreslířek. Stejné reakce dostávám i od jejích tří dalších kolegů. Policie z obav, že by protestující dav sochu strhnul, oplocený park raději uzamkla. Trojice středoškolaček, která se teď před uzamčenou bránou se sochou v pozadí fotí, působí v této napjaté době poněkud nepatřičně. 

Ještě před týdnem se tady ozývalo z úst davu skandování „Black Lives Matter“. Totéž zní zanedlouho jen deset minut pěšky od Jacksonova náměstí – na Congo Square. Jméno má podle země v Africe, odkud bylo do Louisiany na lodích za hrozných podmínek zavlečeno nejvíce otroků. Toto náměstí je pro zdejší afroamerickou komunitu symbolické. Stojí uprostřed parku ve čtvrti Treme, první černošské čtvrti v Americe, kde mohli už v době před občanskou válkou vlastnit domy svobodní černoši, takzvaní „free people of color“. Na Congo Square se otroci i svobodní černoši scházeli vždy o nedělích – bubnovali a tančili. A tuto neděli to vypadá podobně. 

Při protestu, který má uctít všechny oběti policejního násilí, zaznívá africká hudba, zpívají se spirituály a reverend Gregory Manning hovoří s novináři. „Musíme se od bezhlavého křiku posunout ke konkrétním požadavkům, musíme nahlas říct, že skutečně nemůžeme dýchat, že v současné Americe se lidé nemohou svobodně nadechnout,“ říká skupině černošský reverend oblečený do bílých kalhot a světle modré košile s motýlkem. 

Když za pár minut vystoupá na malé pódium, má důraznější projev; je na něm znát jeho kazatelská zkušenost. „Dnes tady nebudeme křičet a hádat se,“ říká varovně se zvednutou rukou na všechny strany. „Jsme tady proto, abychom nahlas řekli, že nikdo, nikdo už nesmí mít strach z druhého člověka. Žádný černý muž, žádná černá žena nebo dítě se tak už nesmějí dál cítit. Jsme tady proto, abychom řekli, že toto už nemůžeme dál tolerovat. Stejně jako Martin Luther King, i já mám naději a sen, aby u jednoho stolu usedli synové a dcery otroků s potomky otrokářů. Myslím, že doposud se tak nestalo, a musíme najít cestu, jak se k tomu dopracovat!“ volá k davu několika stovek lidí charismatický muž. 

Z publika, v němž je zjevně více bílých než černých obyvatel, se ozývá souhlasné Amen a That’s right. Jsou tu rodiny s dětmi, důchodci, kteří pamatují kdeco, mladý otec s několikatýdenním kojencem, známí neworleanští muzikanti, studenti. Zazní modlitba a skoro všichni pokleknou.

 

Autorka je novinářka, žije dlouhodobě v New Orleansu, napsala knihu reportáží Doma v Nola.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama