Po přeslici LII. Déjà vu

Názory

Všichni, kdo prošli minulým režimem jako osoby nepřátelské socialistickému zřízení, paragraf 19 zákona o Sboru národní bezpečnosti (rozuměj policii) moc dobře znali. Bylo to „Oprávnění požadovat vysvětlení“ čili předvolání k výslechu. Státní bezpečnost (rozuměj fízlové) ten paragraf používala k tlaku na lidi, kteří se komunistické diktatuře strachu nepoddali. V bodu sedm zákona o SNB z roku 1974 stálo: „Nevyhoví-li předvolaná osoba bez dostatečné omluvy nebo bez závažných důvodů výzvě podle odstavce 1, může být předvedena.“

Být předveden chtěl tehdy málokdo; moc Státní bezpečnosti byla nekonečná a pomsta za vzpurnost tvrdá a navždy. I samotný výslech znamenal pro vyslýchaného obrovský strach a velké nervy z toho, co na něho vyšetřovatelé Státní bezpečnosti vymyslí, aby ho chytili do pasti.

V bodu jedna paragrafu 19 stálo: Příslušníci Sboru národní bezpečnosti jsou oprávněni požadovat potřebné vysvětlení od každého, kdo může přispět k objasnění skutečností důležitých pro zjištění trestného činu, přečinu nebo přestupku a jejich pachatele, jakož i pro vypátrání hledaných nebo pohřešovaných osob a věcí; za tím účelem jsou oprávněni ho vyzvat, aby se ve stanovenou dobu dostavil k určenému útvaru Sboru národní bezpečnosti.

Na výsleších, které se v Praze konaly především v Bartolomějské nebo v „kachlíkárně“ na Letné, si vás dva, tři i čtyři příslušníci StB vychutnávali. Když byli čtyři, dva byli hodní a málem soucitní, dva zlí. Ti hodní domlouvali, slibovali, nabízeli výhody. Mně třeba možnost studovat na vysoké škole nebo hrát divadlo v jakémkoliv souboru, který si vyberu. Věděli, kam svůj handl se ctí směřovat. Pilně chodili ty školy i divadla před mým přijetím varovat. (Bylo mi dvacet a po ničem jiném než studiu herectví nebo hraní v divadle, třeba jen amatérském, jsem netoužila.)

V bodu 2 paragrafu 19 stálo: Každý je povinen výzvě podle předchozího odstavce vyhovět. Zlí vydírali. Pokud ani to nezabralo a výslech se bez výsledku protáhl do noci, vyšetřovatelé byli zuřiví, všichni. Ne, nikdy mě nikdo z nich neuhodil. Ale když vám před půlnocí řeknou, že pokud nezačnete spolupracovat, tak se může stát, že vás po opuštění budovy někdo přepadne, je to těžké. Jo, měla jsem strašný strach. A nejvíc, že nevydržím ve zkoušce nervů a odolnosti, která se nedala nikde natrénovat.

Kapitán Čermák, který mě měl na starosti (po roce 1989 jsem v Cibulkových seznamech zjistila, že se tak v civilu nejmenoval), se nikdy na „skutečnosti důležité pro zjištění trestného činu, přečinu nebo přestupku“ nezeptal. Ani to nešlo. Podpis Charty 77 nebyl trestný čin. Charta 77 požadovala dodržování helsinských dohod, k nimž se socialistické Československo zavázalo; nemohla být pokládána za něco trestného. Ale i tak se kapitán Čermák v osmdesátých letech usilovně snažil ztrpčovat mi život, aby mě donutil k vystěhování.

V bodu 4 paragrafu 19 stálo: Vysvětlení může odepřít ten, kdo by jím sobě nebo osobě blízké způsobil nebezpečí trestního stíhání.

„Odmítám vypovídat“ říkala jsem pořád dokola. A říkala jsem to, i když mě první jarní den roku 1979 sebrali na soukromé bytové přednášce. Odvezli mě, jedinou ženu mezi několika muži, disidenty, kteří už zkušenosti z předběžného zadržení měli, do Bartolomějské. Byla noc, když mě samu samotinkou strčili do cely. Strašně jsem se bála. Celých osmačtyřicet hodin jsem se tam strašně bála.

„Odmítám vypovídat, odmítám nechat se fotografovat, odmítám poskytnout otisky prstů!“ opakovala jsem, když mě chtěli dozorci z cely předběžného zadržení na tyto „trestanecké“ procedury odvést. Ne, nebyla jsem statečná. Byla jsem jen pro nespravedlnost, která se mi děla, strašně rozhořčená.

„Odmítám…!“ zopakovala jsem druhý den celá rudá kapitánu Čermákovi, když si pro mě do cely osobně přišel. I kdybych tisíckrát chtěla pryč z té deprimující zamřížované tmavé místnosti, jako že jsem chtěla, nemohla jsem udělat krok. Když totiž do cely vrazil, zrovna jsem…

Zrovna jsem na tureckém záchodě v rohu, kam bylo odevšad vidět, protože ani tento intimní prostor nebyl nijak oddělen, čurala. Když jsem slyšela, že se dveře odemykají, stihla jsem se akorát zvednout a honem skočit dopředu. Naštěstí jsem na sobě měla dlouhou sukni. Ale to ponížení…

Estébáci, vyšetřovatelé se snažili dostat nás na kolena, ale doby, kdy fyzicky ubližovali, kdy mlátili a týrali, byly v sedmdesátých a osmdesátých letech dávno pryč, i když výjimky potvrzovaly pravidlo. Mně nikdo vlásek nezkřivil. Mladou duši mi ale pochroumali hodně. Navždy ale ne! Kapitán Čermák a spol. mi už dávno za vzpomínku nestojí.

 

Je jaro 2020. Zvoní telefon. Na displeji je Neznámé. Vím, že je to policie. Však mi v nejdivočejších dobách dospívání našich adoptivních synů volala pořád.

Nerada hovor přijmu. Představí se vrchní komisařka Policie České republiky, kapitánka, magistra Hana Urbancová, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Hned mě začne přesvědčovat, že jako chartistka musím podat žádost o šetření ve věci perzekuce StB před rokem ’89. Musím si vzpomenout, kdo mě vyšetřoval, jak vypadal…

„Po jednatřiceti, spíš čtyřiceti letech?! Proč? Mě už to nezajímá. Měla jste se ozvat dřív. Disidenti, kteří chtěli spravedlnost, chodí desítky let po soudech a téměř ničeho se nedomohli. Promiňte, ale já na to nechci vzpomínat. Nic podávat nebudu.“ Vrchní komisařka se nenechala odbýt, pošle mi otázky, dopisem, když je pandemie.

Uběhlo osm měsíců, než mi od ní přišlo osm otázek. Hodila jsem je do koše. Za dva měsíce zvonilo Neznámé. Kapitánka magistra vrchní komisařka se ptala, kdy jí pošlu odpovědi. „Žádné nepošlu,“ řekla jsem a znovu vysvětlila proč. „V tom případě vás předvolám k výslechu!“ řekla zuřivě.

Už za týden mi přišla na 16. března 2021 v 9:00 hodin Výzva k podání vysvětlení. Předmětem podání vysvětlení je: Perzekuce ze strany StB. A připojené Poučení znělo: Pokud bez dostatečné omluvy nebo bez závažných důvodů uvedené výzvě nevyhovíte, můžete být podle paragrafu 61 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sbírky o Policii České republiky předvedena.

To nemá chybu. •

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama