Pěšky z Aše do Zlína za jeden měsíc a v žabkách

Report

Komplikované podmínky letošní turistické sezony přivedly dvojici – osmadvacetiletou ženu a čtyřiačtyřicetiletého muže – k nápadu projít pěšky Česko. Svoji pouť pojmenovali AZCamino aneb pěškyAŠdoZLÍNa, sedmisetkilometrová cesta jim trvala jeden měsíc a svého rozhodnutí ani na minutu nelitovali.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Před sedmi lety jsme s přítelkyní propadli kouzlu pěšího putování. Naše první kroky vedly po nejznámější trase Svatojakubské poutní cesty do Santiaga de Compostela. Poté jsme ke stejnému cíli doputovali ještě severní cestou. Prošli jsme také Izrael a obešli himálájskou osmitisícovku Annapurnu.

Třetí Camino de Santiago jsme měli v plánu na jaro letošního roku. Koronakrize nám ale udělala čáru přes rozpočet. Najednou tu bylo léto a my zůstávali doma. Rozhodli jsme se tedy, že si tentokrát naplánujeme pouť po vlastní zemi.

Zamýšleli jsme projít Česko ze západu na východ, přesněji od A do Z: vyrazit z Aše a dojít do Zlína. Spočítali jsme to na 700 kilometrů a z předchozích zkušeností vyvodili, že jeden měsíc by měl na takovou vzdálenost stačit. V polovině srpna jsme se tedy sbalili a odjeli do lesů na hranicích s Německem.

 

Pořádně si to užít

Nejsme žádní sportovní nadšenci. Nechodíme do posilovny, nejezdíme na kole ani nevyrážíme pravidelně na túry. S trochou nadsázky však lze říci, že jsme si vytvořili závislost na dálkových pěších poutích.

Stačí hodit na záda krosnu, nazout boty a vyrazit, řekli byste. Ovšem odšlapat pětadvacet kilometrů téměř třicetkrát za sebou už se na tělu podepíše. Ze začátku bolestivě, neboť protesty nerozchozeného těla se objeví téměř jistě. Postupně však začne přicházet odměna v podobě slušné kondice a také radosti z ubývajících kilogramů.

Úplně hlavní výhodou je svoboda, kterou putování přináší. Rčení „cesta je cíl“ zní možná jako klišé, nic mu to však neubírá na pravdivosti. Čím víc má poutník zkušeností, tím rychleji vpluje do proudu prožívání přítomného okamžiku. Není důvod přemýšlet o včerejšku ani odhadovat, co přinese zítřek. Jde o to, co se děje dnes, a pořádně si to užít.

A tak se jedno ráno v polovině srpna opět probouzíme ve stanu, tentokrát v téměř liduprázdném kempu kousek od Aše. Vyrážíme po skvěle značených stezkách k Františkovým Lázním. Potkáváme dva turisty, prohodíme pár slov a pokračujeme. V tu chvíli nás rozhodně nenapadlo, že další chodce uvidíme až za Příbramí. Zato o cyklisty není nouze.

Ještě jsme neušli ani deset kilometrů a moje nohy uvězněné v obyčejných teniskách už bolestně touží po svobodě. Propustil jsem je tedy do žabek. Kdyby mě v tu chvíli napadlo, kam až v nich dojdu…

 

Zastávka se záclonkami

Brzy zjišťujeme, že úsměv spolu s rychlým vysvětlením AZCamina – tak jsme naši pouť z Aše do Zlína pojmenovali – otevírá dveře i srdce. Ani jednou za celý měsíc jsme nenarazili na člověka, který by nám odmítl pomoc s doplněním vody, dobitím telefonů nebo radou ohledně nejlepšího místa k přenocování (bylo léto, takže jsme zamýšleli vždycky nocovat u vody a pokud možno o samotě). A mnohokrát nás lidé ještě sami počastovali něčím k jídlu a pití.

Po průchodu Mariánskými Lázněmi jsme opustili Karlovarský kraj a vešli do Plzeňského. Do té doby jsme vůbec netušili, jak krásné je to třeba okolo řeky Mže.

Přes Stříbro jsme dorazili k vodní nádrži Hracholusky, kde jsme výjimečně postavili stan v kempu – není na škodu si občas přeprat pár věcí a dát horkou sprchu.

Druhý týden se rozpršelo. Do Plzně jsme dorazili zmoklí jako slepice, stan jsme stavěli na vlhkém písku u Boleveckého rybníka. Přes Rokycany jsme pak zamířili k brdským lesům.

Původní plán skončit každý večer u vody začal dostávat trhliny, neboť jsme museli hledat vhodné místo před případným nočním deštěm. Rybáři nám naštěstí vždycky dobře poradili.

Zamířili jsme k obci Zaječov na západním okraji Brd. K místnímu rybníku byl vstup zakázán, ale naštěstí to nebylo daleko do augustiniánského kláštera Svaté Dobrotivé.

Za přísnějších epidemiologických opatření tady probíhal dětský křesťanský tábor. Postavili jsme si tedy stan na klášterní zahradě mezi ovcemi, kam nikdo jiný neměl přístup.

U Příbrami jsme strávili noc v prázdném kempu. Odtud jsme se vydali přes Orlík k Táboru. Jihočeský kraj nás nepřivítal jen deštěm, ale i divokou bouří, která trvala celou noc.

Třetí týden už se rozpoutaly dešťové orgie. Ubylo bezstarostného toulání, či nezřízené konzumace švestek, špendlíků a ostružin. Snažili jsme se především co nejrychleji přejít z bodu A do bodu B a najít suché místo k přenocování. V Táboře jsme začali praktikovat hru „Najdi na google maps zděnou autobusovou zastávku“. Zejména na Vysočině jich byl dostatek, a to dokonce se zavíracími dveřmi a prosklenými okny. Vrcholem luxusu byla jedna se záclonkami.

 

Škopky a štamprlata

Zase se ukázalo, jak přínosné je občas zavítat do vesnické hospody a nechat si poradit od místních. Díky tomu jsme se dostávali k informacím o tom, jaká autobusová zastávka byla nedávno čistě uklizena, nebo kde za vsí můžeme přespat v zastřešeném stohu.

Jak jsme se blížili k jižní Moravě, byli lidé stále pohostinnější. Takže například jadernou elektrárnu Dukovany jsme míjeli v pěkně podroušeném stavu. Před tím na nás totiž houknul z okna hospodský Bohouš. Sám prý chodí poutě na Velehrad a ví, co je pro poutníky dobré. Tož ať se necháme pozvat na nějaký ten škopek a pár štamprlat.

Se začátkem čtvrtého týdne (blížila se už polovina září), se vrátily sluneční paprsky. Zastihly nás na cestě do Moravského Krumlova ke kamarádům. Pokud ze sebe člověk smývá několikadenní špínu v kempu nebo penzionu, neřeší to. V koupelně u přátel však bojujete se smíšenými pocity. Na jednu stranu máte radost z nově získaného pocitu čistoty, na druhou se trochu stydíte za to, co z vás odtéká do odpadu. Lahev moravského vína naštěstí tyhle pocity snadno vymaže.

Přiblížili jsme se k vodní nádrži Nové Mlýny. Přestože jsme je postupně vyprazdňovali, přibývaly nám v krosnách flašky vína, kterými jsme byli cestou obdarováváni. Do Velkých Pavlovic jsme došli v podvečer pálenkově náročného dne. Vylezli jsme na krytou rozhlednu nad vinicemi a za zvuků elektronických rušičů špačků usnuli.

Přes Kyjov, Staré Město a podél Baťova kanálu jsme dvacátý devátý den putování stanuli u cedule Zlín. V tu chvíli jsem už bezpečně věděl, že v podstatě celou Českou republiku lze od západu k východu přejít nejen za jeden měsíc, ale navíc v žabkách.

 

Autor je fotograf a cestovatel. Další snímky si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama