Čtyřleté dítě v exekuci? To člověku rve srdce

Lidé

Dopady toho, že se lidé za koronavirové krize zadlužili a zadlužují, budou vidět až v tomto roce, říká Daniel Hůle, expert na problematiku dluhů a dětské exekuce ze společnosti Člověk v tísni. Jak hodnotí opatření přijatá vládou? „Kdybych to měl hodnotit celkově, tak to zafungovalo relativně dobře na úkor ohromného zadlužení české společnosti, které se podle mě bude dál prohlubovat. Když se kydá 10 miliard tady, 20 miliard tam, tak je to už úplně bezuzdné. Například podpora seniorům byla už čirý populismus.“

Jak moc zasáhne koronavirová pandemie do životů lidí, pokud jde o jejich zadlužení?

Určitě významně. Nicméně tím, že vláda do těch opatření nalila opravdu velké peníze, teď myslím primárně v rovině zaměstnanců, tak se to zatím ještě tolik neprojevilo. I na nezaměstnanosti pořád nevidíme výrazný skok nahoru, zatímco v jiných zemích, například v Izraeli, se nezaměstnanost i zněkolikanásobila. U nás ale vláda platí zaměstnavatelům a ti ta místa drží. První jarní vlna postihla zejména živnostníky, kteří přišli o zakázky. Podle mě je ale nevyhnutelné, že se letos na jaře nebo v polovině roku v Česku dopad promítne i v rovině nezaměstnanosti. Což poté spustí řetězovou reakci.

 

K čemu podle vás ta řetězová reakce povede?

Ne ti chudí, ale střední třída, která šetří v nákladech a chová se racionálně, může dostat strach, omezí utrácení, a tím pádem obchodníci méně vydělají. A pak to bude řetězově pokračovat dál. Otázkou rovněž je, co s politikou vlády udělají volby. Vláda si totiž nebude moci dovolit, aby tady několik měsíců před volbami eskaloval nějaký problém. Budou se tedy do voleb snažit vytvořit zdání, že jsme to zvládli bez nějakých zásadnějších problémů. Což může být zase na úkor hlubšího zadlužení ve veřejných financích.

 

Nejdříve volali živnostníci

Člověk v tísni provozuje telefonní linku pomáhající lidem, kteří se ocitli v nouzi kvůli zadlužení a exekucím. Kolik tam volá lidí denně?

Loni na přelomu března a dubna volalo třeba 40 lidí denně, teď je to řádově 25 lidí denně. Pokud jde o to volání, my nemáme call centrum, které by lidi posílalo na nějakou poradnu, ale standardní délka našeho hovoru je 30 až 45 minut. Prostřednictvím telefonu se snažíme poskytnout plnohodnotné poradenství.

 

Dá se nějak říct, kdo jsou ti volající?

I kdybych to vzal jen od začátku pandemie covidu-19, od března, tak se to proměňuje. Na přelomu března a dubna bylo až 70 procent volajících živnostníci. To je cílová skupina, se kterou jsme do té doby ve větší míře nepracovali. Spousta lidí, kteří by se za normální situace do problémů nikdy nedostali. Takže se nám proměnila cílová skupina a museli jsme věnovat hodně energie tomu, abychom získali všechny informace, které byly v té době dostupné a které se permanentně měnily. Například, jestli si pamatujete, se během několika týdnů několikrát změnila forma podpory živnostníků. Takže jsme se snažili v té džungli pomoci lidem tu podporu zprostředkovat a zároveň jsme se věnovali vyjednávání s politiky, aby došlo k systémovým změnám tak, aby ten dopad byl co nejmírnější.

 

Co se vám povedlo vyjednat?

Například se podařilo dohodnout, že do oddlužení mohli nově vstupovat i živnostníci bez souhlasu svých věřitelů.

 

 

Zásadní změny, ale i komplikovanost

Jak byste hodnotil opatření přijatá vládou na zvládnutí koronavirové krize?

Kdybych měl dát nějaké souhrnné hodnocení, tak pozitivně. Ale má to samozřejmě řadu much.

 

Což konkrétně znamená?

Velmi pozitivně hodnotím rozhodnutí a jednání politiků na jaře, tehdy tam byla ochota napříč politickými stranami udělat zásadní systémové změny nejen dočasného charakteru. Řada těch změn byla naprosto zásadní a pomohly řadě lidí. Například dříve, když jste se dostala do prodlení s úvěrem, tak vám celou dobu prodlení až do zaplacení úvěru nabíhal domluvený smluvní úrok, třeba 25 procent. Teď ministerstvo financí trvale změnilo zákon tak, že 90 dní poté, kdy se člověk dostane do prodlení, klesne dlužní úrok na určitou zastropovanou hodnotu, dejme tomu třeba devět procent. Spolu s dalšími kroky, například moratoriem na odklad splátek, jde o změny, které zabraňují tomu, že když se lidé dostanou do problémů, aby se na ně nenabalovaly další.

 

A co se naopak nepovedlo?

Velký deficit je v tom, že Česko zatím neimplementovalo směrnici Evropské unie o oddlužení. Pořád tady také máme exekuce dětí. Pořád nemáme chráněný účet, takže když vám v práci strhnou peníze z výplaty a zbytek vám pošlou na účet, tak tam vám je jiný nebo i ten samý exekutor zabaví v jiném typu řízení. Je tam spousta deficitů, ale myslím, že by bylo nefér vládu, ale i opozici nepochválit. Ta pomoc byla nicméně někdy provázena typicky českým byrokratickým nesmyslem a komplikovaností a některé věci se nedomýšlely. A poslední věc – jestliže opatření zafungovala relativně dobře, stalo se tak na úkor ohromného zadlužení české společnosti, které se podle mě bude dál prohlubovat. Když se kydá 10 miliard tady, 20 miliard tam, tak je to už úplně bezuzdné. Například podpora seniorům byla už čirý populismus.

 

Nebyla podpora větší spíše v té první jarní vlně? Nyní totiž živnostníci i další podnikatelé často hovoří o tom, že je pro ně situace už likvidační...

To máte pravdu. Na druhou stranu tento stát si nemůže dovolit podporovat řadu odvětví jen na vrub daňových poplatníků tak, aby se nikdo necítil dotčený a všichni mohli žít své normální životy. Když si vezmete, kolik lidí, kteří teď platí daně, financuje příjmy lidí, kteří mají příjmy mnohem vyšší. Všechno musí mít nějakou mez. Myslím si, že na začátku byla potřeba rychlá a plošná pomoc a to proběhlo. Aby lidé neupadli do maléru a nabrali čas na to se zamyslet nad tím, jak to budou zvládat dál. Ale není možné, aby to trvalo rok či rok a půl. Jestliže má někdo živnost a nevymyslel za tu dobu nějaký modus operandi, jak fungovat v krizovější situaci, tak má tu živnost buď ukončit, nebo změnit. Ale nemůže se spoléhat na to, že to stát bude financovat takhle dlouho.

 

Důvěra ve stát pod bodem mrazu

Vy se zabýváte i tématem dětských exekucí, jak velký je to problém?

Dětské exekuce jsou opravdu specifický fenomén. Řádově odhadujeme, že je vedeno několik desítek tisíc exekucí pro pohledávky, které vznikly v době dětství. To určitě není většina a ani to není tak, že by velká část dlužníků byla bývalými dětskými dlužníky. V médiích jsou často zmiňována čísla, kolik dětí je aktuálně v exekuci – což jsou řádově dva tři tisíce. Už se ale nemluví o situacích, kdy začne věřitel vymáhat ty pohledávky čerstvých dospělých, které jim vyrobili jejich rodiče, když byli malé děti. Ten problém je ohromný v tom, že to jsou lidé na začátku produktivního věku a jejich vnímání spravedlnosti se tak totálně nabourá. Když totiž začnete někde pracovat a hned vám přistane exekuce za něco, co jste fakticky nemohl ovlivnit, tak se vaše důvěra ve stát ocitne pod bodem mrazu. Mnohem snáz to pak vede k tomu, že začnete pracovat načerno.

 

Kdo za těmi exekucemi stojí?

Co je na tom vlastně vůbec nejabsurdnější, je, že zatímco na pozadí většiny exekucí stojí soukromí věřitelé, kteří dělají byznys tak tvrdě, jak jim to zákon umožní, tak u dětských exekucí jsou v naprosté většině případů věřiteli veřejnoprávní subjekty. Ať už to jsou obce, akciovky zřízené obcemi jako dopravní podniky, fakultní nemocnice, či knihovny. Zajímavé přitom je, že je u nich vidět pasivita, ne-li ustrašenost, že kdyby ty dluhy přestaly vymáhat, tak je někdo bude popotahovat.

 

 

Jaká nyní platí v této oblasti legislativa?

Ve sněmovně se teď projednává změna občanského zákoníku, která by stanovila, že za dluhy dětí odpovídají děti jen za určitých okolností. Buďto děti do výše svého majetku v době zletilosti, nebo jejich zákonní zástupci, kteří zanedbali dohled, což si myslím, že je velmi zásadní posun ke spravedlnosti. Proti změně se ale vehementně staví konzervativní obec právních akademiků, tvůrců občanského zákoníku.

 

Proč tu změnu odmítají?

Oni nemají představu, jak fungují běžné lidské vztahy. Neumí si představit, že děti po kapsách vždycky nenosí peníze na to, aby si třeba koupily lístek na tramvaj. Na to my, kteří se snažíme pomáhat zadluženým lidem, nejsme zvyklí. Proti změnám, které jsme prosazovali či prosazujeme, obvykle stojí obchodníci, kterým jde o tvrdý byznys. Právním akademikům vůbec o žádný byznys nejde, je to spor idejí za předpokladu ustrašenosti veřejnoprávních subjektů a naprosto fatálního selhání justice a formalismu, kterým justice rozhoduje. Tak vznikají dětští dlužnici.

 

S jakým nejvíce otřesným případem, pokud jde o dětskou exekuci, jste se setkal?

V posledních měsících jsme řešili několik případů, ale kdybych to měl shrnout, tak minimálně dva mi přijdou úplně šílené. Ten první případ: máma zřídila účet v bance na dceru. Dceři bylo tehdy devět let a ona to číslo účtu uvedla do úvěrové smlouvy. Pak se dostala do vězení pro úvěrový podvod, protože při získávání úvěrů uváděla nepravdivé informace. A tu dívku v jejích jedenácti letech mostecká soudkyně odsoudila pro bezdůvodné obohacení, tedy že jí na účet přišly peníze, které tam přijít neměly. A dívka skončila v exekuci. Nám se ji naštěstí podařilo zastavit.

 

To je dost brutální…

Vezměte si to: máte mámu ve vězení, ona si na vás vzala půjčku, na váš účet, o kterém jste samozřejmě v devíti letech nevěděla. A vy jste za to odsouzená. Ta dívka byla z celé té situace absolutně zničená, myslela si, že exekuce znamená, že jde do vězení. Upřímně řečeno taková soudkyně by měla být hned vyhozena ze soudcovského stavu, protože tito lidé mají děti chránit a nalézat spravedlnost. A ona svou leností tu nespravedlnost stvrdila.

 

A druhý případ?

Jsou to vlastně dva případy, jednoho chlapečka z Motola a holčičky z plzeňské fakultní nemocnice. Dívka v Plzni skončila jako malá v nemocnici s popáleninami. Bylo jí tehdy asi šest let, měla slovenské občanství a máma se neprokázala průkazem pojištění. A fakultní nemocnice po ní začala v exekuci vymáhat peníze za tu léčbu. To byl pro mě velký šok, že takto nemocnice jedná s malým dítětem. Obdobně se zachovala nemocnice Motol, kde šlo o chlapce, který se ocitl v exekuci za nezaplacení nemocničních poplatků. Čtyřleté dítě ale opravdu neví, že má platit nemocniční poplatky. To člověku opravdu rve srdce, když vidíte mladé lidi, kteří mají exekuci za to, že za ně ve čtyřech letech rodiče nezaplatili poplatky.

 

Co se vám v této oblasti podařilo?

V posledních letech jsme hodně úspěšní u ústavního soudu. Před pár lety jsme ale jednou zažili i neúspěch. To když ústavní soudce u dívky, která jela načerno se svou mámou, řekl, že ta dívka měla vědět, že se jede bez lístku, a de facto očekával, že by mámě řekla: Mámo, promiň, já s tebou bez lístku nejedu, půjdu pěšky. Zase neuvěřitelná odtrženost od reality. Já bych nikdy v devíti letech neověřoval, jestli za mě byla zaplacená jízdenka, a už vůbec bych jim neřekl, že s nimi nejedu, když nezaplatí. Takže když bych to měl kompletně shrnout, tak největší deziluzi mám ze soudců, kteří by měli hájit zájmy těch nejzranitelnějších, a z jejich fungování.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama