Bublifuk a nezdolnost

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

„A druhý místo obsadila...,“ řekl v pražském klubu Mlejn jeden ze dvou moderátorů soutěže začínajících kapel a významně se odmlčel. S parťákama jsme svěsili hlavy, protože jsme věděli, že první místo nemáme: ze dvou zbylých finalistů máme přece název kapely v ženským rodu jen my.

Bolelo to. Dvacet litrů, který byly určeny pro vítěze, by se nám, peněžním lúzrům, hodily na zaplacení studia. Už jsme nutně potřebovali natočit slušnej demáč. A za druhý místo byly jen struny a ladička.

Přišel však nečekaný závěr. Moderátor se nadechl a řekl: „Bublifuck.“

Chvíli bylo ticho, ale moderátor se nespletl. Druhý místo „obsadila Bublifuck“ a první jsme byli my.

Psal se rok 1999 a my jsme se viděli, jak natáčíme naše písně v krásným studiu a jsme zavalený nabídkama vydavatelských firem.

Dopadlo to jinak.

 

Přijeli jsme do studia v Brandýse nad Labem. Dohráli jsme první věc a náš bubeník do doznívajícího činelu zařval: „Je to tam!“ A borec, kterej s náma točil, vletěl do nahrávací místnosti a začal řvát: „Děláte si prdel? Ještě jednou někdo z vás promluví předtím, než já mávnu rukou, že je to O. K., ještě jednou to někdo udělá, tak já osobně mu rozbiju držku, vy nýmandi!“

Dodnes si vybavuju jeho vykulený voči a naběhlý žíly. Nikdo z nás nic neřekl. Jen kytarista Mejla našpulil pusu, jako by právě v tu chvíli chtěl bublifukem vyfukovat obří kouzelné bubliny, který by pomalu odlétly a rozprskly se o žílu toho cholerika, a on by se proměnil v chápavého producenta, který z nás empaticky vytáhne maximum.

Týpek nás úplně rozložil. Výsledkem byla úplně nejhorší nahrávka v dějinách naší party. A Roman Holý, který v nějakém časopisu hodnotil demosnímky mladejch kapel, na naši adresu prohlásil: „Myslím, že desky by měly nahrávat kapely, které umějí hrát.“

Vzpomněl jsem si, jak jsem v pátý třídě četl knížku o pardubickým hokejistovi Vladimíru Martincovi, kde pravil: „Stokrát můžeš být poražený, stokrát se zvedneš a jdeš dál.“

Následující rok jsme odehráli sto dvacet koncertů a zlepšili jsme se. Na jednom z nich nás slyšel Petr Fia­la z Mňágy a řekl, že by s náma šel do studia. Náš sterilní demosnímek se po roce dostal do ruky bláznivýho Romana Štefla, skauta BMG, kterej vycítil určitý potenciál, přijel do našeho města a po koncertě nám nabídl smlouvu.

Nahrávali jsme znovu s Petrem Fialou a Petrem Slezákem, který bavilo, když bubeník v závěru písně rozkopal bubny a my všichni jsme se u toho vazbili.

„To tam musíme nechat,“ chechtali se za průhledným sklem.

Jeli jsme ze studia domů škodou favorit. Auto bylo nacpaný náma a aparátem a dokola jsme si pouštěli to, co jsme nahráli. Cejtili jsme, že to je dobrý.

A tak teď, v době anket, žebříčků a cen za minulej rok, přeju slávu vítězům – a nezdolnost poraženým.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement