Kurdové, tanky na hraní a zakázaná švihadla

Chlapík v šedém tričku má vážný pohled, ale srdečný stisk ruky. Žije v klidné vilové čtvrti na předměstí téměř milionového Erbílu, hlavního města kurdské autonomní oblasti v Iráku. Procházíme bohatě dekorovaným domem, kde je připravený stůl pro velký rodinný oběd. Na stěnách visí zlatě zarámované fotografie manželky a syna. Z lednice se odchlipuje ochranná fólie, kterou místní lidé nesundávají ani z pohovek, křesel či automobilových sedaček – aby se povrch neušpinil a neošoupal.

Hemn nás vítá ve svém ateliéru v zadní části domu. O zeď jsou opřeny makety zbraní – klacky omotané tenkými proužky pryže. Po stole se povalují zaprášené plechovky barev a útržky gumy, ze stěny odpadávají blednoucí kopie dopisů. „Inspirovaly mě děti z Mosulu, města, které válečné běsnění téměř vymazalo z mapy,” říká Hemn a bere do rukou jednu z pušek. Ačkoliv jde o nefunkční umělecký objekt, ve tváři jeho autora nelze zaznamenat ani náznak úsměvu.

Hemn Hamed se tři dny v týdnu živí jako manažer organizace ZHYA, zbývající dva dny učí na umělecké škole v Erbílu. Jako humanitární pracovník rozdával léky a základní potraviny přímo na frontové linii. „Vždy ve čtyři hodiny ráno jsem sedl a napsal dopis rodině. Nevěděl jsem, jestli se vrátím. Dostali jsme mapu s informací, kde budeme rozdávat léky a jídlo. Přidával jsem mapky k dopisům, abych věděl, kde jsme byli. Jinak bych si nic nepamatoval, všichni jsme to radši zapomínali.”

Suvenýry z války

Jeho vášní je video art, příležitostně se věnuje i malbě. Baví ho také performance, z nichž jedna byla obzvlášť bizarní: Islámský stát vedl na seznamu zakázaných věcí mimo jiné švihadla, proto Hamed se svojí ženou v ulicích skákali přes švihadla a rozdávali je dětem okolo. Zakázány byly v dobách vlády ISIS také hračky, které vypadaly jako člověk nebo zvíře, povoleny byly v podstatě jen dětské modely zbraní. A právě ty se staly základním motivem Hemnovy tvorby. Začal dělat to samé, co děti z Mosulu: vyrábět napodobeniny zbraní.

„Ty děti neviděly nic jiného než válku. Jak budou žít, co z nich vyroste?” uvažuje Hemn, který působí i jako pedagog na univerzitě v Erbílu. „Studenti ale po válce nejsou schopni řádně plnit školní povinnosti, snaží se spíše obstarat a zabezpečit rodinu,“ říká. Přesvědčily jsme se o tom samy: Hemn nám slíbil rozhovory s několika nadějnými studenty, ale čekáme už přes hodinu a nikdo nepřichází. Nakonec se objevuje studentka sochařství Trefa, jejímž nejoblíbenějším motivem je lev a jako největší umělecký vzor uvádí svou paní učitelku. Hemn krčí rameny: „Studentů je málo a zájem mizivý, podmínky jsou těžké. Lidé řeší jiné věci, nechtějí se do ničeho namáčet a riskovat.”