Kalavečer aneb Mít lunu na člunu

Lidé

„Mohl jsem být gejšou, teď mi zbyla gay show“ – tak zní jedna ze slovních hříček Cabaretu Calembour. Před deseti lety ho coby malé autorské divadlo založili tři studenti DAMU. Přizvali ještě dvě spolužačky a říkali, že si budou odskakovat z „velké“ (činohry) na „malou“. Nakonec to vyšlo, nějakou dobu byli dokonce čtyři z nich zároveň členy uměleckého souboru činohry Národního divadla. Jejich fanoušky jsou také herecké legendy Iva Janžurová a Jiří Lábus.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je sobota 22. června. „Přesně před deseti lety byla premiéra naší první Čertovské kvidoule,“ zahajují Milan Šotek, Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora své představení a pak se točí kolem toho, že šlo sice o druhou premiéru Kvidoule, ovšem první premiéru vůbec a tak dále.

Začíná jubilejní Kalavečer.

Pokud čtete o Cabaretu Calembour poprvé: Kalavečer je zčásti improvizovaný program, který se koná jednou nebo dvakrát ročně. Je vždy premiérou a derniérou zároveň. Pojmenování je kombinací slov galavečer a kalambúr, francouzsky calembour, tedy slovní hříčka, věta nebo sousloví, které má různé významy, ale zní stejně nebo podobně. A právě s češtinou, kalambúry a rýmy si soubor hraje nejradši:

Nač lunu mít na člunu?

Já se vždycky těším na Pitta. Pita chleba. Chleba je Bread. Bread Pita je fajn.

Vždyť to její knedlo, vepřo – zelo prázdnotou!

Ptáte se, proč Paganini tolik baštil pangaminy? Dík kvasnicím, vlád stupnicím.

Roztržitý jogín zapomněl svůj log in. Při pokusu při stém zablokoval systém. Šťourá se teď v BIOSu, sedě v květu lotosu.

Co jsou mi ta plátna platná.

Na rande dorazil jsem bez kytky a byl jsem cítit noční směnou. Ještě že měl jsem v kapse Beskydky, a tak jsem mohl zůstat němý, ona němou.

Se slovy si hrají všichni autoři, největším expertem na slovní hříčky je Milan Šotek, pro Cabaret také píše jednoaktové hry. Většinou jim předchází kabaretní úvod složený ze skečů, písní, dialogů, trialogů. Na těchto scénářích se podílejí všichni tři herci, hudbu skládá Igor Orozovič, který je také grafikem souboru, vytvořil logo, plakáty, ilustroval knihu, řídí pětičlenný orchestr souboru.

 

Jiří Suchý je pro divadlo malých forem předurčen už svým jménem. Brzy si za něj přidal upřesnění, že je „z Tábora“, aby se odlišil od slavného principála divadla Semafor (ačkoli původně šlo o vtip při podepisování školního referátu o Janu Žižkovi z Trocnova). Baví ho tvorba videoprojekcí a psaní skečů, časování a skladba vtípků, na DAMU se dostal už z třetího ročníku gymnázia.

Všichni herci působí ve velkých činohrách – malá komorní scéna pro ně znamená osvěžení, seberealizaci, svobodu, neboť jsou sami autory i režiséry. A ovšem taky větší zodpovědnost za výsledek.

Slavnostní Kalavečer pokračuje. „Strach v očích jsme si udrželi do dnešních dnů, proto se nepouštíme téměř do žádných choreografií a zpíváme většinou jen polovinu písničky, aby text nevypadl, a stejně vypadává. Deset let je přece jenom krátká doba na to si to osvojit.“

 

Fanynka Janžurová

Kromě skečů, písní a videoprojekcí autoři při Kalavečerech pravidelně předčítají z Wikipedie události, které se v onen den staly; takovému kalendáriu říkají Saskia dostihy. Na Wikipedii se dnes pročtou až ke svému profilu. „Od roku 2014, to jsem ani nevěděl, chlapci, že jsme se registrovali, je Cabaret registrován jako obecně prospěšná společnost. To zní trochu jako prospěšný práce. My jsme se původně chtěli jmenovat Společnosti prospěšné divadlo, ale ta zkratka (SPD) se nám pak vůbec nelíbila.“

Na scénu přichází jeden z hlavních hostů večera, herečka Iva Janžurová. Souboru dlouhodobě fandí, svoji účast v Show Jana Krause před pár lety podmínila přáním, aby v pořadu vystoupil s písničkou Cabaret Calembour. Teď naopak ona zpívá píseň z repertoáru souboru. „Dva muže jsem v noci měla. To je věta, která mi utkvěla, jinak si ten text nepamatuju,“ říká.

Iva Janžurová chodí na představení souboru pravidelně. „Vždycky jsem jim to tak trochu zhodnotila, ale nikdy to nebyla zdrcující kritika. Hlavně jsem je poňoukala, aby nepřestávali, všichni měli zápřah ve svých divadlech.“ Líbí se jí jejich humor. „Jsou jemní, vtipní, nejsou vulgární. Nejradši mám jejich představení Triptychon, to je lahůdka, mám to v mobilu a pouštím si to na cestách,“ říká Iva Janžurová oblečená v šatech ozdobených Igorovými ilustracemi z knihy scénářů, kterou Cabaret také vydal k desátému výročí.

Na pódiu se objeví Klára Suchá, dříve Klepáčková. „Žena, která stála u zrodu Cabaretu Calembour a ležela u zrodu Jirkových dětí,“ uvede ji Igor. Klára Klepáčková byla spolu s Lucií Polišenskou jednou z těch dvou spolužaček, které Cabaret zakládaly. Lucie Polišenská hraje dodnes ve všech hrách, Klára, jak už bylo výše prozrazeno, odešla na mateřskou. Místo ní vystupuje flétnistka orchestru a zpěvačka Kristýna Farag. Zatímco Lucie, Igor a Jirka jsou vystudovaní herci, Milan je dramaturg, od ledna umělecký šéf činohry Národního divadla Brno.

 

Jak se správně kvidoulí

Kalavečer X uzavřel deset sezon, kterými se soubor „prokvidoulel“, jak se dalo. „Kvidoulet“ je další nové slovo. Jde o Milanův vynález, označení téměř pro cokoli. Kdysi jezdil v Praze na gymnázium přes zastávku K Vidouli. „Vždycky se ozvalo ,Příští zastávka kvidouli‘. A mně to znělo jako povel, a tak jsem přemýšlel, jak se kvidoulí,“ vysvětluje. Může to být přitom sloveso i podstatné jméno... „Ten to zkvidoulel, tys to dokvidoulel daleko...“

A protože kvidoule se objevuje v názvech čtyř ze sedmi představení – tvořených sledem skečů a navazující činohrou –, mají občas diváci chaos v tom, co už viděli a co ne. Jako první vznikla Čertovská kvidoule, ke které patří aktovka Borůvčí. Fraška z prostředí myslivny byla nominována na cenu Evalda Schorma, natočila ji Česká televize. „Hráli jsme to i v Táboře v parku a kulisama nám jezdili cyklisti,“ vzpomíná Lucie Polišenská. „Tehdy jsme zvali kamarády a čekali, jestli jich přijde dost na to, abychom mohli hrát.“

Dnes mívají v hledišti plno také proto, že se herci časově sejdou dvakrát, maximálně třikrát do měsíce. Malé formy vyžadují komorní prostor; a v půdním studiu Divadla pod Palmovkou, kde dnes nejčastěji hrají, je osmdesát míst, představení jsou tak rychle vyprodaná. Výtěžek ze vstupného na provoz nestačí, tak Cabaret vždy napjatě čeká, zda dostane grant a zbude i na pivo, nebo zaplatí muzikanty, produkci a bude hrát zadarmo.

Dalším počinem byla Cvidoule di Campo, zpěvohra na motivy pověsti, která se přímo vztahuje k rameni Vltavy – Čertovce. Zlý čalouník hlídá svou dceru před nápadníky, ona přesto otěhotní.

Hra vznikala v době, kdy měl Igor angažmá v Národním divadle v Ostravě, Milan s Jirkou a Klárou v Olomouci a Lucie Polišenská ve vinohradském divadle. Autoři od sebe byli hodinu vlakem – a Lucka přijížděla na zkoušky dokonce až z hlavního města. „Tehdy jsme měli na přípravu možná víc času než teď, když jsme všichni v Praze,“ shodují se. Na zkouškách se dost hádali. „Tři chlapi, tři ega,“ říká Igor. „Teď už jsme víc vyladěný na společnou tvorbu, už se známe, tak víme, kdo s čím bude prudit nebo co znamená něčí pohled a řeč těla.“

Za Plejtváka, činohru napsanou pro malou scénu Studia Ypsilon, získal Milan Šotek cenu Alfréda Radoka. Pro tuhle inscenaci přizvali jako hosta dalšího spolužáka z DAMU, Ivana Luptáka z Divadla Na zábradlí. V roli českého vlastence doktora Struny pomůže zakoupit kostru plejtváka pro právě budované Národní muzeum. Zjistí se však, že kostra se do muzea nevejde a je nutné zkrátit ji o sedm ocasních obratlů. „Plejtvák v muzeu je fascinací snad každého pražského dítěte. A v době před rekonstrukcí byla u té kostry tabulka, kdy samo muzeum tu informaci potvrzovalo. Ať už to tak bylo, nebo ne, námět visel ve vzduchu,“ říká Milan.

Když hráli v Ypsilonce, přišel se na ně podívat Jiří Lábus. Od té doby jim radí, podporuje je, jeho hlas zní z hlášení v některých inscenacích, hraje v předtočeném skeči.

 

Imponent imponuje

Kvidoule 3+KK je naopak pouze kabaretní představení bez aktovky. Trojka v názvu jsou tři autoři, jak říkají – „jeden sympatičtější než druhý, druhý sympatičtější než třetí“. KK jsou pro změnu dvě „girls“ – Klára, později Kristýna a Lucie, která má od puberty přezdívku Kecka. V pojízdném bytě 3+KK bojují tito tři muži o přízeň dvou žen. Igor, který je obecně považován za fešáka souboru, dostane roli imponenta, neboť dámám imponuje.

Nakonec autory napadlo napsat společně něco jinak. A tak vznikl Triptychon_di_voce. Název lze číst česky – divoce, nebo italsky – dy voče. Každý z herců napsal samostatnou třetinu a Igor vše doplnil hudbou tří různých žánrů. Vznikla tak Věstonická nevěsta Milana Šotka, odehrávající se v pravěku, doprovázená akusticky, převážně na dřívka. Jiří Suchý napsal parodii na kriminálky v žánru filmového muzikálu a Igor Orozovič zpracoval minioperu – romantickou hororstory Streptokoka, ve které proti sobě stojí láska, kariéra a nepopulární virus.

 

Mohlo to být i takhle

Kalavečer X se blíží ke konci.

„Ta Wikipedia o nás referuje hrozně žurnalisticky, je to takový popis toho, jak jsme vznikli, vůbec to nemá tu poezii...“– „... toho vesmírného zážitku, který se stal, když jsme se s klukama sešli, to se začalo třást nebe.“ – „Propadly se tři vesmíry v jeden a vzniklo něco spontánního, krásnýho...“ – „... jeli jsme tehdy na vodu s klukama,“ – „ jo, to bylo v tý vaně.“ – „My jsme se neznali a najednou sedíme spolu ve vaně a zpíváme společně píseň, říkáme společně trialog.“

„Stala se taková věc, že ve skutečnosti jsme si nezaložili Cabaret Calembour sami, ale byli jsme na konkurzu u jednoho slavného producenta.“ – „Myslím, že dělal Lunetiky.“ – „Holki dělal.“

Na konci Kalavečeru se na chvíli přece jen zdá, že herci přecházejí do vážnějšího tónu: „Deset let Cabaretu Calembour byl krásně strávený čas, moc jsme si to užili, ale zároveň to bylo strašně práce, bylo to náročný a je to velká část života. Rozhodli jsme se uspořádat tenhle krásný večer, abychom se mohli sejít s vámi, někteří nás sledujete od začátku, abychom si takhle společně mohli říct, že jsme se s klukama rozhodli definitivně ukončit... tuto sezonu.“

 

 

Stará pověst řecká

Zkrácená verze povídky z nejnovější hry Kvidoule IV. uvedené v jubilejní desáté sezoně. Samostatná skeč, kterou čte Lucie Polišenská jako nedělní chvilku poezie.

 

Časně zrána otevřel Robin oko, a jak byl rozespalý, pokoušel se drahnou dobu otevřít i druhé, než mu došlo, kým je. Maminka mu uvařila kontaktní čočku a šla likvidovat jeho ospalek.

Kyklůpek Robin mohl vyrazit do školy. Šel pěkně od poklopu ku poklopu, a jelikož vysvitlo slunko, nasadil si sluneční cvikr.

Obloukem se vyhnul výběhu s jednorožci. Maminka mu totiž už od útlého dětství vštěpovala, že chlapec, který nemá prostorové vidění, měl by se od těchto zvířat držet dál.

Jak se tak blížil ke škole, začalo mu cukat oko. Okovidně se mu tam nechtělo. Přece jen: mezi dvouokými, jednooký volem. Spolužáci se mu smáli a volali na něj: „Kyklope, zašilhej!“ Nebo ho šťouchali do oka ramínkem a říkali mu: „Mrkej na drát!“

Dnes tomu bylo nejinak. Třídní přišel s tím, že se zase ztratila třídnice! Prý: „Kdo to pořád dělá?“ A všichni začali křičet: „Oko bere! Oko bere!“ Robinovi bylo právě jednadvacet, a tak zůstal po škole. Náladu mu nespravil ani oběd ve školní jídelně, ačkoliv měli jeho oblíbený stejk z okouna – tzv. Rib eye steak. Šoural se domů se sklopeným zrakem, když vtom mu do oka padla okolo jdoucí dívka. Byla oko-uzlující. Už se viděl, jak večer protočí panenku po tanečním parketu! Okamžitě se s ní pokusil navázat oční kontakt. Zornička se mu rozšířila v černou díru, která hltala obraz té krásky.

Až dotyčná konečně promluvila… medovým hláskem: „Co na mě tak čučíš, ty bulváte!“ Dělal, že tam není. Když oko otevřel, panenka tam stále stála. Ale stála úplně všude, kam se podíval. Vypálila se mu totiž navždy do sítnice. Co si počne? Oční? V ordinaci ho očař vybídl: „Zakryj si jedno oko a přečti ten spodní řádek.“ Když si pak doma přečetl, že mu diagnostikovali slepotu, nevěřil vlastním očím…

Ani tehdy však jeho slzný kanál obraz té krásné dívky ze sítnice nevyplavil. Ze zoufalství zavolal do Delfské věštírny: „Nezavěšuj, zavěštím… nezavěšuj, zavěštím... Haló?! Tady vidím velký špatný.“ „Ctihodná věšťko, zbavím se někdy siluety té dívky... té čůzy?“ „Tak tady vidím velký kulový. A už nám nevolej.“

Život se mu v tu ránu zhroutil. Bylo to ještě větší velký špatný, než čekal. O vysněné kariéře soukromého očka si mohl nechat jen zdát – jak má sledovat jiné, když vidí pořád jen tu jednu? Jeho neštěstí si všimla i Médea... pardon, média! a příběh jeho bulvy zaplnil první stránky bulváru. Lámal si hlavu, co jen s tím svým pokaženým okem bude dělat. A pak ho to konečně trklo! Už se stmívalo, když stanul před výběhem jednorožců. „Pojďte do mě, vy banáni!“ křikl na ně. Jednorožčí alfa samec zasupěl, a protože měl ze stáda nejlepší vyřítilku, vyřítil se proti tomu křiklounovi. Poslední myšlenka v životě Kyklůpka Robina byla: Oko za oko, rohem do rohovky.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama