Rosťa Novák: Totální restart na prahu čtyřicítky

Jak známo, Rosťo, ty jsi osmou generací slavné loutkářské rodiny…

No jo, můj nejslavnější předek Matěj Kopecký hrával svá představení už před dvěma sty lety.

Doslechl ses o tom, že by někdo z tvých dědů nebo pradědů musel překonat obrovskou krizi?

Drsný je příběh z roku 1922, který se stal mému pradědovi Matějovi a prababičce Zdeňce, kterou jsem ještě zažil.

Co se tehdy stalo?

Dvě malé děti jim zemřely při požáru maringotky.

Takže oheň!

Oheň je pro mě osudový živel – roku 2012 našemu Cirku La Putyka vyhořela zkušebna, což mě donutilo hledat jiný prostor – a našel jsem Jatka78, kde hrajeme dodnes. A o tři roky později jsme s mojí ženou Kristinou a třemi dětmi kvůli požáru přišli na dlouho o byt, který chytl od prskavky na vánočním stromku. Byla to, mimochodem, situace, při níž jsme zažívali podobnou vlnu solidarity, jakou okolo sebe vidím dnes.

K dnešku se dostaneme, ale nedopověděl bys mi nejdřív ten příběh z roku 1922?

Řeknu ti, co o tom vím. Prababička s pradědou si kdesi ve východních Čechách odskočili na taneční zábavu, v maringotce zůstala jen chůva a dvě batolata. Potíž byla v tom, že potulní komedianti, světští, žili tehdy na pokraji společnosti; mluvili spolu například zvláštní hantýrkou, kterou pořád ještě ovládá moje máma, směsicí cikánského a vězeňského slangu. Spousta takzvaně slušných lidí je nesnášela, a nejspíš právě někdo z nich maringotku, ve které se bydlelo, takzvaný vostavák, schválně zapálil… I já ještě zbytky tohohle despektu zažil – jako kluk jsem se nikomu moc nechlubil, že jsem synem herců, komediantů; trochu jsem se za to styděl. I za to, že máme v rodině cirkusáky, nebo za to, že prodávám na matějské pouti žužu.

To byla tvoje první brigáda?