Lenny: Život bez hudby ztrácí smysl

Lidé

Na žádné popové album se v Česku nečeká s takovým napětím jako na to nové od Lenny. Je celkem zřejmé, že pokud se některé z českých zpěvaček podaří zazářit ve světových hitparádách, bude to ona – připomeňme, že za debut jménem Hearts získala hned pětici cen Anděl a úspěch s ním zažila i v Itálii. Druhá deska vyjde v květnu, my jsme byli v Londýně svědky jejího natáčení a v pauzách vznikl následující rozhovor.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Londýn je pro Lenny druhým domovem, dlouho tu žila.

 

Jedno z nejlepších míst, kde se dá v Londýně natáčet muzika, je komplex Red Bull Studios, a my jsme se tu na pár dnů zabydleli.

Ve studiu je nás pět: skotský zvukový inženýr Tom a vedle něj dva čeští producenti – Ondřej Fiedler, který hraje s Lenny v kapele a taky s ní pět let chodil, a Marcel Procházka, jenž donedávna vedl olomouckou skupinu No Distance Paradise, ale dnes už žije tady v Londýně, kde pomáhá produkovat desky ostatním a sólově tvoří pod přezdívkou Marcell.

A právě Marcel Procházka můj rozhovor s Lenny odstartuje: „Představte si,“ vypráví totiž nadšeně, „že jsem před pár dny potkal v hospodě Rona Wooda, kytaristu ze Stounů...“

 

Věříš mu, Lenny?

Máca by si nevymýšlel.

 

I ty jsi takhle někoho potkala?

Jednou jsme v Brightonu natáčeli klip k písničce Bones, a když jsme tam stáli na přechodu, zahlédla jsem v projíždějícím range roveru Adele.

 

Určitě to byla ona?

Stoprocentně, na chvíli jsem oněměla... A teď jsem si vzpomněla, jak mi tady v Londýně kdysi jeden chlap řekl, že mám hlas jak Adele!

 

Kde, kdo? To mě zajímá.

Někdy před pěti lety, když jsem v Londýně studovala a už tu bydlel i Ondra, jsme dostali kšeft – já s pianem a Ondra s kytarou vystoupíme na VIP večírku za sto liber, které si pak rozdělíme.

 

Počkej, a nehráli jste před pěti lety na českých festivalech pro tisíce lidí?

Právě, to je na tom vtipný. Takže: přišli jsme na ten večírek do hotelového sálu, kde nikdo nebyl, jenom barman, chvíli jsme čekali, nic, takže pořadatel řekl, ať to bereme jako veřejnou zkoušku, což nám za sto liber nevadilo. Barman se pohupoval do rytmu, postupně patnáct lidí dorazilo, a ke konci i jeden třicátník, který si u baru začal pobrukovat, potom za mnou přišel a zjevně trošku nalitej říká: „Bylo to super, máš hlas jako Adele.“

 

Co ty na to?

Poděkovala jsem, ale po chvíli se Ondra ptá: „Víš, kdo to byl?!“ Přikývla jsem, že nějakej vožrala, ale Ondra, obrovský fanoušek Star Wars, mě nejspíš ani nevnímal. Toho dne měli fanoušci Star Wars v Londýně velké setkání a ten můj vožrala byl herec Jake Lloyd, který hrál jako kluk Anakina Skywalkera – shodou náhod bydlel v tom hotelu.

 

Ty jsi několik opravdu slavných umělců poznala jako jejich předskokanka...

... a některé už jako holka, protože jim předskakovala moje máma. Třeba Céline Dion.

 

Já znám od tvé mámy Lenky Filipové historku, jak měla roku 1988 vystupovat na soutěži Eurovize, jenže nakonec jí komunisti nedovolili vycestovat. Organizátoři narychlo pozvali začínající Céline Dion – a ta vyhrála.

To je velká story, ale když mi bylo čtrnáct, tak máma Céline Dion v Praze předskakovala a já tehdy mohla do šatny.

 

Jaká Céline byla?

Zpětně se mi vybavuje aura hvězdnosti, která ji obklopovala – byla to dáma v krásném kostýmu, s precizně udělaným make-upem, plná energie... Nejvyšší level profesionálního showbyznysu.

 

Až to působilo strojeně?

Její extrémní temperament hraničil s hereckým afektem, ale na druhou stranu věřím, že taková prostě je – persona. Dostala jsem autogram a pak ho měla vystavený nad postelí: With love, Céline.

 

Mluvme o hvězdách, před kterými sis zahrála sama. Kdo si tě nejvíc získal?

Za chvíli řeknu dvě jména, ale předesílám, že těch příjemných bylo víc. Dejme tomu Emeli Sandé – ona je fajn, ale zjevně ji už vyčerpávalo turné, takže naše setkání bylo spíš strohé: na společnou fotku došlo, ale když jsem pak něco vyprávěla, zjevně moc nevnímala, což chápu.

 

Já taky. A čekám na ta dvě jména.

Největším zážitkem bylo setkání s Mikem Shinodou z kapely Linkin Park, kterou jsem od dvanácti let milovala.

 

Mike vnímal?

Nejenom to, měla jsem pocit, že mě přijal do týmu... Mimo jiné mě požádal, abych si s ním zazpívala jeden duet, píseň Make It Up As I Go.

 

Řekl ti to dostatečně dlouho dopředu?

To právě vůbec. Vzpomínám, jak mi ve tři odpoledne pořadatelé volali, že mám okamžitě dorazit, protože si Shinoda chce večer zazpívat společně. Nebýt pitomá, mohla jsem to tušit; pár lidí mi dopředu psalo, jestli si s ním zazpívám, ale já to brala jako vtip a nezjistila jsem si, že na jiných zastávkách turné s různými zpěvačkami občas zpívá. Takže mě čekal nervák.

 

Text ses naučila?

V jednu chvíli jsem samozřejmě měla okno, ale fanoušci to znají slovo od slova, tak jsem – jak to v takových situacích bývá – namířila mikrofon na ně. Ti fanoušci byli celkově neuvěřitelní; od první chvíle jsem měla pocit, že mě brali jako součást Shinodovy široké rodiny. On v nich tu vstřícnost nejspíš nějak probouzí.

 

A povídali jste si pak?

Povídali, i když to není úplně běžné – sama znám ten pocit, jak je člověk po koncertě vyždímaný a jak je těžké s někým se ještě vybavovat. Nejlepší jsou takoví ti nadšenci, co přijdou a říkají: „Nepamatuješ si mě? Já stál pod pódiem před třemi lety v Novém Městě nad Metují...“

 

Shinoda navíc jede desítky koncertů v řadě, ze země do země.

Právě. A bavil se nejen se mnou, ale se všemi členy naší kapely, s celým mým týmem. Což je nejlepší ukazatel toho, že člověk není kokot. Představ si, že mi nadiktoval e-mailovou adresu a řekl, ať mu někdy pošlu svoji novou muziku.

 

Poslala jsi?

Jo, on je jedním z prvních lidí, kteří tuší, jak bude vypadat moje nová deska – některé ty písně si už poslechl. Nebo přinejmenším napsal, že se mu líbí.

 

Vidíš, třeba z toho bude nějaká spolupráce.

Nevím. Otravovat nechci. Ale kdybych řekla, že mě to neláká, kecala bych...

 

Dlužíš mi ještě to druhé jméno.

Skvělá je zpěvačka LP. Jak jsem ti říkala, že Céline Dion má auru hvězdnosti, tak po společné chvilce s LP máš pocit, že spolu kdykoli můžete zajít na kafe. Je zvláštně oduševnělá a zároveň přátelská. Nevím: možná to je dané její osobní historií.

 

Připomeneš mi ji?

Ten příběh dává zpěvákům mého typu naději, že se jednou můžu prosadit ve velkém měřítku: LP dlouho psala hlavně hity pro jiné interprety typu Rihanny, ale před čtyřmi lety se její píseň Lost On You zalíbila nějakému šéfovi rádií v Řecku. V létě ji nasadili do rotací, a turisté, kteří přijeli na dovolenou, se zajímali, jaká písnička to tam pořád hraje. Když se pak z Řecka vraceli, roznesli slávu LP do celého světa...

 

Nevadí, že se zatím moc nebavíme o tobě ani o Londýně?

Vůbec – vždyť si normálně povídáme.

 

Tak já se zeptám ještě na jednu celebritu. Ty jsi nedávno potkala Arnolda Schwarzeneggera, viď?

Vyrazili jsme na jeho přednášku do Berlína, vlastně jsem to koupila jako dárek příteli.

 

Myslíš Marpovi.

Jo, Otovi.

 

Kolik to stálo?

Vstupné jenom osmdesát eur. Společná fotka s Arnoldem pět set. Ale Ota byl dojatej, vždyť on na něm vyrůstal, má ho vytetovaného na zádech...

 

O čem Arnold mluví?

Vypráví svůj příběh, je to hrozně motivační – svalnatý kluk z rakouských hor se propracuje mezi hollywoodské hvězdy, a to v době, kdy tam jsou populární tintítka typu Woodyho Allena. Vzpomínal, jak šel kolem trafiky, kde viděl magazín s kulturistou na obálce, řekl si, že tam za rok bude vyfocený on, a byl. Pak si předsevzal, že se stane mistrem světa v kulturistice, a stal se jím... Nechápe lidi, kteří tvrdí, že nemají čas na sport: „This is absolute nonsense! Den má dvacet čtyři hodin, každý může jednu hodinu pohybu věnovat!“

 

Uvažuješ podobně jako on? Taky si kladeš vyšší a vyšší cíle?

Jo. Ale v muzice fakt nikdy nevíš, co bude za měsíc. Můžu si dělat plán na léta dopředu, ale, teď plácnu, zítra potkám geniálního producenta, který mě vystřelí na nejvyšší příčky Billboard chart. Jen na to člověk nesmí spoléhat a snít – vzpomínám, jak jsem na podzim 2013 přijela studovat do Anglie s představou, že zajdu do prvního vydavatelství, předvedu tam, co umím, a oni řeknou: Výborně, začněme spolupracovat!

 

Což se nestalo?

Funguje to spíš tak, že řeknou: „Slečno, za dveřmi je stovka Angličanek, které čekají na to, až je proslavíme – proč bychom se zajímali o nějakou Češku?“

 

Nedávno jsi vydala první singl z nové desky, Figure It Out, a v něm zpíváš, že musíš přijít na to, za čím se v životě ženeš. Tušíš to aspoň?

Zatím opravdu nevím, co je mojí metou; na jakém bodě bych si řekla, že už jsem dokázala něco velkého a klidně můžu zemřít. Dostala jsem třeba Anděly, a jsem ráda: máma doma jednoho měla, a když jsem byla malá, často jsem si u piana hrála na to, že je předávání Andělů a zazní moje jméno. Ale to přece žádný vrchol není.

 

Víš, co je obrovským úspěchem? Právě to, že jsi rychle a snadno vyšla ze stínu své mámy.

To mě těší. A nejlepší na tom je, že nás lidi nepodezírají ani z protekce, ani z toho, že jsme konkurentky.

 

No a tím bodem, ke kterému směřuješ, tím by mohl být...

... tak já to řeknu: jednou bych si chtěla zahrát na festivalu v Glastonbury, a potom taky vyhrát Grammy, to byl vždycky můj sen. Myslím sen pracovní. Ale vlastně i životní, protože muzika zaplňuje většinu mého života a já si nedokážu představit, že bych byla bez ní.

 

Vždyť nebudeš.

Pro mě je to velké téma. Snad ti nevadí, že trochu odbočím: Vy chlapi to podle mě máte jednodušší v tom, že si založíte rodinu, ale pracujete pořád stejně, protože o děti a domácnost se obvykle postará ženská. Což je v pořádku, chápu, ženské k tomu mají vlohy, ale zároveň se trošku bojím. Za tři roky mi bude třicet, čím dál častěji uslyším, že už bych mohla mít děti, a já je chci, ale zároveň mě to nesmí odříznout od hudby. Už dnes si troufám říct, že kdybych nebyla naplněná svou prací, muzikou, tak nebudu dobrou partnerkou, a možná ani ideální mámou. Nebyla bych šťastná.

 

A tu Grammy myslíš vážně?

Vlastně jo. Vždyť říkám, že v muzice je dobré mít byznysplán a že se v ní zároveň občas dějí věci mezi nebem a zemí.

Budu lyžařkou!

Kde všude si, Lenny, připadáš doma?

V Praze, potom tady, v Londýně, a v posledních dvou letech jsem díky Otovi objevila i Floridu; párkrát jsme tam spolu jeli. Třeba Newyorčané mi připadají ve stresu, ale Florida je vyklidněná, nikdo si na nic nestěžuje, takže tohle je třetí místo, kde bych dovedla žít.

 

Jak se stal tvým domovem Londýn?

Vzpomínám, jak jsem ho navštívila poprvé, to mi bylo devět. Přijeli jsme sem na dva týdny s mámou, která nás přihlásila do jazykové školy, ačkoli já to tak úplně nepotřebovala, anglicky jsem už uměla. To byl totiž nejdůležitější dar, který mi rodiče dali.

 

Angličtina?

Jo. Jazyk se nejlíp vstřebává v dětství, a oni mě šoupli do anglické školky, pak na základku a tak dále. Byla to velká investice do mého vzdělání, a vlastně i do mé budoucnosti – jakmile jsem jako malá holka začala anglicky mluvit, hned jsem tak zkoušela i zpívat, což ovlivnilo všechno to, co následovalo. Těžko říct, co bych dnes dělala bez daru řeči.

 

Na to si odpověz sama. Co bys mohla dělat, kdyby ti přestaly sloužit hlasivky?

Nevím: možná bych se věnovala sportu, protože k tomu mě táta odmalička vedl. Deset let jsem hrála tenis, ale hlavně nadšeně lyžovala. Vzpomínám, jak jsem ve třinácti obdivovala Šárku Strachovou a chtěla být jako ona – opravdu jsem si představovala, jak stojím na svahu, pípne startovní signál a já se řítím dolů.

 

Nebydlela jsi náhodou v Praze?

Jednu dobu jsme měli chatu ve Špindlu podobně jako třeba rodina Ledeckých – Ester je o dva roky mladší, její brácha Jonáš je můj vrstevník... Pak sice lyžařské plány převálcovala hudba, ale ráda sportuju dodneška.

 

Prý boxuješ.

Začátečnicky. Je to skvělý na fyzičku, a taky vím, že kdyby cokoli, umím dát ránu... Nedávno jsem k tomu přidala ještě běhání, které jsem dřív nenáviděla, a překvapilo mě, že zvládnu víc než jeden kilometr; dnes už dokonce deset.

 

Nechceš zkusit půlmaraton?

Díky, nechci. Já nepotřebuju být úspěšná ve spoustě činností, úplně mi postačí, když uspěju v jedné. Sportuju vlastně ze dvou důvodů: abych si vyčistila hlavu a abych měla fyzičku na tu muziku – když jsem ve formě, tak cítím mnohem větší sílu v hlase.

 

Dobře, v Londýně jsi byla poprvé jako devítiletá. Zalíbil se ti?

Z tehdejšího výletu si skoro nic nepamatuju, záře Londýna v mých myšlenkách rychle pohasla. Důležité možná je, že jsem kolem sedmnáctých narozenin mohla jet na dvouměsíční pobyt v kanadském Vancouveru. Rodičům jsem tehdy říkala, že bych ráda na brigádu do ciziny, na což se netvářili – ale řekli, ať se poohlédnu po nějakém kurzu, abych neztrácela kontakt s rodilými mluvčími.

 

A vybrala sis Vancouver?

I tam bych vlastně dokázala žít. Máš tam všechno, moře i vysoké hory – zpátky se mi moc nechtělo.

 

No a dál?

Pak jsem například doprovázela mámu na turné po Austrálii, a nějak mi došlo, že chci studovat muziku.

 

Dřív jsi to nevěděla?

Ne. Celou dobu jsem tu možnost měla před očima, a stejně hledala všude možně jinde – kromě snů o lyžování jsem mluvila i o tom, že mě baví mezinárodní vztahy... Možná proto, že jsem deset let chodila na klasickou lidušku, kde mě naučili řemeslo, hrát z not, ale že by mi to vlilo do žil spoustu chuti studovat muziku, to zase ne. V těch osmnácti jsem si ale řekla: Co když jsou ve světě školy, kde učí, jak mít z muziky radost, a které mi mohou dát ještě spoustu nového?

 

Zatím moc nerozumím tomu přechodu z Vancouveru do Londýna.

Aha, jasně: po zážitku z Vancouveru jsem se tam chtěla vrátit, ale v Kanadě nejlepší hudební školy nejsou, tak jsem uvažovala o Bostonu, jako variantu bé měla Sydney, a když jsem na internetu pátrala po kolejích, kde bych mohla bydlet, náhodou jsem překlikla na kolej londýnskou. Pak mi to došlo: Proč nepřemýšlím nad Anglií? Britská muzika se mi líbí, školy tam jsou dobré, celé dětství jsem chodila na britskou školu, mám jejich přízvuk, finančně to bylo únosné...

 

Takže naprosto logické řešení.

Přesně tak. Navíc mě ve stejné době, roku 2013, oslovilo v Česku vydavatelství, chtěli jsme začít pracovat, a usoudili, že i z toho důvodu bude Londýn nejlepší. Povedlo se: přijali mě na British and Irish Modern Music Institute.

 

Živila ses někdy něčím jiným než muzikou?

Ne. Něco jsem měla naspořeno z dob, kdy mě máma brávala na koncerty jako svou pianistku, a hlavně jsem před odjezdem do Londýna podepsala smlouvu s vydavatelstvím – to mi pokrylo náklady na malou desku a zařídilo první vystoupení po republice. Mí spolužáci si přivydělávali ve fastfoodech, ale já nemusela, protože jsem občas odjela koncertovat do Česka. Ty koncerty byly pořád větší, a tak se stalo, že jsem si celý poslední, třetí rok studia mohla zaplatit čistě ze svého; ubytování i školu. Občas jsem pak neměla na chleba, ale byla pyšná.

 

Vážně jsi hladověla?

To zase ne, jen mi zbývalo třeba padesát liber na týden. Ubytování jsem měla krásné, přes den výborné přednášky, ale když jsem si chtěla koupit večeři, musela jsem vysypat kasičku a zjistit, jestli v ní mám na sendvič s hranolky a pitím, což bylo to nejvýhodnější menu za tři libry.

 

Proč jsi nehrála na ulici?

Stokrát jsem chtěla, a vždycky to zas odložila. Ale samozřejmě jsem hrála po hospodách na akcích, kterým se říká Open Mic.

 

Tam může vystoupit každý, kdo dovede hrát a zpívat?

Jo, u nás je leckdy pořádala přímo škola. Někdy přišlo deset diváků, někdy třicet, občas si někdo koupil to moje malé album... Jednou jsem se takhle seznámila s člověkem, který se staral o kulturu v síti kaváren Caffe Nero, která má po Anglii stovky poboček – zeptal se, jestli moje písničky můžou dát na playlist, takže se pak stávalo, že jsem k nim zašla na kafe a tam hrála moje věc... Ale stejně to mí spolužáci nechápali – viděli fotky z koncertů, které hrajeme coby předkapela Kryštof ve vyprodaných halách, a divili se, co pak dělám na Open Mic.

 

Pokud vím, ty ses zatím v Londýně pořádně neprosadila.

Tady je to těžké, fakt by to byl malý zázrak...

 

... zato v Itálii ses před třemi lety chytla.

Tehdy jsme tam měli spoustu vystoupení i rozhovorů, a pokud vím, tak singl Hell.o hrají tamní rádia dodnes.

 

Není zvláštní, že se píseň chytne v Itálii, ale ve Španělsku o ní nikdo neví?

Coby interpret to moc neovlivníš, i když já se snažím. Když jsem loni vytáhla mámu na výlet do Říma, tak jsem pozvala na večeři úžasnou Italku, která tam s prosazením Hell.o pomohla – věřím, že v Itálii jsme poslední slovo neřekli. Ale fakt to záleží na snaze jiných lidí. Někdo nahrávku může doručit do Španělska a tím si úkol odškrtnout, protože to tam poslal a hotovo. Jenže ono nestačí zaklepat na dveře, někdy musíš dlouho zvonit. Nebo vlézt dovnitř oknem.

 

Naučily tě ty tři roky studia v Londýně hodně?

Strašně moc. Mívali jsme třeba diskusní panely s organizátory velkých festivalů typu Glastonbury, Reading nebo Leeds, kteří vyprávěli o tom, jak vypadá příprava, co očekávají od interpretů, a mě to fascinovalo.

 

Učili tě nějací známí muzikanti?

Dodnes je mi líto, že jsem kvůli vystoupení v Česku nestihla přednášku Roberta Trujilla, basáka z Metalliky. Ale přišel třeba člověk, který pracoval ve studiu s Guns N’Roses a vysvětloval nám počítačové programy na tvorbu písniček. Anebo chlap, který organizoval turné Ozzymu Osbournovi... Takovým lidem jsme naslouchali až nábožně.

 

Po těch třech letech ses ale vrátila do Prahy. Srovnáš mi ta dvě místa?

Londýn jsem si hned oblíbila – asi kvůli atmosféře z mých oblíbených filmů, třeba Harryho Pottera, na kterém jsem vyrůstala. Sice je to velkoměsto, ale tak nějak útulné: perfektně se v něm vyznám a vůbec mi nevadí, když tu jsem sama.

 

A Praha?

Ta je nádherná. Češi si podle mě často neuvědomují, jaké je štěstí, že žijeme v mírumilovné zemi, kde je minimum násilí, žádný terorismus, žádné zrůdnosti. Čili Praha mi připadá bezpečnější, navíc v Londýně bych asi dlouhodobě nechtěla vychovávat děti – je útulný, ale na založení rodiny rušný. Takže mi nakonec přišlo nejrozumnější žít v Praze a odtud vyjíždět do ostatních zemí.

 

Adele, Pink, Billie Eilish...

Musíš se nějak starat o ten svůj nádherný hlas?

Vím, co mi nedělá dobře – před vystoupením třeba nepiju perlivé nápoje, nejím oříšky a podobná jídla, která lezou do krku, a hlavně se snažím nevyčerpávat zbytečným mluvením. Až budu zítra nahrávat vokál, moc už si nepokecáme.

 

Máš pocit, že se zlepšuješ?

Doufám. Hlas cvičím většinou patnáct minut denně, což mi úplně stačí – v mobilu na to mám aplikaci. Zadáš svůj rozsah, což je v mém případě něco přes dvě oktávy, a pak už dostáváš úkoly.

 

Začali jsme zmínkou o Adele, a na závěr se k ní chci vrátit: V čem je základní rozdíl mezi vámi dvěma?

Ona je megahvězda, já nejsem.

 

Pokračuj.

Srovnávat se s Adele mi připadá nemístné, ale snad ji můžu srovnat s jinými zpěvačkami. Začnu třeba Beyoncé, jo? Ta je ve všem perfektní, neudělá chybu, její precizní vystoupení mě baví, ale z desky v autě už si to neposlechnu, a vůbec; nedokážu se s ní ztotožnit tak silně jako s Adele.

 

Tušíš proč?

Adele je neuvěřitelně lidská. V hlase má ohromnou emoci, stejně jako třeba Pink, a přitom jsou každá jiná – určitě bychom mohli rozebírat, nakolik se liší jejich rozsah nebo barva hlasu, ale to mi nepřipadá důležité. Důležitý je fakt, že když slyším zpívat Adele, tak mě to často dojme.

 

A když Pink?

Ta mě nabudí. Libuju si v jejím chrapláku, a když vidím Pink naživo, strašně mě to inspiruje: Ona visí hlavou dolů někde u střechy a pořád tak extrémně čistě zpívá?! Vždyť některé slavné zpěvačky jsou falešné, i když stojí na místě...

 

Ještě jedno jméno: Moje desetiletá dcera zbožňuje Billie Eilish.

Já ji mám taky ráda. Když zpívá, tak mi sice nevytrysknou slzy, ale je to čisté, příjemné, a hlavně – oceňuju, jak je ta holka kreativní a přemýšlivá. Odmalička žije muzikou, ve svých osmnácti o ní umí výborně mluvit. Přesně ví, proč a jak své skladby skládala, detailně zná proces nahrávání, a to je u podobných interpretů vzácné, protože spousta popových písniček, které známe z hitparád, vzniká tak, že se zavřou tři takzvaní songwriteři do pokoje a na zakázku napíšou hit. Billie ne, ta je u všeho osobně. Vadí ti, že ji tvoje dcera poslouchá?

 

Vůbec ne.

Spousta jiných rodičů se určitě zlobí, protože jim to připadá hudebně, textově i vizuálně temné až morbidní, ale na druhou stranu Billie například nenosí obrovské výstřihy a její malá fanynka nemá pocit, že jestli chce zaujmout, musí nosit co nejkratší sukni. Billie se kreativně obléká, točí originální videa, nepropaguje drogy, takže podle mě je to v pořádku. Sedmiletá Otova dcera ji má taky hrozně ráda.

 

Když zmiňuješ toho svého Otu alias Marpa – neplánujete spolu vyrazit na delší dobu někam do zahraničí?

Oba bychom tam rádi něco dokázali, to jo. Ota umí výborně anglicky, Američani občas mají pocit, že je rodilý mluvčí, a myslím, že i jeho muzika je přenosná; publikum v cizině by si našel. Jenže zároveň má skvělý vztah se svými dětmi, které tráví půlku času u nás, což by byla škoda měnit – takže to zatím na delší než měsíční výjezdy nevidím.

 

Zatím?

Vždyť jsem říkala, že bych si život někde na Floridě představit dovedla. Třeba si tam jednou – klidně až na stáří – základnu pořídíme...

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement