A mně se to v Česku děje!

Názory

"Chci za příslušníky našeho národa s pověstí ignorantských mrzoutů přimluvit," píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou - coby cestovatel, který obvykle vyráží do světa, se letos vydal na výlet po České republice.

Audio
verze

Když někde vyprávím o cestování v cizině, zdaleka nejčastěji se mi dostává jednoho komentáře: „Tohle by se ti v Česku nestalo.“ Komentují tím všechny, kteří mi v zahraničí nějak pomohli, přátelsky si se mnou na ulici povídali nebo mě nechali přespat u sebe doma.

Vždycky mě proto zajímalo, jak to s námi doopravdy je, zda u nás vážně vládne takový chlad a neochota. A tak jsem si letos pořídil první auto v životě a vydal se na výlet po Česku. Abych toho zažil co nejvíc, dal jsem si za cíl zbytečně se nestydět. V zahraničí je to díky cizímu jazyku a pocitu anonymity snadné. U nás to představuje trochu větší výzvu, ale po pár dnech si člověk zvykne. A tak objíždím české vesnice v autě s nálepkou začátečník, povídám si s lidmi na ulici a nestačím se divit.

Už první večer cesty jsem omylem odbočil do zákazu vjezdu k hradu Dívčí kámen. Asfaltka byla podezřele úzká, a tak jsem zastavil v kopci a šel se optat na cestu dvou čtyřicátníků, kteří zrovna grilovali na zahradě své chaty. „Tady jste v zákazu vjezdu. Tak jestli chcete jít spát na hrad, hoďte si auto k nám, ať nedostanete pokutu,“ nabídli mi. Když viděli, jak zoufale vypadá mé couvání do kopce, pozvali mě ještě na špíz.

Hned druhý den jsem se jen tak zastavil ve vesničce Hrdlořezy, abych zjistil, jaký je původ jejího názvu. Měl jsem na sobě kraťasy, košili, foťák kolem krku a použil svou osvědčenou frázi. „Dobrý den, nezlobte se, že vás ruším, ale jsem zvědavý člověk na cestě kolem. Zaujal mě název vaší vesnice. Proč se Hrdlořezy jmenují Hrdlořezy?“ ptal jsem se. Neodmítl mě nikdo. S paní Spoustovou jsem přes plot mluvil celou půlhodinu, a nakonec jsem se dostal až k bývalému starostovi, panu Kronikovi. Seděli jsme u něho doma v obýváku, pili turka a pročítali obecní kroniku, kterou převzal nejen kvůli svému jménu. 

 

Za poslední dva týdny jsem podobných setkání zažil nespočet. Stačí se usmát a zeptat – většina místních ráda pomůže a poradí. A když projevíte zájem o jejich vesnici nebo město, rádi si s vámi i popovídají. Pravda, Češi u toho možná řeknou trochu méně slov než průměrný Ital, to ale neznamená, že jsou neochotní. Jasně, narazil jsem i na pár protivných lidí, ovšem rozhodně byli v menšině.

Přiznávám, kdysi jsem i já na dovolených míval pocit, že všichni místní jsou usměvaví a přátelští, zatímco u nás jsou lidé akorát nazlobení. Pak jsem ale slyšel několik cizinců, jak za srdečnost chválí Čechy. Zpočátku jsem jim nechtěl věřit, ale pak mi to došlo.

V zahraničí jsou na mě všichni přátelští proto, že jsem do jejich pekařství nebo zmrzlinárny přišel odpočatý, s úsměvem a v dobré náladě. A když už na mě náhodou je někdo protivný, člověk mu to za ten křehký croissant nebo krémovou zmrzlinu rád odpustí.

A tak jsem se chtěl za příslušníky našeho národa s pověstí ignorantských mrzoutů přimluvit. Čeští kritikové Čechů – dejte nám šanci. Ještě než příště prohlásíte „no jo, Česko“, zkuste se prostě chovat uvolněně jako na dovolené. 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama