Početí severňáka ve stínu samopalů

Ve volné přírodě už nosorožci bílí severní nežijí – vyvraždili je pytláci, genocidu dokonaly občanské války. Poslední dvě samice na světě jsou k vidění v keňské rezervaci Ol Pejeta a obě patří České republice, konkrétně Safari Parku Dvůr Králové. Nyní se tu odehrál unikátní zákrok, který – pokud události budou pokračovat úspěšně – vejde do dějin záchrany živočišných druhů. A zde je podrobný popis celé slávy od jejího přímého účastníka.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je krátce po šesté a v rovníkové savaně se rychle rozednívá. Na místě jsou všichni důležití aktéři chystaného zákroku: hlavní anesteziolog, veterináři, několik členů vědeckého týmu, dva mediální experti, ozbrojená stráž. Část z nich jsou Keňané, vědci a píáristé přiletěli z Berlína a z Itálie, je tu i jeden Čech.

Jan Stejskal pobývá v keňské rezervaci Ol Pejeta, kde žijí zvířata ve velkých výbězích, několikrát ročně, naposledy se tu ocitl měsíc před popisovanou událostí. „Potřebovali jsme probrat s ošetřovateli, jak přesně připravit místo, kde by operaci šlo nejlépe provést, a jak sem obě zvířata v určitou chvíli dostat.“ Konkrétně šlo o to, vymodelovat z písku a hlíny terén tak, aby dvoutunové zvíře po uspání zůstalo ležet v nejvhodnější poloze a aby zde šlo přehledně poskládat lékařské náčiní a další propriety. „Chtěli jsme, aby samice ležela trochu z kopce, okolo jsme naopak potřebovali rovný povrch, aby se nic neskácelo a nevylilo,“ upřesňuje vedoucí zahraničních projektů Safari Parku Dvůr Králové.

Jako první přilákali pomocí mrkve třicetiletou Nájin, která bývá neklidnější. „Kdyby vytušila, co provádíme s druhou samicí, mohla by znervóznět,“ vysvětluje Jan Stejskal. V 7.30 dostala Nájin injekci, po pár minutách si lehla a ztratila vědomí. Probuzena byla v 9.10. Poté šla na řadu devatenáctiletá Fatu. Injekci dostala v 10.00, v 11.55 byla na nohou. „Anesteziolog určil dvě hodiny v sedaci jako hraniční mez. Mohli jsme ten čas natáhnout a odebrat víc vajíček, ale byl by to zbytečný risk,“ říká Jan Stejskal. Obě zvířata měla při zákroku ručník přes oči i přes uši. „Je lepší, když jsou ve tmě a tichu, aby je nic nerušilo a měly pocit, že normálně spí.“

Ve 13.30 je hotovo, následuje transport zásilky do Evropy – vrtulníkem do Nairobi, pak pravidelnou leteckou linkou. „Načasovali jsme to tak, abychom holky ušetřili odpoledního žáru a abychom stihli let do Frankfurtu a dál do Milána,“ říká Jan Stejskal, který snahy o záchranu severních bílých nosorožců koordinuje.

 

Z Podkrkonoší do Keni

Ještě v šedesátých letech minulého století po Africe potulovalo přes dva tisíce nosorožců bílých severních. Od té doby to s nimi šlo z kopce. Jejich vraždění vyvolala především poptávka po rohovině v jihovýchodní Asii, k zdecimování stád přispěly i občanské války v oblasti centrální Afriky. V roce 1984 bylo evidováno posledních patnáct divoce žijících jedinců, v roce 2008 byl nosorožec bílý severní oficiálně prohlášen za druh ve volné přírodě vyhynulý.

Zbývalo několik exemplářů v zoologických zahradách, přičemž největším stádem se mohlo chlubit zařízení ve východočeském Dvoře Králové. Bývalý ředitel Josef Vágner sem přivezl v roce 1975 z Jižního Súdánu dva samce a čtyři samice, v roce 1980 tu oslavili první mládě narozené v zajetí nebo – jak se nyní říká – „v lidské péči“. 

A právě zde se narodily i dvě hrdinky z úvodní scény odehrávající se v keňské rezervaci Ol Pejeta: Nájin (1989) a její dcera Fatu (2000). Jejich otcem, respektive dědečkem byl v tomto případě poslední samec, který se narodil ve volné přírodě – legendární Sudán (ročník 1973), který se stal zároveň posledním žijícím samcem vůbec (zemřel v březnu 2018).

Jinde než ve Dvoře Králové se nepodařilo nosorožce bílé severní rozmnožit, i tady však elán k plození postupně uvadal. Po několika neúspěšných pokusech o umělou inseminaci proto zamířili dva samci a dvě samice z Podkrkonoší na úpatí pětitisícového masivu Mount Kenya – očekávalo se, že zde najdou vhodnější podmínky pro život, a díky tomu se jim vrátí i chuť na sex. Česká zvířata dostala v rezervaci Ol Pejeta mnohem větší výběhy, ale zároveň i nepřetržitou ozbrojenou stráž. Pytláctví mezitím totiž získalo další rozměr – kromě výroby dýk se rozšířilo využívání rohoviny i v léčitelství: Číňané a zejména Vietnamci jsou přesvědčeni, že rohovina představuje takřka univerzální medicínu. 

Ani africké pláně však nedokázaly ve dvorských nosorožcích zažehnout potřebnou jiskru, objevily se i další komplikace. „K několika pokusům o páření došlo, ale bez výsledku. Při jednom například samec přišlápl samici nohu a ona ho pak už neunesla,“ líčí Jan Stejskal, který byl několikrát přímým svědkem milostného aktu nosorožců. „Jejich soulož je docela náročná procedura. Když se samci zvětší penis, vyroste na něm něco na způsob křidýlek, která se rozevřou do stran a pomáhají mu udržet se v samici ve chvílích, kdy si potřebuje dát pauzu. Spojení nosorožců totiž trvá klidně až padesát minut, takže samec třeba začne okusovat listí na stromě a až pak se zase pustí do díla.“

Před pěti lety odborníci z Leibnizova institutu pro výzkum zoo a divokých zvířat (IZW) v Berlíně zjistili, že by ani jedna samice nebyla schopna donosit plod – u Fatu se objevily degenerativní změny dělohy, Nájin měla zmíněnou potíž s nohou, takže by jí stokilogramový „outěžek“ dal zabrat. Padlo proto rozhodnutí otevřít cestu dosud neprozkoumanému postupu, spočívajícímu v odebrání jejich vajíček a oplodnění spermiemi samců, kteří už uhynuli, čekajícími v mrazáku na svoji chvíli. A pokud se podaří vyvinout embryo, vložit jej do těla náhradní matky jiného druhu nosorožce.

 

V koprodukci čtyř zemí

Nyní je k dispozici sperma čtyř samců nosorožců bílých severních, nežije už žádný z nich – předposlední Suni zemřel v roce 2014, již jmenovaný Sudán vloni. Metodu zvanou ICSI (Intro Cytoplasmic Sperm Injection) vyzkoušeli vědci z institutu Avantea v italské Cremoně nejdříve na příbuzném druhu – nosorožcích bílých jižních, kterých je dosud ve volné přírodě kolem dvaceti tisíc. A teprve po mnoha úspěšných opakováních se mezinárodní tým odvážil přistoupit k odběru vajíček z posledních dvou žijících exemplářů severních samic – Nájin a Fatu. Experti ze zmíněného institutu IZW v Berlíně umějí vajíčka odebrat, v laboratořích italské Avantey v Cremoně je dokážou oplodnit a následně vyvinout embrya. Safari Park Dvůr Králové celý zákrok a související logistiku organizoval, procedura by se neobešla ani bez státní organizace Kenya Wildlife Service, která je odpovědná za ochranu zvířat v Keni. 

Během zákroku, ke kterému došlo 22. srpna v keňské rezervaci Ol Pejeta, se podařilo odebrat celkem deset vajíček – pět od Nájin a pět od Fatu. Bylo potřeba dostat se zhruba půldruhého metru do těla zvířete, tam najít asi půlcentimetrovou věc, kterou můžeme připodobnit bublině (odborně folikul), prorazit ji a nasát uvnitř vajíčko. „Němečtí kolegové museli zkonstruovat prototyp sondy s ultrazvukem a jehlou, která ovšem musí být do poslední chvíle schovaná – vyjede až v okamžiku, kdy je identifikována ona bublina,“ vysvětluje Jan Stejskal, který na celou proceduru dohlížel přímo v bomě – kůlové ohradě se stříškou a vrátky, jež v afrických rezervacích slouží ke krmení, odpočinku či vyšetřování zvířat. „Stejný adrenalin jako odběr vajíček a následný transport představovalo obstarání všech potřebných povolení. Museli jsme keňským úřadům předložit mnoho fasciklů, k dispozici bylo i etické posouzení celého zákroku, které pro nás vypracovala univerzita v Padově,“ dodává Jan Stejskal.

Vajíčka by – na rozdíl od spermií – byla zamrazením zničena, muselo proto dojít k co nejrychlejšímu oplodnění. Dva příruční inkubátory doprovázeli Thomas Hildebrandt z IZW Berlín, Cesare Galli z institutu Avantea a americká fotografka Ami Vitale, která dokumentovala už transport nosorožců ze zasněženého Dvora Králové do Ol Pejety v prosinci 2009. Po přistání v Miláně následovala cesta do laboratoří v Cremoně, kde byla vajíčka uložena k dozrání, a poté část z nich spárována s jednou spermií. „Právě v tom je obrovský rozdíl oproti umělé inseminaci, při které se vyplýtvá celá dávka semene. Protože máme omezené množství spermatu, musíme jím šetřit – a tohle je řešení,“ říká český koordinátor průkopnické akce. Paradoxně tak nastala situace, kdy nedostatkovým zbožím není „materiál“ od vyhynulých samců (mililitry spermatu obsahují miliony spermií), ale pohlavní buňky zvané oocyty od žijících samic.

 

Náhradní matka bude jižní

Tři dny po odběru vajíček došlo v italských laboratořích k dalšímu úspěchu: z deseti vajíček se podařilo oplodnit sedm. Kandidáty na otce byli nosorožci Suni a Saut. Oba se narodili ve dvorské zoo, ale zemřeli každý jinde: první v keňské rezervaci Ol Pejeta, druhý ve Dvoře Králové. V případě zkřížení spermie od Suniho a vajíčka od Fatu lze mluvit o incestu svého druhu – obě zvířata měla stejného otce. „Těžko jsme se tomu mohli vyhnout, protože Suniho spermie jsou nejkvalitnější, které máme k dispozici, a Fatu je mladší z obou žijících samic, takže jsou tam zkrátka nejlepší předpoklady pro vznik embrya,“ vysvětluje Jan Stejskal a dodává: „Třeba u psů i dalších zvířat k takovým věcem dochází taky poměrně často, takže to nelze považovat za nějaký závažnější prohřešek.“

O dalších čtrnáct dní později, 11. září, se rozletěla do světa zpráva, že ze sedmi oplodněných vajíček se vyvinula dvě embrya do takového stadia, že mohou být zamrazena pro pozdější přenos do náhradní matky. Jak už bylo řečeno, půjde o některou ze samic příbuzného nosorožce bílého jižního, na kterých byly prováděny dosavadní pokusy s „embryotransferem“.

„Embryo nosorožců jižních se už berlínskému týmu podařilo vpravit do náhradní matky, ale něco se pokazilo a nepodařilo se dosáhnout březosti. Teď musíme najít způsob, jak to udělat úspěšně, a pak ten postup opakovat, dokud nedosáhneme větší jistoty, což může trvat dlouhé měsíce až několik roků. Nemůžeme si dovolit riskovat, že při zdokonalování pokusu přijdeme o vzácná embrya severňáka,“ argumentuje Jan Stejskal a dodává, že ze stejného důvodu není možné nechat donošení embrya na některé z posledních dvou severních samic: „Jak už jsme zmínili: Nájin by měla problém mládě donosit kvůli stavu svých zadních nohou a Fatu vůbec není schopna zabřeznout.“

Aktuálním úkolem číslo jedna je odebrat od samic Nájin a Fatu co nejvíc vajíček. „Mohli jsme jich získat víc už napoprvé, ale to by mimo jiné znamenalo víc stimulačních látek, které dokážou zajistit, aby obě samice byly v určité fázi cyklu a produkovaly větší počet vajíček, než je běžné. My jsme zvolili střední úroveň stimulace, která je tolik nerozhodí, což nám umožní se tam už v prosinci vrátit – čtyři měsíce by na plné zotavení měly stačit,“ přibližuje Jan Stejskal. V příštích letech by se odběry měly opakovat třikrát ročně, ale bude záležet i na počasí, neboť v období dešťů je všechno náročnější. „Čas obou samic je omezený. Takže čím víc nasbíráme vajíček, dokud je to možné, tím lépe,“ shrnuje Čech, který koordinuje snahy týmu na záchranu nosorožců bílých severních.

 

Stopy vedou do Vietnamu

Sedíme s Janem Stejskalem u výběhů Safari Parku Dvůr Králové a v jednom z nich se v poledním slunci líně povalují čtyři nosorožci bílí jižní, kterých je oproti „severňákům“ dostatek. Jak se vlastně liší nosorožec severní bílý a jižní bílý? „Genetická data naznačují, že zhruba milion let žily tyto druhy ve vzájemné izolaci,“ říká Jan Stejskal a doplňuje: „Rozdíly jsou například v ochlupení boků, liší se i velikostí a tvarem lebky a zubů.“

Také jižní bílí nosorožci jsou nicméně terčem zájmu pytláků, před dvěma lety jim proto ve Dvoře Králové ořezali jejich chloubu a následovalo spektakulární spálení rohoviny. „Chtěli jsme tím symbolicky upozornit na to, že obchodování s rohovinou bezprostředně vede k vyhubení nosorožců,“ vysvětluje Jan Stejskal a dodává: „Přitom je celý ten byznys postaven na úplně nesmyslném základě. Rohovina je velmi podobná nehtům nebo vlasům. Základní složkou je keratin, který nemá léčebné účinky, jež jsou mu připisovány.“

Rohovina je v jihovýchodní Asii považována za jakýsi celkový posilovač organismu a používá se takřka na všechny neduhy. „Hlavně ve Vietnamu, kde žije sto milionů lidí, najdete rohovinu v mnoha domácnostech. Nejdřív to rozdrtí v misce se zdrsněným dnem na prášek a smíchají s nějakou tekutinou, většinou se to pak pije. Typický zákazník je žena s rozvětvenou rodinou, která chce mít rohovinu doma, aby mohla všechny příbuzné kurýrovat. Druhý typ konzumenta je dobře situovaný chlap kolem padesáti, který se chce mezi kolegy při nějakém divočejším večírku předvést, že na to má, navíc upřímně věří, že to působí jako afrodiziakum, ale třeba i proti kocovině.“ Poptávka po rohovině dramaticky vzrostla po roce 2007, kdy se obchodníkům povedlo rozšířit fámu o jejích účincích při léčbě rakoviny. Naopak na minimum kleslo používání rohoviny při výrobě rituálních dýk v Jemenu, a to hlavně díky osvětě ze strany muslimských duchovních.

Cena za kilogram rohoviny se pohybuje závratně vysoko, ale ochránci zvířat odmítají potvrzovat konkrétní cifry. „Podle mě za těmi odhady stojí především lidé podílející se na černém trhu, kteří potřebují zvyšovat ceny a vyhovuje jim, že to média ještě přiživují,“ říká Jan Stejskal, který před svým nástupem do Safari Parku Dvůr Králové v roce 2014 pracoval jako šéfredaktor online časopisu Ekolist. Zdůrazňuje rovněž, že rohovina se přirozeně obnovuje a dorůstá, takže její preventivní ořezání nemá pro nosorožce žádné nevratné a fatální důsledky. „Pytláci ovšem zvířata kvůli rohovině zabíjejí, protože jim tak mohou rohy nejrychleji odříznout a z místa činu vzápětí zmizet.“

Honba za rohovinou pronikla i do areálů zoologických zahrad: první varování přišlo v roce 2013 z Velké Británie, v roce 2017 pytláci zabili nosorožce ve Francii. „Od té doby víme, že v Evropě operují gangy, které jsou schopny vyslat do výběhů ozbrojené muže. Také proto jsme ořezali našim nosorožcům rohy – nechceme vystavovat zaměstnance riziku, že je někdo ve službě napadne,“ uvádí Přemysl Rabas, ředitel Safari Parku Dvůr Králové. Došlo i na sérii vloupání do budov, kde jsou trofeje nosorožců vystaveny, včetně zámeckých expozic. 

„Takových případů je už téměř osm desítek a týkají se i Česka. Nám třeba ukradli dva rohy, které jsme půjčili na zámek Napajedla, dohromady vážily skoro dvacet kilo. Pachatele nakonec dopadli, ale rohy se nenašly,“ dodává Přemysl Rabas. V Česku žije jedna z největších vietnamských komunit v Evropě, i proto představuje naše země lákavý logistický uzel na cestě rohoviny do Vietnamu. 

 

Krásné chvíle s obry

Jak se nyní daří Nájin a Fatu? „Obě vypadají spokojeně, ten zákrok na nich nezanechal viditelné stopy,“ říká Jan Stejskal, který ještě stihl pohladit i posledního samce Sudána, jenž byl před půldruhým rokem ze zdravotních důvodů utracen. 

„Nemohl se už ani postavit, navíc se z něj stala celebrita a každý se s ním chtěl vyfotit. Sice to trpělivě snášel, ale ten zájem byl někdy už za hranou.“ Český ochránce zvířat se v Keni potkal i se samcem jménem Suni, rovněž rodákem ze Dvora Králové, který zemřel v říjnu 2014. „Když jsem se k němu poprvé přibližoval, byl jsem hotovej strachy, tak velkého nosorožce jsem nikdy neviděl. A říkal jsem si, že jestli se po mně ožene hlavou, je po mně. Postupně jsem se ale přestal bát a teď už se na Nájin a Fatu vždycky těším. Nechci tvrdit, že mě poznávají, ale jsou v klidu a cítím se s nimi dobře. Podrbu je za uchem nebo na slabinách, to mají hodně rády, a jsou to fantastické chvíle.“

Součástí srpnového odběru vajíček byla i společná modlitba v režii keňských ošetřovatelů. „Bylo to působivé, ale krátký film, který o celém zákroku vznikl, pak vypadal trochu nevěrohodně: jakože se stačí pomodlit a šup, hotovo, zázrak, vrtulník odlétá s vajíčky. Tak jsme přidali záběry, které to vrátily víc do reality,“ vypráví Jan Stejskal.

Další den – kdy už auto s dvěma polystyrenovými krabicemi skrývajícími nosorožčí vajíčka uhánělo po italské dálnici – se v rezervaci Ol Pejeta schylovalo k velké slávě. „Keňští kolegové postavili stany, přišlo šedesát novinářů, dorazil i guvernér, zahrál saxofonista. Kuchař mi pak hlásil, že při rautu vydal sto osmdesát jídel, já jsem bohužel nestihl ani jedno – dával jsem zrovna nějaké rozhovory.“ 

Velký prostor dostala událost v BBC, National Geographic, CNN, New York Times... „Co jiného už by mělo novináře zajímat!“ směje se Jan Stejskal a dodává: „Jsem strašně rád, že se to povedlo.“ •
 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama