Trumpova úspěšná loupež

Report

Prezident zásadně změnil republikánskou stranu. Příkladem může být Wisconsin, jehož mladí politici kdysi platili za hvězdy partaje. V Trumpově stínu však všichni ti, kteří nenasadili jeho rétoriku, pohasli.

Audio
verze

Byli tři. Mladí, výřeční; představovali naději republikánské strany. Všichni pocházejí z Wisconsinu – Paul Ryan, Scott Walker a Reince Priebus. S nimi měla přijít „revoluce sýrových hlav“, jak sami sebe obyvatelé státu u Velkých jezer přezdívají kvůli rozsáhlému mlékárenskému průmyslu.

Jeden z nich to určitě dotáhne na prezidenta USA, předvídalo se na počátku desetiletí. První z nich se propracoval mezi nejznámější kongresmany, druhý se stal guvernérem Wisconsinu a třetí byl výkonným předsedou republikánské strany na národní úrovni.

Jenže dnes – ačkoli je jim jen kolem padesátky – se zdá, že jejich politická kariéra skončila.

 

Rozmáznutí „sýrařů“

Sýraři nepočítali s tím, že se jim do cesty postaví překážka jménem Donald Trump. „Když v listopadu Walker těsně prohrál guvernérské volby, museli jsme revoluci sýrových hlav napsat její nekrolog,“ shrnuje to Mary Spicuzzová, reportérka největšího wisconsinského listu Milwaukee Journal Sentinel.

 

Priebus zpočátku jako hlavní administrátor strany kritizoval kontroverzního miliardáře, jenž se vydal do boje o republikánskou nominaci na křeslo prezidenta Spojených států. Když se ale Trump kandidátem strany stal, začal Priebus chtě nechtě spolupracovat. Dopadlo to překvapivým triumfem nad Hillary Clintonovou. Na wisconsinského politika při sestavování vládního týmu čekala výzva v podobě klíčové pozice personálního šéfa Bílého domu, z které měl podle plánů republikánského establishmentu nevyzpytatelného Trumpa kočírovat. Jenže už za půl roku se s ním prezident rozloučil. Z Priebuse to činí smutného rekordmana, vydržel v této funkci historicky nejkratší dobu.

Scott Walker byl jeden z prvních, kdo pochopili Trumpovu sílu. Spočítal si, že jeho vlastní plány na dobytí Bílého domu nemohou vyjít, a z početného pelotonu uchazečů o nominaci do nejvyššího úřadu v září 2015 odstoupil. Vyzval ostatní kandidáty, aby učinili to samé a sjednotili se za jedním člověkem, který by v souboji s realitním magnátem mohl obstát.

Walker nakonec ve vnitrostranickém souboji podporoval Teda Cruze, který Trumpovi vzdoroval v primárkách ze všech protivníků nejdéle. A mimochodem, ve Wisconsinu ho porazil, ale nestačilo to. Guvernér nicméně pak i svým nasazením pomohl k tomu, že při souboji s Clintonovou Wisconsin po více než třiceti letech hlasoval pro republikána. Byla to právě překvapivá podpora tradičně demokratických států u Velkých jezer, která poslala podceňovaného republikánského kandidáta do Bílého domu. Válečnou sekeru pak oba muži zakopali, nicméně vzájemná vypočítavost jejich vztahu byla příliš zřejmá. V listopadových volbách prezident přijel Walkera do Wisconsinu v kampani podpořit, ale nepomohlo to. Zřejmě i proto, že guvernér nenasadil útočný rétorický tón, který je vlastní Trumpovi a jež mobilizuje jeho příznivce.

Třetí „sýrová hlava“ Paul Ryan představuje jednoho z nejviditelnějších amerických politiků posledního desetiletí a dlouho platil za toho nejperspektivnějšího z wisconsinské trojky. Demokratům pil krev, jak v Kongresu stále neoblomně trval na tom, že lidem je potřeba co nejvíce snížit daně a na oplátku co nejvíce osekat erární výdaje a bojovat se zadlužením státu. Byl schopný při shánění sponzorských peněz do stranické pokladny, stály za ním partajní elity i rozzlobení lidé z Tea Party, konzervativního „hnutí čajových dýchánků“. Právě proto si ho v roce 2012 za svého kandidáta na viceprezidenta vybral do duelu s Barackem Obamou republikán Mitt Romney. Porážka neměla na Ryanovu kariéru dopad, dál zůstával hlavní tváří konzervativců. A byl jí ještě více poté, co se v říjnu 2015 stal předsedou Sněmovny reprezentantů.

Když v červnu 2015 newyorský byznysmen rázně vpadl do kampaně prohlášením o mexických imigrantech („Přinášejí k nám drogy. Přinášejí k nám zločin. Znásilňují. A někteří z nich, předpokládám, jsou dobří lidé.“), Ryan výrok označil za „učebnicový příklad rasismu“. Jako všichni ostatní z republikánských struktur se Trumpa dlouho štítil; když tento outsider své protivníky nakonec porazil, trvalo Ryanovi několik dní, než ho váhavě podpořil.

 

„Slušňák“ na konci s dechem

Nakonec se právě Ryan stal v pozici předsedy Sněmovny reprezentantů ztělesněním těžkého soužití republikánských elit s jimi nechtěným prezidentem. „Naráželi na sebe často především v tom, jak politiku dělat. Ač Ryan je zásadový ve svých názorech, kvůli kterým ho demokraté nesnášejí, prosazuje je ve vší slušnosti, takže si dokázal kvůli přátelskému vystupování v osobním kontaktu udržet image sympaťáka,“ říká výše citovaná Mary Spicuzzová. Takový přístup je v přímém rozporu s taktikou Donalda Trumpa, který si zakládá na konfrontaci a urážení za každou cenu.

Ryan se nakonec Trumpovi do značné míry podvolil a k jeho kontroverzím mlčel stále častěji, někdy se však přece jen ozval. Třeba letos v říjnu prezident prohlásil, že výnosem ukončí praxi, kdy se každé dítě narozené na území USA automaticky stává americkým občanem. Právník Ryan věcně poznamenal, že prezidentský dekret nemůže přebít ústavní dodatek, na což Trump reagoval podle svého zvyku na Twitteru: „Paul Ryan by se měl soustředit na udržení většiny ve Sněmovně reprezentantů, a ne vyslovovat své názory na právo na občanství vzniklé narozením, což je něco, o čem nic neví!“

V tu dobu už byl ovšem Ryan, adresát podrážděného tweetu, politikem na odchodu: již v dubnu ohlásil svůj konec ve veřejném životě s obvyklou výmluvou, že touží být více se svými třemi potomky. „Tím, že se rozhodl neucházet o post poslance, vybruslil z obtížné spolupráce, která mu neseděla. Bylo vidět, že s Trumpem příliš často nesouhlasí, ale nemůže to říkat nahlas, aby nevypadal nekolegiálně,“ poznamenává k tomu Spicuzzová.

Hned se objevily spekulace, že si Ryan dělá prostor na prezidentskou kandidaturu za dva roky, kdy by všem tradicím navzdory v primárkách vyzval svého úřadujícího spolustraníka. Něco takového by však vyžadovalo nezpochybnitelný republikánský debakl v kongresových listopadových volbách – a ten se nekonal. Republikáni sice ztratili Sněmovnu reprezentantů poměrem hlasů, který pro stranu nevěstí nic dobrého, ale mírně posílili v Senátu (i když jim nahrávala volební mapa: mnozí z třetiny senátorů, o nichž se hlasovalo, byli totiž demokraté obhajující své křeslo v republikánských státech).

Důležitou zprávou z listopadového hlasování je, že republikánská strana dnes zcela patří Trumpovi. Dřívější outsider ji během dvou let naprosto ovládl. Strana ještě nedávno prosazující volný obchod tak najednou bojuje za cla. Ostrá protimigrační rétorika se pro členy stala normou, stejně jako urážení soupeřů. Příslušníci establishmentu, kteří se tak vytrvale Trumpovi vzpouzeli, se mu po jeho triumfu rychle přizpůsobili: pochopili, že republikánská základna změnila svoje priority. Jiní odešli se zjištěním, že za současné situace nemají v přímém střetu s prezidentem šanci uspět.

Končící předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan, který se při odchodu v duchu své slušňácké reputace důsledně vyhýbal jakýmkoliv útokům na prezidenta, se nyní dost možná cítí jako kdysi Ronald Reagan, jenž v padesátých letech říkal: „Neopustil jsem demokratickou stranu. To ona opustila mě.“ Na rozdíl od něj se Ryan a jeho kolegové tradičního střihu nemají kam vrtnout. Pro demokraty jsou příliš ideologicky vyhranění a Trumpem ovládaná partaj o ně jako „staré struktury“ nestojí. A tak můžeme v přímém přenosu sledovat, jak Amerika přichází o svoje republikány.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama