Letím do Číny a moc se tím nechlubím

„Čtu Etzlera a je to drsné,” řekla mi Týna – kamarádka a spolužačka z fyzioterapie loni v létě. O té knížce nevím, ale těším se, až si jí přečtu. Na oplátku jí doporučuji dokument Nebe od stejného autora, o kterém neví zase ona.

V maloskalské hospůdce filozofujeme nad světem. A já dělám přednášku, že každý z nás má volbu nepodílet se na tom, s čím nesouhlasíme. V tu chvíli mám na mysli například létání přes půlku zeměkoule, nakupování čínských šmejdů nebo lyžování v dubajském nákupním centru. Ty možnosti existují, nezměním to, ale nemusím se jich účastnit, poučuji.

Zimní olympiáda v Číně! To si snad dělají legraci, napadlo mě, když jsem o tom slyšela před pár lety poprvé. Jak může být olympiáda v takovém případě apolitická?

V té době jsem ještě pracovala ve zdravotnictví. V roce 2018 jsem ale nastoupila jako fyzioterapeutka do liberecké Dukly a moje profesní zaměření nabralo jiný směr.

Pak přišel covid a odložení letní olympiády v Tokiu. Svět se změnil, šanci jet na olympiádu se sportovci z Dukly jsem pustila z hlavy. Covidové restrikce, škrty v počtech doprovodu, finanční náročnost tak dalekého cestování, to všechno naznačovalo, že mohu zapomenout i na zimní olympiádu v Číně.