Václav Neužil: Když nemůžeš, tak padneš

Lidé

Po dvaceti letech rozhovorů s herci jsem narazil na výjimečný případ. Nepamatuju, že by někdo jiný hovořil o filmové roli s takovým zaujetím, jako to dovede Václav Neužil, když mluví o Emilu Zátopkovi. Ví o něm všechno, tisíckrát se do něj vžíval, samozřejmě toho spoustu naběhal. „Dokonce mám pocit,“ řekne ke konci tříhodinového povídání, „že jsem se díky Emilovi změnil.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

O jaké profesní budoucnosti jsi snil před třiceti lety?

V jedenácti? Chtěl jsem pracovat se zvířaty v Africe.

 

Afrika je obrovská.

Konkrétně v tanzanském národním parku Serengeti. Čekal jsem na vzácné chvíle, kdy poběží v televizi dokumenty o Africe – nějak mě uklidňovaly, a dneska pozoruju velmi podobnou fascinaci u našeho tři a půl roku starého syna… Já se tehdy díval hlavně s dědou – vyrůstal jsem v dvougeneračním domě s velkou zahradou a strašně mi vyhovovala ta možnost seběhnout schody a být dole s dědou a babičkou. Děda si občas vzal tužku a pár tahy mi nakreslil těch několik mých oblíbených zvířat, u toho jedl ostrým nožem gothaj nakrájený na kostičky, celé mě to šíleně přitahovalo. Navíc druhej děda byl včelař a válku strávil ve Švýcarsku v cirkusu Knee jako pečovatel slonů, takže dědové a Afrika byli takovej můj svět.

 

Dostal ses tam někdy?

Ne. Cestuju rád, třeba kus Asie jsem poznal, ale Afrika mi chybí, což je ironie a škoda. Pořád mě přitahuje spousta věcí, které jsou s ní spojené, černá hudba rozhodně... Možná se tam i trochu bojím.

 

Do národního parku?

Tam samozřejmě ne, ale potíž je v tom, že o točení africké divočiny na mobil z korby vyhlídkového vozu nemám zájem. Mnohem víc mě baví náhody a nepřipravenosti – ale právě těch se možná zároveň trochu bojím. Proto zatím zůstává mým vrcholným setkáním s neorganizovanou divočinou sova, sedící na patníku u cesty na Šrí Lance.

 

Ideální by bylo, kdybys dostal šanci provázet diváky nějakým pěkným přírodopisným seriálem o Africe.

Vlastně jo, ale zatím mi to nikdo nenabídl.

 

Tak vydrž – tobě se přece sny plní často.

Myslíš?

 

 

To vím. Odmala vášnivě sleduješ hokej, a pár zápasů NHL jsi už navštívil.

Skutečně splněným snem by bylo, kdybych si NHL zahrál… Naštěstí to můžu aspoň předstírat v postavě Robina Guhy ze seriálu Lajna, kde své rybníkářské hokejové schopnosti uplatňuju. Tenhle Robin hrál za Chicago Blackhawks, takže je všechno v pořádku.

 

Tvé milované Chicago... Je to náhoda?

Úplně ne, ta postava se vlastně zrodila z mé vášně. Když vznikl pilotní díl, byl jsem šťastnej, že i hokej má u nás konečně svůj seriál. Pak jsem potkal na baru kluky, kteří za Lajnou stojí, chválil jim to, a oni navrhli, ať tam hraju. Což mě překvapilo, ale řekl jsem: „Okamžitě do toho jdu, jen musím bejt z Chicaga Blackhawks!“ Neměl s tím problém, a takhle se začal rýsovat Robin Guha.

 

Napadá mě další splněný sen: posloucháš hip hop, a párkrát už sis pěkně zarapoval, třeba jako host skupiny Pio Squad.

Jeden z členů, Filip Konvalinka, mě pozval na své sólové album Buldok, ale byla to podobná náhoda jako s tou Lajnou.

 

Co se stalo tentokrát?

Přiznávám, že sice od dětství poslouchám hip hop, ale ten český jsem vnímal trochu se zpožděním; zásadní pro mě byla scéna americká. Nicméně nejdůležitější domácí kapely se ke mně vždycky nakonec dostaly a jednou z nich byli Pio Squad – původně Jižní Pionýři. Když po dlouhé pauze vydali roku 2016 album Stromy v bouři, byl jsem nadšenej a pořád o něm mluvil, nejspíš i někde na sítích. Pak mě jednou v sauně oslovil neznámý kluk s tím, že je manažerem Pio Squad, a jestli bych jim v Lucerna Music Baru nechtěl pokřtít vinyl.

 

Nepravděpodobné setkání na nepravděpodobném místě...

Jo, dost mě to pobavilo, ale přišlo mi trapný, že se s kapelou osobně neznáme. Manažer mě celkem snadno ukecal, že to bude v klidu, a tak jsem jednou v noci přejížděl po představení v Dejvicích do Lucerny, a proběhlo to celé hezky spontánně.

 

Tehdy ti Filip nabídl spolupráci?

Až o dva roky později. Jednou mi napsal, že chce zkusit na sólové desce překročit princip hostovaček výhradně lidí z hiphopové komunity, a že by v jedné věci chtěl mít Matěje Homolu a mě. Tehdy jsem se bránil ještě víc, protože jedna věc je být fanouškem a druhá hip hop dělat; mám k té hudbě úctu a nerad bych ji prznil. Filip ale opakoval, že to bude dobrý, ať přijedu do studia, kde jsme opravdu natočili track Serenáda. A tam asi padl nějaký můj blok – letos vydá desku jedna moje kamarádka a kolegyně, muziku jí složil Roman Holý a já tam mám znovu rapový faeturing.

 

Chci jméno!

Ona to brzy oznámí sama.

 

A co kdybys narapoval celé vlastní album?

Nevím. Muselo by to vzniknout z bytostné potřeby. Bez postranních pohnutek.

 

Baseball v Radčicích

Říkáš, že jsi sledoval spíš hip hop zámořský. Tebe nějak zvláštně fascinovala Amerika?

V předpubertě určitě; stejně jako všechno západní a kapitalistické, těsně po revoluci jsem například sbíral plechovky. U nás v Radčicích u Plzně roku 1990 vyrostl hotel, ve kterém byli furt samí cizinci. S kamarády jsme se každou sobotu ráno porvali o to, kdo bude první u popelnic, když šla uklízečka vyhazovat odpadky po hostech, protože tam se vždycky nějaké plechovky našly – stalo se, že jednu před našima očima rozšlapala, aby se jí vešla do pytle, a já vůbec nechápal, jak může něco takového udělat... Navíc se tehdy do Radčic přistěhovala americká misionářská rodina; pan Sparley byl pastorem. Měli spoustu dětí, které nás naučily hrát baseball, ale milovali i děti české. Jejich víra se projevovala tak, že se na nás vždycky dívali jako na požehnání, a Ježíše nám nevnucovali, všechno povolovali, což mi samozřejmě vyhovovalo. Jejich vlastní potomci mohli dělat šílenej bordel v pokojíčcích a řádit, jenom ať si dětství užijou. S úžasem jsem koukal, co všechno si můžou dovolit a kolik mají hraček.

 

Hip hop neposlouchali?

Ne. K tomu jsem se dostal přes kamaráda, který měl doma satelit. Neustále díky tomu běželo MTV, naše další důležitá spojka se západním světem. Poprvé jsem tam viděl písničku Jump od Kris Kross, což byl takový dětský komerční hip hop, ale hned potom i Naughty by Nature nebo Cypress Hill. Pořád cítím, jak mě zasáhla třeba jejich písnička I Ain’t Goin’ Out Like That, to už byl úplně jiný druh hip hopu: zhulenecký, hispánský westcoast. Vůbec jsem nerozuměl, o čem rapují, ale od první chvíle jsem bez toho nemohl být.

 

Vždycky jsem měl pocit, že je Plzeňsko spíš krajem bigbítu.

Jasně, je. Já taky neposlouchal jenom hip hop, ale taky třeba Nirvanu nebo Pearl Jam, a od chvíle, kdy mi táta pustil film od Olivera Stonea, taky The Doors. Hodně se chodívalo na koncerty do plzeňského Divadla Pod lampou, kde jsem viděl Vltavu, Mňágu, Psí vojáky a další. Občas se tam konaly i tematické večery, a jeden z nich, věnovaný právě Doors, byl vůbec první rockovou akcí, na kterou jsem dostal ve čtrnácti povolení vyrazit. S o čtyři roky starší ségrou, samozřejmě, a posledním autobusem o půl jedenácté zpátky do Radčic.

 

Ty jsi muziku dělat nechtěl?

Na gymplu jsme založili kapelu Vodotrysk, se kterou jsme dokonce mohli předskakovat Znouzectnosti, plzeňské legendě. Pankáči v divadle nás sice trošku vypískali, ale dobrý, zdálo se, že to rozjedeme. Se Znouzí jsme připravovali větší šňůru, jenže potom jsem se dostal do Brna na JAMU, což pro kapelu znamenalo rozpad.

 

Pokud ti film o Doors pustil táta, vypadá to jako výborný rodinný základ...

O pár let později jsem jednou večer přišel z tanečních a otec říká: „Pojď se podívat, dávají Belmonda, ale ne ty kraviny s ním – tohle je Belmondo, kterýho ti chci ukázat!“ Ve Filmovém klubu vysílali Bláznivého Petříčka od Godarda. V noci jsem pak pořád musel myslet na jednu scénu, v níž se Belmondo s Annou Karinou během své cesty na Riviéru najednou v autě otočí a podívají do kamery. Mluvili přímo k divákům v kině – to bylo úžasný.

 

Lepší než hokej?

Jo.

 

Fakt?

Jasně. Dlouho mi bylo líto, že mě naši nedali na hokej, i když jsem na zamrzlém rybníku zažíval extázi, ale Bláznivý Petříček mi ukázal mnohem hlubší světy.

 

A stejně: díky čemu sis mezi všemi kluby světa vybral právě Chicago Blackhawks?

U nás na vesnici nezvykle frčely dvě činnosti, z nichž tou první bylo rybářství; od dvanácti jsem měl lístek a až do konce gymplu proseděl celé léto u vody... No a v zimě jsme hráli hokej na Bažáku, což je náš rybník, dnes bohužel vyschlej. Jednoho dne někdo z kluků přinesl hokejové kartičky, tenkrát to byly hlavně ProSetky, a já tak ve svých jedenácti letech poprvé viděl červený dres s indiánem, podle mého názoru vůbec nejkrásnější ze všech dresů, a právě toho indiána jsem si zamiloval – tedy nikoli hráče nebo výkony, ale vizuál. Naštěstí se blížila doba, kdy i české kanály začaly občas dávat v noci přímé přenosy z NHL, ale zásadní byly snad až do mých sedmnácti let právě kartičky. Byl jsem jejich otrokem, a asi proto mi dneska posedlost sběratelstvím vyloženě vadí.

 

Vždyť sbíráš třeba gramofonové desky, ne?

To je rozdíl. Kdyby na nich nebyla nahraná hudba, tak je nekupuju – desky si opravdu pouštím. Jako kluk jsem ale sbíral ty plechovky, známky, etikety od sýrů a ze všeho nejvíc kartičky. Chodíval jsem na zápasy plzeňské Škodovky a tam se konaly burzy – v kartičkách se točily prachy, sám jsem v nich měl určitě desetitisíce. Rodičům jsem víceméně nakázal, že si k narozeninám nebo Vánocům nepřeju nic jiného; dost to luxovalo mozek.

 

Rybaření ti zůstalo?

Předloni jsem si po dvaceti letech obnovil průkaz, koupil vercajk a vyrazil s Davidem Ondříčkem na kapry. Pouštěli jsme je pak zpátky do vody, ale mně se stejně dělalo zle z toho, že jim zbytečně rozpíchávám tlamu, takže už to ve mně nějak není. Připadalo by mi rozumnější rybařit, kdybych měl hlad nebo chuť, ale trápit kapry pro zábavu mi najednou vadilo.

 

 

Během ke svobodě

Posledních šest let jsi tak trochu běžcem Emilem Zátopkem – právě s režisérem Ondříčkem jste film připravovali výjimečně dlouho. Změnila tě ta role jako člověka?

Nějak rozhodně jo, protože jsem zatím nic podobného nezažil... Emil byl typem role, pro kterou se herec musí hodně změnit fyzicky, ale zároveň přenastavit vnitřně. Šlo o skutečného člověka, takže se snažíš být pokud možno přesný a najít styčné body se sebou samým.

 

V čem jsi je objevil?

Došlo mi, že se snad můžu odrazit od toho zásadního, což je vytrvalost a vůle: dvě propojené vlastnosti, které mám do jisté míry taky. A podobných vlastností by se našlo víc. Emil měl stejně jako já rád život, ze své nejhlubší podstaty byl šťastný na světě, ale zároveň někdy míval sklony k melancholii; lehce zranitelný typ, i v tomhle jsme si blízcí. Byl energický, spontánní, rychlý v projevu, otevřený a extrovertní.

 

Vzpomeneš si, jaké detaily ti pomáhaly k pochopení Zátopkovy osobnosti?

Když jsem se do všech dostupných informací ponořil, došlo mi třeba, že byl Emil svéráz a takovej vykuk. Člověk bytostně toužící po svobodě.

 

Vidíš – to by mě nenapadlo.

Nejsi sám, ono to zní jako paradox. Emil byl zároveň členem armády a komunistické strany, ale pozor, právě díky tomu svobodu měl; běhal a slušně se tím živil. Mohl od rána do večera dřít, věděl, že dostane teplé jídlo, bude se moci osprchovat a pohodlně vyspat, aby mohl zítra zase dřít; a že k tomu navíc musí někde salutovat, to mu nevadilo. Zní to absurdně, ale díky nepříliš svobodným institucím získal podmínky ke svobodě – tuhle motivaci jsem potřeboval pochopit. Když dělal jako čtrnáctiletý zkoušky na Baťovu školu ve Zlíně, v psychologickém testu dostal otázku, čím by chtěl být, a napsal, že „svým vlastním pánem“, což je signifikantní odpověď, na kterou jsem nepřestával myslet.

 

Zajímavé je, že tehdy ještě neběhal.

Přesně tak, to až roku 1941, ve svých devatenácti. Vlastně ho dotlačili ke startu na Jarním běhu Zlínem, kde skončil překvapivě druhý, a podle mě najednou poprvé ochutnal tu svobodu, po které odjakživa toužil a která v něm byla jak v koze... Mně díky natáčení Zátopka došla zajímavá věc – když se řekne svoboda, představíš si rebela, takové klišé, jenomže svoboda je pro každého něco jiného. Ano, Emil vyznával řád, ale řád nemusí být v protikladu ke svobodě.

 

Co podle tebe Emil Zátopek před těmi osmdesáti lety při prvním závodě pochopil?

Že konečně může začít naplňovat životní plán. Zjistil, že má běžecké dispozice, že je odolný, fyzicky hodně vydrží, a že když tohle spojí se svou vůlí, čekají ho lepší časy. Aniž by si stěžoval, předchozích pět let nebylo snadných: baťovská škola
představovala dril, Emil trávil spoustu času v gumárnách u pásu na tenisky nebo dýchal jedovaté výpary v laboratoři. Do toho se mu stýskalo po rodině, po dětství v Kopřivnici, po domečku se zahradou, po zvířatech…

 

… po jakých?

Po kozách, husách, včelách; po všech – tenhle patos mám rád, protože mu rozumím... Vzpomněl jsem si na přinejmenším pro mě důležitou příhodu, která se stala už v dětství: jeho starší brácha si jednou vyrobil tranzistoráček. Emil nachytal masařky, rozmontoval to rádio a zašrouboval je dovnitř. Ráno pak nadšeně sledoval, jak brácha tranzistor pouští, a on mu nehraje, spíš bzučí. Když zjistil důvod, rozbil Emilovi hubu, tomu to ale vůbec nevadilo.

 

Byl Zátopek kutil?

Samozřejmě, velmi zručnej, ale k tomu taky poťouchlej a chytrej, což je perfektní výbava. Jednou chtěla učitelka češtiny dlouhou slohovou práci a Emil ji skutečně napsal dlouhatánskou, ale natolik drobným písmem, že to nemohla přečíst. On měl totiž vlastnost, kterou obdivuju – byl jednoduchej ve smyslu otevřenosti a upřímnosti. To chce sílu...

 

Myslíš, že se při běhu najednou cítil výborně i fyzicky?

Byla to pro něj slast.

 

To je ale v kontrastu vůči známým záběrům, na kterých finišuje jakoby v křeči.

I ve tváři měl škleb, ale přesně z toho důvodu, o kterém mluvíš – nejznámější záběry jsou až z posledních desítek metrů. Můžu tě ubezpečit, že když běžel třeba desítku, první dvě třetiny zvládal lehce, měl takzvaně moderní nohy, šlapal jak stroj; až ke konci sprintoval na krev… Často jsem uvažoval nad jeho otřepaným „když nemůžeš, tak přidej“ a upřímně řečeno jsem tu větu úplně nerozlouskl. Sám jsem kvůli roli začal hodně běhat, ale moje výkonnost se nedostala na úroveň, v níž bych to pochopil. Podle mě když nemůžeš, tak padneš a takhle to je normální. Jenže Emil se dostal do stadia, kdy nějak zvláštně poroučel kyselině mléčné ve svých svalech, v tomhle byl vědátor. Sám si našel ideální stravu i pití, sám si vymyslel intervalový trénink, kterým zvětšoval kapacitu srdce a který pak převzal celý atletický svět… Vydržel spoustu bolesti, ale přes ni se dostával do slastných stavů.

 

Nebylo to na hranici sebepoškozování?

Občas nejspíš bylo. Mám rád historku z půlky padesátých let, kdy Emila párkrát porazil výrazně mladší český závodník Ivan Ullsperger. Zátopek si ho oblíbil, začal s ním trénovat, ale po svém – čili dejme tomu denně sto rychlých čtyřstovek. Ullsperger pak začal zvracet krev, Emil se vyděsil a říkal mu: „Prosím tě, už nikdy nesmíš dělat všechno, co ti radím!“

 

Vrátil bych se k citátu „Když nemůžeš, tak přidej“, protože ten podle mě nesmíme brát doslova. Myslí se tím: I když máš pocit, že jsi na dně, pořád ze sebe můžeš něco vyškrábnout.

Tak si to překládáme my, ale Zátopek jako my nebyl. S Davidem Ondříčkem jsme měli možnost pročítat jeho deníky, do kterých si s obrovskou systematičností zapisoval, co který den jedl a pil nebo jakou měl stolici. A stejně systematický byl i v tréninku: pochopil, že když bude donekonečna střídat ostrou dvoustovku s dvoustovkou vyklusanou, dostane se nakonec do stadia, ve kterém mu pět tisíc metrů naplno bude připadat jako brnkačka. Podle mě byl jedním z mála lidí, kteří ten citát dovedou naplnit.

 

Emilova nula je jinde

Můžeš mi ještě jednou a přesněji vysvětlit, v čem ses díky svému vciťování do Zátopka změnil?

Jak říkám, jakousi zátopkovskou vůli jsem měl vždycky: když jsem něco chtěl, šel jsem si za tím a věřil, že toho dosáhnu...

 

… třeba za herectvím?

Třeba. Na konci gymplu jsem si uvědomil, že chci být hercem, a bral to tak, že jestli nejsem poleno, tak jím budu. Ale když se ptáš na změny, tak k těm asi přispěl i jednoduchý fakt, že jsem musel opravdu hodně běhat, tím jsem vyplavoval endorfin, po tréninku se pak cítil jak na tripu a díky tomu jsem na spoustu věcí přišel – pořád jsem si zapisoval poznámky.

 

Máš příklad?

Možná to byla chyba, ale když jsme dotočili, celý ten soubor jsem z nějakých psychoterapeutických důvodů vymazal z mobilu. Nicméně měl jsem tam poznámky, které pro tebe ani nemusí být moc srozumitelné, dejme tomu: „Emilova nula je někde jinde než nula moje.“

 

Opravdu úplně nerozumím.

Jednoduše mi došlo, když si vezmu škálu od nuly do sta, tak kde já jsem na třicítce, tam Emil teprve začínal; byl prostě energičtější, nastřelenější… Přemýšlel jsem o Emilovi, o sobě hrajícím Emila, a tím pádem i vyloženě o sobě samém z nových úhlů, a začalo mi docházet. jak se v určitých situacích chovám – jak strašně jsem třeba netrpělivej člověk. Postupně mi došlo, že sám sebe moc dobře neznám.

 

A poznal ses až díky Zátopkovi?

Jo. Mám pocit, že jsem díky té dlouhé konfrontaci s Emilem Zátopkem konečně trochu dospěl a začal se mít rád. Tohle totiž ve skutečnosti znamená ta jednoduchost, o které jsme mluvili...

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama