Vylouplo se monstrum

Názory

Putinovy bludy, které vedly k agresi proti Ukrajině, nevyrostly jen z pouhého snění o nové ruské nebo sovětské říši. Nejspíše je přiživila i jeho naprostá osamělost, když se za pandemie koronaviru uchýlil do své předměstské rezidence, kde údajně obývá úzkostlivě dezinfikovaný sklep. Výsledkem je velká válka na východě Evropy.

Audio
verze

Tenhle den si budeme pamatovat. „Čtvrtek 24. února 2022. Den, kdy šílené ruské vedení zahájilo velkou válku proti Ukrajině. Den, na který se všichni Ukrajinci a jejich přátelé po celém světě připravovali, ale zároveň ve skrytu duše doufali, že nikdy nenastane. Den, kdy Kreml zahájil válku v Evropě,“ řekl ve svém rozsáhlém komentáři pro rozhlasovou stanici Deutsche Welle ukrajinský publicista Roman Gončarenko.

Jak se něco takového mohlo stát? – ptala se spousta Evropanů a obecně lidí po celém světě. Podle pana Gončarenka bychom měli hledat odpověď v moderních evropských dějinách, konkrétně v reakci legendárního Winstona Churchilla na mnichovskou konferenci roku 1938. Tehdy západní velmoci v domnění, že tím odvrátí válku, přenechaly Hitlerovi pohraniční oblasti Československa obývané sudetskými Němci. „Měli jste před sebou volbu mezi válkou a bezectností. Zvolili jste bezectnost – a dostanete válku!“ komentoval tehdy Churchill coby řadový poslanec konzervativní strany dohodu označovanou dodnes za mnichovskou zradu spáchanou západními spojenci na Československu.

Je srovnání roku 1938 s rokem 2022 namístě?

Do určité míry ano. Za současný válečný požár na Ukrajině nese Západ nemalou část odpovědnosti. Když v roce 2014 Rusko Ukrajinu přepadlo poprvé, anektovalo Krym a vyvolalo separatistickou krizi v Donbasu, Západ vší silou držel tehdejší kyjevské vedení za obě ruce a přemlouval ukrajinské politiky, aby nevzdorovali a „neprovokovali“ tak Vladimira Putina. Což byla fatální chyba – tím spíš, že Západ tehdy nehodlal Ukrajině poskytnout sice smrtící, ale přece jen obranné zbraně ani zavést proti Putinovu Rusku opravdu tvrdá odvetná opatření. Ta přišla zčásti až po sestřelení malajsijského civilního boeingu, ale byla tak omezená, že se v Kremlu svých ohavných záměrů nevzdali.

Pravda ovšem je také to, že i Kyjev podcenil míru šílenosti ruského vedení a pasivně agresivní nálady mezi většinou ruského obyvatelstva, která Ukrajinu nevnímá jako nezávislý stát. Kyjevští politici dlouho odmítali, že by byl Putin schopen velké invaze, a nehodlali přerušit diplomatické styky s Ruskem. Tím ovšem vysílali osudový signál: Ono přece není tak zle, jak by se mohlo zdát.

Nakonec to znamenalo, že Západ propásl okamžik, kdy ještě bylo možné současnou válku odvrátit. Západní političtí lídři dali přednost přemlouvání Ruska – v naději, že se agresora podaří uchlácholit. Z dějin ale víme, že takové pokusy nevycházejí.

 

•••

Rusko využilo peníze utržené za svou ropu a zemní plyn na vývoj nových zbraní a přípravu k apokalyptické válce nejen proti Ukrajině, ale proti celému Západu. Přitom tu bylo dost těch, kdo na nebezpečí upozorňovali, vždyť Kreml a jeho propagandisté se svými šílenými záměry nijak zvláště netajili.

Je tedy čas chyby minulých let napravit.

Jenže jak? Míří snad Evropa k Helsinkám 2.0, tedy jakémusi opakování helsinské konference z roku 1975, na které Sovětský svaz a jeho spojenci podepsali se Západem dohodu, která snížila napětí za studené války? Nebo směřuje spíše k Jaltě, čímž se myslí setkání sovětského diktátora Stalina, amerického prezidenta Roosevelta a britského premiéra Churchilla v roce 1945, které předznamenalo rozdělení Evropy na sovětský a západní blok?

Známý britský historik Timothy Garton Ash na tuto otázku odpověděl: „Myslím si, že je tu jasné odhodlání mířit k Helsinkám, ale přece jen se bojím, že z toho nakonec může být ošklivý kompromis za zády Ukrajiny.“

 

•••

Připomeňme si, kdo v této chvíli stojí proti Ukrajině a s kým by onen Ashův „ošklivý kompromis“ mohl být uzavřen. Je to přirozeně Vladimir Putin – člověk, který nejnovější ruský příběh utváří už třetí desetiletí. A díky změnám ruské ústavy, které prosadil, tak může hypoteticky činit ještě skoro patnáct let.

Někdejší synek z dělnické rodiny prošel v šedesátých letech drsnou školou leningradské ulice, z níž si odnesl a po dnešní den uchoval svou příslovečnou tvrdost. Na té mu jistě neubrala ani mnohaletá služba v sovětské tajné službě KGB, ani taxikářské řemeslo, ke kterému se musel uchýlit, když jeho nepříliš výrazná kágébácká kariéra skončila.

V devadesátých letech se o jeho až pohádkový politický vzestup zasloužili (i takové kotrmelce někdy život zařídí) dva významní muži Gorbačovovy perestrojky – leningradský primátor Anatolij Sobčak, který pro vystudovaného právníka našel teplé místečko na své radnici, a po jeho smrti ruský prezident Boris Jelcin. Ten ho nejdřív přijal do svého kremelského aparátu, poté ho učinil ředitelem nové tajné služby FSB (které Putin pomohl předat hlavně špatné vlastnosti KGB), pak ho jmenoval předsedou vlády. Nakonec ho nemocný Boris Jelcin, při svém předčasném odchodu z prezidentské funkce, učinil úřadujícím nástupcem – s doporučením, aby ho lidé v řádných prezidentských volbách do nejvyššího postu v zemi svými hlasy prosadili jakožto „politika 21. století“. Tahle bombastická charakteristika tehdy člověku při pohledu na nevýrazného, skoro uťápnutého proplešatělého blonďáčka byla spíš k smíchu, ale po více než dvou desetiletích je třeba uznat, že v jistém smyslu měl Boris Nikolajevič pravdu…

V prvních letech své vlády se Putin pokoušel do určité míry pokračovat v reformním kurzu svých předchůdců, ale když se během pár let přesvědčil, že Západ, uvyklý na obcování s Gorbačovem a poté s Jelcinem, nebere Rusko příliš vážně, začal otáčet. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 tehdejšímu světu v zásadě oznámil, že ruská zahraniční politika se diametrálně mění, což také dokázal v praxi: už o rok později se rozhodl válčit s Gruzií a v bleskovém pětidenním konfliktu ji připravil o pětinu území v podobě Jižní Osetie a Abcházie, o šest let později anektoval Krym a „zařídil“ takzvané separatistické republiky v Donbasu. 24. února letošního roku zaútočil rovnou na celou Ukrajinu – zřejmě s tradiční ruskou geopolitickou vidinou, že bez Ukrajiny nemůže žádná ruská říše existovat. Tuto vidinu už delší dobu doplňuje tvrzeními, že tato země není žádný stát a její obyvatelstvo netvoří autonomní národ.

Tyto vyložené bludy v něm poslední dva roky nejspíše dál živí i jeho osamělost. Za pandemie se odebral do své novoogarjovské předměstské rezidence, kde údajně obývá úzkostlivě dezinfikovaný sklep. Právě tato osamělost zřejmě definitivně deformovala jeho představu okolního světa, který by nejraději přetvořil alespoň v nápodobu někdejšího Sovětského svazu. Inu, jak praví jeden trefný komentář z posledních dnů: Skořápka pukla – a z ní se vylouplo monstrum…

 

•••

A co to všechno znamená pro Ukrajinu a její občany? V době, kdy vznikal tento článek, tedy den po černém čtvrtku 24. února, se zdálo, že ji čekají opravdu těžké boje, poté možná i vleklá okupace, doprovázená partyzánskou válkou, o které přece Ukrajinci historicky vědí své. Ukrajina ztratí své nejlepší dcery a syny, ale přetrvá. O tom není nejmenších pochyb. Její občané se nesmíří s žádnou krátkou ruskou opratí, tenhle čas už pominul a rozhodně se nevrátí.

Ještě osudovější je však otázka, co se stane s okupantským Ruskem. Perspektiva to není veselá: zvolená cesta agrese vůči Ukrajině, ale zároveň vůči celému západnímu světu je dříve či později dovede až k národní katastrofě. Poté bude mít Rusko šanci začít se vším znovu. Problém je v tom, že by se této šance musel někdo ujmout. A zůstává otázkou, zda se někdo takový najde.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement