Čím se živí černá díra?

Spisovatelka odjíždí do Lipska na knižní veletrh a vrtá jí hlavou, zda vypnula sporák – tak začíná povídka psaná pro květnový Reportér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Vzbudí mě slunko, co mi dopadá na tvář. Znamení toho, že už bude jaro. Ale ještě se mu moc nechce. Takže chodíme zakutaní ve spacácích a furt srkáme čaj, abychom se zevnitř vytopili. Budík má zvonit až za hodinu a půl a já už jsem vzhůru. Přitom vedle je zatím ticho. Většinou mě totiž vzbudí můj soused zpěvem Bohemian Rhapsody ve sprše. Je to poloslavný člověk, ale jenom já vím, co a jak ráno zpívá v koupelně. Mama, I wish I’d never been born at all. We are the champions. Nevyžádaná intimita díky světlíku. Den co den.

Zkouknu díl seriálu, dodělám prácičku, vstanu. Balím. Smažím vajíčka. Umývám nádobí. Čistím nevydrhnutelný prostor kolem sporáku. Dávám ke dveřím pytlík s bioodpadem, který chci vyhodit guerilla cestou na metro. V Praze pořád není kde kompostovat, přitom je to něco tak přirozeného. Udělejte s tím něco, ať už to nemusím takhle pokoutně odhazovat, píšu starostovi Prahy 7.

V metru si fotím kufr a na něm tašku, ve které mám svoji knihu o životě ve skříni: tu, co vyšla česky, a tu, co teď vyšla přeložená do němčiny, od každé několik výtisků. Přitom minulej rok jsem na lipském knižním veletrhu ještě mrzla a hladověla jako hosteska na českém stánku. Kafe, brožurky a tak. Vymezovala jsem se vůči lecčemu a leckomu. Teď se vymezuju taky, ale jinak. A moje hlava to pořád ještě těžko zvládá. Ego je křehké a taky nenasytné, úspěch muška jenom zlatá. Jak své hlavě vysvětlit všechno to, co se teď děje? Takže teď často musím jen tak ležet a nechat hlavu sešrotovat prožité.

 

Cestování. Pocit, že můj kabát není dost cool. (Existuje nějaký obchod s cool kabáty pro spisovatelky?) Pocit kousavé šály. Pocit, že jsem zbytečně navlečená a koupu se v potu. Pocit zimy. A pocit, že jsem nechala zapnutý sporák! Domlouvám si: Hele, s tímhle na mě nechoď, dyť jsem ho vypnula, drhla ho, vím to. No ale co když ne? Koukám na hodinky na mobilu. Proč vlastně nemám normální hodinky? Člověk musí pořád čumět na mobil. Vlak odjíždí za čtvrt hodiny. Nestihnu už sehrát svoji obvyklou etudu s návratem domů a pohledem na vypnutý sporák. Dumám, kolik by stálo jet taxíkem, ale ani to nestíhám. A to mám na dveřích bytu velký nápis BACHA NA SPORÁK. Diagnóza: obsedantně kompulzivní porucha. Nutkavé nápady, myšlenky, představy. To vše velmi originální, ale i otravné a únavné.

Sedám do vlaku. Přes uličku si sedá slavný český dramatik. Před asi deseti lety jsem s ním seděla v hospodě po premiéře Molièra. Nepamatuje si mě, nevadí, můžu ho aspoň nepokrytě pozorovat. Listuje v nějakých tlustých bichlích. Nejspíš Hegel. Někdo mi říkal, že je to trockista. To je teď cool. Hledá trockistické aspekty v Hegelovi a ecce, nachází. Pak zaostřím a vidím, že jde o dvoudílný polsko-český slovník. (Pak se dozvím, že překládá příhody Mickey Mousovy.)

Vlakem prochází chlápek, co cvaká cvakátkem a počítá nás. Musí nás zaevidovat. Vlak se ne a ne rozjet. Průvodčí oznámí, že máme 20 minut zpoždění. To bych přece mohla ještě rychle vyběhnout, jet domů a nastoupit v Holešovicích. Škoda že neumím lítat na koštěti. Dívka na koštěti letí zkontrolovat sporák.

Píšu kamarádovi Kubovi dlícímu za korporátním stolem v Londýně o své úzkostné atace. Chacha, uvědom si, husičko, že tvoje úzkost ze sporáku je ve skutečnosti úzkost zástupná, děsí tě něco jiného. Co? Všechno? Tréma? Smrt? Prázdno. Černá díra. Nenaplnitelná díra. Už Goethe to věděl: „Ach, ta trhlina! Ta hrozná trhlina, kterou cítím tady v své hrudi! Myslím si často: Kdybys ji jen jednou, jen jedinkrát mohl přivinout k svému srdci – ta hrozná trhlina by se vyplnila.“ Celá staletí ji popisovali muži. Mají ženy jinou díru? Jo, maj jednu vepředu a jednu vzadu. A protože svět si během staletí a skrze kánon zvykl na vnímání pouze mužských trablů, je šok, když ženská začne štěbetat o svých problémech. Nejenom se sporákem. Ale prosím tě, strach, že člověk nevypnul sporák či ohniště, je společný všem lidem světa. Ti, co žijí pospolu, mají tu výhodu, že se mohou telefonicky zeptat partnerů či spolubydlících, ale singlové svému sporáku těžko zatelefonují. Škoda že jsem bláznivýmu sousedovi Freddiemu nedala svý klíče!

Představuju si svůj byt, ticho, klid. On za nic nemůže. Jenom je, prostor jenom je. Stýská se mi po něm. Chci domů. A pak mi to docvakne, možná já taky jenom jsem. Jasně, jsem jenom hmota. Však když to tam vyhoří, co hroznýho se stane? Pokropí se to vodou, evakuuje se a hotovo. Vlak projíždí blízko mojí čtvrti, v dálce vidím divný opar, ale na dým to nevypadá. Klid. Nic se neděje.

„Tento vlak je opožděn kvůli zásahu policie,“ ozve se český i německý hlas, který namluvil všechna německá oznámení. Podíváme se s dramatikem na sebe a zasmějem se. Vtom mu začne zvonit telefon, který má ukrytý v útrobách krosny, takže mu pět minut trvá, než to zvonění umlčí. Dramatik své žínce dramaticky popisuje dosavadní cestovatelské prožitky. (Pak se dozvím, že policie se musela volat proto, že ve vlaku japonského turistu okradl český žebrák.)

Pípne mi zpráva, notifikace. Přitom mám všechny tak pečlivě vypnuté. Můj německý nakladatel hlásí bankrot, napsal o tom na webové stránky nakladatelství. Vzhledem k tomu, že v Německu zkrachoval jeden z největších distributorů. Přitom před Vánoci si ještě divoce od nakladatelů nabral hory knih, které i prodal. Nyní však hlásí, že utržené sumy nemůže vyplatit, protože je na mizině. Dluží jim přes 60 000 eur, což je prý 12 procent jejich ročního obratu. Zírám jak smyslů zbavená. Tak můj románek vyjde jako zázrakem v němčině a nakladatelství hned krachuje? To v České republice nikomu nevysvětlím, tam si všichni myslí, že v Německu lítaj pečená kuřata přímo do úst.

Vlak se rozjíždí, konečně zase jedeme, již se značným zpožděním. Dramatik vytahuje svačinu. Dychtivě se zakusuje. Má těchto bochánků připraveno ještě několik. Mám taky hlad, ale bochánek mám jeden, musím hlad protahovat. Nařídím si, že se najím až za hranicí. Dřív se to tak přece dělalo, protože tam opadl stres a napětí z pasové kontroly. Dnes už se nekontroluje, přesto hranice je hranice.

Otevřu mail. Můj krachující nakladatel jásá, že mám recenzi v Süddeutsche Zeitung, a stejně jako já se směje všem faktickým omylům v ní. To je prý jedno, máme recenzi v nejlepších novinách! Prej je to „silnej tabák“ (německý idiom). Mám chuť se zeptat, co vlastně ten krach a kdy uvidím honorář za mou Skříň, ale to by bylo nevhodné. Radujme se! Pozoruju chvíli Labe a věřím v nekonečný tok lásky i peněz.

Dramatik dojedl a usnul. Musí vše prožité a snědené zpracovat a strávit.

Matěj Stropnický na Facebooku lituje, že nemá Aspergerův syndrom stejně, jako ho prý měli Beethoven, Edison, Einstein, Ford, Jefferson, Jung, Kafka, Mozart, Mahler, Newton, Nietzsche, Austenová, Shaw, Tesla, Dickinsonová, Wittgenstein, van Gogh, Twain, Gates, Jobs, W. Allen a B. Dylan? (Btw – ví Dylan, že má aspergera, nebo to ví jen Stropnický?) Dost trapný. Můj bratranec má sice aspergera, ale i tak by rozpoznal, že Stropnický je trouba. Ostatně aspergera měl sám doktor Asperger.

Začal zvonit oznamovací gong. Je rozbitý, nejde ho vypnout. Ozve se: Omlouváme se všem pasažérům, ale znějící zvuk bohužel nelze odstranit. Pak jakési harašení u mikrofonu a: Sorry for the… jak se řekne… hluk… rámus? Sorry for the rámus. Vzbudí to i dramatika, zase se na sebe smějeme. Deset minut posloucháme tento gong. Pouze z hlášení tohoto vlaku by šla napsat rozhlasová hra zvuků, napadá mě.

Dramatik zase usnul. Tváří se ve spánku jako dalajlama. S dalajlamou jsem nikdy nespala, ale tak si to zhruba představuju. Představuju si, jak se tváří ve spánku různí lidé, třeba Andrej Babiš nebo Alexander Hemala. Dramatik se probudil. Jal se balit bichle do krosny. Zásobu baget a chuchvalec kabelů ukládá navrch batožiny. Má oblečení do buše, značka Bushman. Trhnu sebou, aha, taky musím v Drážďanech přestupovat. Vzhůru do veletržní buše!

Večer čtení mého nakladatelství, tradičně hojně navštěvovaná akce. Mám nervy v kýblu. Tohle už není žádný čteníčko na českým stánku, pro český krajany. Tohle je německý čtení s německýma spisovatelema pro německý lidi. Přede mnou vystupuje Bavorák Ben, kterej je hrozně roztomilej, a André, na křty jeho knih prý chodí až pět set lidí. A po mně hvězda německé poezie Nora, která performuje básně americké básnířky Dorothy Parker a do bubnů jí k tomu mlátí jakýsi sympatický, trochu namyšlený bubeník. V šatně, kde všichni čekáme na výstup, si už potřetí převléká košili. Nevím, co to má znamenat, asi nějaký rituál.

Můj rituál je mít nervy v kýblu. Přitom nejde o život, jde o to jen něco přečíst. A pak mě opravdu vykopnou na jeviště, jsem tam sama se svojí knížkou a moravskou němčinou a přede mnou sedí hrozně moc lidí, co je Ben a André rozfajrovali a chtěj se dál smát. Čtu pasáž z knihy, která je spíš hořkosladká. Takže žádný salvy. Během četby prožiju řetězec psychóziček, že jsem se málo učila německy a moje kniha je totální blábol. Pak vpluju zpátky do šatny, slavná Nora říká, Hut ab! Klobouk dolů. A já jí závidím, protože ona je chodící německý slovník, nikdy nebudu německy mluvit jako ona a nikdy nebudu taková stage queen. Pak mě napadne, že možná nemám bejt jako ona. Mám bejt já. Ale dovedu to?

Dobře jsem věděla, že nemám být sama na hotelu, spím u své překladatelky Martiny. Ta se právě vrátila ze čtení ostravského básníka Petra Hrušky, jehož básně přeložila. Nalívá mi alkohol a já padám na matraci pro hosty v obýváku. Strhávám ze sebe silonky a škrtící šatičky. Nejradši bych se zavřela do skříně. Ale prosím tě, určitě’s to přečetla naprosto v pohodě. Není nutný mít tři salvy smíchu do minuty jako Rudiš. Nejseš Rudiš. Lidi se nechtěj jen smát. Ukazuje mi na počítači reportáž o mně a Zuzce Fuksové s názvem Kafkovy dědičky v největší německé televizi a recenzi na šest nových českých knih včetně té mojí ve FAZ s názvem Mezi Hradcem Králové a Kocourem Mikešem. (Kam na ty titulky proboha chodí?) To jsou všechno super recenze, Skříň skvěle funguje, přestaň fňukat!

Pojďme spát, čas vypnout mozkovnu, říkám a kopnu do sebe zbytek alkoholu. A pouštím si to jediné, co mě uklidní: písničky Lenky Filipové a tarotová videa. Nevím, kdo ta kartářka je, ale má moc pěkný hlas, každý den nahraje aspoň tři videa o tom, že všechno má nějaký smysl a že je dobré oddat se flow života. Tichá krása. Představuju si, že netančím sama na rozkvetlé louce. We keep on fighting till the end. A usínám.

Druhý den máme čtení české literatury, které Martina zorganizovala na vlastní pěst. Pokud nepřijde aspoň 150 lidí, bude se doplácet za pronájem budovy. Přichází Jára Rudiš a vypadá jako zatím ne vyhořelá, ale doutnající továrna na čtení a rozhovory. Trošku smutní, že jeho kniha mimo jiné o bitvě u Hradce Králové nedostala německou knižní cenu, na kterou byl nominován. Říkám mu, prosím tě, uklidni se, jsme jen hmota. Aha, to mě ještě nenapadlo. U toho Hradce v roce 1866 jsme taky byli jen hmota? Taky. A co když ne? No dobře, hmota a špetka ducha.

A tentokrát se to mojí hmotě a duchu povede, čtu dobře, mám salvy. Nevím, jestli mě nabudilo to, že je v publiku můj ex a chci mu to natřít, nebo to, že nejsem sama na jevišti, ale je vedle mě Jára a Martin. Možná se prostě jen uvolním a čtu, co mám číst. Pasáž o londýnském bordelu pro ženy. Němci se smějou dokonce i všem těm politicky nekorektním poznámkám… Každopádně na českou literaturu toho večera přišlo čtyři sta lidí! Včetně šéfa lipskýho veletrhu.

Dorazím zpátky domů, do Prahy. Vpluju do bytu, mrknu do kuchyně: místo sporáku, na jehož problematičnost jsem dávno zapomněla, je jen obrovská černá díra, velká jak miliarda brexitů. Když zanikne hvězda, vznikne černá díra. Ale ještě se o ní nic neví. Časoprostor. Pohlcení. Má vůbec co jíst? Salvy, lajky a ega jsou v porovnání s touhle dírou po mým sporáku naprosté nic. Existuje bod v našem vědomí, kdy všechno padá do téhle černé díry. Každý ho má někde jinde a každého to požírá trochu jinak. A co zůstává? Nic, jen to, co jsme prožili: okamžiky, pocity, pouta.

 

Autorka (1983) je spisovatelka. Za svou knihu Ve skříni získala nominaci na nejlepší prózu v rámci cen Magnesia Litera za rok 2018. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na JAMU a germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Překládá z němčiny, je autorkou rozhlasových her. Prozaicky debutovala v roce 2007 příspěvkem v knize Čtyřikrát jinak, kterou napsala spolu se svými čtyřmi kamarádkami.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama