Přes Kanárské ostrovy i Brazílii... Západoafrický exodus

„Mauritánci neradi migrují. A i když odejdou, vždycky sní o návratu,“ řekl mi před lety Mohammedú Ould Sláhí, svého času nejslavnější bývalý vězeň Guantanáma, nad sklenkou čaje. „Nikde na světě nedokážeme najít tak rozlehlou krajinu jako tady. Všude jinde nám chybí volnost.“

Mauritánii jsem navštívila čtyřikrát a slovům zdejšího rodáka, který se sem po mnoha dramatických životních peripetiích vrátil, věřím. Rozlohou jedenáctá největší země Afriky patří mezi nejméně osídlené oblasti na zeměkouli. Může za to poušť a pustiny, které ji obklopují.

Před tisíciletími zde žili lovci a sběrači, žirafy i krokodýli, proudili zde silné řeky a na březích hlubokých jezer stály vesnice. To vše pohltila poušť, která se v souladu se svým cyklem i za přispění lidí nezadržitelně zvětšuje. Obyvatelé palmových oáz i vesnic v kamenité pustině přicházejí o živobytí, a to překvapivě rychle.

Při svých cestách po Mauritánii potkávám domy, které nejsou starší patnácti let, a už jsou z poloviny zasypané dunami. Nebo palmy, které v písku vypadají jako malé keře. Znám i zdejší vesnice, jejichž ženy chodí pro vodu až patnáct kilometrů.

Kdo by tu chtěl zůstávat? Lidé odcházejí a mementem jejich exodu jsou opuštěné vesnice podél cest i na okrajích hor.

„Klimatická změna je tady velká věc,“ říká Músa Eliman Sall, jeden ze zakladatelů skupiny RIM Youth, která se tématem zabývá. „Když jsem o tom před deseti lety začal mluvit, lidi se mi smáli. Teď o tom debatují na nejvyšších místech země.“

Navštěvuju Mauritánii osm let a změnu pozoruju také. Kde byly v roce 2017 jezera a tůně, jsou dnes čůrky vody a suché pláně. A to jsem poznala jen zlomek země.

Kudy odtud pryč?

Pro početnou skupinu lidí je Mauritánie tranzitní zemí. Zmíněný Músa Sall, který pracuje také při OSN, popisuje migrační trasy, které lidé nejčastěji využívají. Někteří z migrantů míří dál na sever do Maroka, aby se pokusili na lodi doplout do Španělska, nebo přeskočit ploty ohraničující španělská panství v Africe – Ceutu a Mellilu. Jiní volí mnohem riskantnější cestu…

Podle příběhu populárního mezi migranty lze ze severomauritánského města Nuázibú vidět světla Kanárských ostrovů. Je to samozřejmě nesmysl, ostrovy jsou vzdálené okolo osmi set kilometrů od pobřeží. I tak ale tento mýtus představuje velké lákadlo pro tisíce lidí, kteří se za nocí naloďují do vratkých pirog a míří přes divoký a nevyzpytatelný Atlantik.

Podle statistik Frontexu připlulo v první polovině roku 2022 na Kanárské ostrovy od pobřeží Afriky 6 624 lidí. To je o 50 procent více než ve stejném období předchozího roku. Kolik jich zemřelo, není známo, ale přeživší z lodí mluví o desítkách těl lidí, kteří cestou zemřeli hladem, žízní či vyčerpáním, hozených do moře. Někdy jsou objeveny lodě plné mrtvých. Kolik dalších pohltil Atlantik, není známo

Mauritánii jako bránu do ráje využívají obyvatelé nedalekých zemí jako je Pobřeží slonoviny či Sierra Leone. Občas na lodích směřujících k evropským břehům zkoušejí štěstí i Mauritánci, moc jich ale není. Dávají přednost suchozemským cestám – jako obyvatelům nekonečných plání je jim plavba po moři cizí.

Rybolovu se zde věnují jen mořští berbeři Imraguen, pracovníci ze Senegalu a rybáři z Kanárských ostrovů. Většina Mauritánců si k moři zachovává vlažný vztah a volí proto saharskou cestu, která vede přes rozbité země největší pouště světa do Libye, odkud se dá do Evropy přeplout po klidnějším Středomoří. Cesta je to ale úmorná, zdlouhavá a přináší zase jiná nebezpečí.

V poušti operují skupiny a milice, které pašují drogy i lidi. Působí tu také radikální náboženské skupiny, které před několika lety ovládly například města severního Mali – pouštní země, která je nyní v područí Vágnerovy skupiny. Ruské žoldáky sem pozval nový prezident v naději, že pomohou udržet jeho juntu u moci.

Milice a ozbrojenci vyhánějí Malijce z domovů. Někteří míří do Libye, jiní do uprchlických táborů podél hranic, umístěných například v Mauritánii, jejíž část je s Malijci etnicky spřízněná. Přelévání násilí přes hranice, které jsou v této oblasti často jen pomyslnými čárami v písku, není v rámci Sahary ničím nevídaným.

Nedávno se objevila nová migrační trasa a překvapivě vede přes Brazílii, která nabízí Mauritáncům snadno dosažitelná víza, s jejichž pomocí lze posléze odletět na jiný kontinent. Jiní se připojí k proudu migrantů, kteří míří pěšky k hranicím USA.

Náročná cesta vede často džunglí a není složité padnout do rukou gangů a kartelů ne nepodobných těm, které operují na Sahaře. „Teta mé kamarádky takhle zmizela – beze stopy, jako mnoho jiných,“ vyprávěl mi Sall v Mauritánii.

Migrace je drahý projekt a na letenku do Brazílie se složí často široká rodina, odcházející lidé prodají veškeré své majetky. Stejně tak je nákladná i cesta po zemi či moři, kde je nutné zaplatit stovky i tisíce euro pašerákům a dalším skupinám, nabaleným na migrační trasy.

Přesto není zaručen úspěch ani přežití.

Víza a zase víza

Verbíři džihádistických skupin se rádi pohybují v oblastech ohrožených suchem, a hledají přívržence mezi zchudlými pastevci a farmáři – dělali to tak například i v Iráku a Sýrii. Není proto divu, že vzestup náboženského radikalismu je momentálně patrný také v Mauritánii.

Klimatická změna, sucho, hlad, ztráta jistot a neschopnost států Blízkého východu i Afriky se o své obyvatele postarat otevírá prostor i dalším skupinám, které můžeme nazývat jako anti-systémové. Snaží se těžit z neutěšených podmínek, rozbít poslední zbytky systému a nastolit svůj vlastní řád.

Tyto skupiny mohou být postaveny nejen na náboženském, ale i na etnickém či jiném ideologickém rámci. Frustrovaným lidem nabízejí rychlé zlepšení životní situace, například v podobě peněz pro ozbrojené bojovníky. Dlouhodobější a ucelenější vizi ale postrádají.

Pro Mauritánii je podobný rozklad velkou hrozbou. V zemi rozlohou třináctkrát větší než Česká republika sice žijí jen tři miliony lidí, ale společnost je značně nejednotná. Otroctví bylo sice oficiálně zrušeno, ale odhadem až osm set tisíc lidí nadále žije v područí – celé rodiny jsou po staletí vlastněny jinými rodinami či klany a zbaveny své svobody. Staré i nové křivdy jsou stále velkým tématem.

Když tudy člověk projíždí, těžko se zbavuje myšlenky, jestli tu v budoucnu ještě vůbec zůstane někdo, kdy by se s tím vším mohl vypořádat. Otázka „Jak dostanu víza?“ je všudypřítomná a setkává se s ní každý cestovatel v Africe i Asii. Touha po životě v Evropě, nebo alespoň odchodu kamkoliv za lepším, je v celém regionu patrná na každém kroku.

 

Autorka je arabistka