Naposledy zvednout palec: Zastavte, směr Ósaka!

Lidé

Když nedávno fotograf Zdeněk Thoma navrhl, abychom roku 2025 vyrazili stopem přes Japonsko na Světovou výstavu do Ósaky, myslel jsem, že to je legrace: ale ne. Zdeněk stopoval od roku 1953, na cestách psával deníky a v těch si sliboval, že bude „stopařem nadosmrti“. Teď těmi deníky listuju a zjišťuju, že Zdeněk (narozený v září 1938) prožíval plus minus totéž jako já – jenom o čtyřicet let dřív.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Zvláštní: jako bych seděl na pivu se svým starším já. Na životní cesty stopem jsme oba vyrazili až kolem třicítky: já roku 2008 do Pekingu (a pak už rovnou kolem světa), Zdeněk roku 1970 do Japonska.

Oba jsme považovali autostop za osobní filozofii, později dokonce za zdroj osvícení, satori, a oba jsme s ním začínali ve čtrnácti. Zdeněk by si už nevzpomněl na ten historický moment přesně, ale můžu ho připomenout, protože mi půjčil krasopisné deníky – ten první je z roku 1953. Zdeněk ho koncipoval jako knihu „Podél bílých patníků“, v tom se taky poznávám; kolik jen já mám hluboko v šuplících takových cestopisů!

V tom Zdeňkově vůbec prvním, vydaném samozřejmě „vlastním nákladem v jediném výtisku“, se klíčová pasáž odehraje 31. července 1953. Pár týdnů předtím se nudil na prázdninách v Žamberku, kde hrál pořád dokolečka ping-pong, střílel ze vzduchovky nebo jedl zmrzlinu, ale teď už s tátou jeli domů, do Prahy:

„Kousek za Hradcem Králové se spustil liják. Hnus. Najednou vidíme na silnici stát umáčeného vojáka, který zoufale mává rukou – stopuje naše auto. ‚Mám ho vzít?‘ ptá se táta. ‚Proč ne,‘ odpovídám a myslím na to, co kdybych stál na silnici v dešti já.

Ještě nevím, že se mé myšlenky brzy uskuteční...“

 

Čtyřicet stopařů v autě

O dva dny později už s kamarádem Honzou Stelzerem, zvaným Brejlovec, vyrazil stopem na Moravu – neexistovala brněnská dálnice, tak nejdřív tramvají do Hrdlořez, kde byla výpadovka na Kutnou Horu.

Máma by ho možná nepustila, ale ta už byla dva roky po smrti a tatínek, lékař, kterému pomalu táhlo na šedesát, dával Zdeňkovi svobodu. „Vychovával tím, že plnil přání, takže mi například jako dvanáctiletému umožnil, abych mohl fotografovat a sám si doma zvětšovat fotky...“

Chlapci samozřejmě fotili i během onoho prvního stopu, který trval deset dní: „Bylo to dobrodružství, byla to svoboda, byla to krása, takže pak už to máš nalajnovaný a nic tě nezastaví.“

Je třeba říct, že Zdeněk, tehdy zvaný Tyčka, ani jeho stopařští kamarádi (druhým zásadním se stane Prťák, spolužák z chemické průmyslovky) nebyli žádnými průkopníky – autostop byl v padesátých letech běžným způsobem dopravy pro mladé romantiky ve věku do zhruba třiceti let. „Třeba na té kutnohorské výpadovce stál vždycky aspoň jeden další stopař s báglem a tou nejčastější destinací bývaly Tatry – borci tam někdy dojeli za jediný den, ale jistější bylo přece jen počítat s noclehem na cestě.“

Oproti dnešku bychom našli jeden zásadní rozdíl. V padesátých letech ještě brali řidiči náklaďáků stopaře na otevřené korby, bylo to povolené, a někdy jich takhle svezli desítky. „Pokud jde o cizinu, zdaleka nejčastěji jsme v mládí stopovali do Polska a tam to takhle šlo i později,“ vzpomíná Zdeněk Thoma: „Jednou nás na korbě bylo dvaačtyřicet.“

 

Nepochybuju o tom, že kdyby měl tu možnost, i Zdeněk by nakonec prostopoval celý svět, ale situace byla složitější; například na návštěvu polské části Tater potřeboval turista speciální, na jediný týden platnou propustku. „Vzpomínám třeba na to, jak jsme měli na Petříně maturitní večírek, já pak hned za svítání odstopoval směr Tatry, s kámošem přejel na propustku severní hranici, ale vykašlali jsme se na nějaké Zakopané a jeli tři dny k moři, den se tam cachtali a potom zase tři dny zpátky do Tater...“

Někdy kolem pětadvaceti let jsme si se Zdeňkem každý po svém stopování napůl zprofesionalizovali – já začal psát reportáže, on se snažil o totéž, ale navíc mohl nabídnout i skvělé fotky. Roku 1964 zašel do Mladého světa s tím, že s Prťákem pracují na Encyklopedii autostopu a chtěli by projet „socdem země“, na základě čehož jim redakce zařídila jednorázovou výjezdní doložku pro Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávii – tehdy nadšený Zdeněk navždy opustil práci chemika v Kovohutích Hostivař.

Mimochodem, ta zmíněná encyklopedie nikdy nevyšla, její torzo se dodnes válí ve velké krabici a je to škoda, dozvídám se fantastické věci.

Hoši psali: třeba o tom, jak už Karel Hynek Mácha při své pěší túře do Itálie vystřídal na dvacet povozů od žebřiňáků až po dvorní kočáry; o tom, že otrhanec na stopu odrazuje stejně jako elegán, nebo jak těžké to mají vousáči (Zdeněk mezi ně patřil), na které řidiči občas řvali: Vohol se, pak tě vezmu!; pořídili soupis tramvají jezdících na výpadovky v českých městech; sesbírali stopařské fráze „jedete prosím do města X“ ve většině řečí světa; zaznamenávali taky různé rekordy: „Já například v pětašedesátém ujel za jeden den 1 001 km ze Záhřebu do bulharského Haskova“ a tak dále...

V nadějemi oplývající druhé půlce šedesátých let se Zdeněk podíval stopem poprvé na Západ, do Paříže, ale poznal taky Orient: „V sedmašedesátém jsem coby fotograf odletěl s redaktorem časopisu MY 67 na čtrnáctidenní budovatelský tábor mládeže pod libanonské cedry a domů jsme pak vyrazili stopem, takže přes Sýrii a Turecko – jako obvykle to šlo hladce.“

Čas plynul.

Třicáté narozeniny.

Přiblížila se expedice ze všech největší – u Zdeňka, stejně jako mnohem později u mě.

Já roku 2008 cestou do Pekingu zjistil, že je zeměkoule mnohem menší, než jsem myslel, že se není nikde čeho bát a že vůbec nejlepším místem k žití je Česko.

I pro Zdeňka měla být cesta do japonské Ósaky úplným přelomem, ale vezměme to od začátku.

 

Ponožky na každý den

Expedice na Světovou výstavu dostala jméno Sakura (podle překrásně kvetoucích třešní), účastnili se jí čtyři mladí muži, mezi nimiž nechyběl úhlavní kamarád Prťák, a o něco později by se uskutečnit nejspíš nemohla, protože postupovala normalizace – chlapci měli štěstí.

Opět se dívám na Zdeňka a myslím na sebe: když jsem jel stopem kolem světa, nechal jsem doma čtvrt roku ženu s malými dětmi. A on? „Já jsem se tři dny před odjezdem oženil – nevěsta ze mě radost pochopitelně neměla, takhle si svatební cestu nepředstavovala…“

Podobně jako já doma vysvětloval, že už expedici připravuje dlouho a nemůže ji zrušit: „Vždyť nám poslali zaměstnanci národního podniku Loana Rožnov pod Radhoštěm obrovskou bednu plnou ponožek, abychom je cestou nemuseli látat; a Becherovka devět lahví – nemůžeme je zklamat!“

Chlapci sice rozeslali balíky se zásobami na československé ambasády, které potom navštěvovali, ale i tak měli 8. února 1970 na Staroměstském náměstí na zádech každý více než třicetikilový batoh. Rozpočet byl daný: dva dolary na den, ale pozor – dolar byl mnohem silnější než dnes, takže to po celé Asii s výjimkou Japonska stačilo na skromné, ale celkem pohodlné živobytí.

Zajímavé bylo, jak se v přímém přenosu měnila politická situace: chlapci odjížděli v době, kdy ještě bylo možné opatrně hájit Dubčekovy myšlenky o socialismu s lidskou tváří – však taky prvním důležitým cílem expedice byla Ankara, kam normalizátoři odklidili Alexandra Dubčeka alespoň a prozatím na místo velvyslance: „Se zájmem si ty naše batohy potěžkával, hodně se ptal, fandil…“

Chlapci pak jeho ideje šířili o to zapáleněji. „A třeba v Teheránu ještě všechno fungovalo postaru – žila tam spousta našich expertů, protože Československo s Íránem zdatně obchodovalo. Ti krajané nám zařizovali program: ,Chlapci, musíte si odpočinout, dnes večeříte u Maříků, zítra obědváte u Procházků, večer pak pro vás uspořádáme párty...‘ Nakonec jsme byli rádi, když nás vyvezli na výpadovku a my zas mohli tři týdny stopovat do Kábulu.“

Ano, mohli. Všichni čtyři – když bylo třeba, rozdělili se samozřejmě na dvojice (sraz každou sudou hodinu před hlavní poštou tam a tam), ale počínaje Tureckem zastavovaly hlavně náklaďáky a do nich se vešli všichni.

V afghánském Herátu se poprvé zkouřili hašišem, ale skutečné stopařské osvícení nastalo až v květnu 1970 v Indii. (A právě v Indii jim taky došlo, jak rychle a dramaticky se situace doma mění: „Na ambasádě se nás ujal tiskový mluvčí, což byl zapálený marxista. Pozval nás na večeři uprostřed krásného lidového tržiště, kde jsme se ale ošklivě pohádali, protože pro něj byly Dubčekovy názory naprosto špatné. Za pár týdnů nám dokonce přišel z Prahy dopis, ať už si dáváme na řeči o politice pozor...“)

Zdeněk Thoma se po půl století snaží najít slova pro to, čím ho tehdy Indie tak zasáhla: „Vzpomínám, jak jsme šli nějakým velkým městem a já byl navzdory vedru nadšenej. Nezajímalo mě, že tam je špína a chaos – najednou jsem cítil zvláštní sounáležitost s lidmi kolem. Jako bych najednou dostával signály, že jsem se doteď spíš flákal ve svém komfortním prostředí a že to musím změnit. Jednodušeji – najednou jsem byl okouzlený Asií.“

A jistě k tomu pomohl i stop: v předchozích zemích se většinou vezli na korbě a s šoféry si moc nepovídali, ale Indové jsou zvědaví, pořád se na něco ptali.

„Kdybys přišel do indické vesnice sám, třeba tři dny se musíš seznamovat, než je vhodné vytáhnout foťák a smysluplně fotit,“ říká Zdeněk Thoma: „Ale když tě přiveze místní řidič, který hned hlásí: Mám tady kamarády až z Československa, tak se lidi otevřou hned.“

Okouzlení ještě zesílilo v Nepálu, kam se hoši vyrazili proti proudu Gangy trochu ochladit. „Nepálci jsou bezvadní, a navíc jsme se ocitli uprostřed starobylých buddhistických nebo hinduistických památek. Proč člověk cestuje? Přece proto, že hledá tři věci, totiž krajinu, památky a lidi. A mně prostě došlo, že když mám takovéhle štěstí, chtěl bych už navždy fotit Asii. Vracet se tam. Primárně do Nepálu a do Japonska; což jsou dvě místa, která mě uhranula nejvíc.“

V srpnu dopluli na palubě polské nákladní lodi z Malajsie do Jokohamy a po pár týdnech si hned znovu vyzkoušeli stop. „Japonci tehdy často nechápali, o co nám jde, ale zastavovali, protože chtějí pomáhat: Odvezeme vás na nádraží! Jednoduchými větami jsme vysvětlovali, že nechceme jejich zemi jen vidět, že ji chceme i pochopit, a tím jsme navazovali vztahy. Když zjistili, že jsme z Československa, vesměs se chytali a s radostí opakovali tři pojmy: Čáslavská, broušené sklo, Antonín Dvořák. Třeba toho Dvořáka znal každý šofér náklaďáku!“

 

Když se toho dožiju...

Poslední úsek šli pěšky z posvátného města Ise do Ósaky pěkně podél rýžových polí.

Bylo 23. srpna, když slavně dorazili na Světovou výstavu, v Japonsku pak mohli ještě dva měsíce zůstat a později Zdeněk Thoma splnil, co si slíbil: od té doby se sem vracel, kdykoli jen mohl, stejně jako do Nepálu, a o obou zemích vydával nádherné knihy.

Stopoval míň a míň. I když po drahém Japonsku až do devětaosmdesátého roku: „Potom už jsem většinou nejezdil sám, ale stopařům jsem aspoň stavěl.“

Když slavil osmdesátiny, byl si v podstatě jistý tím, že mu heslo „Stopařem nadosmrti“ nevydrželo.

Pak ale zjistil, že se chystá Světová výstava znovu v Ósace.

„Takže co ty na to, pojedeme?“

Napůl pobaveně a napůl nadšeně se svému staršímu já zadívám do očí: „Jestli se toho roku 2025 ve zdraví dožiju, Zdeňku, tak se mnou rozhodně počítej!“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama