Rosťa Novák: Totální restart na prahu čtyřicítky

Kultura

Měl to být úplně jiný rozhovor. Probrali bychom v něm nové, pompézní představení jménem Cesty, na jeho zdar bychom si připili vínem. Jenomže divadlo Cirk La Putyka od půlky března nehraje, a i kdyby, tak principál Rosťa Novák dodržuje přísnou životosprávu. Není mu nejlíp. Na poslední chvíli dokonce zrušil osobní setkání: „Lékař řekl, ať neriskuju a ať si radši povídáme přes Skype.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jak známo, Rosťo, ty jsi osmou generací slavné loutkářské rodiny...

No jo, můj nejslavnější předek Matěj Kopecký hrával svá představení už před dvěma sty lety.

 

Doslechl ses o tom, že by někdo z tvých dědů nebo pradědů musel překonat obrovskou krizi?

Drsný je příběh z roku 1922, který se stal mému pradědovi Matějovi a prababičce Zdeňce, kterou jsem ještě zažil.

 

Co se tehdy stalo?

Dvě malé děti jim zemřely při požáru maringotky.

 

Takže oheň!

Oheň je pro mě osudový živel – roku 2012 našemu Cirku La Putyka vyhořela zkušebna, což mě donutilo hledat jiný prostor – a našel jsem Jatka78, kde hrajeme dodnes. A o tři roky později jsme s mojí ženou Kristinou a třemi dětmi kvůli požáru přišli na dlouho o byt, který chytl od prskavky na vánočním stromku. Byla to, mimochodem, situace, při níž jsme zažívali podobnou vlnu solidarity, jakou okolo sebe vidím dnes.

 

K dnešku se dostaneme, ale nedopověděl bys mi nejdřív ten příběh z roku 1922?

Řeknu ti, co o tom vím. Prababička s pradědou si kdesi ve východních Čechách odskočili na taneční zábavu, v maringotce zůstala jen chůva a dvě batolata. Potíž byla v tom, že potulní komedianti, světští, žili tehdy na pokraji společnosti; mluvili spolu například zvláštní hantýrkou, kterou pořád ještě ovládá moje máma, směsicí cikánského a vězeňského slangu. Spousta takzvaně slušných lidí je nesnášela, a nejspíš právě někdo z nich maringotku, ve které se bydlelo, takzvaný vostavák, schválně zapálil... I já ještě zbytky tohohle despektu zažil – jako kluk jsem se nikomu moc nechlubil, že jsem synem herců, komediantů; trochu jsem se za to styděl. I za to, že máme v rodině cirkusáky, nebo za to, že prodávám na matějské pouti žužu.

 

To byla tvoje první brigáda?

Ve dvanácti letech – měl jsem svůj stánek a prodával kokosové suky, žužu, turecký med. Takhle to u nás chodilo: Jakmile jsi toho schopen, starej se o chod rodiny. Prioritou nebyla škola, ale pomoc rodinnému byznysu.

 

Ty jsi ale vystudoval gymnázium i vysokou školu, ne?

Já jo. Děda Matěj byl prvním ze světských v naší rodině, který chtěl, aby jeho děti studovaly, takže moje máma má gympl i vejšku a strejdu Matěje, což je rarita, vzali na DAMU hned po základce – přeskočil čtyři roky.

 

Zatím se tedy bavíme o příbuzných z máminy strany?

Přesně tak, táta je takzvaný chrapoun, k světským se přiženil, ale pětadvacet let hrál v Ypsilonce, a přestože jsem se tím opravdu nechlubil, stejně mě to prostředí fascinovalo: sledoval jsem jejich představení ze skrytého balkonku nad jevištěm, a když bylo třeba, aby nás s bráchou někdo pohlídal doma, tak přišel třeba strejda Lábus, na to vzpomínám rád. Máma je vyloženě loutkoherečka, s bráchou jsme milovali cirkusy, a já sice dlouho tvrdil, že nic takového dělat nechci, trochu mě štvalo, jak zbytek široké rodiny na vzdělání nelpí, ale uvnitř jsem byl vždycky hrdej, že jsem jedním z nich.

 

Myslíš, že jsi zdědil něco konkrétního po kočovnících máminy krve?

Určitě. Okolo dvacítky jsem zjistil, že spoustu věcí, které uměl děda, se vůbec nemusím učit; že je mám vrozené.

 

Například?

Řekl bych, že mám cit pro předměty, dovedu je oživit – dejme tomu hlínu nebo papírovou krabici. Děda se svými loutkami v hradeckém divadle Drak skvěle probouzel fantazii a imaginaci diváka, ale něco obdobného jsem vnímal i u táty v Ypsilonce, když jsem fascinovaně sledoval Kafkovu Ameriku nebo třeba Erdmanova Sebevraha...

 

O tom dávném požáru jsme si řekli už všechno?

Je zajímavé, že u toho byla chůva, která nejen pomáhala s dětmi, ale určitě se starala i o pořádek – pradědova rodina byla jakousi světskou šlechtou, kdykoli vyšli z maringotky, tak krásně oblečení, nažehlení. Když začalo hořet, chůva běžela do tanečního sálu, křičela, „Kopecký hořej!“, prababička s dědou letěli k požáru, dokonce snad poslepu vynesli ven peřiny a polštáře, ale bez dětí, pro ty se už nestačili vrátit, ty se udusily... Takhle si to aspoň představuju, přesně nevím. V hlavě mi zbyly jen celkem nahodilé obrazy z dědova vyprávění.

 

Jaké ještě?

Děda, který se narodil rok po tom požáru, rád chodíval na návštěvu ke kouzelníkovi a ten ho jednou posadil nahoru na palandu. Bylo tam divné teplo, tak děda nadzvedl peřinu, na níž seděl – a pod ní byla stočená velká anakonda.

 

Zmínil jsi i požár bytu před pěti lety. Jak to tehdy bylo?

Jedenáctý leden roku 2015. O den dřív jsme se ženou seděli ve vypůjčené roubence na horách a říkali si: Podívej, jak málo potřebuješ ke krásnýmu životu! No a o dvacet hodin později jsme přišli skoro o všechno – pryč byly staré fotky, shořely všechny mé scénáře, dopisy od dědy, i jedna sto let stará historická loutka byla na troud... Tohle všechno by bylo k uzoufání, kdyby se okamžitě neozvala spousta lidí s tím, že rádi pomůžou. Jeden objednal kontejner, další nám nabídl bydlení, všichni vyklízeli to naše černý hnízdo, a tak dále.

 

Proč jste vlastně v lednu zapalovali prskavku?

Vrátili jsme se z hor, já odešel do divadla, ale hned toho dne bylo třeba splatit dluh z Vánoc. K těm si totiž náš nejmladší syn, pětiletý Šimon, strašně přál akordeon. Zdálo se nám, že je ještě malej, taky jsme neměli dost peněz na tak drahý nástroj, a když si Šimon na Štědrý den rozbalil poslední balíček, lego, tak najednou řekl: „Tohle jsou nejsmutnější Vánoce – Ježíšek na mě zapomněl.“

 

A sakra.

Objednali jsme aspoň akordeon plastovej, žena ho vyzvedla na poště, pak syna ve školce, doma položila dárek pod stromeček, zapálila prskavku, zašla pro Šimona, „něco jsem zaslechla v pokoji, jdi se tam mrknout“, tak Šíma šel, ale viděl už jen hořící strom.

 

Takže ty jsi u toho nebyl?

Ne. Žena mi volala, ale já jí to vytípl, že nemůžu mluvit. Napsala, „Hoříme, přijeď!“, načež mi to z divadla domů, do Strašnic, trvalo jedenáct minut, dorazil jsem ve stejné době jako hasiči, za dvacet minut byl požár uhašený, přišel statik, a za chvíli nás do smradlavého, doutnajícího bytu pustil: „Tady to máte!“ Žena mi oznámila, že jenom zapálila prskavku, já jí sdělil, že nemáme pořádnou pojistku, ale pak pomohli všichni ti kamarádi. Dostali jsme se z toho a zjistili důležitou věc – že opravdu nepotřebujeme mít každý deset párů bot a doma stovky hraček... Něco podobného zjišťuje spousta lidí dnes.

 

Hele, a dostal Šíma někdy akordeon?

Dostal. Složili se mu na něj Kuba Prachař, Vojta Dyk a Honza Maxián...

My nejsme všemocní?

Co myslíš: Až pandemie zeslábne, budou naše životy stejné, jako byly před ní?

Podle mě ji každá generace vnímá jinak. Děti na ni budou vzpomínat jako na něco zvláštního, k čemu cítily respekt, protože nemohly vídat kamarády, nosily roušky, ale ještě jim nedocházejí souvislosti; spíš to je vzrušení. Pak tu máme generaci mých rodičů, která se často oprávněně bojí. Nezapomenu na setkání s tátou v půlce března – nechal jsem mu věci na střeše auta, poodstoupil, on si je vzal, nechal tam věci pro mě, já na něj zavolal, ahoj!, a když se na mě otočil, viděl jsem v jeho očích úzkost.

 

Co generace naše?

Jako čerstvý čtyřicátník mám pocit, že jsme něco takového potřebovali. Nemluvím samozřejmě o situacích, kdy se nemoc dotkne něčích blízkých, ale jinak to je šance, jak se vrátit k hodnotám, na které jsme zapomínali.

 

Budeš konkrétnější?

Nevzpomínám na období, kdy by se lidi takhle spojovali, a to napříč různými společenskými bublinami, sociálními vrstvami... Díky technologiím mám dokonce pocit, že nás pandemie zvláštně propojuje se zbytkem světa, protože se dotýká skoro všech. Před pár dny mi volali kamarádi, mladí akrobati ze Rwandy, a já pochopil, že jsou na tom podobně jako my, jen teda s tím, že karanténu tráví v chýších a jejich rodiče se raději odešli izolovat do džungle. Nejspíš všude mají lidi pocit, že se život zvláštně zastavil, a pro nás to je dobře. Kdyby k tomu zpomalení došlo bez mrtvých, řekl bych, že je pozitivní. Ale vlastně je dobře i to, že máme strach – potřebovali jsme si připomenout, že nejsme všemocní a že si všechno koupit nemůžeme. Dnes jsi vděčný za to, že jdeš ven venčit psa. Za to, že máš čas – pokud teda nejsi třeba lékař nebo sestra a denně neriskuješ zdraví.

 

To je pravda: lékařů si teď budeme vážit víc než kdy dřív.

A učitelů! Když musíš denně učit děti doma, tak si uvědomíš, jaká je to řehole.

 

Taky prodavaček.

Nebo autobusáků, kteří denně makaj... Ale pak jsou i věci, kterých si najednou vážit přestáváš; třeba pobytu na sociálních sítích. Všichni v mém okolí by je milerádi vypnuli a vyrazili ven, objali známé, zašli na večeři, zatančili si. Každý už má virtuálního života plné zuby.

 

Tebe pandemie ohrožuje dvojnásobně. Za prvé profesně, ale potom taky přímo – na nákazu si musíš dávat pozor. Co ti vlastně je?

Jak říkám, celá společnost teď podle mě prožívá restart. Přesně takhle, Restart, se měla jmenovat i moje příští inscenace, kterou jsme plánovali zkoušet od června. A k tomu, abych ji vymýšlel, mě vedl restart osobní.

 

Nějaké vyhoření?

To ani ne, chuť tvořit mám pořád. Nicméně posledních deset let s La Putykou, kde jsem postupně musel strhnout svým nadšením čtyři sta kolegů ze šestadvaceti států, bylo zjevně takovým náporem, že organismus nevydržel a loni na jaře vypnul.

 

Jak se to projevilo?

Nejdřív jsem měl v průběhu dvou měsíců pět těžkých angín. Potom se přidaly nepříjemné srdeční arytmie – čtyřikrát za minutu mi vynechalo srdce. Čím dál častěji se stávalo, že jsem se ráno vzbudil se zablokovaným krkem, neohnul loket nebo mě strašně bolely achilovky.

 

Čím sis to vysvětloval?

Chvíli mě uklidňovalo, že jsem si o pár týdnů dřív zaplaval, zajel na kole a zaběhl závod Ironman, a tak mě všechno bolí po něm. Pak ale lékaři zjistili v krvi vysoké hodnoty poukazující na streptokoka. Začali mi dělat další testy: například v achilovkách našli zánět, takže vzali moji krevní plazmu, smíchali ji s kortikoidy a napíchali mi to do pat, to byly první procedury. Jenže potom jsem šel do Centra pohybové medicíny a začalo to vypadat hůř – tam mi totiž řekli, že mám nejspíš západonilskou horečku, brucelózu a legionelózu.

 

To zní exoticky; kde jsi trajdal?

Nedlouho před propuknutím potíží jsem byl v New Yorku. „Tak to je jasný,“ řekli, „nejspíš jste to chytil tam, anebo v letadle.“

 

Skončil jsi rovnou v nemocnici?

Ne. Zase mě napíchali kortikoidy, dali mi léky a řekli, ať přijdu za dva týdny. Začínalo září loňského roku, a tehdy jsem se vyděsil – myslel jsem třeba na to, že západonilskou horečku měl herec Pavel Nový, a ten pak ochrnul... Bylo jasné, že se život začíná tak trochu hroutit. Zrušili jsme chystanou premiéru představení Don’t Quijote, a já namísto zkoušení dál chodil po lékařích. Pochopil jsem tak věc, která ti uniká, dokud jsi v pohodě: že sice máme vyspělé zdravotnictví, ale pokud potřebuješ, aby někdo léčil problémy mého typu, musíš hodně platit. Chcete imunologické vyšetření? Vezmeme vás za čtyři měsíce. Že máte potíže teď? Tak přijďte příští týden, ale za pětadvacet tisíc... Medicína je tvrdý byznys a nebylo snadné zjistit, kde jsou lékaři hlavně byznysmeni, a kde jsou poctiví.

 

Kde ti zatím pomohli nejvíc?

Dopustit nedám na doktora Trojánka z infekčního na Bulovce, který mě uklidnil, že o exotické choroby nejspíš nepůjde. Vrátili jsme se k tomu, že hlavní potíž způsobuje streptokok, a já se rozhodl, že si nechám odstranit krční mandle, protože to by snad mohlo zabrat.

 

Myslel jsem, že se krční mandle odstraňují dětem.

Obvykle. Pro čtyřicátníka je to šílený. Lékaři tu operaci nechtějí moc dělat, protože existuje riziko, že vykrvácíš. Ale koncem letošního ledna jsem do toho šel, ať už je klid, a následovaly čtyři kruté týdny, protože rány po mandlích nejde zašít, zůstávají otevřené, ty s tím jíš, piješ, všechno – dodnes se mi špatně dýchá i mluví.

 

Ale máš to, dokonce doslova, z krku.

Nemám. Kontrolní testy ukázaly, že ve mně streptokok pořád je. Víme už, že jde o nějaké autoimunitní onemocnění, ale těžko říct, co bude dál, protože všichni řeší koronavirus, a kdo neumírá, ten není důležitý. Což chápu – ale zároveň doufám, že mě streptokok nerozloží víc, než se mu to povedlo doteď.

 

Jestli máš sníženou imunitu, střez se koronaviru!

Dávám bacha. Ještě před vyhlášením omezeného pohybu jsme s rodinou odjeli na jihočeský venkov, kde se skoro nepotkávám s lidmi, a přinejmenším životosprávou se snažím imunitu posilovat.

 

Přestal jsi kouřit, viď?

Například... Ale vlastně musím říct, že mě ta současná situace nakopla – nehroutím se. Asi by stačilo chvíli myslet na to, jak jsme s divadlem (závislým na prodeji vstupenek) přišli jen během pár březnových týdnů o miliony, a budu v háji, ale zatím jsem přesvědčen, že se všechno spraví a my pojedeme dál. Není čas řešit zdraví, protože musím motivovat přinejmenším všechny ty lidi, kteří pro naše divadlo pracujou: Nebojte, my se o vás postaráme! Rozhodně nepůjdeme cestou například slavného Cirque du Soleil, který mě trochu zklamal.

 

Co tihle Američani vymysleli?

Volala mi kamarádka, která pro ně pracuje osmnáct let, a říká: „Ředitel propustil ze dne na den pětadevadesát procent zaměstnanců.“ Nechápal jsem. Proč právě tenhle bohatý korporát, který by měl být vzorem ostatním a nevzdat se? My na to jdeme naopak – vybízíme lidi, ať dál vymýšlejí a tvoří, zatím klidně doma. Jasně, někoho tahle pandemie zruinuje, protože kultura spolu se sportem budou tím posledním k řešení, ale umělci tvořili i v nejhorších chvílích války, hráli ve sklepích, a často přežili. My jsme na tom mnohem líp, protože můžeme dělat například přenosy na internetu; i tohle je forma živého umění.

 

Všemu rozumím – kromě toho, jak chcete bez diváků se vstupenkami přežít finančně.

Kvůli tomu se všem vaří mozky, a já se snažím být o krok napřed.

 

Popíšeš mi své myšlenkové pochody?

Třeba si říkám: Dobře, jednoho dne skončí omezení pohybu na veřejnosti, ale divadla stejně nějakou dobu nedostanou povolení hrát. Budeme aspoň zkoušet a připravíme představení, které se dá uvádět venku, protože spousta lidí odmítne sedět v sále s dalšími třemi sty šedesáti diváky – on by stačil jeden alergik, který tam kýchne, a všechny ostatní to vyděsí. A tak zkusíme udělat představení takové, aby se dalo zahrát na louce, na návsi, kdekoli, čímž se možná vracíme k počátkům naší rodinné tradice. O dvě stě let zpátky, ke kočovnému životu. A proč vlastně ne?

 

Nemáš strach z toho, že se s kolegy brzy potkáte na úřadu práce?

Takhle neuvažuju. Jeden z kolegů v březnu uvažoval o brigádě v Lidlu, ale já řekl, že v žádném případě. Spočítali jsme, že přinejmenším jádro týmu, zhruba patnáct herců nebo akrobatů, dostane slušnou finanční podporu za duben i květen. Pak jsme schopni fungovat v krizovém režimu do srpna – i kdybychom neodehráli jediné představení, přežijeme. Teprve potom bychom vyhlásili bankrot, ale srpen je daleko a já opravdu věřím, že vyjedeme s venkovním představením, a to i kdybychom se měli postavit před panelák na Jižním Městě a zahrát pro lidi koukající z okna... Nezastavujeme se. Od začátku toho výjimečného stavu například šijeme v divadle roušky, ale já trvám i na tom, abychom pokračovali jako umělci. Naši akrobaté nedostanou na čtvrt roku pauzu, naopak – musí zůstat v kondici.

 

Díky jakým penězům vydržíte do léta?

Máme finanční rezervu, která kolos v chodu chvíli udrží. Taky jsme v březnu uspořádali videopřenos, jehož výtěžek byl určen pro nás, díky mnoha dárcům se vybralo sedm set tisíc korun, což je fajn, i když to v žádném případě nepokryje byť jenom březnovou ztrátu. Od té doby takhle vybíráme peníze pro jiné – třeba pro staré cirkusáky, nebo naopak pro mladou krev.

 

Nebylo by rozumnější, kdybyste dál žádali o podporu pro sebe?

Mně by to svědomí nedovolilo. Nejsem lékař ani hasič, ale mám radost, že můžeme pomáhat aspoň nějak.

 

Dřív bych se složil

Čtyřicítku jsi oslavil na Štědrý den, a od té doby máš veselo: nejdřív operace, teď pandemie...

Jasně, veselo. Zatím jsme se nezmínili o našem hlavním projektu, největší oslavě deseti let La Putyky, ke které jsme směřovali dva roky, z toho posledních pár měsíců před koronavirem velmi intenzivně, denně.

 

Myslíš představení Cesty, které jste měli hrát v dubnu v obrovském sále pro tisíce diváků?

Pro nás to měla být historická událost a pro diváky magický zážitek, který představí historii československého cirkusu v posledních sto letech. Pracoval jsem na tom spolu se čtyřmi zahraničními režiséry, zlanařili jsme tucet hvězdných účinkujících z celého světa, a ze dne na den se všechny plány rozplynuly. Před deseti lety bych si v takové situaci nejdřív omlátil hlavu o zeď a pak se složil.

 

Zato dnes?

Dnes si říkám, že se nám tenhle sen nakonec splní. Ano, možná přes hranice nedostaneme zahraniční režiséry ani účinkující, ale já už jsem připravený odrežírovat to celé sám a s Čechy – všichni ti kolegové režiséři to schválili: „Hlavně ať všechna energie z posledních dvou let nepřijde vniveč!“ My Cesty uděláme, v tom jsme na tom líp než třeba sportovci.

 

Jak to myslíš?

Podívej, náš prostřední syn Matyáš se už teď připravuje na pařížskou olympiádu roku 2024 ve skocích na trampolíně – je mu čtrnáct, času má dost a já věřím, že se tam dostane. Ale představ si sportovce, kteří čtyři roky ladili formu, ale teď jim olympiádu odložili – bude pro ně těžké naladit se na nový termín. A to vůbec nemluvím o těch starších, kteří chtěli v Tokiu ukončit kariéru: ty upřímně lituju.

 

Když mluvíš o sportu – je vůbec reálné, že si jednou znovu zahraješ v náročných akrobatických představeních?

Zvládnu to. Jak jsem v jižních Čechách, mám tu běžecké boty a chtěl bych dát aspoň pět kilometrů – teď jsem ve stadiu indiánského běhu. Ale brzo se rozeběhnu naostro, protože běh je pro mě odjakživa nejlepší meditací. Neumím se do takových stavů dostat v pozici lotosového květu, ale při sportu jo. Když běžím přírodou, často se začnu bezdůvodně smát anebo slzet dojetím. Vrátím se k tomu. Musím.

 

Co bys vlastně dělal, kdyby divadlo nemohlo hrát ani na konci srpna?

O tom jsem zatím radši nepřemýšlel, ale když se do takové situace v minulosti dostávaly cirkusy, tak třeba rozprodávaly zvířata.

 

Vy zvěřinec nemáte – máte akrobaty.

A ty si necháme do poslední chvíle... Asi bychom zvažovali, jestli není šance prodat vybavení, jako jsou počítače, světla, cokoli.

 

Třeba i sbírku historických loutek po tvých předcích?

Tak to zase ne. Loutky se dědí, některé už hodně přes sto let, takže je jednou musím předat našim klukům. A já opravdu věřím, že nedojde na rozprodávání ničeho.

 

Ty jsi, Rosťo, zjevně typ, kterého potíže nakopávají...

Je to tak, klid mi nesvědčí. Abych mohl tvořit, potřebuju konflikt nebo krizi, pak jsem hyperaktivní. Takže chudák moje žena – často to se mnou musí být k nevydržení. •

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama