Uč se od mravenců, synu

Kultura

Podnikatel kolem padesátky, jemuž koronavirus a lockdowny ničí byznys, vstává do nového dne – tak začíná povídka psaná pro únorový Reportér.

Audio
verze

Jaromír se probudil a promnul si oči. Skrz tmavý závěs se dral paprsek slunce. Dopadal těsně vedle jeho polštáře. Na chvíli víčka přivřel, pálila. Zhluboka se nadechl a se stejnou intenzitou vydechl. Konečně nastal čas přiznat si, že je konec. Úplný a definitivní konec.

Trvalo to týdny, pak dny. Hledal únikové cesty, konejšil se, nalhával si a zápasil. Nepoznával se. Takové síly a zároveň slabosti neměl v sobě nikdy. Přesvědčení, že všechno bude dobré, střídaly myšlenky plné marnosti a bezvýchodnosti. Stokrát ho okolnosti dohnaly k doznání, že svoji práci nenávidí, a sto jedenkrát se všecko obrátilo. To oni, oni za to můžou. Víčka otevřel a posadil se. Podíval se na budík na nočním stolku, aniž hnul hlavou. Za hodinu musí sedět v kanceláři a rozepisovat dodávky na týden dopředu. Úterý, zboží do Benešova. Středa, rozvoz ryb do Středočeského kraje. Čtvrtek, pět kilo mozzarelly na Prahu jedna, pátek, objednávka cateringu. Ta ale není stále odběratelem potvrzena, bude tam muset opět zavolat. Poslední dobou všichni odebírají zoufale málo nebo vůbec. Kde jsou ty časy, kdy dodávali tuny masa?

To oni. Pomačkal si bolavé koleno. Od té doby, co přibral, ho pobolívá. Prý střídat priessnitz s koňskou mastí. Kde by na to vzal čas? K té doktorce neměl ani chodit.

Vstal a rozhrnul závěs. Svraštěl čelo. Tolik světla nečekal. Pod okny už zase kopali. Měl pocit, že je k ránu zaslechl. Dva postarší dělníci s krumpáčem a lopatou. Zrovna jako včera.

Okno otevřel.

 

 

Když před deseti lety firmu zakládal, strach neměl, byly důležitější věci. S obavami uměl pracovat. Hlavní bylo zajistit rodinu, žít spokojeně, smysluplně, vydělat tolik, kolik člověk potřebuje. Mít svobodu.

„Franto, kopni to ještě támhle!“

Jaromír se otočil po hlasu.

„Kde?“

„No támhle.“

Kopáč se pomalu pootočil po ruce kolegy, utřel si nos a natáhl pracovní rukavice.

Možná se do toho neměl ani pouštět, měl se nechat zaměstnat a byl by klid. Jako ti dva dole. Ale chtěla i manželka. Od první chvíle. Okamžitě si založila živnostenský list a studovala zákony, hodnotila investice, plánovala, s kým spolupracovat, analyzovala konkurenční prostředí.

Jaromír si pustil televizi a sedl si na pohovku. Dlaň přiložil na horké koleno.

„Od pondělí dvanáctého října začínají v Česku platit nová opatření, která mají podle vlády zbrzdit šíření koronaviru.“ Hlasatelka v modrých šatech mluvila dramaticky, vypadalo to, jako by ani nemrkala.

Každé její slovo ho přesvědčovalo, že dnešní ráno je to poslední. Tohle se totiž už nedá vydržet. Denně přichází o našetřené investice. Peníze, které mu měly zaručit celkem hezkou dovolenou nebo jen zkrátka každodenní bezstarostnost, jsou dávno pryč. Zakrátko nebude mít z čeho platit nájem ani alimenty na dceru. A když si postěžuje obchodním partnerům, jako kdyby ho neposlouchali, naříkají stejně. Bývalá žena jen očekává podíl z výdělku, žije si svoje.

Pod oknem nepříjemné rány krumpáčem zesilovaly. Pronikaly do ušních bubínků, až to bolelo. Brzy mu spustí migrénu. Vlastně jí trpěl docela často. Pracoval osmnáct hodin denně, spal šest. Vytloukal klíny klínem, týdně najezdil pět set kilometrů, spával po hotelích, živil pět lidí. Tři z nich už to nezvládli, odešli rozvážet jídlo, stavět montované domy a kdo ví co ještě. Platil by je rád, ale copak to šlo? Půl roku je ve ztrátách.

Nejraději by zase usnul a probudil se za měsíc, až bude po všem. Jenže co pak? Co když to celé bude trvat další rok. Přijde třetí vlna, čtvrtá.

Ztišil televizi a zaklonil hlavu. Údery pod okny se rozostřovaly. Rány mu připomněly otcovu zahradu. Pracoval na ní od svítání. Všechno si udělal sám. Pálil kořalku, vyráběl bezovou šťávu a krouhal zelí. Život byl na očekávání příliš krátký, říkával. A taky se řídil přírodou. Stačí se od ní učit.

Jaromír zavřel oči.

„Stačí se od ní učit,“ jako by ho znovu zaslechl.

K otcovým největším koníčkům patřil chov mravenců. Byli pro něho nejdokonalejším přírodním úkazem. Vyrobil si formikárium a krmil je hmyzem a medem. Občas jim hodil ovoce a potom je pozoroval.

Jaromír oči zas otevřel, v koleni cítil mravenčení. Opět ho píchlo u srdce. Takhle emocionálně rozhozený nebyl ani při rozvodu. Sice nebylo jiné východisko, ale těch několik let společného života nedokázal z hlavy dostat. Když k tomu pak došlo, nastala mravenčí práce. Veškerou agendu dělal sám, i účetnictví po ženě převzal. Ona jen brala peníze.

Popošel opět k oknu, narovnal paži a nechal na ni padat těžké kapky vody. To oni, zopakoval si pro sebe. Ale kdo? No oni, oni za všechno můžou. Zastavili ekonomiku, paralyzovali zemi. Všechny, úplně všechny nás zničili.

Ruku sevřel v pěst a chvilku ji tak držel. Ucítil, jak se mu vrývají nehty do dlaně. Pocítil ale i jakousi horkost ve spáncích. Ještě aby na něho ta hrozná nemoc skočila. Horečky, bolesti svalů, kloubů, prý i zubů. Zubů! Zhrozil se. Co když bude pozitivní, rozbolí ho zub a bude potřebovat k lékaři? Vezme ho? A co když se mu zhorší koleno? Neakutní případy teď neberou, nebo žádají o sečkání. Slyšel to.

Odkašlal si, aby zjistil, jestli nemá něco na plicích, jestli ho tam nedráždí. Ruku spustil podél těla a druhou si přiložil na čelo. Zdálo se mu teplejší. Nikdy nepanikařil, nikdy! Ani když mu manželčin milenec málem převzal firmu. Tak proč teď?

„Mravenci nikdy nic nevzdají.“ Před ním se zjevil tátův zdvižený prst.

„No a?“ odpověděl Jaromír.

„No a? Ber si příklad z přírody, synu, ostatně jinam nepatříš. Potřebuješ je a oni tebe.“

„Nepotřebuju, slyšíš? Nepotřebuju, budu dělat sám, anebo to prostě zavřu!“

Přiskočil k zásuvce pod stolem a zběsile hledal teploměr. Zároveň ho napadlo, že zřejmě zešílel. Mluví s mrtvým otcem, a mluví s ním čím dál častěji. Hrabal se v papírech, starých smlouvách, fakturách a všechno mu připomínalo, co ho čeká. Nejistá budoucnost, dluhy, konec podnikání. Teploměr vrazil pod paži a zrychleně dýchal. To oni!

Položil se na pohovku a televizor znovu zesílil. Ruku si podpíral druhou. Očima těkal po obrazovce.

„Proč ta situace došla tak daleko? Kde jste udělal ty chyby? Vy jste říkal, že zemi připravíte na druhou vlnu.“

„Já nevím, jaké chyby se staly. Já nevim, kdě je nějaký zásadní problém. My jsme teď přijali nějaké rozhodnutí a já samozřejmě ano, my jsme hygieny odevzdala armáda na ministerstvo zdravotnictví…“

Jaromír už ten hlas nemohl ani slyšet, nahmatal ovladač a snažil se televizi vypnout. Ne, tohle už ne! Tlačítko nereagovalo. Brzy jím třískne o skříň.

„Ministr vnitra mluví o tom, že pokud se nic neudělá, budou v ulicích mrazáky na mrtvé, a vy, pane premiére, relativizujete ta čísla. Máme už tisíc mrtvých s covidem. Neměli byste tu komunikaci sjednotit?“

„Pokud nic neuděláme, tak samozřejmě je tady velké riziko, že ten počet mrtvých bude stoupat. Ano. Ale já nic nerelatizivuju, já len říkám, že, samozřejmě, umíraj lidi, je to špatně, my děláme maximum pro to…“

„Mlč!“ zaúpěl Jaromír a vší silou stlačil palcem tlačítko ovladače.

„Já jenom vysvětluju, že ano, stoupá nám to, vy říkáte tisíc mrtvých, je to strašné, že zemřelo tisíc mrtvých, ale já to nechci relativizovat, ale v tomhle směru děláme všechno pro to, aby tady nebyly desítky tisíc mrtvých…“

„Tak mlč už!“

Televize zhasla. Jaromír zaostřil na rtuť teploměru. Teplota ukazovala třicet sedm sedm. Začalo se mu stahovat hrdlo. Má covid! Má tu nákazu a možná nepřežije. Přibral, a ještě má něco s kolenem, určitě je rizikový. Firmu ani nemusí zavírat, vyřeší se to samo. Umře a firma spadne do klína exmanželce. Ten její chlap se bude jen chechtat a nakonec toho dosáhne. A co proboha dcera? Co by, stejně mu nevolá, to už je jedno. Kdyby tu zhebnul, nevzpomněla by si. Kdy se s ní vlastně viděl? Před měsícem. Přišla o hodinu později a stále mlčela. Jak by ne, když se tak málo vídají. Byla pobledlá a stěžovala si na bolest v krku. Uvařil jí čaj z heřmánku a zůstala u něho o den déle. Bylo mu jí líto, ale byl rád, že se holka zdrží. Přesto se nerozmluvila. V noci jí měřil teplotu. Měla třicet sedm sedm. Na ni dost, vždycky byla spíš podchlazená. Od malička. Kolikrát si říkali, jestli jí něco není. I na krvi kvůli železu byli. Játry ji krmili, nejedla je. Plakala a jednou se pozvracela. Třicet sedm sedm, došlo mu. Prudce vstal z pohovky a běžel do kuchyně. Třicet sedm sedm! Teploměr setřásl, natočil do sklenice vlažnou vodu a vložil ho dovnitř. Čekal. Hypnotizoval rtuť a cítil, jak mu po spáncích jedou potůčky potu. Bylo mu horko. Teď už je jasně nakažený. To z něho udělali oni. To oni!

Teploměr vytáhl a se zatajeným dechem odčítal teplotu. Třicet sedm sedm. To snad není pravda. S úlevou vydechl. Tak přece je rozbitý, myslel si to. Podíval se raději ještě jednou. Rtuť se šedavě leskla a sklo ho chladilo do prstů. S mírnou úlevou odešel zpátky na pohovku. Položil se a unaveně protáhl bolavou nohu.

Kdyby mu bylo do smíchu, tak by se nad sebou pousmál. Vydržel přece hodně, napadlo ho. Do práce odejde ještě dnes, otec by řekl to samé. Z rezervy zaplatí objednávky, odstoupí z pronájmu kanceláře a práci si vezme domů. Zažádá o příspěvek a za měsíc bude po všem. Přehodil si spokojeně nohu přes nohu a nevěřícně zakroutil hlavou. Vážně se nemůže hroutit zrovna teď. Omezí zprávy i internet. Nebude sledovat nakažené, nebude sledovat mrtvé. Stejně to odnášejí staří nebo tlustoprdi. Nadzvedl hlavu, aby se ujistil, že nemá tak velké břicho. Zadýchává se do schodů, to ano, ale vždycky může být hůř. Ostatně v mládí dost sportoval, a to se počítá.

Otevřel skříň a vytáhl ramínko s oblekem. Pověsil ho na okenní kličku a válečkem očistil rukávy. Oblékl se. Košili zapnul až ke krku a kravatu uvázal nepatrně volněji.

Odešel do koupelny a učesal se. Přes ramena si přehodil ručník, aby se oholil. Strojek pak odhodil do koše, zdál se mu tupý. Chvíli se prohlížel v zrcadle a docela klidně nabral do dlaně kolínskou. Jemně si potřel tvář a pověsil ručník na háček. Zkontroloval poklopec a naposledy se zadíval do zrcadla. Hleděla na něho unavená a vyděšená tvář padesátníka s kruhy pod očima, svěšenými víčky a prošedivělými skráněmi. Vzal nůžky a přistřihl si vlasy nad ušima. Odložil je a zhasl světlo nad toaletní skříňkou. Teprve teď mu něco došlo. Těžce polknul. Kolínská! Vždyť on ji sotva cítil. Ne, on ji necítil vůbec. Rozbušilo se mu srdce. Prudce otevřel koupelnovou skříňku a rozšrouboval znovu víčko. Přičichl si. Necítil nic. Vůbec nic! Vodu si nacákal na dlaň a ponořil do ní obličej. Záhy ho kdesi v kořeni nosu praštila děsivá nasládlá vůně. Rozkašlal se. Zešílel, nebo jak? Nebo snad o čich teprve přichází? Utíkal do kuchyně a čichl k palici česneku. Ucítil ji. Koření, ocet, káva. Všechno vonělo jako vždycky. Ulevilo se mu. Svlékl upocené sako a posadil se na botník. Povolil si knoflík u košile a svěsil hlavu. Co se to s ním děje? Zbláznil se? To oni! Za všecko můžou oni. Tři čtvrtě roku stojí nad propastí, táhne podnikání z úspor, žije v nejistotě. Pomalu se bojí ven. Štítí se lidí, poslouchá, jak ubývají doktoři, a od nikoho se doteď nedočkal vlídného slova. Nikdo ho neuklidnil. Co když to bude trvat rok, co když…

Pocítil vlhko na tvářích. Hleděl na zem a sledoval korkovou podlahu. Skrz slzy se rozpíjela v jednu velkou mihotavou skvrnu. Připomínala obrovské mraveniště. Mravenci v ohrožení běhali zmateně tam a zpátky, jako by prohrávali mravenčí válku. Někteří do sebe bušili, přetahovali se, chránili kolonii bez ohledu na vlastní ztráty. Pod nohama se mu odehrávala obrovská mravenčí genocida. Rozhlížel se do všech koutů a utíral oči kapesníkem. Konečně zmizeli, narovnal se.

Takhle to už opravdu dál nejde, praštil se do kolen. Nikdo a nic neovlivní jeho zdravý rozum. Byla to zkouška, a možná ještě chvíli potrvá, ale on v ní obstojí. Firmu udrží, a když přijde nemoc, přežije ji. Bude zodpovědný, vůči všem a nejvíc vůči sobě.

Poslouchal déšť, jak bubnuje do okapnic a všechno zlé se konečně vytrácelo. Nazul si boty a natáhl se na věšák pro aktovku. Jeho nedostanou.

Záhy ho vyrušil zvonek. Chvíli přemýšlel a dýchal mělce. Zvonek se rozdrnčel znovu.

„Ano?“ nevydal ze sebe víc.

„Jaroušku, to jsem já.“

„Kdo je tam?“

„Jaroušku, tady táta.“

 

Autorka je violoncellistka a spisovatelka. Literárně debutovala v roce 2016 novelou Proč všichni odcházejí. Následovaly knihy Johana a Hodinky od Ašera. Loni vydala román Soběstačný.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama