Výkon V v okamžiku O

Kultura

Že prý býval třídní tlouštík a šprt, takový ten typ, co se k němu spolužáci znají jen při písemce. Že prý strašně toužil sportovat, jenže byl věčně nemocný, a tak vylehával doma a z okna sledoval, jak si kluci ze třídy přes jeho zahradu zkracují cestu na fotbal. Naštěstí však měl 1. vrozenou soutěživost, 2. hudební talent, 3. klavír v obýváku. A tak si někdejší tlouštík a šprt o něco později zahrál například s Berlínskou filharmonií. Ivo Kahánek.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Ad soutěživost: Rok 1992, Palkovice u Frýdku-Místku. Třináctiletý Ivo Kahánek má doma akvárium s několika exempláři rájovce dlouhoploutvého, labyrintní paprskoploutvé ryby pocházející ze sladkých vod jihovýchodní Asie. Efektně zbarvení samečci měří kolem šesti centimetrů (v jednom akváriu jich nesmí být mnoho, jinak spolu bojují), samičky jsou o něco menší. Rájovec dýchá atmosférický kyslík, takže se pravidelně připlouvá k hladině nadechnout.

„Krásný je proces tření, rájovci si na hladině staví pěnové hnízdo, samice vypustí jikry, samec mlíčí, načež hnízdo podplují, jikry vlastním tělem pozvednou a do hnízda je zabudují,“ vysvětluje Ivo Kahánek. Tehdy, v roce dvaadevadesát, mu chov rájovce vynesl druhé místo v celostátní soutěži mladých akvaristů. Porotu zaujala nejen šíře jeho vědomostí, ale i sofistikovaná práce o chovu tohoto asijského druhu, která se rozsahem blížila práci bakalářské. Kromě akvaristiky soutěžil malý Kahánek například v recitaci, matematice, dějepisu či klavíru. Svou dětskou soutěživost zpětně popisuje jako „šílenou“.

Ad talent: Profesionálně se sice v rodině Kahánkových hudbě nikdo nevěnoval, ale jak Ivova maminka, tak babička hrály dobře na klavír, a chtěly tudíž, aby si stejnou dovednost osvojil i Ivo. Takže ho – čtyřletého – odvedly do základní umělecké školy ve Frýdku-Místku k profesorce Květě Rázlové, která před lety učívala i Ivovu maminku. Ivo nastoupil do přípravky a celý první rok se zdálo, že žádný talent nemá. To však – naštěstí – není v takto útlém věku rozhodující, pedagog je hlavně rád, když dítě nezlobí. Ivo nezlobil, a tak s ním Květa Rázlová první rok přípravky „nějak přetrpěla“. V roce následujícím se pak věci daly do pohybu: malý Kahánek dělal obrovské pokroky a v šesti už vyhrál svou první okresní soutěž.

Ad přítomnost klavíru v domácnosti: Sama o sobě zas tolik neznamená, ale v kombinaci s dalšími faktory může přinést ohromující výsledky. V případě Ivo Kahánka sehrály kromě zmíněné soutěživosti a výjimečné muzikálnosti roli i důslednost babičky (bývalé latinářky) a častá dětská onemocnění. „Když přišlo období angín, dostal jsem angínu. Když přišlo období zánětu průdušek, dostal jsem zánět průdušek. A tak dál. Už v první třídě jsem měl přes pět set zameškaných hodin, trávil jsem spoustu času doma, mimo školní kolektiv. Navíc jsem byl tlustý a měl jsem samé jedničky! Vždycky říkám, že jedním z mých nejsilnějších hnacích motorů byl můj mindrák,“ směje se Ivo Kahánek.

„Klavír byl prostředkem, jak ostatním dokázat, že za něco stojím.“

 

Zdravá naivita

Rozhodnutí, zda se pokusit o dráhu profesionálního klavíristy (respektive muzikanta obecně), musí dítě udělat už na základní škole. „Jsou dva modelové případy. Buď vůbec netušíte, do čeho lezete, a proto do toho lezete. Anebo jste dítě z profesionální hudební rodiny, čili tuhle nevýhodu nevědomosti nemáte. Ale zas je tam potenciální hendikep slavného příbuzného, s nímž vás pak všichni srovnávají,“ říká Ivo Kahánek. „Já nic nevěděl, klavír byl pro mě bezvadnej a já si myslel, že když budu skvěle hrát, prosadím se.“

Nicméně už na konzervatoři si prý člověk uvědomí, že úměra mezi skvělým hraním a úspěšnou sólovou dráhou není vždycky přímá. Klavíristů je hodně, hraní málo. Kromě talentu a nezměrné píle je potřeba i štěstí. „A také schopnost podat ten nejlepší výkon přesně v okamžiku, kdy o to jde.“ Výkon V v okamžiku O. Suma sumárum, aby se člověk na dráhu profesionálního hudebníka vůbec vydal, musí podle Kahánka v úvodní fázi disponovat „zdravou naivitou“. Kterou Ivo měl, a tak po základní škole odešel na ostravskou konzervatoř (k profesorce Martě Toaderové).

Tehdy už si byl také vědom další „složky“ nezbytné pro hudební dráhu: touhy hrát. „Vždycky říkám, že touha je ta nejčistší věc od Boha, nedá se na ní pracovat, musíte ji mít. Touha znamená, že vás muzika něčím neodolatelně přitahuje. Což si uvědomíte třeba ve chvíli, kdy nemusíte cvičit, ale stejně cvičíte, protože vás to prostě baví.“

Už na konzervatoři také Ivo Kahánek koncertoval, což je taky nezbytné, protože pobyt na pódiu je „specifická záležitost, úplně jiný časoprostor. A člověk si to musí průběžně osahávat. Dneska už se tomu směju, ale tehdy pro mě byla jedna z největších motivací porazit Pražáky!“ Načež se Kahánek vydal přímo mezi ně: do Prahy, na Akademii múzických umění.

 

Národohospodářství

Nastoupil k profesoru Ivanu Klánskému, fenomenálnímu pianistovi a pedagogovi, a byl to přesně ten moment, kdy Ivo Kahánka na jeho dráze potkalo štěstí: ke Klánskému moc chtěl, ale profesor byl tehdy enormně vytížený, hodně koncertoval, učil v Luzernu a v Praze na AMU vedl jen čtyři studenty. A zrovna když Ivo Kahánek končil konzervatoř, jedno místo z těch čtyř se uvolnilo. Ivo udělal přijímačky, nastoupil.

Vzpomíná, že i když už měl tehdy za sebou patnáct let hraní a úspěch na velkých soutěžích – včetně tenkrát velice prestižní rozhlasové soutěže Concertino Praga, díky níž v roce 1994 odehrál svůj první koncert v Dvořákově síni Rudolfina –, profesor Klánský mu otevřel předtím netušené hudební obzory. „Já byl vždycky založením takový romantický, individuální klavírista, měl jsem rád Chopina, Janáčka, Rachmaninova. Klasiku typu Mozarta nebo Beethovena jsem hrál spíš proto, že se to chtělo na soutěžích. Ivan Klánský mě naučil ty věci milovat, pochopit, v čem je jejich krása. A taky mi strašně pomohl s pianistikou jako takovou, pod jeho vedením jsem kompletně změnil techniku hraní. A byť to ze začátku bolelo, povedlo se.“

Někdy v té době si také Ivo Kahánek dal dost neuvěřitelný závazek – ač už velmi úspěšný mladý klavírista a nesporně jeden z největších talentů své generace, zařekl se, že pokud se jako sólový hráč neprosadí do konce studia AMU, hudby úplně nechá (!) a vydá se jinou cestou. „Měl jsem vymyšleno, že bych zůstal půl roku doma, chodil bych na lekce středoškolské matematiky a pak zkusil přijímačky na ekonomku, obor národohospodářství.“

K čemuž ale, jak je teď už zjevné, nedošlo. V roce 2004, nedlouho před promocí na AMU, se totiž pětadvacetiletý Kahánek stal absolutním vítězem mezinárodní soutěže Pražské jaro. Což je triumf tak nezpochybnitelný, že nápad s národohospodářstvím musel nutně upadnout v zapomnění.

 

Londýn

Vítězství ve velké mezinárodní soutěži je jakousi vstupenkou do (nej)vyšších pater hudebního světa – ale opravdu jen vstupenkou. „Muzikant pak musí své umění ještě mnohokrát obhájit, zahrát skvěle na koncertech, mít dobré recenze a tak dál,“ vysvětluje Ivo Kahánek. Nicméně přiznává, že efekt podobného triumfu je cítit poměrně rychle, o člověku se ví, dostává víc nabídek na koncerty s lepšími orchestry.

Anebo také s úplně nejlepšími orchestry, jako se to Ivu Kahánkovi stalo v srpnu 2007:

Festival BBC Proms, Londýn, Royal Albert Hall, do níž se vejde sedm tisíc lidí. Špičkový BBC Symphony Orchestra pod vedením dirigenta Jiřího Bělohlávka. Ivo Kahánek usedá ke klavíru k nejdůležitějšímu koncertu své dosavadní kariéry. Hraje Inkantace Bohuslava Martinů, a když skončí, sedm tisíc lidí propuká v nadšený aplaus.

O tom, jak Britové své Proms prožívají, se Kahánek přesvědčí jen o pár týdnů později, když v Londýně nastupuje k doktorskému studiu na Guildhall School of Music and Drama. „Došlo tam tehdy k trochu komické situaci. Profesor, k němuž jsem byl přidělen, mě znal, a já jeho ne,“ říká.

Na britský pobyt vzpomíná jako na dobu intenzivního vymetání koncertů. „V Londýně je koncertní provoz, jako kdyby tady u nás permanentně probíhalo Pražské jaro. Takže já byl na koncertě čtyřikrát pětkrát týdně a bylo mi jasné, že tohle je etapa, kterou rozhodně nesmím propásnout a absolutně nesmím litovat peněz za lístky. Zpětně se mi potvrdilo, že to byla skvělá investice, protože na koncertech vidíte nejen to, jak ti lidé hrají, ale všimnete si i mnoha dalších věcí. Jak si stavějí dramaturgii, jak jsou oblečení, jak komunikují s publikem, jak si do programu píší životopisy a tak dál. To vás na konzervatoři nikdo nenaučí,“ vysvětluje Kahánek.

 

Ego si na pódium neber

Samozřejmě že měl trému. Kdyby mu před deseti lety na konzervatoři někdo řekl, že bude hrát na BBC Proms v Royal Albert Hall, stěží by uvěřil. Proms jsou trochu jako Liga mistrů, a když dojde na penaltu ve finále, je určitě aspoň trochu nervózní i Messi, o tom je Ivo Kahánek přesvědčen. „Hlava je jednoznačně věc, kterou se člověk, pokud se chce živit jako sólový muzikant, musí naučit zvládnout stejně perfektně jako techniku hry,“ říká.

Ivo míval s trémou problémy, vypráví, že hlavně v období po příchodu na AMU mu dokonce způsobovala paměťové výpadky. Tehdy se byl poradit s psychologem a jakž takž nervozitu zvládl, ale nejcennější radu, která problém s trémou vyřešila definitivně, mu dal až o několik let později otec jeho tehdejší přítelkyně. „Řekl mi: To je v pořádku, že jste ambiciózní. Buďte. Ale jen do chvíle, než vlezete na pódium. A pak zase od chvíle, kdy z něj slezete. Protože na pódiu samotném není pro ego místo, tam je důležitá jen hudba. Vy ji realizujete, ale sám o sobě nejste důležitý. To byla pro mě průlomová věta. Shodou okolností mi byla řečena krátce před Pražským jarem, a jsem přesvědčen, že díky tomu jsem to tehdy zvládl. Někde už jsem to říkal, ale na pódiu jsem jen průtokový ohřívač. A musí to tak být.“

 

Berlínská

Dalším výrazným milníkem v kariéře Ivo Kahánka patří koncerty s Berlínskou filharmonií, pravděpodobně nejlepším orchestrem v Evropě. Berlínská je těleso postavené na naprosté výjimečnosti každého hráče, na individuální virtuozitě. Z čehož vzniká i jisté napětí, ba řevnivost, a od nejednoho skvělého muzikanta uslyšíte, že berlínští filharmonici umějí být někdy i nepříjemní. „Je to tak. Záleží na tom, jak je hudebně přesvědčíte. Když se vám to povede, přijmou vás, když ne, rozcupují vás,“ říká Ivo Kahánek.

Sám se k Berlíňanům dostal v roce 2014. „Bylo výročí pádu Berlínské zdi a oni plánovali udělat turné po středoevropských destinacích, které by pak skončilo v Berlíně. Vždycky zahráli Beethovena s Ódou na radost a k tomu hráli národního autora s nějakým národním sólistou. Já jsem se o jejich zájmu dozvěděl přes Pražské jaro, které spolupořádalo pražský koncert. Prostě mi jednou zavolali. Nechtěl byste si zahrát s Berlínskou filharmonií? V takové chvíli se nerozmýšlíte.“

Orchestr tehdy řídil legendární britský dirigent Simon Rattle, mimochodem manžel české mezzosopranistky Magdaleny Kožené. „On tehdy někde na YouTube narazil na mou nahrávku z Proms s Jiřím Bělohlávkem a zaujala ho. Odehrál jsem s nimi dva koncerty, jeden v Berlíně a jeden v Praze,“ říká Kahánek. Sir Rattle o něm později prohlásil, že je „vynikající pianista“.

O rok později byl Ivo Kahánek kurátorem komorní řady na festivalu Dvořákova Praha, což je role mezi muzikanty dost oblíbená, neboť člověk dostane od velkého a prestižního festivalu takřka volnou ruku pro sestavení vlastního programu. Ivo Kahánek tehdy do Prahy pozval legendární americký smyčcový Emerson Quartet nebo německý Tetzlaff Quartet, z české scény například Lobkowicz Trio Lukáše Klánského, Jana Mráčka a Ivana Vokáče.

Letos Kahánek na Dvořákově Praze vystoupí znovu, 9. září zahraje v Dvořákově síni Rudolfina Dvořákův klavírní koncert, který se vyznačuje tím, že je... takřka nehratelný. „Mám Dvořáka rád. Nedávno to hrozně hezky formuloval dirigent Jakub Hrůša, když řekl, že Dvořák je neuvěřitelný v té totální hudební bezprostřednosti, kterou si vás okamžitě získá. Dvořák pocházel z vesnice, z rodiny řezníka, a v jeho hudbě zůstalo něco z té vesnické přímočarosti, opravdovosti,“ říká Ivo Kahánek.

Dvořákovo klavírní dílo je rozsáhlé a samozřejmě ne vše se hraje. Ale klavírní koncert, ten je pro pianisty „velkým příběhem“. „Je považován za jeden z nejtěžších koncertů. Nádherná hudba, ale manuálně velmi nepříjemně napsaná, která navíc nepůsobí tak bombasticky jako například Čajkovského koncert b moll. Takže vy se nadřete, je to šíleně těžké, ale posluchač tu obtížnost tolik neocení. Jen odborníci v publiku vědí, co vás to stálo sil,“ směje se Ivo Kahánek s tím, že Dvořákův koncert v dějinách kvůli své „nehratelnosti“ doznal už mnoha úprav. „Jenže dneska je doba originálů a historicky poučených interpretací, a tak jsem si řekl, že nemám jinou možnost než to zahrát přesně tak, jak to Dvořák napsal.“

Takže 9. září, Dvořákova síň Rudolfina. Dirigent Tomáš Netopil a Essenská filharmonie. U klavíru Ivo Kahánek, někdejší tlouštík a šprt, dnes hvězda evropské klavírní scény, která dokáže zahrát nehratelné.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama