Lišky v autobusu, mufloni v nemocnici

Když šestiletá Evička Zalabáková vyšla letos v březnu na hřiště pražské školy ve Švehlově ulici, okamžitě utíkala ke klouzačce. Ne proto, že by se chtěla sklouznout, ale protože se u ní už několik dětí tlačilo. Zahradu, která byla kvůli počasí několik dní prázdná, totiž využila samice zajíce, která přímo pod klouzačkou přivedla na svět mláďata. Když se Evička na zajíčka už dost vynadívala, šla s kamarádkou k bedně s hračkami, aby si vzaly něco na hraní, a tam objevily další mládě z vrhu.

Střih.

Na začátku roku zastavila skupinka divokých prasat v centru Bratislavy tramvajovou dopravu. Aby neriskovali své životy na silnici, rozhodli se divočáci přejít část města po travnatém tramvajovém pásu. Video jejich pochodu zveřejnili tamní policisté na sociálních sítích. Ozvala se i řidička tramvaje, která příspěvek komentovala s tím, že hned zpomalila – protože se jí stádo zdálo vyděšené, nezvonila a v klidu čekala, až přejdou.

Střih.

V jednom z pokojů svého brněnského bytu v centru města našli majitelé 365 netopýrů. Usídlili se na záclonách, za obrazy i ve vázách či skleničkách. Stačilo jen nechat pár dní otevřenou ventilačku a malí létající savci se sami pozvali dál.

 

140 druhů ptactva v Praze

Počet druhů žijících ve velkých městech rok od roku stoupá. V Praze hnízdí podle údajů České společnosti ornitologické 140 druhů ptáků. V Berlíně je to podle tamních orgánů ochrany přírody 150 druhů z celkových 220 hnízdících v celé Evropě. To jsou dvě třetiny všech ptačích druhů Evropy. V Berlíně žije také podle odbornice na městskou ekologii Sophie Kimmig 4 500 dospělých lišek, což je desetkrát více než na stejném území na venkově. Za česká velká města souhrnná statistika neexistuje, nicméně v Berlíně ano: žije v něm dvacet až třicet tisíc druhů rostlin a živočichů. Takovým počtem se nemůže pochlubit každý biotop.

Jedním z důvodů je, že Berlín, ale například i Praha jsou města s vodními plochami, relativně velkým množstvím zeleně a především v sobě mají velké množství různorodých oblastí. Od vodních ploch a toků přes lesíky, skály i mokřady. Nicméně zvířata se do velkých měst nestahují proto, že by pro ně byla ideálním místem k životu. Je to proto, že jim nic jiného nezbývá.

„Zvířata můžeme rozdělit do tří skupin. První jsou biotopoví specialisté, jako například velké šelmy. Jsou zvyklé na rozlehlé oblasti člověkem málo narušeného prostředí a městům se vyhýbají. Až zanikne jejich prostředí, zmizí i ony. Pak jsou tu druhy, které se dokážou adaptovat na nové podmínky a těží z jejich pozitiv. To je například straka, zajíc, ježek a některé druhy středně velkých savčích predátorů, jako je liška, mýval či kuna skalní,“ popisuje Martin Šálek z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR. A tou poslední skupinou jsou takzvané druhy synantropní, kterým se žije lépe ve městech než v okolní krajině. Mezi ty patří například vrabec domácí, holub, myš domácí, potkani, ale třeba i rorýsi, jejichž celá česká populace prakticky už žije jen v budovách.

Jinak řečeno – velké množství druhů se skutečně naučí ve městech žít a využívat jejich výhody. Mají v nich potravu v podobě spadaného nebo nesklízeného ovoce i zbytků jídel v odpadkových koších. Díky vyšší teplotě ve městech zde mohou ptáci i přezimovat a nemusejí létat dalekou a nebezpečnou cestou do jižních zimovišť: proto také mohou některé druhy zvířat zvládnout i více vrhů či snůšek za rok.

 

Umí liška létat?

Soužití s takovým množstvím zvířat přináší řadu kuriózních situací. Ať už je to zmíněný zajíc pod klouzačkou školy v Praze, nebo lišák, který se zabydlel na londýnské budově The Shard, známém špičatém mrakodrapu. Na tom by koneckonců nebylo nic tak překvapivého, lišky jsou jedinou psovitou šelmou, která umí šplhat, a dokonce i lézt po žebříku. Nicméně pokud takové zvíře zahlédnete na vrcholu nejvyššího mrakodrapu Británie, už vás to asi trochu překvapí. Bylo to v době jeho výstavby, do téměř třísetmetrové výšky se zřejmě dostal schodišťovou šachtou a živil se zbytky jídla po stavebních dělnících. Místní mu dali romantické jméno Romeo. „Vysvětlili jsme mu, že kdyby lišky měly být 72 pater nad zemí, vyvinula by se jim křídla,“ citovala BBC Teda Burdena, zakladatele záchranné stanice, kam Romea odvezli (a po pár dnech zase vypustili).

Berlínský dopravní podnik zase na svém Twitteru zveřejnil fotografii lišky sedící v chladném počasí v prostoru autobusových dveří s popiskem: „I kdybys byl třeba medvěd grizzly... uvolni dveře, jinak se nikam nejede.“ Několik lišek si prostě počkalo na zastávce, a když přijel autobus a otevřely se dveře, chtěly se trochu zahřát. V řadě měst se také stává, že si krkavcovití ptáci nechávají rozlousknout oříšky pod koly rozjíždějících se aut na křižovatkách. A inteligenci projevil i jelen, který žil v prostoru opuštěné továrny Waltrovka na pražském Smíchově. Když mělo dojít na její rekonstrukci, dostala Záchranná stanice hlavního města Prahy zdánlivě jednoduchý úkol: odchytit a vypustit do přírody.

„Trvalo nám to dva týdny a více než deset pokusů. Byl velmi opatrný, selhali i zkušení lovci, kteří se jej snažili z úkrytu zasáhnout uspávací střelou. Nakonec naše veterinářka vymyslela plán: nastražili jsme samostříl, který se spustil, když jelen zavadil o provázek uvázaný blízko místa, kam jsme mu dávali krmení. Střela jej uspala a my pak měli zhruba půl hodiny na to, abychom se k němu dostali. Pak dostal telemetrické zařízení a vypustili jsme ho v Krušných horách,“ popisuje ošetřovatelka stanice Zuzana Pokorná.

 

Koho byste nečekali

Jelen byl v Praze naprostým unikátem. To už neplatí o stádech muflonů, kteří poklidně žijí v Kunratickém lese, a dokonce i přímo v areálu Fakultní Thomayerovy nemocnice v Krči, kde se volně pasou mezi pavilony. V českých městech se objevuje stále větší množství druhů. Pro rorýse a vlaštovky jsou budovy prakticky jedinou možností hnízdění, kuna skalní už je ve městech běžným zvířetem, netopýři obývají půdy starších budov a na mnoha místech žijí divočáci, srnky, lišky a čím dál častěji i zajíc polní. Objevují se však i druhy, které ani biologové ve městech neočekávají.

„Minulý rok se v jednom z vnitrobloků u Slovanského náměstí v Brně – Králově Poli objevil výr. Je to naše největší sova, která do měst nikdy nelétá. A když, tak se nikdy nezdržuje. Tady ale zůstala několik měsíců. To je výjimečné nejen v Česku, ale i v rámci Evropy a neumíme si to vysvětlit,“ popisuje Roman Zajíček, zoolog Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, který v Brně také odchytává zraněná zvířata nebo cizokrajné plazy, kteří unikli ze soukromých chovů. Kromě tohoto případu je znám ještě jeden, kdy se výr vydal do města. Před lety dokonce i hnízdil v centru německého Osnabrücku, ve věži katedrály. Z této doby existují fotografie, jak vysedává na kříži, Ježíšovi za pravým ramenem.

Byl to právě Roman Zajíček, kdo se v Gorkého ulici v Brně musel vypořádat s více než třemi stovkami netopýrů. „Ten případ byl výjimečný počtem, ale samotný fakt, že vám do bytu vletí desítky netopýrů, tu až tak neobvyklý není. Netopýři žijí na mnoha brněnských půdách, ty však na zimu promrzají, a na přelomu srpna a září proto vyráží celá kolonie do jeskyní v Moravském krasu přezimovat. Někdy se stane, že cestou nalétají do bytu otevřenou ventilačkou a tam se poschovávají. Do váz, skleniček, za rámy obrazů, zavěsí se za garnýže i záclony,“ popisuje zoolog.

To už je trochu komplikace. „Takové množství netopýrů dokáže během několika dní svým trusem byt prakticky zničit,“ říká. K vítaným zážitkům se ovšem neřadí ani setkání s divokým prasetem. „Nejde jen o to, že ničí trávníky, ale když narazíte na bachyni s mláďaty, logicky si je chrání a je schopná na člověka zaútočit,“ popisuje zoolog Zajíček. To se stalo například loni v březnu v centru Plzně. Divoké prase už také zaútočilo na obyvatele jednoho z činžovních domů v pražském Podolí, na jehož dvůr se omylem dostalo. A tak se s nimi snaží některá města vypořádat po zlém. Podle zprávy ČTK loni městští policisté chytili v Ústí nad Labem do klecí 87 divočáků a dalších 1 400 jich ve městě a na jeho okrajích myslivci zastřelili. „Lidé nám telefonují téměř každý den a informují nás o výskytu divokých prasat,“ řekl ČTK zástupce ředitele ústecké městské policie Jan Novotný.

 

Zemědělská poušť

„Zvířata si města sama nevolí. Raději by žila bez lidí. To, že se v poslední době čím dál tím více ve velkých městech objevují, je výsledkem dvou věcí,“ vysvětluje hlavní ošetřovatelka pražské záchranné stanice Zuzana Pokorná. „Lidé si často stěžují, proč jim divočáci ničí trávník, proč nezůstanou v lese. Ale ono je to často tak, že ta zvířata na daném místě byla dříve. Člověk je zástavbou oddělil od přírody a ona prostě nemohou odejít,“ popisuje Zuzana Pokorná.

Řada druhů pak přichází, protože jim intenzivní zemědělské plochy nenabízejí žádnou možnost úkrytu ani potravy. Jak mizí přirozené louky, meze a lesíky a místo nich vznikají velké lány jedné plodiny, mizí z přírody hmyz, který potřebují hmyzožravci a ptáci, a tím zase mizí potrava pro dravce a šelmy. „Zemědělská krajina je pro zvířata vlastně poušť,“ doplňuje zoolog Martin Šálek z Ústavu biologie obratlovců.

Jenže ani městská krajina nepřináší jen výhody. Pro řadu zvířat je ekologickou pastí. Desetitisíce jich hynou pod koly aut, po náletu do – pro nich – neviditelných prosklených výloh a oken či po srážce s elektrickým vedením. Ptáky v ohromném množství likvidují domácí kočky. Do pražské záchranné stanice se tak dostává každý den třicet až čtyřicet zvířat, která potřebují pomoc, tedy na pět tisíc ročně. Zhruba čtyřicet procent je zraněných – a z pětadevadesáti procent za to může člověk.

Evoluce v přímém přenosu

Zároveň je jejich nové prostředí tak odlišné, že se pro něj musí měnit. Doslova. Vědci ještě nikdy neměli tak unikátní šanci sledovat, jak se mohou jednotlivé zvířecí druhy přizpůsobovat, a to nejen svými zvyky.

„Městská ekologie byla dost často přehlížená, nicméně se říká, že města jsou laboratoř evoluce a změn prostředí, a i zájem biologů v poslední době výrazně roste,“ popisuje Martin Šálek.

Výzkumy z evropských měst ukázaly, že se zvířata ve městech chovají jinak než jejich příbuzní ve volné krajině.

Městská bioložka Sophia Kimmig léta zkoumá lišky v Berlíně. Odchytává je do klecí, dává jim telemetrické obojky a sleduje každý jejich krok. A zjistila například, že na rozdíl od lišek na venkově ty městské přes den obvykle spí, zalezlé v norách (které bývají výrazně menší než v přírodě) a na obhlídku se vydávají v noci. „Vysoká nabídka potravy také snižuje konkurenční tlak mezi zvířaty, a tak mohou být teritoria lišek, mývalů a dalších zvířat ve městech často menší – městská liška si na hranice příliš nepotrpí. Proč bojovat, když potravy je více než dost pro všechny?“ píše ve své knize Von Füchsen und Menschen (O liškách a lidech), která se nyní překládá i pro český trh. Mohla také porovnat genetické vzorky lišek žijících v Berlíně s těmi v jeho okolí – v Braniborsku. A zjistila, že lišky žijící ve městě jsou od svých příbuzných na vesnici geneticky odlišné. To mimo jiné znamená, že se tato zvířata navzájem nepáří, i když spolu jejich teritoria sousedí. V knize zmiňuje výzkum, který šel ještě dál: pochází z Velké Británie, kde mají s liškami ve městech mnohem delší zkušenosti. Tamní vědci zjistili, že městské lišky se od těch ostatních liší i svým zjevem: „Měření jejich lebek ukázalo, že městské lišky mají kratší a kulatější čenich a rozdíly mezi samci a samicemi nejsou tak výrazné,“ píše Sophia Kimmig.

V Česku zatím výzkumy zaměřené na zvířata v městském prostředí nejsou. Vlastně jeden právě vzniká. Vede ho právě Martin Šálek. „Sledujeme zajíce polního v zemědělské krajině a letos jsme výzkum rozšířili také o jeho sledování ve městech. Zajímá nás početnost tohoto druhu od centra – ostrůvků, které jsou úplně izolované a obklopené zástavbou – až po periferii. Měříme únikové vzdálenosti a sledujeme jeho chování. Zajíc polní je totiž dosud považován za zvíře zemědělské krajiny, a výzkumy o jeho chování ve městech tak prakticky neexistují,“ popisuje s tím, že výzkum je teprve na začátku, nicméně už v příštím roce by měli i pražští zajíci dostávat telemetrické obojky. „Z prozatímních výsledků vyplývá, že jsou překvapivě početní i v centru města a že jejich únikové vzdálenosti se snížily ze zhruba padesáti metrů (i více) mimo město na pouhých deset.“ Jednoduše řečeno – v českém městě zajíci utíkají před nebezpečím jen deset metrů, zatímco na poli je to několikrát víc.

 

Deset egyptských ran

I když neexistují přesné statistiky, ze zkušeností zoologů a také z pozorování lidských obyvatel měst vyplývá, že počet druhů i jedinců stahujících se do blízkosti člověka stoupá. Ne všechny jsou vítané a ne všechny pocházejí z tuzemska. Města po celé Evropě obývá rovněž jedna další skupina, o které ještě nebyla řeč. Jsou to zvířata takzvaně nepůvodní. Taková, která v těchto končinách nikdy v minulosti nežila, ale vysadil je zde uměle člověk. Typickým zástupcem, o kterém by mohli vyprávět opět především zoologové ze zemí západně od České republiky, je mýval severní. Původně severoamerická šelma, která se do Evropy dostala přes kožešinové farmy, z nichž utekla nebo byla vypuštěna. A to, že se bohatě vyskytuje v nedalekém Berlíně, znamená, že nebude trvat dlouho a zabydlí se i v českých městech.

„Mývalové žijí zejména na střední Moravě či v severozápadních Čechách a například v Doupovských horách už dosahuje vysokých populačních hustot,“ potvrzuje Martin Šálek. Zvíře je to opravdu vynalézavé a chytré a díky tomu se dokáže přizpůsobit jakémukoli prostředí. Což není vždy zrovna pozitivní. Třeba zrovna Sophia Kimmig o svých nočních trápeních s mývaly vypráví ve své knize: jak vyjížděla několikrát za noc k jedné odchytové bedně a vždy doufala, že ji alarm vzbudil kvůli lišce. Ale on to byl vždy jen člen mývalí rodinky, který si přišel sežrat návnadu a po první zkušenosti dobře věděl, že ho bioložka bez zkřiveného chloupku vždy pustí na svobodu. Tak proč si na sváču nezajít.

Druhým v Evropě velmi rozšířeným druhem, který velmi brzy dorazí i do českých řek, je rak červený.

Korýš pocházející původně z Ameriky už v Berlíně doslova zaplnil řeky i parky, protože v těchto podmínkách nemá žádného přirozeného nepřítele, a ohrožuje místní rostliny i ostatní živočichy. Proto tamní radnice v roce 2018 povolila jeho lov. A to byl impulz pro Jule a Lukase Boschovy a jejich startup s názvem Holycrab!. Podtitulem jejich podniku je: „Když je nemůžeš porazit, sněz je! Bible zná deset ran egyptských. Čtyři z nich můžeme sníst!“ A otevřeli si foodtruck s račím masem. Zlanařili dobrého kuchaře a stali se hitem. A že krátce po otevření přišla pandemie? To manžele jen postrčilo, aby rozšířili své račí výrobky, jako například esence na širší trh.

V některých případech je tak asi nutné přistoupit k radikálnímu řešení. V jiných jsme rádi, že zvířata ve městech máme a naše děti mohou takto zblízka vidět zajíce, straku nebo rorýse. Že byste třeba chtěli, ale zrovna do vašeho okolí nepřijde ani ježek? „Často ve městech vidíte, že jsou veřejné plochy sekané nakrátko a keře zastřihávané do kultivarů na jeden metr. Tam samozřejmě prostor pro živočichy není,“ popisuje zoolog Šálek s tím, že co se nám může zdát jako nevzhledný kout s křovinami, je domovem pro řadu zvířat.

A co se zvířaty, se kterými se o své spadané ovoce a trávníky dělit nechceme? Pokud bychom chtěli zastavit jejich příchod, je řešení jen jedno: umožnit jim existovat mimo města. Ponechat či vytvořit jim prostředí, ve kterém budou moci žít. Což je mimochodem zcela totožné se snahou zadržovat vodu a do budoucna zabránit stále častějšímu suchu: totiž mít různorodou krajinu a její části ponechat jen přírodě bez lidské kultivace.

Jo a jestli vás zajímá, jak dopadla zvířata z úvodu článku, tak netopýry musel Roman Zajíček postupně odchytat a vypustit ven. A mladí zajíčci? Přežil jen jeden. Záchranná stanice hlavního města Prahy jej několik týdnů krmila mlékem pro štěňata, a když už byl schopen bez průjmu jíst i seno a především trávu a pampelišky, vypustili jej do přírody. Když se půjdete projít po pražských Jinonicích, možná na něj narazíte.

 

Autorka je stálou spolupracovnicí Reportéra.