Profil

Dvě sestry vědkyně, jedna zkoumá drogy, druhá lásku

04 / 03 / 2019

Jde sice o vědu na světové úrovni, ale zároveň to je výborná zábava. Původně jsem si chtěl popovídat s mladou ženou, která vede světově ojedinělý výzkum microdosingu, nového trendu v užívání psychedelik. Souhlasila. Nakonec jsme se ovšem sešli ve třech, před námi poloprázdná lahev vína, a já poslouchám taky druhou (i když velmi podobnou) mladou ženu, která zkoumá, jak moc se potíme při prvním rande.

Jde sice o vědu na světové úrovni, ale zároveň to je výborná zábava. Původně jsem si chtěl popovídat s mladou ženou, která vede světově ojedinělý výzkum microdosingu, nového trendu v užívání psychedelik. Souhlasila. Nakonec jsme se ovšem sešli ve třech, před námi poloprázdná lahev vína, a já poslouchám taky druhou (i když velmi podobnou) mladou ženu, která zkoumá, jak moc se potíme při prvním rande.

Píšu Luise Procházkové: „Mikrodávkování psychedelik mě zajímá, nezajdeme na kafe?“

– Můžeme, jsem v Praze na svátky.

– Máte nějaký oblíbený podnik?

– Máte? Ty nás tam chceš obě?

– Já vám jenom vykal... Jaké obě?

– Má přijít i ségra, Eliška? Je to moje dvojče, taky se věnuje vědě, taky v Holandsku.

– Co zkoumá?

– Vztahy. Lásku. Nedávno o tom třeba dávala rozhovor pro velké americké noviny...

 

Kouřím a normálně jím

Do restaurace hned vedle porodnice v pražském Podolí jsem se těšil oprávněně – potkávám tu vědkyně nového, punkového typu. Obě by měly hrát v nějakém filmu: jsou drobné, ale nepřehlédnutelné, protože pěkné, hlasité, extrovertní, rozesmáté... a taky upřímné.

Nejdřív mě to překvapí u Luisy, která jakoby nic vypráví: „Psychologii a drogové problematice jsem se začala věnovat nejspíš proto, že jsem od konce základní školy trpěla mentální anorexií. Po dvou letech už byly třeba hospitalizace, ale i v nemocnici jsem sestřičky šidila. Když mě pustili ze špitálu na prázdniny, přesvědčila jsem rodiče, ať mě nechají jet s kamarády do Španělska, kde jsem zkusila kouřit marihuanu – najednou mi bylo dobře, v hlavě cosi přeskočilo, po návratu jsem rodičům řekla, že už potíže nemám, a opravdu jsem je neměla...“ I tahle zkušenost ji nakonec přivedla ke studiu psychologie a neurověd. „Připadalo mi zvláštní, že ačkoli jsem se sestrou vyrostla ve stejném prostředí a sdílela stejnou DNA, já jsem onemocněla a ona ne. Začala jsem přemýšlet o tom, jak je náš vyvíjející se mozek tvárný, a tím pádem i citlivý k poruchám během puberty, a o tom, jak změny vědomí (způsobené nejen některými drogami, ale i pouhou radostí nebo relaxací) mohou neurochemicky uvolnit zacyklené myšlení a léčit...“

Později mě podobně překvapí i Eliška, a to upřímnou zmínkou o tom, že její současný výzkum tak trochu inspirovaly vlastní pokusy o seznámení přes Tinder: „Vždycky mě zajímala neuropsychologie a téma mezilidských vztahů,“ uvede svou historku, „a nakonec se povedlo, že jsem v Holandsku obdržela prestižní grant na výzkum emocí v lidském mozku. Stručně řečeno: za pomoci nejmodernější technologie se snažíme zjistit, jak mozek přijímá a překládá emocionální informace z mezilidských signálů. A bude to možná znít zvláštně, ale k jednomu z experimentů mě inspirovala osobní zkušenost z Tinderu, kde to občas s tím klukem bylo příjemné dopisování, dobře vypadal, byl vtipnej, ale na schůzce nám to nerezonovalo, aspoň já nic necítila – potřebovala jsem tyhle emoce změřit...“

Obě sestry měly štěstí, že dostaly pro své zvláštní výzkumy požehnání, k čemuž pomohl fakt, že žijí a pracují právě v Nizozemsku.

Narodily se ovšem 20. prosince před jedenatřiceti lety sto metrů od našeho stolu, v Podolí, kde strávily dětství.

 

Pryč z Česka

Nepřehlédnutelné byly od svého (předčasného) narození, zvláště Luisa, nositelka toho času a v místních končinách zcela nezvyklého jména. „Naši mysleli, že budou mít dva kluky, ale pro jistotu vymysleli jméno pro jednu případnou holku: Luisa. Podle povídky Luisa a Lotka.“

Jméno Lotka nenalezlo podporu, a tak druhá dívka dostala jméno po mámě: Eliška.

„Čili já se originálně jmenovala do osmnácti,“ směje se Luisa, „všichni mysleli, že jsem nějaká cizinka nebo kapacita, ségra za mnou poškytávala, ale pak jsme odjely do ciziny a od té doby má pro okolí originální jméno ona.“

Na podolské základce by je na budoucí vědecké hvězdy nikdo netipoval. Obě například mívaly v hodinách českého jazyka potíže se psaním, samé jedničky domů nenosily, škola pro ně často znamenala dřinu. Šlo jim ale chrlení nápadů: „Měly jsme kolem sebe vždycky velikou skupinu dětí,“ skáčou si do řeči, „které čekaly, co my dvě vymyslíme.“

Zlom přišel, když jim bylo šestnáct, a to nejen proto, že se Luisa dostala z anorexie.

 

Otec, podnikatel ve stavebnictví, se tehdy rozhodl, že dcery pošle studovat do Spojených států – první rok jednu, pak hned druhou. „Nejdřív jsem se na střední škole v Texasu ocitla já,“ vzpomíná Eliška, „a po pár měsících mi došlo, že už nechci pokračovat dál na vejšku v Česku, protože v cizině je přístup k vyučování jiný. Nikdo mě neponižoval, nemusela jsem pořád memorovat, učitelům šlo o vývoj našich osobností. Zjistila jsem, že mě škola baví, že dokonce vynikám; vzpomínám, že jsem se domů vrátila sebevědomá...“

„To jo,“ navazuje Luisa, „úplně jsi rozkvetla. Já jela potom a měla jsem stejný pocit – zatímco u nás tou dobou učitelé často ubíjeli ve studentech jejich individualitu, v Americe se nás na názory naopak ptali. I já tím pádem chtěla na vejšku ve Státech, ale americké vysoké školy jsou drahé, a tak jsme skončily ve Skotsku, kde mohli přijatí Evropané studovat zadarmo. Obě jsme začaly dělat psychologii, i když já v Aberdeenu a ségra v Edinburghu.“

Starostlivý otec radost neměl. Přál si, aby dívky přemýšlely nad financemi – mnohem jistější než věda je například práce v korporátu. U svých dvou divošek však s tímto názorem nemohl uspět.

 

Politika přivřeného oka

Luisa se od cesty do Španělska zajímala o to, jak se dají drogy využít v psychiatrii, hodně například četla Stanislava Grofa. Brzy získala pocit, že se výzkum v oboru psychedelické terapie téměř zastavil v šedesátých letech, pročež spousta témat zůstává neprobádaných.

Elišku drogy tolik nezajímaly – to spíše způsob, jakým se emoce a mezilidské vztahy podepisují na vývoji mozku: „Emocionální, sociální psychologie.“

Po bakalářských studiích ve Skotsku přemýšlely, kam na magistra, a obě napadlo totéž: „Chtěly jsme dělat něco více biologického a nejvíc nás lákaly kognitivní neurovědy v Amsterdamu.“ Přihlásily se, ale pozvání na pohovor přišlo jen jedné. Nastala totiž situace, která může potkat pouze dvojčata – amsterdamská univerzita sice dostala dva životopisy, ale téměř totožné, a tak je vyhodnotila jako přihlášku jedné osoby, za což se později omluvila: Přijeďte obě!

Bylo jim čtyřiadvacet a dostaly se do „nejlepšího města na světě“, jak dnes říkají. „Holanďani nad spoustou věcí přivírají oko,“ upozorňuje Luisa, „a to například i v drogové politice, což se mi jako vědkyni může hodit.“

Obě dívky podrobně studovaly fungování lidského mozku, staly se z nich magistry a pak byly přijaty v Holandsku i na doktorské studium, což muselo potěšit tátu. „On měl opravdu pocit, že akademici nikdy nebudou mít peníze – ale v zahraničí peníze na vědu často jsou. My sice ještě studujeme, ale za svoji výzkumnou činnost jsme placeny a stěžovat na peníze si nemůžeme...“

 

Na drsňáka, jako vždycky

Nyní od sebe dvojčata odtrhněme, protože hlavní téma pro doktorské studium si už našla každá jiné; přesně podle své přirozenosti.

Začněme Luisou.

Detailně zkoumala mozek, ale stále se zajímala taky o psychedelika, z nichž některá jsou v Nizozemsku legální – dnes jde o takzvané truffles čili lanýže, které obsahují stejnou látku psilocybin jako zakázané „magické houby“.

Na doktorská studia se přihlásila do laboratoře profesora Bernharda Hommela na univerzitě v Leidenu. Hommel je kapacita na kognitivní flexibilitu a Luisa u něj místo získala, jen nebylo vůbec jisté, že se dostane i k výzkumu psychedelik. Jak ale říká Eliška: „Luisa to zkusila na drsňáka jako vždycky, řekla: Pane profesore, slyšel jste o novém trendu, který zatím nikdo na světě pořádně vědecky nezkoumá; o microdosingu?“

Tohle chce Luisa vysvětlit podrobněji, nechme tedy zase mluvit ji. „Já věděla, že se psychedelika do rámce mého výzkumu perfektně hodí – jsou totiž zajímavá pro svou interakci se serotoninovými receptory. Serotoninová funkce hraje důležitou roli v naší náladě, paměti, pravděpodobně i v kognitivní flexibilitě, a proto se psychedelika můžou stát zajímavým terapeutickým nástrojem pro různé duševní poruchy; jen připomenu, že se na nich netvoří závislost...“

Nyní se vraťme ke konkrétnímu tématu, které Luisu tolik zaujalo: “Microdosing zpopularizovali před pár lety úspěšní mladí lidé, například programátoři z kalifornského Silicon Valley,“ vysvětluje. „Žijí tam ve velmi soutěživém světě a tvrdí, že jim jen zhruba desetinové dávky psychedelik, dejme tomu LSD nebo právě psilocybinu z hub a lanýžů, pomáhají zvyšovat kreativitu, produktivitu a soustředění. Po pravdě řečeno jedna studie na toto téma v Americe proběhla, ale dost povrchní, dobrovolníci jen písemně hodnotili své pocity v dobách, kdy berou desetinu obvyklé dávky psychedelika každý druhý den po dobu jednoho měsíce. Výsledky byly fenomenální – vesměs se shodovali, jak jim microdosing pomáhá, ale pragmaticky to nikdo neověřil, což je pro vědu málo: nemůže jít například jen o placebo efekt?“

Takže když se Luisa pustila do svého profesora s tím, že „výhodou microdosingu ve výzkumu je třeba fakt, že účastníci mohou provádět počítačové úlohy a podrobit se měření, které umožní poznat, jak se mění chemie mozku“, nakonec kývl: „Dobře, jsme v Holandsku, tak to udělej pořádně jako první.“

Luisa ovšem narazila – pokud by měla univerzita kupovat psychedelika, konkrétně psilocybin z hub, stálo by to ohromné peníze, a pokud by se vše odehrávalo jen v laboratořích a nemocnicích, bylo by to pro všechny zúčastněné poněkud nepřirozené. „Jenže holandská Psychedelická společnost tou dobou uspořádala přednášku, na které si mohl každý účastník malou dávku psilocybinu vyzkoušet, a mě napadlo: Tak rovnou udělejme výzkum! My přece drogy nikomu podávat nebudeme, my se toho vlastně zúčastníme jenom antropologicky, rozdáme dobrovolníkům úkoly... V tuhle chvíli pomohla mentalita přivřeného oka a během jediného večera vznikl výzkum, který vyvrcholil první skutečně vědeckou publikací o microdosingu na světě.“

 

Co uděláš s cihlou?

První výzkum na osmdesáti dobrovolnících skončil úspěchem a udělal radost všem, kteří v blahodárnost mikrodávkování věří. Vědci pod Luisiným vedením za pomoci hravých testů zkoumali například míru kreativity, jíž lidé pod nepatrným vlivem psilocybinu disponují. „Dejme tomu divergentní (rozbíhavé) myšlení se testuje tak, že dobrovolníci mají za úkol během pěti minut vymyslet co nejvíc možností použití cihly. Konvergentní myšlení (schopnost správně odpovědět na standardní otázky) zase tak, že mají najít reálnou spojitost mezi několika obrázky. V tomhle měli dobrovolníci jednoznačně lepší výsledky než předtím ,za střízliva‘, naopak v logickém testu na IQ k výrazné změně nedošlo. Ukázalo se ale, že kreativitu microdosing zvyšuje, což byla zpráva, která umožnila, abychom ve výzkumu pokračovali.“

V tuto chvíli Luisa skromně mlčí o tom, že v říjnu 2018 publikoval výsledky jejího výzkumu odborný časopis Psychopharmacology a brzy se o něm mluvilo mezi psychology, biology a nadšenci do psychedelik po celém světě.

„Je to úspěch, který ale beru s rezervou, protože ani my jsme například nevyužili placebo.“

Před rokem začala druhá fáze – na další workshop přišlo dvě stě dobrovolníků, každý si připravil patnáct psilocybinových mikrodávek na příští měsíc, ale polovině z nich vyměnili pořadatelé účinné kapsle za neškodné placebo. Nikdo tím pádem nevěděl, co užívá, ale všichni zúčastnění pravidelně navštěvovali Luisinu laboratoř, kde absolvovali spoustu testů. „Nově se ukázalo,“ odtajňuje Luisa výsledky, „že ti pod vlivem psilocybinu lépe porozuměli emocím z očí lidí na fotografiích; dokážou číst lépe obličeje.“

Výzkum pokračuje.

Zdá se, že mikrouživatelé bývají otevřenější, citlivější, vnímavější a kreativnější než dříve.

„A my předpokládáme,“ říká Luisa, „že by to mohlo pomáhat lidem s psychickými problémy, ale uvidíme – tohle je ještě daleko.“

 

Důkladně změřené rande

Přesuňme se k Elišce, kterou zajímají mezilidské vztahy z pohledu biologie. Dejme tomu situace, kdy má váš kamarád mluvit z jeviště, začne ale koktat, rudnout, třást se, vy cítíte, že je vám trapně, a připadáte si, jako byste byli na jevišti s ním. Jak je možné, že se podobné pocity přenášejí z jednoho člověka na druhého? A proč to občas, například u pacientů s autismem, neplatí?

Taky Eliška musela dopodrobna studovat mozek a jako téma pro doktorské studium si vybrala výzkum emocionální synchronicity mezi (pro začátek zdravými) lidmi. „Když jsme s někým v blízkém kontaktu,“ vysvětluje, „začneme se tělesně synchronizovat, jako příklad uvedu zornice: zjistili jsme, že když spolu komunikují dva lidé a jednomu se roztáhnou zornice, tak druhému taky – a najednou ti ten člověk naproti připadá sympatičtější, důvěryhodnější. Jde o to, že synchronicita se děje na úrovni pohybů těla, ale také na úrovni mozku. Naše mozkové vlny se synchronizují a my si díky tomu můžeme rozumět i beze slov, matka s dítětem díky tlukotu srdce, my dva díky úsměvu, a tyhle signály oživuji nervové receptory, které aktivují sociální části mozku. Pokud je tato nervová trajektorie narušena,“ doplňuje, „může dojít k socio-emocionálním poruchám.“

Což je samo o sobě zajímavé, ale i Eliška chtěla zkusit svá měření v realističtější situaci. „Před rokem jsem řekla své profesorce, že bych ráda měřila například ty zornice, ale taky srdce, pot anebo pohyby těla ve chvíli, kdy spolu mají dva lidé první rande.“

Měla štěstí – organizátoři holandského hudebního festivalu Lowlands postavili v areálu mimo jiné taky improvizované výzkumné centrum, kde mohla svůj experiment uskutečnit.

I tohle byla vlastně laboratoř, ale velmi přirozená. Dobrovolníci sice věděli, že jim bude při rychlé schůzce naslepo cosi měřeno, ale netušili, že jde o synchronicitu.

Muž a žena k sobě byli vždy vybráni náhodně: „Zavedli jsme je do té naší boudy, kluky z jedné strany, holky ze druhé, a uvnitř byla bariéra, aby na sebe neviděli. Zato my už o nich věděli všechno – kam se dívají, co dělají jejich zornice, jak moc jsou vzrušení, jak jim tluče srdce, jak se pohybují... Tohle a mnohem víc nám běželo na monitorech za plentou.“

V první fázi se bariéra zvedla na jedinou vteřinu, pár se poprvé spatřil, vlastně to připomínalo pohled na fotku v seznamce. „Zajímalo nás, do jaké míry záleží na prvním pohledu. Po vteřině se bariéra zatáhla a oni měli napsat, co si o tom druhém myslí, jak se jim líbí, jestli by s ním opravdu šli na další rande. (Vesměs jsme schopni udělat si v první vteřině velmi komplexní názor – byl tam jediný člověk, který nechtěl odpovídat, protože ,za vteřinu cizího člověka přece nepoznám‘.) Pak jsme dobrovolníky nechali, ať si spolu dvě minuty povídají, a na závěr byly dvě minuty, kdy si měli jen koukat do očí. My celou dobu všechny jejich tělesné projevy studovali a průběžně se ptali, jak svůj protějšek hodnotí teď. Padesát pět párů jsme takhle zkoumali a na konci mohl každý účastník nechat pro toho druhého telefonní číslo – slíbili jsme, že pokud bude protějšek souhlasit, čísla jim za týden vyměníme. Pokud ne, nejspíš se vidí naposledy...“

 

Vzrušující mužský pohled

Potvrdilo se, že první pohled bývá nesmírně důležitý, ale i když je negativní, šance na úspěch schůzky zůstává: „Situaci například může změnit pravděpodobná inteligence protějšku – měli jsme tam doktory, holky po první vteřině říkaly, nic moc, ale když zjistily profesi, otočily. A totéž platilo naopak. Když ženská ukázala, že je chytrá, někdy to chlapovi úplně otočilo vnímání...“

Přístroje po celou dobu snímaly pohyby účastníků: „A platí, že ženské se mnohem víc hýbou, smějí se, házejí vlasama a taky mluví. Chlapi koukají. Holky se předvádějí, a čím víc chlapi koukají, tím víc se to těm ženským líbí. To jsme zjistili při dvouminutovce koukání do očí – během ní se ženským výrazně zvedne sexualita, nejspíš chlapovi začnou víc věřit.“

V první vteřině jsou ženy k mužům mnohem kritičtější než naopak, ale během dalšího vývoje schůzky jejich zájem významně stoupá. „Ženy jsou zpočátku nedůvěřivější,“ vysvětluje Eliška, „ale chlapům se postupně zvedá skóre...“

„Vybírám takové střípky, ale my jsme si hlavně potvrdili, že se na sebe lidé při prvním rande opravdu fyziologicky napojí. Nejdůležitější bylo, že se nám jako prvním podařilo zjistit, co to způsobuje – díky kombinaci kamer a senzorů jsme dokázali identifikovat úsměvy a pohledy, které probouzejí silné mezilidské reakce a vedou k socio-emocionálnímu napojení.“

Což není málo, protože takhle vznikají diagnostické metody, které by v budoucnu mohly účinně a včas identifikovat různé problémy.

„Bude to téma pro můj postdoktorát,“ ví už Eliška a dává příklad: „Třeba autisté mají problémy chápat emoce svých partnerů. Manželka jim vyčítá, že nejsou empatičtí, ale oni to neumějí, ačkoli by upřímně chtěli vědět, jak se manželka cítí. A my je můžeme začít učit, co je signál.“

Nebo ještě lépe: „Díky našemu měření bychom snad v budoucnosti mohli děti trpící autismem identifikovat dříve, než začnou mít problémy se sociálním chováním, a účinněji s jejich mozkem pracovat.“

 

Holky, spojte se!

Jinému posluchači by tohle všechno dvojčata vyprávěla odborněji, ale já jim zdůrazňoval, že mluví na laika, a taky padla ta lahev.

Nejspíš právě víno může za to, že jsem je na závěr inspiroval k další vědecké činnosti: „Holky, tak ty své zájmy jednou spojte. Změřte synchronicitu lidí, kteří zobou psychedelika, ta bude silná jak blázen!“

Sestry Procházkovy (které mají v Leidenu kanceláře hned vedle sebe) jednohlasně vykřikly, že to je skvělý nápad, že tím pádem moc děkují za rozhovor, a já odcházel domů povznesen jak už dávno ne.

 

Dvojčata. Luisa (vlevo) a Eliška Procházkovy.

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat