Fajn, jupí, krásný, nejlepší, nádherný!

Kultura

Nejdřív jsem tápal: co si mám myslet o skupině Bert & Friends a co o jejím kapelníkovi Albertu Romanuttim? Je to celé kýč a módní úchylárna, anebo veliké umění? Napoprvé mě bolely uši, ale po třetím poslechu jsem se stal fanouškem. Těžko říct, co bude dál: Je možné, že si dnes čtyřiadvacetiletý Albert jednou splní předsevzetí a vyprodá strahovský stadion?!

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Potkal jsem před půl rokem rapera Vladimíra 518 a zeptal se ho: „Hele, co to máte na tý nový desce za zvláštní písničku s úchylně vysokým vokálem a diskozvukem osmdesátek? Nechápu proč, ale strašně se mi líbí...“

Vladimír se na mě zadíval překvapeně: „Asi myslíš track Debut – no tam jsme si přizvali Alberta a jeho Bert & Friends, neříkej, že je neznáš!“

Přiznal jsem Vladimírovi své barbarství a on pravil: „Tak to naprav. Albert je mimozemšťan, co byl po generace ukrytej na dně oceánu, ale konečně ho prastará mušle vyplivla na pobřeží...“

Další zajímavý střípek mi brzy nabídla slovenská zpěvačka Katarzia, která se slovům Vladimíra 518 zasmála, ale pak měla potřebu cosi dodat: „Kromě toho je Albert taky úžasný muzikant, který pochopil, že jazzová sóla už skoro nikoho nezajímají, a proto začal tvořit kvalitní pop.“

 

Koko–čoko-lambaláda

Za pět let existence natočila kapela Bert & Friends pouhých sedm písní, na většinu z nich má klip, a kdo chce vědět víc, musí si některý z nich pustit. Lhostejno který: „My s klukama z PSH jsme si před rokem pouštěli na mejdanech donekonečna Lupanárium a naprosto se do toho zamilovali,“ vzpomíná Vladimír 518.

No tak si pusťme klip k Lupanáriu: přenášíme se na jakousi růžovou planetu, kamera donekonečna zabírá tak trochu vykrouceného krasavce v bílém roláku, růžovém obleku a klobouku stejné barvy. Ozývají se první tóny dříve neslyšeného kosmického popu, ten krasavec zpívá hláskem vysokým a tváří se u toho velmi vážně – působí jako narcis, egomaniak.

Jenomže pozor, co on tou fistulí zpívá?

Krasavcem je kapelník Albert a jeho text začíná následovně: „Měsíc to vidí, bohužel / není to řidič, je to reálnej sen / za volantem brm brm brm brm // Vzadu má zvíře vpředu strom, dávej si prosím tě příště pozor // Hálelůja, halelůja, zpívá duha duhám / vzadu v tom autě měl se sebou kakadua Steeva...“

Co to má, proboha, znamenat?

Ještě dřív než Vladimír 518 si skupiny Bert & Friends všiml Roman Holý, jeden z nejzásadnějších mužů české porevoluční hudby, a okamžitě zahořel láskou. „V létě roku 2017 se ke mně dostal klip Plody moří, kde Albert chvíli vystupuje jako admirál v uniformě a chvíli jako mořská panna. Měl jsem pocit, že zešílím, protože to byla nádhera jak v hudbě, tak v obraze. Neuvěřitelná, praštěná, zhulená estetika – a ten text! ,Fajn, jupí, krásný, nejlepší, nádherný / jestli se ptáš co nebo kdo, tak jsem to ty...‘ Tohle mě absolutně zničilo!“

K Romanovi Holému se vrátíme, ale u Albertových textů se ještě zastavme, opravdu jsou pozoruhodné: „Zachrání nás třeba kouzelnický čínský hůlky,“ zazní v jiné písni jménem Lambaláda, kde se dále dozvíme, že: „Koko–čoko-lambaláda se zpronevěří.“

Vážně nevím, o co přesně jde, ale při poslechu mám pokaždé pocit, že se k pochopení blížím, že mi zbývá kousíček; že Albert hovoří jazykem, který jsem kdysi znal. Na druhou stranu, připouštím, to může být i blbina. Jeden můj známý, literární kritik, se zašklebil, že to je textové hajdaláctví, a zeptal se: „Sekundárně negramotný interneturista naspídovaný třetím odvarem surrealismu vypravuje?“

Pokrčil jsem rameny: „Já ti mám fakt pocit, že té jeho řeči rozumím.“

 

On jediný je cool

O tom, že Albert dělá unikátní muziku, není sporu. Devadesát procent prvoposluchačů zaúpí, protože má pocit, že slyší homosexuální a lehce zfetované dvojče Michala Davida; rekonstrukci popového slizu osmdesátých let.

V tuto chvíli je třeba vydržet a poslouchat pozorněji. Tak co, máte to?

Ano, tohle jsou famózní muzikanti, kteří se vědomě rozhodli balancovat na hraně kýče. Vlastně to je občas psychedelie, občas jazz, intelektuální muzika – jen zní ve výsledku étericky.

Neumím to přesně vysvětlit, a tak nechme znovu mluvit Romana Holého, který před rokem vytáhl Bert & Friends coby předskokany na turné svých Monkey Business. Tehdy ho, mimochodem, poprvé trochu zklamali vlastní fanoušci, které vždycky považoval za osobnosti s velkým smyslem pro humor a nadhledem: „Ale teď jsem měl pocit, že většina z nich zírá na Alberta a jeho spoluhráče jako na teplouše, kteří spadli z Marsu – nepochopili to. Což je riziko, které podstupuješ, když se snažíš být jiný; většině kapel se to nestane, protože chtějí být srozumitelné. U Bert & Friends je fantastické právě to, že si nikdo ničím nemůže být jistý. Jsou úplně sjetí? Pustili je z Bohnic?“

Nejsou sjetí, nebyli v blázinci, dokonce bych řekl, že nejsou ani homosexuálové, ale odlišní jsou. „Jejich tvorba je po všech stránkách krásná,“ říká Roman Holý, „a bláznivá, což miluju. Vrací mě do dob před třiceti lety, kdy u nás takové kapely ještě existovaly.“

Ptám se ho, jestli myslí třeba starý Pražský výběr, a Holý přikyvuje. „Taky Dvouletá fáma, OK Band, Dunaj, Abraxas, Babalet, Hudba Praha nebo Letadlo, prostě kapely, které vytvářely svůj fantastický svět, hledaly nové obzory, měly jasně rozpoznatelný odér; tohle už skoro nenajdeš.“

Přímo o originalitě Roman Holý nemluví. „Ve světě by se obdoba našeho Alberta našla, dejme tomu Novozélanďan Connan Mockasin, ale u nás určitě ne, a já si troufnu říct, že to je v tuhle chvíli jediný opravdu cool zpěvák v Česku.“

Že Bert & Friends balancují na hraně umění a hudebního odpadu, s tím Roman Holý souhlasí: „Skutečně se vydali riskantní cestou – pardon za ten výraz – teploušské hudby, často si říkám, že by to už za pár akordů mohlo být nesnesitelné, ale oni všechno ustojí. Je za tím obrovská porce fajn akordů, melodií a hlavně nálady – výsledná vibrace na mě působí slastným dojmem.“

 

Nesnesitelně pozitivní

Ještě déle než Vladimír 518 nebo Roman Holý zná Alberta zpěvačka Katarzia. Potkala ho před pěti lety v hospodě na pražských Vinohradech, kam tradičně chodívali studenti z konzervatoře Jaroslava Ježka – Albert k nim patřil, jeho oborem byla skladba a dirigentství.

Katarzia vzpomíná na dvacátníka v černé kožené bundě oldschoolového střihu, s velkou blond hřívou, pivem v jedné a cigaretou ve druhé ruce. „Od ostatních se lišil věčně dobrou náladou a nesnesitelně obdivuhodným pozitivismem, který nás později v dodávce mnohokrát zachránil od našich depek a úzkostí.“

Ano, Katarzia zlanařila Alberta coby klávesáka. „V jeho hlavě vždycky běžela pohádka o tom,“ říká, „že je svět krásnej. Měl přesně vymyšlenou vizi o vlastní kapele, ale i tak našel dost energie na to, aby svůj talent a nápady přinášel ostatním, například mně. Je skvělý aranžér, a tak zachránil několik mých písniček, které nefungovaly – například ve skladbě Všetko sa mení vymyslel celou harmonickou a melodickou linku pro všechny nástroje. A nikdy neměl rád, když jsme si po koncertě na něco zbytečně stěžovali. Mně se stávalo, že jsem při šňůrách občas podléhala frustraci a všechno mi šlo na nervy, uměla jsem být na kapelu zlá, potom mě to mrzelo, ale nejvíc mě mrzelo, že svoje nálady přenáším na Berta, který má život nastavený jinak a nesnáší, když se něco hrotí.“

Katarzia je Albertovi vděčná, že s ní vydržel: „Jeho pozitivnímu myšlení pomohlo,“ odhaduje, „že jako kluk chodíval na waldorfskou školu, takže ho nikdo nezdeptal postkomunistickým školstvím a přísným hodnocením. Uchoval si otevřenou hlavu a jeho dnešní hudba i do detailů dotažené videoklipy jsou přesným obrazem jeho samého. Věřte mi, že Albert nedělá divadlo. To, co na nás dýchá z tvorby Bert & Friends, je opravdu jedna z jeho osobností, kterou v sobě odjakživa má.“

 

Noty z dětství

I já jsem se s Albertem několikrát potkal a potvrzuju, že je (pardon za to slovo) velmi roztomilý. Když jsem se na něco zeptal, obvykle nejdřív poděkoval za otázku. Když mě zajímalo, co by si přál od roku 2020, tak se na chvíli jako by ponořil do jiné galaxie a po návratu řekl, že neví: „Asi aby ses měl dobře...“

Postupně jsem si zrekonstruoval jeho příběh: chlapec z Příbrami, který odmalička žije hudbou a brzy je přinejmenším regionálně považovaný za úžasného pianistu a nadějného skladatele.

Rodiče mu od dětství pouštěli například Psí vojáky nebo Depeche Mode, měl přehled. Maminka hrávala na lyru ve středověkém souboru Chairé, tak s ní jezdíval na koncerty. Brzy měl své vlastní: „Bylo mi třináct, když jsme se souborem základní umělecké školy hráli před publikem skvělou jazzovou skladbu Watermelon Man od pianisty Herbie Hancocka, a myslím tehdy jsem se definitivně rozhodl, že se chci živit hudbou...“

Našel jsem první rozhovor, který kdy Albert poskytl, a to v šestnácti letech Deníku. Zrovna se dostal na pražskou konzervatoř, jeho jasnou prioritou býval jazz a vážná hudba: „Nedávno mě ohromilo,“ vyprávěl, „když jsem při úklidu našel štosy papírů, které byly popsány notovými zápisy z mého dětství. Máma říkala, že je vždycky musela hrát přesně tak, jak jsem to napsal, protože jsem každou chybu poznal.“

A ještě jedna odpověď ve starém rozhovoru zaujme: „Častokrát se mi při skládání stává,“ řekl mladý Albert, „že se dostanu do naprosté euforie, cítím adrenalin, a jsou i chvíle, že se ani nemohu napít nebo si dojít na toaletu, jak jsem hudbou pohlcen...“ Tohle, myslím, platí dodnes.

Na konzervatoři strávil sedm let, učili ho mistři: skladbu Karel Růžička, dirigování Hynek Farkač. Jazz i klasickou hudbu Albert dodnes ctí, jeho velkým oblíbencem je kupříkladu průkopník minimalismu Steve Reich, ale upřímně miluje například i country kapelu Greenhorns – a před pěti lety se rozhodl vydat cestou syntetizátorového popu, který možná bude na první poslech banální a na první pohled cirkusový, ale on, Albert, udělá se svými kamarády všechno pro to, aby byl propracovaný a esteticky vkusný. Aby z něj byla cítit radost a lehkost. Aby působil příjemně hypnoticky...

... a ono se to zjevně daří.

 

Díky, Strahove!

V půlce prosince vyrážím na koncert Bert & Friends do pražského klubu MeetFactory, kam když přijde pět set lidí, bývá narváno – a dnes je jich tu sedm set padesát, tohle jsem dlouho nezažil. Stojím pět metrů před pódiem a nemůžu se pohnout. Rád bych tleskal, ale jak zvednout v takové tlačenici ruce?

Albert se sice usmívá vždycky, ale teď září štěstím, protože kdyby přišla lidí polovina, úplně by mu to stačilo: „Vážím si toho,“ říká mi naprosto klidně, bez nervů, „ale zároveň mám pocit, že to tak je správně; že jsem si to za všechnu tu práci a upřímnost zasloužil.“

Na pódiu jsou květináče se živými kytkami, v malinkých televizích hoří táborový oheň, ke stropu stoupají bubliny, Albert se po každé druhé písni rychle převlékne do jiného kostýmu: chvíli je indián, potom admirál.

Zbytek kapely se tváří neutrálně, ale on jde opět na hranu. Tváří se, tancuje a gestikuluje skoro afektovaně, skoro vykrouceně, skoro trapně. Skoro. Ve výsledku je jako obvykle velmi roztomilý a tipuju, že navzdory té zženštilé image by ho polovina holek v klubu brala (většinu publika tvoří podle mě vysokoškoláci, věkový průměr odhaduju na dvaadvacet let).

Kapela musí zahrát všech sedm vydaných a pět nevydaných písní, a v jedné z těch vydaných, v Jupíterovi (ano, s čárkou nad í), zazní můj oblíbený moment. Albert zničehonic euforicky zvolá „Díky, Strahove!“, a snad každý okamžitě pochopí, že volá z budoucnosti a zdraví sedmdesát pět tisíc diváků, kteří na něj jednou přijdou na stadion.

Přemýšlím, jestli má šanci. Jedno je zřejmé: éterický pop mu sluší teď, dokud je pořád trochu udiveným dítětem s jiskrou v oku, a proto musí zúročit své kouzlo v nejbližších letech.

Nepopírá, že by si přál, aby Bert & Friends byli čím dál známější – i z praktického hlediska by bylo skvělé, kdyby ho kapela uživila. („Ale zároveň se chci živit i hudbou filmovou. Teď mám radost, že můžu spolupracovat na novém filmu Marťanské lodě – díky tomu zůstávám i v hlubších sférách vážné hudby.“)

Albert věří, že jde v rámci popu správnou cestou, a měnit ji nebude: uvidí, co na to trh. Právě na koncertě v MeetFactory jeho kapela pokřtila první gramofonovou desku jménem Supr a hned na místě si ji koupilo sto lidí, což ale pořád neznamená, že se tu objevily hvězdy, které vyprodají velké sály za hranicemi Prahy nebo Brna.

Znalci poměrů jsou bohužel spíše skeptičtí: „Já vím s jistotou jen tolik,“ říká Vladimír 518, „že Alberta a jeho kapelu čeká budoucnost zajímavá. Do jaké míry úspěšná, co se týče prodejů a popularity, tím si jistý nejsem, protože ve výsledku je to vlastně dost alternativní parta.“

A velmi podobnou předpověď má i Roman Holý, který je ze současného stavu české populární hudby otrávený: „Bert & Friends jsou podle mě stvořeni pro megakomerční úspěch, což bych jim přál, jenomže to by museli žít v úplně jiné zemi. U nás zůstanou hluboko v alternativě, ale i to je správně, protože odporná česká popová scéna potřebuje dobrý alternativní protějšek. A to jsou oni. Bert & Friends.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama