Nehroť to a zůstaň volná!

Report

Byla to předposlední olympijská disciplína, které se nesměly účastnit ženy*. Přítrž tomu byla učiněna v roce 2014, od té doby zažívají ženské skoky na lyžích vzestup. V závodech, na které se sjíždí skokanská elita, se začaly objevovat i dvě Češky. Jedna z nich, sedmnáctiletá Štěpánka Ptáčková, nyní získala bronzovou medaili na Světové olympiádě mládeže. U této příležitosti odemykáme reportáž z lednového Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V Krušných horách padá mokrý sníh, do Štědrého dne zbývá něco přes týden. Vogtland Arena na okraji Klingenthalu je nasvícená reflektory, areálem duní popové odrhovačky a na ochozech podupávají první fanoušci. Před chvílí skončil trénink žen, následovat budou muži.

„Docela to šlo,“ komentuje sedmnáctiletá Štěpánka Ptáčková tři páteční pokusy – dvakrát se jí podařilo překonat stometrovou hranici, v jednom případě dokonce o deset metrů. Spokojeně vypadá i dvaadvacetiletá Karolína Indráčková, která stovku pokořila při všech třech skocích. S takovými výkony by zítra obě Češky mohly zaútočit na první třicítku, kde už se rozdávají body do Světového poháru. Nejdelší skok dne předvedla Daniela Iraschko-Stolz z Rakouska: 142 metrů.

Sněžení přechází v déšť, Štěpánka i Karolína nakládají lyže do dodávky a odjíždějí do hotelu. My zůstáváme, chceme vidět trénink mužů, speciálně jednoho: na věži je připraven Noriaki Kasai, sedmačtyřicetiletý Japonec, který získal zlato na harrachovském mistrovství světa v letech už před osmadvaceti roky; ještě na olympiádě v Soči v roce 2014 vybojoval na velkém můstku stříbro. Od nejmladšího závodníka v dnešním startovním poli (ročník 2002) jej dělí třicet let.

Víkendů, jako je tento, ve skokanské sezoně moc není. Sjela se sem absolutní špička mužů i žen, očekává se tedy hojná divácká účast. Připraveny jsou řady stánků se suvenýry a občerstvením, areál je prošpikován kamerami a přenosovými vozy. Stručně řečeno: velká sláva.

 

A mužům se nic nestane?

Ženské skoky na lyžích se o své místo na slunci draly od konce dvacátého století. V roce 2009 poprvé dostaly šanci na světovém šampionátu a vyšlo to zrovna na Liberec. Česko reprezentovaly čtyři závodnice, ale už jejich tréninkové pokusy končily pádem: nejdříve dvanáctiletá školačka brnkla patami lyží o sníh na hraně bubnu, takže celé doskočiště sjela po břiše, ošklivě upadla i další, čtrnáctiletá dívka... „Ty začátky byly trochu divoké,“ připouští Jan Baier, místopředseda skokanské sekce Českého svazu lyžařů. „Dobrých skokanek bylo celkově málo: z šestatřiceti účastnic jich téměř polovina nebyla plnoletá.“

Přesto se v sezoně 2011/2012 konal první ročník Světového poháru žen a v roce 2014 měly dámské skoky premiéru na olympijských hrách. Předcházel tomu dramatický spor o účast na olympiádě ve Vancouveru v roce 2010. Šéf skokanské federace Gian Franco Kasper nejdříve prohlásil, že skoky jsou pro ženy nevhodné „z lékařského hlediska“, měl na mysli riziko neplodnosti. Tehdejší nejlepší skokanka světa Lindsey Van mu to vrátila i s úroky: „Chce se mi z takových řečí zvracet. A ráda bych panu Kasperovi připomněla, že příslušné orgány se nacházejí uvnitř ženského těla, zatímco muži je mají venku. Myslí si snad, že moje děloha vypadne při skákání na lyžích ven, zatímco mužům se nic nemůže stát?“ Celá věc se dostala až k soudu, protože na kanadském území, kde se olympiáda konala, nesmí pořadatelé při žádné veřejné akci odmítnout účast žen. Nakonec zvítězil právní rozklad, podle kterého odpovědnost leží na Mezinárodním olympijském výboru. A ženské skoky si musely ještě čtyři roky počkat.

Jak světový šampionát, tak olympijské hry se v případě žen odehrávají na středním můstku K90 (písmeno K označuje „konstrukční bod“). O to větší svátek je, když skokanky dostanou možnost závodit o medaile na velkém můstku K120. A jedním z největších můstků této kategorie je právě ten u českých hranic v saském Klingenthalu, u něhož je uvedena také zkratka HS140 (HS = hill size, „velikost kopce“, což je výpočet vztažený k úhlům a sklonům na konkrétním sportovišti). Výjimečná událost je to zejména pro Štěpánku Ptáčkovou, která větší část sezony závodí v kategorii juniorek, a ještě před pár lety skákala maximálně na můstcích K15 a K30.

 

Mám ráda, když je rámus

Sedíme s oběma českými reprezentantkami ve vánočně vyzdobené restauraci Waldhotelu, kde jsou před zítřejším závodem ubytované, respektive sem docházejí na jídlo – přespávají ve skromnějších pokojích naproti hotelu. Jak se těší na ostré klání s aktuálně nejlepšími skokankami světa?

„Hlavní cíl mojí sezony je juniorské mistrovství světa. Světový pohár je spíš takové otrkávání a učení do budoucna,“ říká uvážlivě Štěpánka Ptáčková, které bude v březnu osmnáct let. „Určitě mám ale ráda, když je pod můstky hodně diváků a dělají rámus,“ směje se dívka, pro kterou byl dosavadním zážitkem číslo jedna světový šampionát v Seefeldu, kde se na ženy přišlo podívat víc fanoušků než na muže: „Oni totiž měli špatné počasí a na nás se ještě nahrnuli lidi z běžeckých závodů, které zrovna skončily hned vedle,“ vysvětluje Štěpánka, která si tam v šestnácti letech doskočila pro 29. místo. Karolína Indráčková si posteskne, že české skokanky nic takového nezažívají v domácích podmínkách: „Nemáme můstky, kde by se dal organizovat zimní svěťák (v Liberci by to šlo, ale pro organizaci takové události se nedaří najít finanční podporu – pozn. red.). Snad jenom do Frenštátu přijíždí větší konkurence, ale diváků přijdou sotva dvě stovky,“ připomíná aktuálně nejprestižnější událost pod českými můstky – letní Memoriál Jiřího Rašky.

Když už jsme u toho: kdy vlastně skokanky trénují a závodí raději – v létě na umělé hmotě, nebo v zimě na sněhu? „Já určitě v létě. V zimě bývá dopad ledovatý, a když sněží, tak to zase drhne. Umělá hmota je stabilnější,“ říká Karolína Indráčková. Divím se tomu, umělohmotné kartáče mi jako laikovi připadají tvrdší a drsnější. A mám pocit, že když už bych se měl na lyžích rozsekat, tak radši na sněhu. „To právě ne, kartáče jsou měkčí, těch vrstev je tam víc,“ říká Karolína. Štěpánka souhlasně pokyvuje, přesto raději skáče v zimě: „Přijde mi to celkově krásnější,“ zasní se nad vidinou zasněžené krajiny. Tady v Klingenthalu ale skokanky žádná podobná idyla nečeká. V rozbředlém sněhu stojí louže, divácké i závodnické zázemí Vogtland Areny je rozbahněné. O to kontrastněji působí dokonale upravené a zářivě bílé doskočiště. Ptám se ještě, zda jsou kombinézy stejné pro letní i zimní sezonu. „Jo, jo, i spodní trikot musí být stejný: krátké rukávy, krátké nohavice. Tak si asi představíte, jaké je nám v létě vedro a v zimě kosa,“ objasňuje Štěpánka Ptáčková.

Do večeře zbývá hodina, Češky mají ve vedlejší tělocvičně domluvený volejbal s finským a maďarským týmem. „Jen tak pro zábavu a uvolnění,“ objasňují. Kontrolují jim trenéři večerky? „Máme nějaká pravidla, ale dodržujeme je z vlastního přesvědčení, nikdo nás nemusí nutit,“ shodují se.

 

Ve stopách sourozenců

Obě české účastnice Světového poháru vyrůstaly v podhůří Jizerských hor: Karolína Indráčková v třítisícové Desné, Štěpánka Ptáčková je z Liberce, ale i ona v deseti letech přestoupila do Desné – tamní skokanský oddíl má padesátiletou tradici, disponuje čtyřmi můstky (K8, K24, K40 a K57), momentálně se může chlubit třemi desítkami aktivních závodníků a odchoval rovněž většinu dosavadních reprezentantek.

Karolínu přivedl ke skokům starší bratr: „Jezdily jsme s mamkou na jeho tréninky, líbilo se mi to a uplácávala jsem si tam první můstečky ze sněhu.“ V sedmi letech se odvážila na první opravdový můstek pro děti. A zatímco Kájin bratr ve čtrnácti skokanskou dráhu ukončil, jeho sestra se do závodění opřela naplno. Dnes ji následuje třináctiletá sestra Anežka – členka národního žákovského výběru.

Štěpánka Ptáčková se od tří let věnovala sportovní gymnastice. Když se v roce 2008 na Ještědu a ve Vesci otevíraly areály pro lyžařské mistrovství světa, byla se tam celá rodina podívat. „Naši znali jednoho z trenérů a sestra začala chodit do skokanského oddílu. A mě ta představa nadchla. Už proto, že mě lákaly spíš klučičí sporty než gymnastika,“ říká Štěpánka, která si první skok na lyžích vyzkoušela v šesti letech.

Karolínu a Štěpánku nelze označit za průkopnice českého ženského skoku. Už před nimi bodovaly ve Světovém poháru (častěji však v Kontinentálním poháru, což je soutěž nižší kategorie) Michaela Doležalová, Lucie Míková, Vlaďka Pustková, Barbora Blažková, Michaela Rajnochová, Zdena Pešatová. Všechny startovaly i na světovém šampionátu (konají se každý druhý rok), kde občas nakoukly do první třicítky.

Unikátním případem je Marta Křepelková. Se skoky začala v devatenácti jako studentka robotiky a kybernetiky ČVUT. „Chtěla si splnit sen. Dojížděla z Prahy autobusem na tréninky, kam to zrovna šlo. Nejdřív skákala s dětmi, nakonec to dotáhla do dospělé reprezentace,“ říká skokanský funkcionář Jan Baier. Skákat přestala vloni, nyní – v osmadvaceti letech – pracuje ve vývoji elektroniky do automobilů.

Momentálně skáče v Česku třicet dívek. Sport to není finančně náročný: lyže, boty, kombinézu a helmu lze nafasovat v klubu, cestování není v žákovských kategoriích náročné. „Navíc jde o relativně bezpečný sport,“ dodává Jan Baier. Jak to myslí, uvážíme-li některé hrozivé pády? „Nehrozí střet se soupeřem ani vyčerpání organismu. Navíc se mění letové křivky, už se neskáče tak vysoko nad terénem.“

Loňská letní sezona vyšla na jedničku studentce magisterského oboru Sport a zdraví na Purkyněho univerzitě v Ústí nad Labem Karolíně Indráčkové. Přitom chtěla se skákáním skončit.

„Výsledkově jsem se trápila. Tak jsem si řekla, že to zkusím poslední rok, do kterého dám maximum, a pak sbohem.“ Plán vyšel nad očekávání: Karolína vyskákala šesté místo při Grand Prix ve Frenštátu pod Radhoštěm, z letní části Kontinentálního poháru si odnesla celkový bronz.

 

Při závodě to nezlomíš

Předposlední víkend před vánočními svátky jsou obě české reprezentantky připraveny zabojovat o první body v novém ročníku Světového poháru čili umístit se v již zmíněné první třicítce startovního pole. Na sobotu však meteorologové předpovídají v německo-českém pohraničí silný vítr.

Karolína a Štěpánka mají každopádně jistou účast v hlavním závodě, což nebývá úplná samozřejmost. Kvalifikace, která počet závodnic zúží na čtyřicet, tentokrát odpadla – víc soutěžících v předtuše zrušení závodu kvůli počasí nepřijelo. Elita je tu však kompletní. V sobotu krátce po deváté hodině jsou už všechny týmy pod můstky. Vidíme mobilní buňku s českou vlaječkou, a protože chceme okouknout Kájinu a Štěpánčinu rozcvičku před zkušebními skoky, podupáváme na okraji závodnického „městečka“.

Jako první vychází z provizorních ubikací trenér Tomáš Vambera. Bývalý sdruženář (závodník v severské kombinaci – lyžařské disciplíně, která obnáší běh i skoky) vede ženskou reprezentaci necelý rok. „Řekl jsem holkám, že pokud to vezmu, tak za určitých podmínek. Vyžaduju větší profesionalitu, musí tomu věnovat víc času. A tyhle dvě na to přistoupily.“ Štěpánka s Karolínou si trenérův přístup pochvalují: „Vambo pořád něco vymýšlí, příprava je rozmanitější. Ale taky dostáváme větší dávky, jsme třeba mnohem víc pod činkou.“

Karolína se zavěšuje do pružiny a odráží kolmo vzhůru, načež chvíli levituje ve vzduchu. Štěpánka se v nájezdové pozici rozjíždí na prkýnku se čtyřmi kolečky, následuje odraz a trenér ji zvedá do skokanské polohy. „Energie jenom v noze, jinak zůstaň volná,“ nabádá Tomáš Vambera a po dalším pokusu zvyšuje hlas: „Moc to hrotíš, volně!“ Když se dívky odcházejí převléknout, utrousí: „Už vidí závod a strašně moc chce. Potřebuju, aby trochu vypnula. Obě holky jsou perfekcionalistky, ale speciálně Štěpku to hodně brzdí.“

Jak plachtění vzduchem obě dívky prožívají? „K delším skokům jsme se dostávaly postupně, takže nám to ani nepřijde,“ tlumí Karolína romantické i hororové představy, když se snažím dopídit hranice mezi hrůzou a rozkoší ze stometrového letu. Jak to vidí trenér? „Jakmile skokan ve vzduchu strne, promění se v kámen. Kdežto my potřebujeme, aby se vznášel jako peříčko,“ říká Tomáš Vambera a vrací se ke Štěpánčině urputnosti: „Chce se zdokonalit teď hned. Jenže od toho je trénink, nemůže si myslet, že to zlomí při závodě.“

České skokanky absolvují zhruba sedm set skoků ročně, z toho většinu na umělé hmotě. Jejich přemožitelky z tradičních lyžařských zemí, jako je Norsko, Rakousko, Německo, Japonsko, Francie, Itálie či Slovinsko, skáčou mnohem častěji. „Naše závodnice těžko můžou odskákat víc, když tady přes zimu není otevřený ani jeden devadesátimetrový můstek,“ říká Jan Baier z lyžařského svazu a dodává: „Harrachov se rozpadá, v Liberci se nedokážeme domluvit na financování. A jiný velký můstek nemáme.“

 

Novinka: smíšená družstva

Uhádnete, která lyžařská disciplína je globálně nejsledovanější? Ano, jsou to skoky na lyžích. Díky tomu, že se velké popularitě těší i v Japonsku, že absolutní špička pochází z více zemí, a že navíc může jít o velmi adrenalinový zážitek, zapíná si skokanské přenosy zhruba o třetinu víc lidí než závody v alpském lyžování nebo v biatlonu. Tohle všechno, a ještě mnohem víc má v malíčku Jan Štěrba, který provozuje webové stránky Skoky.net a je jediným českým zpravodajem přímo na místě. „Kouzlo skoků spočívá mimo jiné v rychle se měnících výsledcích. Jeden den vyhráváte, další den všechno pokazíte a nikdo neví proč. A naopak. Takže se v každém závodě mohou dít velká překvapení,“ říká šestadvacetiletý učitel matematiky z Hradce Králové, který věnuje takřka všechny volné víkendy referování o skokanských závodech.

Dnešní ženskou soutěž sleduje také se zájmem. „Absolutní špička je úzká, opakují se tam stejné souboje, což je divácky docela atraktivní,“ říká a pokračuje: „Ale až bude závodit čtyřicet holek schopných dobře skočit na velkém můstku, půjde ta disciplína ještě víc nahoru. Mužský skok vygeneruje v každém období minimálně pět hvězd. Ženskému skoku tohle zatím chybí,“ Poté Jan Štěrba naznačí další cestu, jak pozvednout ženské skoky k větší slávě: „Jakmile začnou bojovat o medaile Polky, vyšvihne se celá disciplína na úplně jinou úroveň.“ Letmý pohled do areálu v Klingenthalu mu dává za pravdu: polských fanoušků je tu stejně jako domácích Němců, kiosky s vlajkami, šálami, čepicemi, zvonečky a trumpetami nesou hrdý nápis Biale szaleństwo – Oficjalny sklep kibica.

Aby ženy mohly skákat stejně daleko jako muži, mají stanovený delší nájezd. Závody jsou díky tomu atraktivnější, ale je tu ještě další důvod: kratší skoky by hlavně na velkých můstcích byly nebezpečné – skokanky by dopadaly do nejprudší části bubnu. Debaty se vedou rovněž o bodování: styloví rozhodčí hodnotí ženské skoky v průměru nižší známkou než u mužů. „Je fakt, že té elegance je tam méně,“ domnívá se místopředseda skokanů Jan Baier. Co na to říkají samotné skokanky? „Zvykly jsme si. Uznávám, že naše skoky oproti mužům postrádají dravost a dynamiku, ale mění se to, ty nejlepší holky už mají krásně uhlazený styl,“ říká Štěpánka a Karolína doplňuje: „Dřív se dalo koukat na prvních patnáct závodnic, dneska jich je třicet, které skáčou daleko a pěkně.“

Velké rozdíly zůstávají v prize money, čili ve finančních odměnách. Při závodech Světového poháru získává prémie prvních třicet mužů, ale jen dvacet žen. A podobné je to s bonusy: muži berou 100 švýcarských franků (přes 2 300 korun) za jeden bod, ženy 38 franků. Vítěz se tedy může těšit z částky 10 tisíc franků (100 × 100), zatímco vítězka dostane 3 800 franků. Celkově se mezi muže rozdělí 300 tisíc franků, mezi ženy jenom šestina této sumy – 50 tisíc. Skokanky a jejich příznivci se nicméně mohou těšit z nových soutěží: vloni na světovém šampionátu poprvé závodila družstva žen, na příští zimní olympiádě (v roce 2022 v Pekingu) se odehraje premiéra ve smíšených družstvech (dva muži + dvě ženy). Televizní stanice Eurosport ovšem ženské skoky nevysílá, respektive s tím přestala po nedávné změně majitele.

 

Proč ženy končí dřív?

Při sobotních tréninkových skocích žen zasypávají Vogtland Arenu velké vločky mokrého sněhu. Jako třetí se spouští z věže Štěpánka Ptáčková a přistává na hranici 88,5 metru. Pátá se rozjíždí Karolína Indráčková, která skáče o půl metru méně. Kratší skoky předvádějí jen Virag Vorosová z Maďarska a jedna ze sedmi domácích závodnic Pauline Hesslerová. Na první třicítku by takové výkony nestačily.

Krátce před polednem se na nájezdu opět rozsvítí zelená, první kolo je odstartováno. Nejdříve skáčou papírově nejslabší účastnice. Na obřích obrazovkách naskakují nejen informace o dosažených metrech a bodech, ale také o síle větru. Třetí se opět chystá Štěpánka Ptáčková, semafor ji však nechce pustit. Česká závodnice střídavě sedí na nájezdové „lavici“ a zase mizí v kukani, kde čekají další skokanky, pak červená přece jen přeblikne na zelenou. A časomíra odpočítává deset vteřin, během nichž skokan čeká na pokyn trenéra, který – podle aktuálních poryvů větru – určuje nejvhodnější chvíli ke spuštění z věže. Tentokrát Tomáš Vambera téměř celý interval vyčerpá, ale ani sebelepší taktika v takovém psím počasí nepomáhá: Štěpánka se ve vzduchu nebezpečně zakymácí a dopadne k hranici necelých sedmdesáti metrů. Hned nato je závod přerušen. Rozhodnutí, zda se vůbec bude pokračovat, má padnout v 15:00.

Využíváme dvouhodinové pauzy, abychom s trenérem Tomášem Vamberou ještě jednou probrali, co jeho svěřenkyním brání podávat v závodech lepší výkony. „Na skoky člověk nesmí být ani moc blbej, ani moc chytrej. A Štěpánka nad vším někdy až moc přemýšlí a všechno si hodně bere. Na druhou stranu jí ještě nebylo osmnáct, má všechno před sebou.“ A Karolína? „Kája je introvert, to taky není úplně šťastné. Předloni skákala špatně, věnovala se spíš škole. Tím si pročistila hlavu, začala to brát víc jako zábavu a vloni zaskákala tak dobře, že je z ní naše jednička.“ Zajímavé je, že skokanky na lyžích se až do čtrnácti let připravují společně s chlapci, mají i stejné závody. „Bylo super být s klukama dohromady, víc jsem se hecla. Kdybychom byly v naší kategorii jen tři holky, nevím, jak by to dopadlo, možná bych toho nechala. Potřebuju mít kolem sebe silnější soupeře,“ řekla mi den předtím Štěpánka Ptáčková.

Existuje i další důvod, proč skokanky na lyžích končí kariéru dříve než muži: každý kilogram navíc znamená na středním můstku zkrácení skoku o víc než metr, na velkém skoro o dva metry. „Já si váhu hlídat nemusím, jím normálně,“ říká Karolína, která před Vánoci vážila 48 kilogramů. „Já musím před zimou shazovat,“ říká o pár centimetrů vyšší Štěpánka, která se snaží udržet na 52 kilogramech.

 

Orwell i mariáš

Do areálu v Klingenthalu se vkrádá šero, když hlasatel oznamuje, že předchozí skoky (včetně toho Štěpánčina) byly anulovány a závod bude pokračovat – již za umělého osvětlení – znovu prvním kolem, tedy od začátku. Současně se ruší druhé kolo, protože večer je na programu soutěž mužských družstev, kvůli které sem přijely tisícovky diváků, a na neděli je naplánováno vyvrcholení celého třídenního skokanského cirkusu – individuální závod mužů. Závod žen tedy bude pouze jednokolový.

Scénář je stejný: třetí se rozjíždí „Stepanka Ptakova“, pátá „Karolina Indrakova“. První z českých reprezentantek dopadá na hranici 96 metrů, druhá skáče o něco hůře – 87,5 metru. V konečném pořadí to znamená 35., respektive 38. místo. Pro pořádek: poslední, 39. místo obsadila čínská skokanka Li Xueyao. A stupně vítězů? Zlatou medaili si odvezla rakouská skokanka Chiara Hölzl, která doplachtila na hranici 141 metrů, stříbrnou Ema Klinec ze Slovinska, bronz domácí Katharina Althaus.

Dodávka českého týmu se plní lyžemi, pod tribunami mezitím probíhá slavnostní ceremoniál, ochozy burácejí. „Holky, nebojte, jednou se taky dočkáte,“ snaží se rozveselit trenér Tomáš Vambera poněkud zasmušilé dívky. Všimnu si, že Štěpánka v ruce drží knihu – román 1984, který před sedmdesáti lety napsal George Orwell. Tohle čte studentka třetího ročníku libereckého gymnázia i při čekání pod můstky, až se zlepší počasí? Zasměje se: „To by mi Vambo asi nedovolil, spíš hrajeme mariáš.“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama