Vy jste zvláštní, uděláte mi sochu?

Lidé

Události onoho odpoledne uprostřed léta, o nichž se dočtete níže, byly vlastně sofistikovanou lstí. Ve zkratce: rozhodl jsem se, že chci sochu, i když se vůbec nevyznám v sochařství. Neomaleně jsem se tedy pozval na takzvaně novinářskou návštěvu k umělci, o jehož dílo jsem omylem zakopl a nelekl se ho. Padesátník Vojtěch Míča skoro vůbec nemluví, a tak se nedokázal bránit.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Mám podivný mozek. Kdysi se do něj kdovíproč vetřela myšlenka, že bych potřeboval ženu z Hané, a potom nedošel klidu, dokud jsem ji nenašel.

Později mě z neznámého důvodu začalo znervózňovat, že nemáme chalupu, a aniž bych ten kraj znal, věděl jsem, že jednou musí stát pokud možno uprostřed republiky, na západních svazích Vysočiny.

Procházeli jsme tamní vesnice, ptali se místních, nemají-li pozemek na prodej, a v té nejhezčí vsi, kde se cítíte napoprvé hned jak doma, jsme svůj flek mezi starými jabloněmi našli.

Tak. A teď tam chceme stavět.

Jenže jak jsem vyšinutý, hned tu máme další problém. Napadlo mě, že chci před chalupu sochu. Proč? Nevím, ale bez úžasné sochy na to kašlu. Jakou? To naopak vím. Jsme přesně jeden kopeček od Číhoště, a tak chci sochu připomínající tamní zázrak; pátera Toufara, nakloněný kříž, nebo tak něco. Nemusí to být poznat, ale musí to být cítit.

Osobně znám jen Rónu, Černého a Zoubka, což je hloupost, navíc Olbram už s tím myslím sekl...

... to nic, hochu. Tak se dívej kolem sebe; co se ti líbí? 

Už vím – narazil jsem na takové betonové podivnosti, které jsou napůl hezké a napůl divné, napůl abstraktní a napůl jasné, z chaosu se klube cosi známého, ale tohle nemá smysl líčit, když se v sochách nevyznám.

Mně prostě jen došlo, že jsem našel ideálního autora pro svoji vysněnou Číhošť. Zjistil jsem si jméno, Vojtěch Míča, připletl se mu do cesty, v podstatě rozkázal, ať mě pozve na rozhovor, a vypáčil z něj, že má ateliér na vesnici kousek za Prahou; mezi Kladnem a Slaným.

A tak tam jdu. Krajina nic moc. Nikde žádné kříže, žádné kapličky, to je smutné. V takovém kraji bych chalupu nechtěl, říkám si, a pak dorazím do cílové, příjemně ošuntělé vesnice; ke starému statku, který je ateliérem mého mistra a před nímž stojí betonová telefonní budka.

Kousek vedle stávala i kaple, kterou hasiči v padesátých letech zbourali a postavili namísto ní zbrojnici, ale to je teď fuk, přešlapuju u té budky. „Vtipná věc,“ pomyslím si. „Vybral jsem si dobře.“

Vojtěch Míča mě pustí na zahradu, kde spatřím sochy o dost horší – figury, které si hrají na nějaké barokní světce, nebo co: „Tak tohle naopak ne!“

 

 

Hostitel nabídne mrkev a červené víno, a pak tázavě mhouří oči. Copak na něj můžu vybafnout, že potřebuju sochu, a to pokud možno levně? Vždyť já ani nevím, kolik taková socha stojí, jestli deset tisíc, nebo milion. Mohl bych dát pade – když si půjčím.

Než přijde správný moment, dělám, že dělám rozhovor. Ptám se, proč Míča tvoří právě tady. „To kdybych věděl,“ praví a následující minutu diktafon zaznamenává chroupání mrkve. „Bože,“ zazní potom, „to je strašný – já nejsem zrovna pohotovej řečník.“

Zalžu mu, že je, a cítím čím dál větší sympatie, i když ty sochy svatých mě pořád trochu trápí. „Moc se vám povedly,“ zalžu Míčovi podruhé.

„Hm,“ zabručí, „tohle je teda zajímavej hovor.“

To asi myslí ironicky, že jo? Myslí: „To nejsou sochy moje, ale Brokoffovy.“

Brokoff, Brokoff, to mi něco říká.

„Z jistého známého mostu.“ 

A sakra! 

„Sousoší dvou svatých. Restauruju ho a dělám kopie, ale to snad ani nikam nepište, ať se tady neobjeví nezvaná návštěva s kladivem.“

Zatvářím se stylem, že možná napíšu, možná ne, a pak zkouším si-
tuaci zamluvit: „Takže poslední dobou makáte na těch dvou svatejch, jo?“

V tu chvíli se mi na boty vyzvrací milý pes, kterého jsem laicky otipoval na podvyživeného labradora. „Denisi, ty ses teda předvedl, to je ostuda,“ omlouvá se Míča – že bych se ho zeptal na tu svoji sochu teď, když má výčitky? „On je nemocnej, odmalička neumí polykat a občas z něj něco vypadne. Byl poslední z vrhu v celkem podezřelé množírně...“

Já je miluju, Míču i psa!

„Ale jak jste se ptal, na čem jsem poslední dobou makal, tak celý tenhle týden trávím s velrybou.“

Zvláštní odpoledne, moc zvláštní. „Opravdu: rozebírali jsme velrybu v Anatomickém ústavu. Oni ji tam kdysi špatně vyvařili, kape jim z toho tuk. Je nutné dělat to opatrně, jako když třeba rozebíráte morák, protože ty kosti už jsou křehké.“

Morák je morový sloup. A Vojtěch Míča je sice sochař, ale taky restaurátor, jak mi došlo před pár minutami. „Kdybyste byl z finančního úřadu, tak vám dokonce budu nucen říct, že právě restaurování je mou hlavní činností a sochy nebo vyučování na AVU činnost spíš zájmová...“

Začínám konečně chápat: být v Česku sochařem a nejmenovat se Róna, Černý nebo Zoubek (Vole, co máš pořád s tím Zoubkem?! – poznámka editora) není úplné terno, což lze považovat za špatnou zprávu pro sochaře, ale příjemnou pro mě; třeba sochy nejsou úplně drahé.

A tak se teda zeptám: „Prosím vás,“ dělám, že nic, „taková vaše středně velká betonová věc; kolik stojí?“

Dostávám fantastickou odpověď: „Když se mi někdo líbí, můžu mu ji dát zdarma nebo za výrobní cenu. A když nelíbí, tak...“ To nechci slyšet! Ale super, podle mě je Míča finančně negramotnej.

Jako by mi četl myšlenky: „Soused odnaproti,“ pousměje se, „se nedávno zadíval na tu telefonní budku před barákem a zcela vážně se zeptal, čím se živím.“ Míča ho nechtěl rozhodit, tak odpověděl, že takovéhle budky jsou spíš zábava a že je přece restaurátor. „Rozumím, pane inženýre,“ přikývl soused. (Míča není žádný inženýr, nýbrž akademický sochař, ale budiž...)

Původně jsem sice přijel kvůli něčemu jinému, ale teď mám pocit, že náš minimalistický rozhovor vůbec není špatný, protože každá desátá věta z těch zhruba sta, které dnes Míča pronese, je celkem moudrá, zvlášť po druhé sklence červeného.

Vypráví třeba, jak celá devadesátá dostával zahraniční stipendia po světě, ale zároveň už byl zaměstnaný coby restaurátor – což ještě moudré není, ale blížíme se. „Měl jsem stipendium v německém Porýní, zároveň restauroval ve Fulneku morový sloup, kašnu i svatého Jana Nepomuckého, a tak jsem jezdíval sedm set kilometrů tam a zpátky třeba třikrát týdně, aby se to stihlo...“ Nadhodím, že to musí být krása, korzovat po fulneckém rynku a kochat se pohledem na vlastní práci, a na to Míča řekne: „Ono to už dneska bude zase zničený...“ A pak: „Víte, co je na mé práci dobré? Člověk vidí, že nic netrvá věčně, a zklidní se; najednou už tady po sobě nic nepotřebuje zanechat navěky... Třeba tři sta let starý pískovec,“ ukáže na sochy ze známého mostu, „je dnes na hranici dožití; odchází a my to můžeme jen brzdit. Na čemž není nic strašného ani divného – baroko bylo v podstatě založeno na tom, že je spíš krátkodobým divadlem...“

Podobných moudrostí mi Míča skutečně řekne víc.

Od roku 1993 například učí studenty na pražské Akademii, ale souhlasí s názorem, že umění se učit nedá. „Důležité je naučit se umět koukat. Pozorně vnímat sebe, pozorně vnímat věci a lidi okolo sebe. Vyhmátnout z každého tvaru podstatu a vykašlat se na detaily, které nepřinášejí důležitou informaci.“

Poděkuju za radu, která je cenná i pro nás novináře, a okamžitě si umíním, že až budu psát text, vykašlu se na detaily – na dětství, během něhož si Míča pořád cosi vyřezával ze dřeva, na podle mě vybájené „nedodychy“, které mu zařídily modrou knížku, na revoluci v centru dění, konkrétně u cyklostylu na AVU, na studia s obdivovanými profesory Hugem Demartinim a Alešem Veselým, na přátelství s malířem Jiřím Petrbokem, na četbu knih Radky Denemarkové, na vztah k alkoholu – no a půjdu jenom po tom vyloženě důležitém:

– „Víte, já bych od vás sochu chtěl.“

– „Tak si nějakou vemte.“

– „Klid. Seženu padesát tisíc. Chtěl bych, abyste mi za to po svém vymyslel Číhošťský zázrak a přidal někam na sokl kus textu: Hle, uprostřed stojí, koho vy neznáte.“

– „Jasně, to řekl Jan, když křtil vodou... Tak já se na ten váš pozemek přijedu podívat, můžete příští týden? Kašnu doprostřed zahrady bych dělat nechtěl, ale číhošťský zázrak, to je zajímavý.“

– „Peníze si pak ale musíte vzít!“

– „To se ještě uvidí. Abych nakonec neplatil já vám, až tam budete mít něco podivnýho...“

Výborně, mise splněna, pohladím psa a půjdu domů. Napadne mě poslední otázka; totiž přemýšlí-li sochaři o tom, co by jednou mělo zdobit jejich hrob.

Odpoví hned: „Za mě velkej kámen. Klasicky, na zatížení. Tak nashle...“

A já mířím oznámit nic netušící ženě z Hané, že jsem právě objednal nějakou sochu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama