Pusť se trůnu, dostaneš miliony. Nejštědřejší cena světa

Jméno Mahamadou Issoufou jste zřejmě nikdy neslyšeli – pokud nejste afrikanista se zaměřením na oblast Sahelu. Počátkem března se přitom tento devětašedesátiletý muž stal laureátem ceny, která je spojena s bezkonkurenční finanční odměnou. Čím si ji prezident Nigeru zasloužil? Stačilo relativně málo: po vypršení mandátu předat moc zvolenému nástupci.

To by snad měla být samozřejmost, řeknete si. Jenomže v Africe to tak není. A tak se telekomunikační magnát Mo Ibrahim ze Súdánu před patnácti lety rozhodl, že bude hlavy států motivovat k dodržování tohoto elementárního pravidla ze svých bohatých úspor. Příslušnému ocenění dal své jméno – Ibrahim Prize – a nevídaně štědrou finanční injekci.

Například laureáti Nobelovy ceny míru jsou se svými 9 miliony švédských korun (23 milionů Kč) vedle vítězů této ceny chudými příbuznými. Odstoupivší Issouffou obdrží 5 milionů dolarů (110 milionů Kč), rozdělenou na deset dílů pro příštích deset let. Po uplynutí této doby mu bude vyplácena ještě doživotní renta 200 tisíc dolarů (4,4 milionu Kč) každý rok.

Nevládnou tu jen zločinci

Čtyřiadvacetimilionový Niger (pozor, nezaměňovat se sousední, zhruba osmkrát početnější Nigérií) je nejchudší stát světa. Rodí se tu v průměru 6,5 dětí na jednu ženu, což je největší porodnost na zeměkouli. Niger se navíc potýká s postupující pouští a aby problémů nebylo málo, je i jedním z bojišť islamistických fanatiků.

Mahamadou Issouffou nedokázal zařídit žádné zázračné zlepšení. Nadace Mo Ibrahima jej nicméně ocenila rovněž za to, že po deseti letech v čele země poklesl počet jeho spoluobčanů žijících pod hranicích chudoby ze 48 na 40 procent. Úspěchem přitom je už to, že se Niger momentálně nepropadá do chaosu, jak se to děje v sousedním Mali nebo Burkině Faso.

Bude to počátkem dubna velká premiéra, až Issouffou předá moc zvolenému nástupci. Nic takového se tu zatím nestalo, konec prezidentského magnátu je vždy spojen s nepokoji. Historie Nigeru, který před šedesáti lety získal nezávislost na Francii, je tak plná vojenských převratů.

Odstupující a nastupující rezident jsou sice spolustraníci a kamarádi, a opozice si stěžuje na podvody během hlasování, což je součást afrického folklóru. Přesto jde v kontinentálním kontextu o zásadní událost. Zejména v západní Africe si totiž vládci svévolně mění ústavy, aby mohli kandidovat do konce života, aktuálně se tak děje v Guinei a Pobřeží Slonoviny.

Právě zarputilé držení moci vidí sudánský podnikatel Mo Ibrahim jako hlavní překážku rozvoje demokracie v Africe. A není v lehké situaci. Například ugandský prezident Yoweri Museveni (u kormidla se drží od roků 1986 i pomocí věznění opozičních lídrů) mu vyčítá, že nabízí odstupujícím hlavám států jen jinou formu úplatku.

Mo Ibrahim argumentuje tím, že jde o transparentnější variantu toho, co vysloužilí západní lídři dostávají za svá přednášková turné, memoáry nebo členství v dozorčích radách velkých společností. A rozčiluje ho, když se novináři laureátů jízlivě vyptávají, za co odměnu utratí. „Britský expremiér Tony Blair dostává půl milionu dolarů za jednu přednášku a nikdo se ho neptá, jak s nimi naloží,“ nechal se slyšet.

Jako symbolicky prvního ocenil sudánský byznysman Nelsona Mandelu, který se stal ovšem „jen“ čestným držitelem ceny – nebyla mu vyplacena odměna. Připomeňme, že tento jihoafrický hrdina boje proti apartheidu a první vítěz všerasových voleb odstoupil už po pěti letech v úřadu, ačkoliv mu ústava umožňovala vykonávat ještě jeden mandát.

Tento krok patří k Mandelovým nejdůležitějším státnickým činům. Ukázal tím ostatním kontinentálním lídrům, že je třeba předávat „trůn“ dalším. I díky tomuto gestu patří jihoafrická demokracie – přes všechny problémy spojené především se zkorumpovaností Afrického národního kongresu – k těm nejfunkčnějším na jih od Sahary.

Není náhoda, že jména vítězů následujících po Nelsonu Mandelovi nejsou Evropanům nijak notoricky známá. Když už se totiž o afrických vládcích píše za hranicemi kontinentu, je to většinou v souvislosti s jejich krvavými zločiny, luxusními výstřelky a právě s odmítáním předat moc.

Vládci, kteří z tohoto seznamu vybočují, zůstávají v zahraničí pro svou „obyčejnost“, víceméně neznámí. Výjimkou v tomto seznamu je liberijká politička Ellen Johnsonová Sirleafová, které se jako první zvolené prezidentce na kontinentě a jako držitelce Nobelovy ceny míru dostalo světové mediální pozornosti.

Šílený boháč ze Sudánu

Mohammed Ibrahim se narodil v roce 1946 na severu Súdánu do nubijské rodiny, později studoval elektroinženýrství ve Velké Británii, kde si zkrátil jméno na Mo, a kde dodnes žije. Je považován za jednoho z nejvlivnějších černošských Britů.

„Byl jsem od malička nadšený technikou, mým idolem byl Albert Einstein. Nikdy jsem nesnil o tom, že se stanu byznysmenem,“ citoval jej před osmi lety německý časopis Der Spiegel. Jako přední odborník dostal v roce 1983 nabídku od firmy British Telecom, aby v pozici technického ředitele pomohl rozjet společnost Cellnet (dnešní O2). Tehdejším cílem bylo masově zavést telefony, které by lidé mohli mít ve svých autech.

O šest let později se Mo Ibrahim osamostatnil a založil konzultantskou firmu. V polovině devadesátých let radil investorům, aby se zbytečně nepřetahovali o drahé licence na provozování mobilních sítí v Evropě, když v afrických státech se rozdávají zdarma. V té době měl však černý světadíl tristní pověst a jediné, do čeho tehdy Evropané v subsaharské oblasti investovali, byla těžba nerostů.

„Jako Afričan jsem si byl dobře vědom obtíží, se kterými si lidé na mém rodném kontinentu denně střetávají. Zároveň jsem ale cítil, že moji evropští partneři tato rizika velice přehánějí. Viděl jsem, že je tu ohromná mezera mezi realitou a jejím vnímáním na Západě,“ prohlásil pro zpravodajský týdeník Jeune Afrique.

Když jeden z potenciálních investorů odmítl jeho radu pořídit si licenci v Ugandě s tím, že tam pořád vládne tehdy už téměř dvě dekády svržený diktátor Idi Amin, šel do toho Ibrahim sám. Založil společnost Celtel a stal se průkopníkem mobilního trhu v Africe. Když v roce 2005 značku prodal, měla zákazníky ve čtrnácti zemích. Spolu s dalšími původními investory za to inkasoval 3,4 miliardy dolarů (75 miliard Kč).

Poté se rozvedený muž, jehož exmanželka vede v Súdánu kliniku se specializací na rakovinu prsu, pustil do vylepšování africké reputace. Najal si ekonomy, sociology a další experty, kteří pro něj vytvořili Index Mo Ibrahima. Ten podle bezmála šedesáti kritérií každoročně detailně zkoumá, kam se jednotlivé státy posunuly v sociálním rozvoji, hospodářských otázkách, bezpečnosti či vymahatelnosti práva.

Na výčitky, že jeho index sčítá hrušky s jablky, a že jsou to zbytečně vynaložené finance, reaguje Mo Ibrahim takto: „Nejsou to veřejné peníze, neutrácí se na účet něčeho jiného. Jsou to moje peníze. Pardon, ale já jsem prostě šílený chlápek.“

Přejme Mo Ibrahimovi, aby na dalšího laureáta ceny zaštítěné jeho jménem nemusel čekat zase tři rok. Bude to znamení, že se Afrika posunula zase o kousek dál.