Děti v 95 procentech případů nezlobí, říká psycholožka Šárka Miková

Koronakrize nás uvěznila doma s dětmi a vznikla tak pomyslná laboratoř, ve které to asi třaskalo více než jinde. Zaznamenala jste to ve své praxi?

Vlastně jsem zaznamenala reakce od „hrozné, strašné, nikdy více“ až po „klidně by to takhle mohlo zůstat, užili jsme si to“. Záleželo totiž nejen na těch vnějších faktorech, kde rozhodovalo například to, zda máte školáka a musíte se s ním ke všem povinnostem ještě učit nebo zda například máte zahradu, kde se mohou děti odreagovat. Ale rozhodovalo i to, jak si každý mohl naplňovat své vrozené potřeby. Ty nemáme každý stejné – narodili jsme se totiž s různým nastavením mozku. A přestože se v průběhu života vyvíjíme, naše vrozené potřeby určují, jaké činnosti nás nabíjejí energií a co nás naopak vyčerpává. Takže někteří rodiče třeba i zjistili, že to odstřihnutí od světa může být fajn.

V jakém smyslu?

Oni sice ztratili podporu babiček a možnost dát děti do škol a školek, ale zároveň si mohli odpočinout od světa, který na ně tlačí svými očekáváními. Ve společnosti přetrvává tlak na mámy, že musí mít děti dobře vychované, musí jim vštěpovat pravidla a učit je žít v určitém režimu. To tu bylo vždy a naše školství je na tom založené. Nově však ještě musí maminky vyhovět tlakům okolí na to, že musejí své děti vychovávat s respektem k jejich individualitě. A k tomu řada nyní moderních výchovných trendů dává vinu za všechny takzvané prohřešky dětí výchově. Tyhle tlaky na maminky přicházejí ze všech stran a v jednu chvíli. A ony do toho čtou na Facebooku a Instagramu, jak to ostatní matky skvěle zvládají a ještě stihnou s dětmi podnikat neuvěřitelné věci. A mámy se z toho dostávají mnohdy až do chronického stresu, že nenaplňují očekávání. Často jsou to ženy, které na sebe tlačí i samy, chtějí uspět v nové roli a mají pocit, že selhávají.

A tenhle svět se náhle vypnul…

Ano, najednou tu byla jen nejužší rodina. Žádné tlaky babiček, sousedek či učitelek. Navíc odpadla ta každodenní rutina, kdy máte celý den daný: ráno vstávat, připravit jídlo, dopravit děti do škol a školek, často na různá místa, odpoledne kroužky… a vy jste neustále pod časovým a organizačním tlakem. To spoustě maminek nevyhovuje a našly se v tom klidu. V tom, že mají čas a prostor si vše zařídit podle sebe, dětem se věnovat bez stresu. I když tuto pohodu u školáků narušovaly často přehršle úkolů, které dostávali.

Pak jsou tu rodiče, kterým svět chyběl. V mém okolí jsem nejčastěji slyšela něco ve smyslu „Je deset dopoledne a já už na ně třikrát ječela!“.

Určitě ta situace někomu vyhovovala více a někomu méně. I když to vezmeme logicky, když máme děti ve školkách a školách, trávíme spolu dejme tomu čtyři hodiny denně. A za tu dobu máme třeba dva konflikty. Když si to čistě vynásobíme počtem hodin, které jsme spolu najednou trávili, je výsledek nasnadě. Navíc ten nárůst obvykle nebývá lineární, ale spíše exponenciální. A není to ničí vina.

Nemělo by například sourozence více stmelit, že spolu mohou být a třeba spolu i podnikat nějaké lumpárny?

Určitě znám rodiny, kde čas koronakrize sourozencům prospěl. Dosud na sebe měli málo času, a protože jsou jejich vrozené potřeby kompatibilní, užili si to. Jenže když je kompatibilní nemáte, když má každé z vašich dětí odlišnou osobnost, nemůžete čekat, že je čas trávený spolu sblíží. Můžu vám dát příklad: máte jedno dítě, které je akční. Stále by něco podnikalo a akce ho nabíjí. A pak máte druhé dítě, které je ponořené ve svém světě a potřebuje mít takové to denní snění a klidný čas na přemýšlení. Chvíli si spolu hrají, ale to druhé to vyčerpává, po chvíli si už potřebuje někam zalézt a být o samotě. Jenže to první ho nechce nechat. Začne ho provokovat a vyžadovat si pozornost. A ani ono to nedělá schválně. Jeho zase vyčerpává ta nečinnost. Každé dítě potřebuje k životu jiné podmínky, a protože je nemá, vzniká velmi třaskavá směs.

Co s tím?