Zavřeli mě, bráchu, tátu... A strýce popravili

Lidé

Tento rozhovor přinášíme v rámci naší nové služby Reportér Premium. Že František „Čuňas“ Stárek strávil za minulého režimu čtyři roky v komunistickém kriminále kvůli své činnosti v undergroundovém hnutí, o tom se dobře ví. Méně známý je fakt, že pochází z vyloženě kriminálnické rodiny; problémy se zákonem mělo několik jeho předků. A úplně neznámý je příběh o tom, že byl jeho strýc popraven – František Stárek ho vypráví poprvé v tomto rozhovoru.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kolik členů vaší rodiny mělo potíže se zákonem?

Bylo jich víc, a protože se věnuju genealogii, můžeme začít docela hluboko v historii. V první půli devatenáctého století se dostal do problému pradědeček mojí mámy.

 

Víte, kde žil?

Jasně, náš rod pochází z okolí Ústí nad Orlicí. Tenhle prapraděda byl prý obrovský chlap, silák, ale pokoušel se vyhnout robotě, za což byl odsouzený k pětadvaceti ranám holí; dráb mu trest vyplatil na zámku Potštejn. Po poslední ráně můj příbuzný vstal, byl o hlavu vyšší než dráb, a prohlásil: „Tak tohle bylo naposledy.“ Robotě se vyhýbal dál, ale nikdo už ho kvůli tomu neotravoval.

 

Kdo byl další?

Strýc František, o kterém jsem donedávna neměl žádné informace. Dnes už vím, že byl popravený.

 

Někdo další?

Ve dvacátém století se problémy naší rodiny týkaly boje s oběma totalitními režimy. Začít můžu třeba sestrou mojí matky, která se jmenovala Barvínková a se svým mužem podporovala jakési utečence, kteří se za druhé světové války schovávali v Orlických horách. Nosili jim jídlo, občas i vepřové od mého táty, který choval načerno pár prasat. Tetin manžel Stanislav Barvínek skončil na rok a čtvrt v Terezíně, čímž se volně dostávám k příběhu svého bráchy Jaroslava.

 

Počkejte, vy jste ročník 1952. To musel být o hodně starší brácha!

O dvaadvacet let. A ségra dokonce o čtyřiadvacet.

 

Měli jste ty samé oba rodiče?

Ano.

 

Čili vy jste vymodlené, velmi pozdní dítě?

Spíš jsem potvrzením kriminálnického přísloví „Přijedu rychlíkem s nabitým pytlíkem“. Narodil jsem se devět měsíců poté, co se táta vrátil z kriminálu. Ale máte pravdu, narodil jsem se dvojnásobné babičce coby dvojnásobný strýc...

 

Mimochodem, platí to zvláštní přísloví i na osud váš?

Samozřejmě. Z posledního kriminálu jsem se vrátil 26. listopadu 1989, a dcera Alžběta se narodila v září 1990.

Hezký! Takže jak to bylo s bráchou Jaroslavem?

Naše rodina bydlela v Českých Libchavách, které byly, jak název napovídá, čistě české. Ležely ovšem na hranici s Německou říší. A když jezdili za války brácha se sestrou do školy v Ústí nad Orlicí, museli to vzít přes oblast německou, na což měli povolenku. Německé děti jim nadávaly, a jednoho dne, to bylo bráchovi čtrnáct, mu jakási holka hodila mezi dráty u kola klacek. Brácha spadl, když vstal, dal té holce pár facek, a pak jí perfektní němčinou řekl: „Počkej, až se to obrátí. Tehdy si to s tebou teprve vyřídíme.“ S čímž ona utíkala na gestapo, odkud si pro bráchu přišli do školy a odvezli ho na celu v Lanškrouně, kde ho drželi šest neděl a nejspíš hodně mlátili.

 

O tom vám vyprávěl?

Ne. Brácha o tomhle zážitku nemluvil. Ale když se vrátil domů, tak byl úplně na hromadě. Máma mu pomáhala s koupáním a říkala, že radši zhasla, aby nemusela koukat na ty modřiny a šrámy, co měl na zádech.

 

A teď se tedy dostaneme k příběhu vašeho táty?

Vydržte, brácha pak šel do vězení ještě jednou.

 

Co on byl vlastně zač?

Vystudoval tři vysoké školy. Byl doktor práv, důlní inženýr a promovaný ekonom. Taky člen komunistické strany, takže politicky jsme si nerozuměli, nicméně v osmašedesátém roce patřil mezi ty progresivnější komunisty, kteří se snažili o obrodný proces. Při následných prověrkách byl označený za nositele pravicově oportunistických názorů a za nějakou maličkost, kresbu Brežněvovy karikatury nebo něco takového, skončil na rok v kriminále.

 

Čímž jste se politicky sblížili?

Neřekl bych. On zůstával levičákem, dál věřil v socialismus s jakousi lidštější tváří, zatímco já nalevo nikdy nebyl. Proto taky brácha snášel kriminál hůř – měl pocit, že ho zavřeli vlastní lidé, že to je zrada. Naopak mně se sedělo dobře, protože jsem jasně viděl dělení na ONI a MY.

 

Směr Dněpropetrovsk

A teď mi, prosím, povězte příběh vašeho táty.

Začnu tím, že naše rodina je odjakživa sedlácká. Nejstarší záznam jsem našel z roku 1547. Hospodařila na tom Orlickoústecku, které ale táta s mámou museli neslavně opustit roku 1952; a to se třemi taškami, kufrem a mnou, coby čtyřměsíčním plodem v mámině břiše.

 

Přeruším vás: i vy máte sedláctví v krvi?

Já už ne, mně uschnou i kaktusy... Nicméně teď se vrátím do doby po únoru 1948, kdy začala kolektivizace zemědělství a sedláci z Českých Libchav si mysleli, že na soudruhy vyzrají tím, že si založí vlastní družstvo – pojmenovali ho Strojní a traktorová stanice. Mysleli to tak, že si každý nechá všechno, co má, ale společně si koupí třeba traktor nebo samovaz, což také provedli. Jenže roku 1950 přišla druhá vlna kolektivizace, do které se už aktivně zapojili místní komunisté, kteří jednoduše řekli: „Ano, dobře jste ten traktor koupili, to se nám v JZD bude hodit,“ a všechno převedli do toho správného, soudružského zemědělského družstva.

 

A tátu odsoudili?

Přesně tak. Komunisti to navlékli úplně nesmyslně na vybájenou zpronevěru těch kolektivních peněz.

 

Jestli ale dobře počítám, příliš dlouhý trest váš otec nedostal.

Měl štěstí, jenom rok. Párkrát ho tam zmlátili, část trestu tvrdě makal na stavbě přehrady, vrátil se s podlomeným zdravím do domu, který už nám nepatřil. Zbývalo mu osm let života.

 

No a na závěr nám zbyl osud vašeho strýce Františka. Čí to byl bratr?

Tátův, ale společného měli jen otce, což byl můj dědeček. Ten měl dvě ženy, s tou první na konci devatenáctého století tři děti: Marii, Františka a Karla. Jenže při posledním porodu jeho žena zemřela, děda si pak našel moji babičku, a s tou měl ještě děti dvě: Annu a mého otce Jaroslava. Pobíráte to?

 

Zatím snad jo.

Mému tátovi bylo devět, když začala první světová válka, a tehdy naposledy viděl svého bráchu Františka, který narukoval a navždy se rodině ztratil. I když nějaké stopy zanechal, a naštěstí jich přibývá. Víme, že v září roku 1915 bojoval v jezdeckém pluku rakouské armády proti Rusům v bitvě na pomezí dnešního Lotyšska s Běloruskem, byl raněný, ale sanitním vlakem se dostal do nemocnice v dnešním Dněpropetrovsku, kde ho jedna zdravotnice jménem Nataša léčila tak dobře, až si ji vzal a zůstal tam.

 

Domů se nikdy nevrátil?

Nejprve byl dokonce prohlášený za mrtvého, ale pak začal psát dopisy o tom, jak to tam chodí. V tehdy zaostalém kraji na východě Ukrajiny se staral o osvětu. Například tam zavedl takzvané brány na pročesávání polí, což Ukrajinci do té doby dělali za pomoci uřezaného šípkového keře. Věnoval se klempířině, byl to prostě šikovný řemeslník. Ale po domově se mu stýskalo – ve dvacátých letech dokonce zažádal o povolení k návratu, které dostal, jenže platilo jen pro něj, a tehdy došlo k romantické zápletce. Vyrazil na cestu, byl už v Kyjevě, v kapse lístek na vlak do Prahy, ale v tu chvíli mu začala chybět Nataša, tak si cestu rozmyslel a vrátil se za ní.

 

Co o něm víte dál?

Že byl popraven.

 

Jak jste to zjistil?

Pátral jsem po jeho osudu přímo na Ukrajině, v Dněpropetrovsku. V době před „majdanem“ mi bylo na pobočce tamní státní policie řečeno, že nic o člověku jménem František Stárek nenašli, ale po „majdanu“ Ukrajinci zdemokratizovali přístup k archivům a strýcův spis se vynořil.

 

Konec jeho života tedy vypadal jak?

V té poslední fázi pracoval jako zaměstnanec v nějakém kovodružstvu. Potom přišel srpen 1941, což je úplné finále, ze kterého mám ten spis. Potíž je v tom, že jde o spis sovětské tajné služby NKVD, která si tam mohla napsat cokoliv, jen aby měla oficiální důvod pro trest smrti.

 

A ten zněl jak?

František Stárek podle nich agitoval proti sovětské moci a říkal, že až přijdou Němci, tak to tam dají dohromady. Je to možné – mohl brát Rusy jako okupanty a věřit, že Němci by byli okupantem přijatelnějším. Ale nevím, může to tak být, i nemusí. Strýc neměl děti, těžko se někdy dozvím víc. Každopádně byl popraven a zastřelen, tečka.

 

Překvapilo vůbec někoho z blízkých, že jste byl několikrát odsouzen i vy?

Asi ne. Vemte si mou mámu, která měla v kriminálech manžela, strýce i oba dva syny. Nikdy nezapomenu na to, jak mě k ní v březnu roku 1976 přivezli estébáci na domovní prohlídku. Právě u mámy v Teplicích jsem měl hlášené trvalé bydliště. Přijeli jsme tam ve dvě ráno, oni bouchali na okno, a když ho máma otevřela, tak jen řekla: „No to i gestapo přišlo ve dne!“

 

Až několik hodin po rozhovoru si vzpomněl, že v šedesátých letech skončili ve vězení i jeho kmotr a švagr, kteří se i v nepříznivých podmínkách snažili o soukromé zemědělství.

Zde si můžete pustit kompletní záznam rozhovoru.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement