Když se s tím tělo rve

Lidé

Tři lidé, dva muži a jedna žena, kteří se nakazili novým koronavirem, vyprávějí o své nemoci. Patří k většině těch šťastných, u nichž měla nemoc lehčí průběh. Příznaky měli různé, dva přestali rozlišovat chutě a vůně. Jeden se na počátku musel k testu téměř probít, ale pak už práci hygieniků oceňuje. Dívka má velký strach, aby nenakazila nikoho dalšího.

Audio
verze

Jistota po týdnu

Původně bylo u následujícího textu uvedeno i jméno dotyčného člověka, před uzávěrkou od něj přišla zpráva: „Promiňte, rozmyslel jsem si to. Pokud chcete moji zkušenost publikovat, tak jedině anonymně. Jde o celkovou náladu ve společnosti vůči lidem, kteří prodělali COVID-19, a je jedno, jak k tomu přišli. To jsem si předtím neuvědomil a atmosféra se v tomto směru zhoršuje. Nechci tomu vystavovat rodinu.“

Je mi pětačtyřicet let a pracuju jako barman v restauraci v centru Prahy. Ve středu jedenáctého března jsem byl v práci. Do té doby jsem se cítil úplně v pohodě. K večeru mi připadalo, že na mě něco leze. Cestou z práce se to zhoršilo. Doma jsem si změřil teplotu a měl jsem 37,1. A začínaly mě bolet klouby, jako když dostanete klasickou chřipku. Řekl jsem to manželce a zalezl do postele, ona si šla lehnout k dětem. 

Ráno mi bylo stejně, spíš hůř. A protože málokdy bývám nemocný, nanejvýš jednou za zimu chytnu něco menšího, napadlo mě vzhledem k šílenství, které se kolem toho mezitím rozjelo, že by to mohl být koronavirus. Tak jsem zavolal na hygienu a vylíčil jim svůj stav. 

Řekli mi, že pokud nemám horečku aspoň 38, bude to spíš něco jiného. A zeptali se, jestli jsem přišel do styku s někým, kdo je pozitivní, nebo s někým, kdo se vrátil z dovolené v Itálii. Řekl jsem jim, že si toho nejsem vědom, ale vysvětlil jsem, že trávím celé dny mezi lidmi, jezdím hromadnou dopravou. Byli chápaví a nabídli mi, že kdyby se to zhoršilo, můžu zavolat linku 112.

O víkendu se teplota zvýšila na 37,5 a bylo mi zase o něco hůř. Manželka zavolala na stodvanáctku, kde jí paní řekla, že není lékařka, a že pokud nejde o život, ať voláme na hygienu. Takže jsme se ocitli zase tam kde v pátek. A to jsem ještě zapomněl říct, že jsem volal i své praktické doktorce, která mi řekla v podstatě to samé. Vypadalo to, že všichni mají stejné instrukce. 

V pondělí ráno (16. 3. – pozn. red.) jsem tedy zavolal znova na hygienu. Už jsem byl docela otrávenej. Nebavilo mě ležet, marodit, a přitom ani nevědět, co mi vlastně je. A vadilo mi, že se musím opakovaně doprošovat vyšetření. Asi to bylo z mého hlasu znát, takže mě vyslyšeli a poslali na testy.

Bydlím za Prahou, předtím v neděli tady otevřeli odběrné místo vedle polikliniky. Z hygieny tam mezitím poslali doporučení, takže když jsem v úterý dorazil, zkontrolovali přes sklo občanský průkaz a hned mě vyšetřili. Vatičky do nosu, výtěr, to samé z pusy. Jakmile vás hygiena označí a doporučí, je to zdarma. 

Že jsem pozitivní, mi oznámili ve středu 18. března, čili týden potom, co jsem poznal, že něco mám. Naštěstí mi bylo celou dobu blbě, takže jsem nikam nechodil. Ale samozřejmě se mi honilo hlavou, kde jsem byl krátce předtím – na hokejovém tréninku, se synem v nemocnici, kde mu sundávali sádru, na alergologických testech. Tam všude jsem se potkával s lidmi. Už dávno je mohli mít podchycené. 

Když jsem měl potvrzeno, že mám koronavirus, zavolal jsem každému, na koho jsem si v téhle souvislosti vzpomněl. A musím říct, že práce hygieniků byla od té chvíle naprosto profesionální. Vzali si ode mě telefonní čísla a rozjeli zpětné pátrání a informování všech lidí, které identifikovali, že se mnou byli ve styku.

 

Můj stav se mezitím zlepšil. Po pěti dnech zmizela teplota, přešla bolest kloubů. Byl jsem ale pořád ještě dost unavený a zadýchával se. Stačilo prudce vstát, vyjít do patra nebo chvíli něco dělat, a musel jsem odpočívat. 

V krku mě ani chvíli nebolelo, neměl jsem rýmu. Protivný byl dávivý, suchý kašel. A nechutenství: až když mi kručelo v břiše, vzpomněl jsem si, že bych se měl najíst. Chutě se mi slévaly v jednu, rozeznal jsem jen sladké a slané.

Normálně, když onemocním, musím do práce, takže si většinou vezmu nějaký prášek, abych vydržel. Když jsem tentokrát věděl, že nikam nemusím, protože máme v restauraci beztak zavřeno, nechal jsem to být. Chtěl jsem, aby se s tím tělo porvalo samo a vytvořilo si nějaké protilátky.

Děti jsem zkoušel držet v jiné místnosti, ale vydrželo to pár hodin, je jim osm a deset roků. Navíc jsem chtěl manželce občas aspoň s něčím pomoct. Naštěstí máme barák se zahradou, tak s dětmi občas vylezu ven, skáčou na trampolíně. Žena říká, že by byla raději, kdyby už to taky prodělala. Ráda by proti tomu získala imunitu. Zatím ale nic, na testech už taky byla.

Teď (na konci března – pozn. red.) si připadám den ode dne lepší a asi bych už mohl začít normálně fungovat. Lékař mi ale doporučil klidový režim. Mám počkat na kontrolní stěry, které bych měl absolvovat po čtrnácti dnech od prokázání viru. Aby mě prohlásili za uzdraveného, potřebuji mít negativní výsledek dvakrát po sobě. 

 

Jako by kůže byla citlivější

 „Tři dny téměř bez příznaků, tři dny teplota a slabost, a pak už se to lepšilo,“ popisuje jeden z nakažených hasičů průběh svého onemocnění.

Radši bych zůstal v anonymitě, proto nebudu uvádět svoje jméno ani věk, ale jsem v kategorii, pro kterou by virus neměl být fatální. 

První hasič se nejspíš nakazil, když hrál fotbal. Na stanicích a při zásazích se potkáváme, tak se to rozšířilo rychle. 

Zpočátku jsem se po ránu cítil trochu „nemocně“, ale měl jsem pocit, že je to hromadná psychóza. Vzhledem k tomu, co se začalo dít, se dobře necítil skoro nikdo. Pro jistotu jsem ale vynechal návštěvu u rodičů, abych je případně neohrozil. Trochu mě bolela záda, tak jsem doma cvičil a pak si šel zaběhat. Taky jsem se stavil v lékárně koupit přítelkyni teploměr. Dodržoval jsem všechna opatření i proto, že jsem se bál, abych virus nechytil a případně pak nenakazil další lidi v práci. To jsem netušil, že už jsem pozitivní. 

Druhý den na mě padla únava, večer jsem naměřil teplotu 37,7. Nesmrkal jsem, nekašlal, žádné dýchací problémy se neobjevily. 

Ráno teplota trochu klesla, ale pociťoval jsem slabost a citlivost různých částí těla – záda, předloktí, břicho. Nebyla to bolest, spíš jako když se spálíte na sluníčku a pak si obléknete triko. Cítíte, jak se látka tře o kůži, a na těch spálených místech je to nepříjemné. Tohle bylo podobné, jako by ta kůže byla tenčí a citlivější na dotek. 

Nicméně jsem si říkal, že jestli je to koronavirus, tak se mnou zacházejí v rukavičkách, nebylo to žádné drama. Přehodil jsem si službu a zůstal v karanténě. Zavolal jsem doktorovi a dostal neschopenku, na covid to nevypadalo, neměl jsem ani horečky, ani kašel. 

Pak se zjistilo, že teplotu má i několik dalších kolegů. V tolika lidech nikdy nemarodíme, tak už to bylo podezřelé, poslali nás na test do nemocnice. Druhý den jsem se dozvěděl, že jsem pozitivní. 

Příznaky ustoupily, ale přidal se divný pocit na průduškách, jako by se něco chystalo. Přečetl jsem si, že někdy potíže poleví a za dva dny se spustí dušnost a další komplikace, tak jsem čekal, co přijde. Naštěstí se dušnost, kašel ani bolesti hlavy u mě neprojevily. Večer jsem si zacvičil, dal si lehkou večeři a otevřel si pivo. Zůstával jen takový „nemocný pocit“, co máte při nachlazení, a občas plný nos. 

Říkal jsem si, že to nejzajímavější už se asi událo, jenže pak jsem si myl vlasy a všiml si, že šampon nevoní. A když se mi s vodou dostal do pusy, tak ani „nechutnal“. Začal jsem zkoumat, jak jsem na tom s čichem a chutí. Poznal jsem citron a sůl. K večeři jsem měl lososa, ale klidně to mohl být párek, nepoznal bych rozdíl. Další den trval ten „nemocný pocit“, jídlo bez chuti a vše bez zápachu a na noc ucpaný nos, ale normálně jsem cvičil. O den později mi jednou nebo dvakrát přišlo, že jsem něco ucítil, jinak se nic neměnilo. 

Myslím, že už se to vyvinulo do maxima a teď to odchází, byla to zřejmě lehčí forma. Po šesti dnech bez chuti a čichu mám občas pocit, že něco cítím, tak předpokládám, že se to pomalu vrací k normálu. Jenom ten „nemocný pocit“ ještě úplně nezmizel. 

Má přijet sanitka a otestovat mě, jen nevím, kdy přesně se sem dostanou. Pokud budu negativní, přijede znovu s odstupem pár dní s dalším testem. Dvakrát negativní znamená zdravý. 

Nákup mi rodiče po celou dobu nechávají za dveřmi, vařím si sám, nebo mi jídlo přinesou spolu s nákupem. S přítelkyní společně nebydlím, na karanténu jsem si zvykl. Bál jsem se, jestli jsem ji nenakazil, dali jsme si pusu, když už jsem byl nakažený a nevěděl o tom. Žádné příznaky neměla, ale pro jistotu zůstala v karanténě. Teď byla na testech, naštěstí je negativní. 

Běžně jsem dost vytížený, tak teď odpočívám. Přes den čtu a koukám do počítače, sleduju současnou situaci, večer cvičím. Ráno bych se nepřinutil ani v karanténě. Jo, a chybí mi běh. 

 

Vím, kdo mě nakazil

Margheritě je 22 let a žije v Trentu v Itálii: v zemi zemřely na epidemii koronaviru tisíce lidí. Dívka se nakazila začátkem března a o nemoci vyprávěla v půli měsíce. Ani ona nechtěla uvést své jméno.

U mě to začalo docela nevinně. Potkala jsem jednoho dne kamaráda v knihovně, dali jsme si venku cigaretu, pak mě objal a já šla domů. Pravděpodobně on mě nakazil. Nejdřív jsem ho nenáviděla, měla jsem pocit, jako kdybych chytla mor, ale teď vím, že za to nemůže. Ani on, ani já jsme několik prvních dní neměli žádné symptomy.

Že jsem nakažená, jsem zjistila, když ke mně přišel domů lékař. Měla jste kontakt s nakaženým, oznámil mi. A musí mi provést test. Ten se ukázal jako pozitivní.

Pořád netuším, jestli jsem někoho nakazila. To je snad to nejhorší. Ráno se vždycky probudím unavená, napiju se vody a jdu něco sníst. Samozřejmě s rouškou. Maminka vždycky připraví jídlo pro celou rodinu, dá mi ho před dveře a zaklepe, abych si ho mohla vzít. 

Sehnali jsme jen chirurgickou roušku, kterou si musím měnit každé dvě hodiny poté, co zvlhne. Věříme, že to bude stačit, ale pořád je to riziko. Celé je to hrozně ubíjející a nudné.

Většinu dne trávím v posteli, jsem strašně unavená, koukám na Netflix nebo si čtu. Tuhle mi ale volal starosta našeho města a popřál mi, abych se co nejdříve uzdravila. Odpoledne pak, pokud se cítím dobře, vyjdu na balkon, abych si dala kávu nebo cigaretu, a dopřeju si s rouškou dvacet minut sluníčko, pak jdu zase zpátky do pokoje. Občas si řeknu rodině o nějaký extra pamlsek jako zmrzlina nebo ovoce. A tak pořád dokola.

Největší problém je, když jdu do koupelny. Vždycky tam jdu s rouškou a potom, co tam udělám, co potřebuju, musím všechno vyčistit speciální dezinfekcí a pořádně si umýt ruce. Už si přeji, aby byl konec.

A co říkám na to, jak lidé nejsou schopni dodržovat karanténu? Tohle je stav nouze, naši prarodiče byli povoláváni do války, my neumíme ani sedět doma na zadku. Lidé si neuvědomují, jak to je závažné. Kdyby byli v mé kůži, určitě by si to rozmysleli.

Takže bych vzkázala i mladým lidem do České republiky: Zůstaňte sakra doma. Věřte mi, riziko nákazy vám za to nestojí. Do konce života mě bude hryzat svědomí, jestli jsem náhodou někoho nenakazila, i když jsem nechtěla. Naštěstí nemám těžký průběh nemoci, ale kdyby byl u mě průběh vážnější, mohlo by dojít k vážnému poškození plic. Přece není tak těžké trávit víc času doma s rodinou a blízkými lidmi. Máme spoustu technologií, které nás dokážou zabavit, a zároveň díky sociálním sítím máte nekonečné možnosti udržení kontaktu s kamarády. Jídlo si můžete nechat poslat domů, knížky stáhnout na internetu, úkoly ze školy máte v e-mailu, a dokonce teď máme v Itálii zadarmo Pornhub Premium, z čehož jsou někteří moji kamarádi nadšení.

Chce to trpělivost, dodržovat pravidla a zvládneme to.

 

Příběhy nemocných zaznamenali Marek Šálek, Lucie ŠmoldasováMichael Durčák (Echo24.cz)

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama