Pojďte s náma do muziky!

Report

Léto bývá pro kapely obdobím žní – dodávky křižují republiku z jednoho vystoupení na druhé, muzikanti si plánují dovolenou nejdříve na konec září. Přidejme se k Vypsané fiXe, což je tradiční ozdoba prázdninových festivalů. Ve čtvrtek něco vybereme do klobouku, v pátek skoro zboříme venkovský statek Václava Koubka, v sobotu si dáme pěkný koncertní dvojáček a osm set kilometrů v autě. Benzinkám zdar!

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

V pátek odpoledne vyrážím za Márdim do Pardubic.

„Fakt si dáme sraz až v pět?“ ptal jsem se ho včera večer a on přikývl, že takhle to úplně stačí. „Pojedeme do Chotěmic,“ uvažoval nahlas, „což je pod Táborem, podle navigace dvě a čtvrt hodiny, s benzinkou dvě a půl, očekávaj nás tam v sedm, takže to bude tak akorát.“

Nějak jsem ty počty nechápal, ale Márdi, zpěvák a textař Vypsané fiXy, mi postoj svého pětadvacetiletého souboru vysvětlil: „Obvykle přijíždíme na poslední chvíli. Jsou kapely, který vyrážej na akce strašně brzy, typově Mňága a Žďorp; mají to tak nastavený, ale pro nás je nejhorší dlouho čekat, než koncert začne, to bejvá únavný – přesně proto, myslím si, vznikají v kapelách problémy. A my to neumíme, i kdybychom chtěli. Když jsme jeli společně s Mňágou šňůru, aspoň jedinkrát jsme se je snažili předběhnout, dali jsme do toho všechno... Jenomže když jsme dorazili na koncert, Mňága už měla připravenej aparát – takže ta pátá v Pardubicích opravdu stačí.“

Márdi má pravdu, nějak se to vždycky stihne. Když kapela domluví koncert, dostane od pořadatelů zhruba následující harmonogram: Příjezd 19.00, zvuková zkouška 19.30, začátek 20.30. A zrovna Vypsané fiXe stačí na zvukovku deset minut, s ničím se nepáře. Chvíli před začátkem chlapci vylezou na pódium, cvičně zahrají půl písničky a pak už můžou bez jakýchkoli konfet, masek nebo kouřových efektů začít.

Nedělají cirkus – ale rokenrol.

Například Fanánek ze Tří sester se občas chytá za hlavu, „Márdi,“ říká, „nechoď lidem na oči před první písní, to pak ztrácí kouzlo,“ ale nejspíš se mýlí, protože i na velkých festivalech bývá před Vypsanou fiXou (která si všechno potřebné nanosí za pár minut na pódium vlastníma rukama) vždycky plno.

„A přesto,“ ptal jsem se včera Márdiho, „nestane se občas, že koncert prošvihnete?“

 

Vzpomněl si na jediný případ: „Myslím, že to bylo roku 1998 – jezdívali jsme fiatem a jednou dorazili pozdě na motorkářskej sraz v Poděbradech. Našli jsme hlavního motorkáře, řekli mu, čau, my jsme Vypsaná fiXa, a on ukázal rukou k pódiu: Támhle jste teď měli bejt. A co tam je místo vás? Vidíte: Miss mokrý tričko. Takže se seberte a jeďte do prdele.“

 

Určitě lepší než pandy

Jinak je ale mají všichni rádi, protože Vypsaná fiXa jsou kluci zlatí, skromní, což se mi potvrdilo třeba právě včera, kdy jsem je potkal v Praze.

U stanice metra Národní třída, tam, kde se otáčí obří hlava Franze Kafky, se konal happening na podporu buskingu čili pouličního umění. Vedro bylo jako na marrákešském trhu, žádné pódium, minimální propagace, akce samozřejmě bez honoráře, ale tři ze čtyř kluků zahrát přijeli – basák Mejn žije na jihočeském venkově, takže se omluvil.

„Že vám to stojí za to,“ pozoroval jsem spolu s chlapci chvíli před začátkem asi padesátku fanoušků posedávajících na dlažbě a popíjejících pivo z plechovek.

„Proč?“ napil se piva i Márdi. „Když s něčím souhlasíme, tak se snažíme pomoct vždycky, a zrovna hraní na ulici je dobrý. Podle mě lepší, než když se tam motaj borci převlečení za pandy. Třeba u nás v Pardubicích hrával na kytaru Fanda Zeman; trošku šouplej týpek, ale když jsi šel po městě a slyšel ho, jak zpívá Hříšné bolero, hnedka jsi měl lepší náladu.“

No dobře, dobře... „Ale vy jste přece jen zvyklí na početnější obecenstvo.“

Márdi se zasmál: „Vždycky ne. Jednou jsme hráli s bubeníkem Pítrsem na benefiční akci pro zdravotně postižené, jenže pořadatelé nás zařadili na samotnej konec programu, kdy už se vedle konal raut. Všichni odešli, zapomněli tam jen jednoho slepce. Tomu to ale nevadilo – svíjel se a do rytmu klepal bílou holí... Když od tý doby přijíždíme na akci, která vypadá strašně, ptáme se: trumfne to slepce?“

Pod Kafkovou hlavou se nakonec sešlo tři sta diváků, koncert přilákal turisty i pár bezdomovců, hlasitě se tleskalo, přidávalo a zase tleskalo. „My máme všechno, co chcem,“ zpívala Vypsaná fiXa – a dav odpovídal: „My máme dobrou náladu!“

Pak Márdi naposledy zvolal „Ať žije hudba na ulicích!“, pár obdivovatelů pocítilo nutkání kluky pochválit, jak jim to takhle na ulici sluší, a oni se smáli, že by to přece nemělo být překvapení: „My z ulice vzešli, prvních sedm let jsme byli zvyklí hrát pro deset lidí. To až pak nás nechali dělat předkapelu Offspring a situace se pomalu začala zlepšovat...“

Kdosi obešel Kafkovu hlavu s kloboukem, a když se vrátil, bylo v ní pět a půl tisíce korun plus stará, dnes už bohužel neplatná bankovka v hodnotě milionu tureckých lir. „Propijeme to v říjnu,“ padlo rozhodnutí, „až vyjde nová deska.“

Načež jsme si dohodli ten páteční sraz v Pardubicích a Márdi při loučení pravil: „Dneska to šlo, ne? Ale uvidíme, co budeš říkat po čtvrtým koncertě v řadě.“

 

Koubek a jeho hipíci

V pátek vyjíždějí do Chotěmic tři muzikantská auta z různých směrů: v prvním sedí basák Mejn, který žije kdesi na venkově, ve druhém kytarista Mejla, bytem v Praze, spolu se dvěma Martiny – jeden dělá kapele zvukaře a další zastupuje manažerku, která si vzala volný víkend.

Třetí auto, třináct let stará dodávka s aparaturou, vyjíždí z Pardubic: já, Márdi, bubeník Pítrs a za volantem Márdiho brácha.

Rádio nehraje, vzadu by stejně nebylo slyšet. Mám takový pocit, že by to chlapci zvládli až do Chotěmic skoro beze slov, kdybych se pořád na něco nevyptával. „Ten dnešní koncert pro vás je něčím důležitý?“

Rozhodně je, říká Márdi: „Na spoustě akcí si pořadatelé přejí nás, ale pak jsou taky místa, kde si chceme zahrát hlavně my, a Chotěmice mezi ně patří. Dost jsme o tom statku slyšeli – například Tata Bojs tam hráli nadšeně už třikrát. Vlastní to písničkář Václav Koubek, kterej nám je sympatickej, a tušíme, že to bude dobrý. Domácí. Taková ta akce, kde muzikanti přirozeně zapadnou mezi ostatní, všichni jsou si rovni… Chceme věřit, že nás čeká tohle.“

Vím celkem bezpečně, že kdyby Vypsaná fiXa chtěla, snadno by si dnes mohla zahrát někde na městských slavnostech za dvojnásobek toho, co dostane v Chotěmicích, ale zážitek z nového místa jí za to stojí. Těšíme se. Je horký podvečer uprostřed léta, od Pelhřimova dolů jedeme nádhernou krajinou. „Dobrý den,“ volá sedm minut po půl osmé bubeník Pítrs z okna na dva batůžkáře: „Nevíte, kde v téhle vesnici hraje nějaká kapela?“

Mávnou směrem ke kapličce, hned za ní vjíždíme do statku. Koubek pije víno na zápraží, bosé děti pinkají na trávníku badminton, spatříme i pár dospělých, takže optimismus: „Bude to lepší než slepec.“

Řekneme si „čus“ se zbytkem kapely, všichni až na abstinenta Mejna objednávají nejprve pivo, a pak, jak se vystoupení blíží, ještě půllitr koly s dvojitým rumem nebo lahev bílého vína, a optimismus stoupá, protože na zahradě za stodolou vidíme malý kemp; Vypsanou fiXu tu očekává tři sta padesát, možná čtyři sta fanoušků.

„A kam že chodíš na ten gympl?“ ptá se Márdi jedné dívky, která požádala o společnou fotku, „do Přelouče? Tam jsem chodil taky! Ještě tam učí XY? A skáčou z něho blechy? Za nás z něj jednou vyskočila blecha, tak jsme ji vylisovali a vystavili!“

O půl deváté pan domácí, harmonikář Václav Koubek, rozhoupe kravský zvonec, sluncem rozhicovaná stodola se zaplní a začne koncert roku: „Těší nás, že jsme se poprvé dostali na tohle kultovní místo – pojďte s náma do muziky!“

Kytarista Mejla později podotkne: „Dnes večer mi došlo, že vlastně není trapný, když jsem i po čtyřicítce pořád hipík – je nás spousta...“

Atmosféra ve stodole nemá obdoby: vepředu tancuje parta desetiletých dětí, u kterých by se dalo předpokládat, že je hluk po chvíli vyžene nazpět k badmintonu, ale omyl, vydrží celou hodinu a půl. Kousek za dětmi pogují jejich starší příbuzní, a když se někdo rozhodne skočit šipku z pódia, je třeba dětské hlavičky přeplachtit opatrným obloukem.

„Ona má antidepresivní rybičku,“ vyřvává celá stodola jednu z nejslavnějších písní, „vytetovanou na nejtajnějším místě...“

Pítrs klepe paličkou do poloprázdné lahve od vína a já mrknu za sebe, na čestné křeslo čtyřiašedesátiletého Koubka – oči mu září, i když se stodola celá třese. Když znějí přídavky, děti vběhnou na pódium, tancují přímo tam, euforie, nářez, krůpěje potu, a kolem desáté má kapela logicky dost. „My odejdeme,“ loučí se Márdi, „ale děti: kdokoli z vás chce, ten si může zabubnovat na Pítrsovy bicí!“

Což je rafinované, protože koncert oficiálně nekončí – jenom v něm teď pokračují děcka.

Vyčerpaní muzikanti se slezou u baru. „Dobrej rokenrol!“ raduje se Márdi.

„Jo,“ přidává se Mejla. „Pochopil jsem, jak vypadá karma pro dobrý kapely – každá by si aspoň jednou zasloužila hrát tady.“

Václav Koubek přináší „chotěmickou slivovičku“ a spokojeně chválu poslouchá: „To víte, malej, rodinnej, svobodnej klub. Každej si může dělat, co chce, ale za patnáct let se nestrhla jediná rvačka, všichni vědí, proč tu jsou; polovina dospělých si do rána posedí s kytarou u ohně, jejich děti se tu přestanou zajímat o ty televizní sračky...“

Mejla chválí: „Vytvořil jsi úžasnou věc, Vašku.“

A Koubek krčí rameny: „Čtyřicet let projíždím republiku s harmonikou a největší odměnou pro mě je, když rozdám lidem svoji energii a jasně cítím, že oni tu svou dávají mně – pro tohle se snažím vytvářet podmínky. Doufám, že s váma příští rok můžu počítat zas!“

Kluci horlivě přikyvují.

„A víte co?“ nabízí Koubek. „Přijeďte v zimě. Týden se tu můžete soustředit, hrát si, co a jak chcete, pivnice bude zateplená, a nakonec uděláme pořádnou zabijačku, protože nad zabijačku není, zabijačka je české moře...“

„To by bylo dobrý,“ souhlasí Vypsaná fiXa, ale je už půlnoc a tři čtvrtiny kapely se rozumně chystají zmizet: basák Mejn směrem ke své vesnici, Márdi s Pítrsem do Pardubic.

„Mám pro vás místnost s osmi postelema, vepřový a spoustu další slivovice,“ nesouhlasí Koubek. „A my zas máme zejtra náročnej dvoják,“ vysvětluje Márdi. „Zakalit je lákavý, ale zavánělo by to průserem – příště přijedeme v sobotu, aby bylo další den volno.“

My s kytaristou Mejlou (a vlastně celou posádkou „pražského“ auta) zůstáváme a u ohně sedíme až do... „Hlavně mi neříkej, kolik je hodin!“ řekne v jednu chvíli Mejla. Je šest ráno, ale dobře. Zeptám se jen: „Proč to nechceš vědět?“ A odpověď zní moudře: „Když nevíš, v kolik jsi šel spát, tak si ráno nemusíš naplno uvědomit, jak moc na tom jsi špatně.“

Jaká škoda, že jsem tuhle teorii neznal dřív!

Kytarista skupiny Schodiště přinesl španělku a my zpívali folk, blues, punk, a vlastně všechno, kromě Jarka Nohavici. Vzpomínám, jak jsem skoro rozjel první rvačku v dějinách statku: „Tak už mi někdo toho Jarka zahrajte,“ žádal jsem opakovaně, ale u Koubka se schází sorta lidí, které Nohavica štve.

„Mejlo!“

„Fakt ne, promiň!“

„No dobře, ale počkej zejtra – v autě ti vysvětlím, proč je Jarek boží.“

 

Každý koncert jinak

Po devadesáti minutách v bezvědomí budíček. V srdci je člověk rozpumpovaný, ale v hlavě už ho tíží kocovina, deprese získávají převahu nad radostí ze života.

Hodinu po poledni máme být na druhém konci republiky, v Hlučíně, takže nasedat a jedeme: „Ten Nohavica, Mejlo...“

„Ticho,“ umlčí mě, „chci za jízdy spát, každá minuta je dobrá.“

U první pumpy si dáme párek v rohlíku, kafe, žvejkačku, a Mejla zase usíná, ale já chvíli kecám se zvukařem Martinem Černým, který řídí (a jinak taky hrává na baskytaru v kapele Rudovous).

„Původně jsem se ke klukům přidal na jeden rok,“ vzpomíná, „a už je z toho jedno desetiletí. Vždycky jsem myslel, že by mě zvučení jediné kapely po čase nudilo, ale Vypsaná fiXa je nepředvídatelná, žádný koncert nezahraje stejný.“

Což je pravda – Márdi nesestavuje seznamy písní dopředu, hrát se bude, co ho zrovna napadne. A kapela si zvykla, většinou jeho úmysl pochopí. Když například Márdi řekne, že „další píseň věnujeme všem kapelám, který teď křižujou republiku v dodávkách; přejeme jim, aby dojely bezpečně do cíle,“ tak je jasné, že přijdou Legendární ledňáčci: Legendární ledňáčci jeli v autě a visely jim hlavy / ten, co řídil, spal jenom někdy / nic se nedělo / z rádia hráli ranní mši pro severní Čechy / nahoře pluly mraky, dole pluly ledy...

Mimochodem, Vypsaná fiXa dnes najezdí za koncerty zhruba třicet tisíc kilometrů ročně, mívá jich okolo devadesáti. A samozřejmě že jde občas o zdraví – právě zvukař Martin Černý najel za tmy na D1 ve stotřicetikilometrové rychlosti na mrtvou srnu. „S tím se nedá nic dělat,“ říká, „nanejvýš se můžeme radovat, že to dopadlo dobře. Že jsem ji vzal prostředkem auta, a tak jsme zničili jen převodovku...“

Po čtyřech hodinách tiché jízdy si odepneme pásy u jezera Štěrkovna v Hlučíně, kde už drnká Xindl X – my přijdeme na řadu po něm.

Ostatní členové kapely nám s Mejlou škodolibě nabízejí panáka, s tím ať jdou do háje!, a Márdi vypráví minihistorku, ze které pochopím, jak taky můžou vznikat jeho zvláštní texty. „Ráno na benzince vidíme borce, jak jde k pokladně, za kterou stojí zjevně jeho kamarád. Tenhle prodavač se nadšeně ptá, no ahoj, co je v tvým životě novýho? A borec vzdychne: Vůbec nic. A zaplatí. A odejde. Tak jsem si říkal, že začnu chystat sólovku, který dám jméno Někdy příště 2...“

Dostáváme šatnu vedle Stromboli, v níž jsou připraveny studené mísy i spousta vína, můj noční souputník Mejla ale odolává: „Zatím ne,“ říká, „to bych nezvládl koncert večerní.“

Na zvukovku opět stačí chvíle – chlapci si zajamují „jedu takhle tábořit škodou sto na Štěrkovnu“, pozorují vodní lyžaře, slalomující na hladině jezera, a zasmějí se faktu, že místní zvukař nerozumí česky, protože je Polák.

Nemůžu se vynadívat na Márdiho oranžovou kytaru značky Jolana – před pětadvaceti lety ji koupil černou, ale od té doby hraje jen na ni a lak se postupně sloupal. I kombo, které na koncerty tahá, má od úplných začátků, koupil ho tehdy od kapely Znouzectnost. Našel si zvuk, který mu vyhovuje, proč by ho měnil?

Koncert je naplánovaný od dvou do tří a já mám ještě ve 13.55 obavu, že takhle brzy bude pod pódiem poloprázdno, ale jakmile zazní první akord, spěchají sem stovky lidí – zřetelně vidím, jak z Mejly všechno špatné spadlo.

Později mi řekne, že to takhle bývá: „Kdybys hrál s náma, tak je ti teď dobře. Koncert pomáhá, kocovinu rychle vypotíš, nakopne tě to...“

I Hlučíňáci chtějí přídavky, tak se ptáme pořadatele, jestli vůbec můžeme, jeden prý ano, ale je to festival; ve čtvrt na čtyři už na vedlejším pódiu nastupuje David Koller. A i kdyby ne, Márdi na závěr přídavku stejně dramaticky rozerval struny: „Byly starý a celou dobu jsem cítil, že rupnou, musím je vyměnit...“

Moderátor zdejší akce se ptá: „Kde že to hrajete večer? V Třebíči? Kde to je?!“

Inu, tři hodiny jízdy na jih.

„Aha!“

Umělohmotnými příbory poobědváme festivalovou kotletu, na dálku poslouchám, jestli Koller náhodou nezazpívá píseň Lajka z I. P. Pavlova, jejíž text mu napsal Márdi, ale ne, dnes sází na „Znáš jen pár fíglů“.

Přijeli Stromboli, tak si podáme ruku s Pavlíčkem a pozdravíme Basikovou, načež je třeba vyrazit o festival dál.

Vracím se k Márdimu do dodávky. U Brna začíná pršet, konečně je mi zas dobře. Občas se dokonce zasměju. Například u Devíti křížů, kde si Márdi vyžádá zastávku, vyleze z auta, ale jenom se tak bezduše projde kolem, aniž by cokoli koupil. Je to scéna jako z jedné jeho písně, která shodou okolností v Hlučíně zazněla: Zdevastovaný na benzince jsem si dal kafčáka / a pak jsem přemýšlel o svém životě, co asi bude dál / jestli vůbec nic, anebo bageta...

Všem trochu hrabe. „Odehraješ koncert,“ potvrzuje Márdi, „a při přejezdu se takzvaně rozsedíš. Představ si, jako bys měl hrát dva fotbalový zápasy po čtyřech hodinách – ale zvládneme to. I když jednou jsme teda měli v pátek koncerty dva a v sobotu tři, a to už bylo na hraně; všichni jsme pak zažili zvláštní pocit, jako bychom ze sebe všechno vyškrábali, rozházeli a nic nezbylo. Brácha řídil, u Chrudimi povídá, že auto přestalo brzdit, ale nikdo nereagoval, taková hromadná lobotomie to byla; až po pár vteřinách se ozval ojedinělej hlas: Tak brzdi ručkou! A zas zavládlo ticho...“

Kombinace staré dodávky, hrbolaté dálnice a stále silnější bouřky je lehce skličující: Bude se vůbec v Třebíči hrát? Snad. „Ale nedávno jsme čekali na vystoupení v Broumově a najednou přišla smršť, která fesťák nemilosrdně ukončila...“

Zajímá mě, jak se takové situace řeší, a Márdiho odpověď nepřekvapuje: „My to vyřešili tak, že jsme si vzali peníze jen na naftu a dohodli se, že přijedeme příští rok... Ale většinou hrajeme i za velkýho deště – jednou v Rožmberku začala taková bouřka, že jsem viděl myši, jak šplhají po konstrukci pódia, aby se neutopily, a hrálo se. I když zpočátku pod náma bylo dva tisíce lidí, a na konci jen dvacet bláznů válejících se v bahně.“

Dnes máme štěstí – nebe se vypršelo na kapelu Doga, která hraje před Vypsanou fiXou. Obě kapely se na deset minut promíchají a probírají události posledních dnů; víc není třeba, vídají se často. Márdi napsal pro Dogu text k jednomu z největších hitů jménem Od soumraku do úsvitu, ale hlavně: „Každou letní sezonu potkáváš pár kapel skoro každej tejden, a my to takhle letos máme právě s Dogou a s Divokým Billem...“

Doga musí rychle sbalit svůj pódiový cirkus ve stylu Kiss (například věšák s dvaceti podprsenkami) a vyráží na noční vystoupení v Plzni, „tak brzy někde čau!“, o chvíli později přijíždí Divokej Bill. Včera hrál shodou okolností na hlučínské Štěrkovně a zjevně se tam zdržel, chlapci vypadají zkroušeně. Mají hodinu a půl času na vyproštění – teď zvučí Vypsaná fiXa.

Mejla hlásí návrat do formy, spolu s Márdim objednává houbu. Víno s kolou. Ten drink jsem nepil od studií!

Basák Mejn nepije, a všímám si detailu – protože je zodpovědný, nosí na pódiu tlumiče do uší. „Za ta léta už jsem zažil spoustu kraválu a člověka to někdy vyčerpává, bolí z toho hlava. Tyhle dva kousky gumy za šest stovek ti fakt pomůžou,“ tvrdí Mejn, tak mě zajímá, proč do nich neinvestovali i kolegové. „U nich je to jedno,“ směje se, „už jsou hluší.“

Márdi nepopírá: „Doktor řekl, že mám sluch na úrovni sedmdesátiletého muže.“ Mejla se zeptá, „co jsi říkal?“, a Pítrs mlátí levou rukou do činelu, zatímco pravou si naklání k ústům lahev bílého.

 

Ivan Trojan to je frajer

Stmívá se, pod pódiem tři tisíce lidí. „My jsme Vypsaná fiXa, hrajeme rokenrol a první píseň nikdo nezná – jmenuje se Ivan Trojan...“

Mám radost, protože já jsem jedním z mála zasvěcenců, kteří už novou, na začátek října chystanou desku slyšeli, jsem z ní nadšen a třeba právě refrén „Ivan Trojan tak to de, Ivan Trojan tak to de / Ivan Trojan to je frajer, lásko, to je prezident“ si každou chvíli v duchu prozpěvuju.

Po koncertě mi kluci řeknou, že měli na pódiu špatný zvuk, drhlo to, Márdi si připadal, jako by hrál fotbal naboso, ale já to dole v kotli nezaznamenal – zítra bych klidně absolvoval koncerty číslo čtyři a pět.

Jenže zítra je neděle, volno.

„Takže kdy se vidíme příště,“ řeší kluci v šatně, „v pátek? A kde že to hrajem?“

Těžko říct...

Tenhle týden svoji práci odvedli, můžou být spokojení.

„Uvidíme, co bude zítra,“ říká Márdi, „protože neděle bývají z celýho tejdne nejhorší. Jako když hodně běháš, pak přestaneš a rozbolí tě nohy. Mě nebolí nohy, ale mozek mívám takovej vybzunklej. V neděli je dobrý bejt třeba chvíli sám, projít se lesem, a pak začít něco dělat, ideálně s dětma... Takže jo,“ nasedá do dodávky: „Zítra jedu na pár dnů s rodinou do Krkonoš.“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama