Rozhovory třikrát jinak

Kultura

Jak vypadají rozhovory s dojičkou, nezaměstnaným a pořadatelem rockového koncertu? Na všechny tři nás ve své povídce pro magazín Reportér postupně pozve Kúča – intelektuální mánička undergroundového typu, pětapadesátiletý šéf nejslavnější českokrumlovské kapely Bratři Karamazovi.

Audio
verze

I. Rozhovor s dojičkou 

Ten pokec probíhá na dvoře mezi kravínem, prasečákem a slepičárnou a novinářka je sexy kost v lodičkách na jehle a pomalu se boří do bahna. Dojička je pak taky sexy kost v gumákách, je o něco plnotučnější a taky se boří do bahna – ale mnohem pomaleji.

„Vy prej, kromě dojení, máte ještě jednoho zajímavýho koníčka,“ povídá žurnalistka. „Mohla byste vo tom něco povědět našim čtenářum?“ Píše ona totiž sloupky do místních novin a teď dělá sérii reportáží pod názvem Koníčky našich pracujících. Tenhle článek by pak ráda nazvala Koníčky naší dojičky. 

„Vy asi myslíte to, jak nahlížím do svejch minulejch životů...,“ říká dojička tázavě.

„Ano, ano, to mám na mysli,“ přitaká sloupkařka – a dál se boří do bahna.

„No, co vám k tomu mám říct, je to úplně jednoduchý a sved by to asi každej,“ povídá dojička.

„Opravdu?“ podiví se novinářka. „A jak se to dělá?“

„No, návod je na internetu, najděte si to,“ hlásí dojička. 

Když ale vidí, že novinářku moc nepotěšila, doplní: „Dáte si na strop nad postel spirálu na motůrek – dodaj vám to přes ten internet. Pak se natáhnete a spustíte ten motor – je to na dálkový ovládání. No, a spirála se roztočí – vypadá to jako větrák – a potom už se do toho jen čučí a je to.“ 

„Aha, to opravdu není moc náročný,“ pokyvuje hlavou novinářka. „A mohla byste nám vo těch svejch minulejch životech něco povědět?“

„A co bych měla vyprávět?“ trochu se ošívá dojička, je ale znát, že ráda něco povypráví.

„Tak třeba povězte, kerej ten život se vám nejvíc zamlouval,“ ponouká ji novinářka.

 

A dojička teda ještě chvíli hraje Zagorku, a pak se pochlubí: „Nejlepčí asi bylo, když jsem byla francouzská královna.“

No tak to je teda něco! Novinářka je z toho oznámení tak paf, že otevřela pusu, ale nic z ní nevypadlo.

„Taky jsem byla paf, když jsem se to dověděla,“ říká s pochopením dojička a dodá: „Vod tý doby, co to vim, tak mi to tady hodně připomíná Versaj.“

A novinářka se pak teda rozhlíží po zahnojeným dvoře a marně hledá podobnost se sídlem francouzskejch králů. A propadá se do bahna.

„No podívejte třeba na ty slepice támdle na hnoji!“ napovídá jí dojička a vznešeným gestem ukáže na pipky, který tahaj z hnoje tučný žížaly, vypasený rousňáky. „Nepřipomínaj vám dvorní dámy?“

„No, tak to teda ty husy, co tu pochodujou, to bude asi královo osobní garda,“ začíná se chytat novinářka – možná to myslí ironicky. 

Francouzská královna je ale nad nějakou ironii vysoko povznesená a praví: „To jsou moje osobní komorný.“

„A co ten zuřivej pes támdle na řetěze?“ ukáže žurnalistka na vlčáka, kterej má pěnu u huby a štěká na všecku tu havěť okolo.

A dojička se ovívá výkazem dojivosti jako vějířem a potutelně na novinářku mrkne: „Nepřipomíná vám rozzuřenýho krále Ludvíka po flašce burbonu?“

A potom se novinářka dál propadá do bahna a chvíli se snaží přijít na nějakou kloudnou otázku; nakonec se optá:

„A proč děláte dojičku, když jste vlastně královna?“ 

„No, tak to bysme musely jít eště hloubš do minulosti,“ odvětí dojička – a pak důvěrně zašeptá: „Ale jestli vás to zajímá, můžu vám to prozradit – já jsem totiž nahlídla až tam.“

„No ovšemže mě to zajímá,“ říká novinářka a nekecá – je fakticky zvědavá, co se dozví.

„No, já se tu vlastně vracim ke kořenum – nejsem totiž z tohodle světa,“ povídá dojička a dál spiklenecky šeptá.

„Aha!“ udělá novinářka chápavě a francouzská královna v modrákách pokračuje: „Původně totiž pocházim z Mlíčný dráhy, z planety ménem ,Milka‘.“

A zase je novinářka tim objevem úplně zaskočená, jen mlčí a zírá – mimozemšťanku zjevně ještě nepotkala, a tak se nezmůže na další dotaz.

Dojička tedy sama dojatě líčí tu skvělou planetu: „Všude se tam pasou fialový krávy, prší tam mlíko a v potocích teče smetana. Ňam! A pod jezem bejvaj celý hory šlehačky!“ A tady se odmlčí a znova zamlaská: „Ňam! Ňam! Ňam!“ Potom si povzdechne: „Proto jsem měla tak mlíčnou pleť, když jsem byla ta francouzská královna,“ a dlouho zasněně hledí kamsi do nebe – asi vidí tu svoji původní plnotučnou domovinu. 

No a když se pak vrátí zpátky na zem a rozhlédne se po tom zahnojeným Versaj, žurnalistka je fuč. Zůstaly tu po ní jen červený lodičky na jehlách zabořený do bahna. Jó, asi jí doteklo, co se teď nosí na francouzskym královskym dvoře, a běžela do auta pro gumáky.

 

II. Rozhovor s nezaměstnaným

„Co kdybysme si promluvili vo práci?“ nadhodí novinář.

„Vo čem abysme si promluvili?“ dělá nezaměstnanej hluchýho.

„Vo práci,“ opakuje novinář. 

„A neni dneska neděle? V neděli by se takový řeči vést neměly,“ říká váhavě nezaměstnanej a kejve ukazovákem sem tam, jakože ne-ne-ne.

„Né, nebojte, dneska je pondělí,“ uklidní ho novinář.

„Hmm, tak to jo,“ podrbe se nezaměstnanej za uchem a pak se otáže: „Vy už jste v práci byl – jaký to tam je?“

„Nó, docela dobrý,“ lže novinář, kerej by s tím džobem nejradši seknul. „Teda – dá se to tam vydržet,“ upřesní po chvíli.

A nezaměstnanej vidí ten rozpačitej výraz, a tak mu to moc nežere, ušklíbne se teda a povídá: „No jo, vám se to kecá, vy jste na to možná zvyklej, ale já mám z práce hrůzu.“

„Hrůzu?“ zvedne novinář obočí.

„No! Vy jste nečet vo vyhoření, stresu a vo těch pracovních úrazech?“ vysvětluje nezaměstnanej.

A novinář musí uznat, že nic takovýho nezaměstnanýmu nehrozí, pokejve teda hlavou a udělá: „Hmm.“

A nezaměstnanej pokračuje: „Já osobně mám s prací jenom ty nejhorší zkušenosti a vona se mnou taky. Už ve škole, když jsme byli na bramborový brigádě, tak se na mě převrh valník s bramborama. A měl jsem tenkrát na kahánku! Musel pro mě přiletět vrtulník a probral jsem se až ve špitále. No uznejte, že jsem se jim na tý brigádě moc nevyplatil – ty dva kýble brambor, co jsem nasbíral, ty se docela prodražily. No a vod tý doby mi řikaj Bramborák a taky vod tý doby nežeru brambory.“ 

„Hmm, no to je votřesná zkušenost,“ chápavě říká novinář. „A to už jste se z tý hrůzy nevzpamatoval, nezkusil jste to pozdějc v ňákym zaměstnání?“ 

„Jó, ale jó, zkusil,“ na to nezaměstnanej. „Eště jsem brigádničil v pekárně – jeden den – nó, vlastně hodinu. Pak jsem ale uklouz a spad jsem do díže na těsto. A zase jsem vyváznul s vodřenejma fousama a zase jsem jim nebyl moc užitečnej – to těsto museli vylejt a mě vylili taky. No a vod tý doby mi někerý řikaj Chlebíček a taky vod tý doby nežeru chleba.“ 

No tak to jsou teda věci! Novinář udělá „cche!“ a povídá: „Začínám vás chápat. Jít do práce pro vás neni snadný.“ – A pro ty okolo už vůbec ne! myslí si.

„Jo, neni to vůbec snadný,“ potvrdí nezaměstnanej, „ale do třetice jsem to eště zkusil a šel jsem dělat na jatka. Vzal jsem si ale červený triko a jeden bejk povalil to železný zábradlí, pak povalil mě, a s celym stádem zdrhli někam do lesa. Že prej už je nenašli. Nó, a když jsem se probral, zdrhal jsem radči taky. To víte, radost tam ze mě neměli. No, a tak mám teda vod tý doby další přezdívku, indiánský méno – řiká se mi Ležící býk. Jo, a taky vod tý doby nežeru maso.“

No tak to je teda karma! Novinář nad těma historkama kroutí hlavou kolem dokola a pak z něj vypadne: „Člověče, vy byste asi neměl chodit do práce, jinak se za chvíli moc nenajíte!“ Potom se ale zarazí a dodá: „I když se taky řiká: Kdo nepracuje, ať nejí!“

„Jó, to máte pravdu – kdo nepracuje, ať nejí! Já stejně radči piju,“ odvětí nezaměstnanej a vytasí lahváče – zručně ho odšpuntuje zapíkem, dá si loka a povídá: „V pivovaru jsem naštěstí na brigádě eště nebyl.“

 

III. Rozhovor s pořadatelem rockového koncertu

Červeno-černej plakát v barvách pekelnýho rockenrolu. Je na něm velký kolo od traktoru a pod ním jsou vidle zkřížený s lopatou – připomíná to lebku se zkříženejma hnátama. Následuje nápis: Koncert roku! To nejlepčí z nejlepčího českýho rocku! Hrají: DEGENERÁTOR – KRETENITY – DEBILIZÉR. Budou to asi ňáký drsňáci – soudě podle těch názvů a podle toho obrázku.

„No, jak tak koukám, je tu dneska silná sestava!“ povídá reportérka a ukazuje na ten plágoš. 

„Jo, ta nejsilnější!“ odtuší pořadatel a zvedne ukazovák – potom si ho zapíchne do hrudi. „Na těch kapelách jsem vodkojenej! Snad je to na mně vidět!“

Jo, je to na něm vidět, a tak reportérka přitaká a optá se: „A kerá z těch kapel se na vás nejvíc podepsala?“

A pořadatel se hluboce zadumá. „Nó, to je těžký,“ vypadne z něj pak. „Každá mi dala něco jinýho. Třeba Degenerátor mi hodně vobohatili slovník. Víte, kluci zpívaj taky anglický slova, aby jim rozuměli po celym světě, a tak jsem se toho vod nich hodně naučil – třeba ,bejby‘, ,ajlovjů‘ a ,ó, jé‘. – I když to ,ó, jé‘ by vlastně mohlo bejt i česky,“ dodá po krátkym zamyšlení.

„No, takový ,bejby‘ a ,ajlovjů‘ se může hodit,“ podotkne nezávazně reportérka.

„Ó, jé!“ na to pořadatel.

„A co Kretenity,“ vyptává se reportérka dál, „čim vám tadle parta rozšířila obzory?“ 

„Kretenity?... No, jak bych vám to řek?... Ten jejich typickej kretenityckej zvuk je... kurva – promiňte – tak nakažlivej, takovej... kurva – promiňte...“ A tady se pořadatel zasekne a koumesí, ale nenachází slov – dá si teda ruku na srdce a zakončí svý vyznání sloganem kapely: „I ty seš Kretenity!“

„I ty seš kreten i ty,“ zopákne teda po něm reportérka, a poněvadž by ráda zkompletovala své poznatky o českém rocku, otáže se: „A Debilizér – čim ten přispěl k vašemu osobnímu rozvoji?“

„Vy neznáte Debilizér?“ odpoví pořadatel otázkou.

„No, promiňte, mam eště ňáký ty díry ve vzdělání,“ říká omluvně reportérka. 

A pořadatel je dost překvapenej a kroutí hlavou nad takovou zaostalostí; povídá: „No, takhle narychlo ty ďoury ne-ucpu... Maj prostě takový songy vo životě a ze života... Vy fakt neznáte Debilizér?“ ujišťuje se ještě jednou.

„Promiňte,“ omlouvá se znovu reportérka. „Teprve začínám, todle je moje teprv třetí reportáž. Psala jsem zatim jen vo mentálně postiženejch a vo Mongolsku.“

„Hmm, no jo, a proč vás poslali sem?“ vyzvídá pořadatel.

„No, řikali, že když se mi líbilo v Mongolsku a u mentálů, tak se mi bude líbit i tady.“

„Aha!“ udělá chápavě pořadatel. „Tak to jo, to jo...“ 

A reportérka navazuje: „Jaký songy vo životě a ze života? Vo čem to je – ten Debilizér?“

„Cche, to je divný, vona nezná Debilizér...“ huhlá pořadatel polohlasem a pak nahlas povídá: „A co třeba Kombajn a Jiřina – to vám nic neřiká?“

„Ne-é...“ řekne váhavě reportérka. „Vo čem to je?“

„Cche, vona to nezná!“ zahlásí pořadatel.

„Promiňte,“ omlouvá se zas reportérka „Vo čem to je?“

„Cche, takovej známej flák!“ kroutí hlavou pořadatel. „Jak bych vám to, kurva – promiňte – vysvětlil... No prostě, je to vlastně zhudebněnej návod, jak vopravit kombajn a partnerský soužití.“

A reportérka žasne: „No tak to je teda geniální, to si musim poslechnout! S tim soužitim mam už ňáký zkušenosti, ale s kombajnem...“

„Jó, to si poslechněte – píseň ze života! Vřele doporučuju!“ říká pořadatel a pak si zabouchá pěstí do hrudi: „Moje srdcovka je ale Fotr a traktor – taky píseň ze života.“

„,Fotr a traktor‘? To zní zajímavě...“ nadhodí reportérka.

„Jó, je to zajímavý!“ potvrdí pořadatel. „Je to, jak jsem řikal, vo životě.“

„A vo čem přesně to je – jestli se můžu zeptat?“ táže se reportérka.

A na tváři pořadatele se objevuje dojatej výraz a voči mu vlhnou – odpoví až za chvíli:

„Ten song napsal lídr a hlavní mozek Debilizérů vo tom, jak mu fotr přejel hlavu traktorem. Nejvíc mě bere ten refrén, jak tam zpívá, že vod tý doby je jinej než vostatní. Víte, ta píseň se mě hluboce dotejká – mam podobnou zkušenost.“

„Och, vám taky tatínek přejel hlavu traktorem?“ řekne účastně reportérka.

„Né, já jsem ji přejel svýmu fotrovi. A taky je vod tý doby jinej než vostatní,“ povídá pořadatel.

„No to je smutný,“ hlesne reportérka a kouše se do rtu, aby nevyprskla smíchy, snaží se o soustrastnej výraz.

„Ale neni to tak hrozný,“ chlácholí ji pořadatel. „Fotřík vod tý doby přišel na chuť mojí muzice a sjíždíme teď Degenerátor, Kretenity a Debilizér společně.“

„No tak to jsem ráda, že to dobře dopadlo...,“ stihne ještě říct reportérka, ale pořadatel už je na odchodu – číhne totiž na hodinky a zahlásí: „A kurva – promiňte – nashle!“ a už pádí – musí prej ještě nutně obstarat nějaký věci. A to teda vůbec nekecá a konkrétně teď kmitá do hračkárny pro kombajny na klíček a taky pro traktory s valníkem na dálkový ovládání. Jako všecky slavný kapely mají totiž i Degenerátoři, Kreteniti a Debilizéři svý požadavky, a tyhle propriety musej bejt v šatně. Tak snad to stihne, než v tý hračkárně zavřou!

No a reportérka, chuděra, musí dneska večer ještě absolvovat ten koncert roku a pohovořit aspoň s jedním Degenerátorem, jedním Kretenitem a jedním Debilizérem. Je teda dost pravděpodobný, že se na to právě mentálně připravuje a snad už našla nejbližšího zemědělce a ten jí někde v oranici jede traktorem po hlavě. Bude potom sice jiná než ostatní, ale dneska večer bude stejná a mnohem líp zapadne do kolektivu. 

Tak snad se jí nic nestane!

 

Autor - Pavel "Kúča" Kučera (1964) - je básník a hudebník, člen české hudební skupiny Bratři Karamazovi.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama