Přešlapujeme na tekutých píscích

Názory

„Informace jsou to, co pohání naši společnost vpřed a generuje neuvěřitelné bohatství. Ale kdo s čím zachází, tím také schází,“ vysvětluje spisovatelka Pavla Horáková a odpovídá tím na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? „Jsme drženi v neustálém střehu. Stojíme ve výponu už příliš dlouho, navíc nikoli na pevné zemi, ale na tekutém písku. Zároveň jako bychom už léta žili v nervním očekávání katarzního výbuchu nebo imploze,“ píše.

Audio
verze

Zkuste si udělat čárku za každý z následujících výroků, který platí i ve vašem životě. Za poslední půlrok můj oblíbený výrobek změnil složení, název, obal, gramáž nebo se přestal vyrábět. Prostředek hromadné dopravy, který využívám, změnil trasu nebo jízdní řád. Některá z mých mobilních aplikací vyměnila ikonu, má oblíbená sociální síť má nový design a funkcionality, zpravodajský server, který sleduji, změnil rozložení stránky. Některá z internetových služeb mě přinutila změnit heslo. Obchod, kam pravidelně chodím, přestěhoval regály, aby zákazníci náhodou nenakupovali popaměti, takže zboží musím hledat.

V mém životě nastaly všechny vyjmenované případy. Krom toho mi každou chvíli přijde mail, že se aktualizovaly právní smlouvy, všeobecné obchodní podmínky nebo ceník v bance či finanční službě, obchody mě nutí stahovat si jejich věrnostní aplikace a následně mě spamují nabídkou, telefonní operátoři se vnucují se změnami tarifů nebo zvýhodněnými balíčky. Banka zpřísnila systém přihlašování do internetového bankovnictví. Jiná banka odchází z českého trhu a k převodu účtu do jiné instituce kromě nového čísla účtu potřebuju další sadu PIN, aktivačních a autentizačních kódů a bankovních klíčů.

Toto jsou některé z desítek drobných nevyžádaných změn, kterými nás pravidelně častuje moderní život. K tomu si připočtěte všechny informace o aktuálním dění doma i ve světě, jež na náš život sice nemají bezprostřední vliv, přesto jim věnujeme pozornost. Jsme bombardováni informacemi o zdravé výživě, správné výchově a žádoucím pohybu, které se také každých několik let mění, někdy ve svůj vlastní protiklad. Pokolení, jež vyrostlo v jistotě, že pro člověka je nejcennější hojný příjem masa, se na stará kolena dozvídá, že jíst živočišné bílkoviny je zločinné nebo přinejmenším neetické a neudržitelné. Kromě toho už nelze jen tak bez významnějšího rizika postihu šikanovat etnické a sexuální menšiny, dotýkat se žen bez jejich souhlasu nebo vcelku beztrestně bít vlastní manželku a děti. Zejména starší generace, která už jednou musela celý svůj život přepólovat, vnímá úkorně, že se musí znovu učit, že něco je jinak, než jim bylo kdysi vštípeno.

Staré pravdy neplatí a nové se ani nestačí ujmout. Informace se dávno staly rychloobrátkovým zbožím a krátkou lhůtu trvanlivosti mají i fakta a hodnoty. Před sto lety byl člověk s maturitou vzdělancem na celý život. Dnes se obory vyvíjejí tak rychle, že nevíte, zda vaši profesi ještě během studia nenahradí software. Baumanovská tekutost se skloňuje ve všech možných kontextech už léta. Spotřebním artiklem se staly i vztahy, jsou to transakce uzavírané přes aplikace, s předem danou lhůtou expirace. Místo politických stran s letitou tradicí ve volbách vítězí jednorázové účelové projekty držící prst na tepu doby a na pěně dní surfují jen k horizontu voleb příštích. Nabízejí jednoduchá řešení ve světě, který se stal příliš komplexním a jejž už nezvládáme myšlenkově pojmout.

Informace jsou to, co pohání naši společnost vpřed a generuje neuvěřitelné bohatství. Ale kdo s čím zachází, tím také schází. Jako bychom na přemíru informací a jejich nekontrolovatelné šíření v řadě ohledů dopláceli. Jsme drženi v neustálém střehu, v angličtině se tomu říká „na špičkách“. Mám pocit, že stojíme ve výponu už příliš dlouho, navíc nikoli na pevné zemi, ale na tekutém písku, který se nám sesouvá pod nohama. Nepomáhá, že se to dávno ví a tento stav byl mnohokrát popsán. Obrátky světa se stále zrychlují a komplexita systému se zvyšuje. Kdykoli se zdálo, že už jsme na hranici udržitelnosti, kola se roztočila ještě rychleji. Zároveň jako bychom už léta žili v nervním očekávání katarzního výbuchu nebo imploze.

 

 

Pandemie…

Takhle vypadal svět ještě před pandemií. Chvíli se zdálo, že tím výbuchem, který by nás mohl zklidnit a resetovat zacyklený systém, je právě ona pandemie. Soukolí globalizace a – obrazně řečeno – společnosti, jež nikdy nespí a je čtyřiadvacet hodin vzhůru, se skutečně částečně zadřelo. Osiřelo nebe, ztichla náměstí, zmlkla obchodní, kulturní a sportovní centra. Ovšem v jiných ohledech naopak došlo k ještě větší akceleraci a zmatku. Média chrlila zprávy, sociální sítě bzučely. Kromě toho, že nám pandemie převrátila život vzhůru nohama, přinesla celý nový pytel změn a novot, které mají jepičí život, pojmů, které pochopíme, abychom je za týden zapomněli: covidový semafor, eRouška, systém PES, balíčky.

Nejakutnější to bylo loni v prvních týdnech pandemie. Rčení, že není nic staršího než včerejší zprávy, platilo sice odedávna, ale někdejší hyperbola dostala doslovný význam. Co napsaly noviny jeden den, druhý den popřely. Odevšad se valila zaručená svědectví. Všechno bylo ode zdi ke zdi. Každý měl kamaráda, který měl falešně negativní nebo falešně pozitivní test, šířily se zvěsti, že ibuprofen vás může zabít nebo je naopak jediným zaručeným lékem, ve střední Evropě máme lepší imunitu, než mají jiné národy, pomáhá nám socialistické očkování proti tuberkulóze, virus oslabuje, virus mutuje, po vyléčení nastupuje imunita, pozor, hrozí reinfekce. Kolik expertů bylo prohlášeno za spasitele a poté v řádu týdnů zatraceno za šarlatánství. Jeden den se seniorům vyhradil zvláštní čas v obchodech, druhý den se změnil a nakonec se opatření zrušilo úplně. I jiná celoplošná nařízení se měnila tak často, že lidé žertovali, že se každý večer losují.

Internetem kolující vtipný seznam vzájemně si protiřečících příkazů, který sestavil britský psycholog Richard Grannon, nám skýtal jistou útěchu, neboť svědčil o stejném chaosu i jinde ve světě.

Obsahoval rady jako: „Z žádného důvodu nesmíte opustit dům, avšak máte-li důvod, dům opustit můžete.“ Nebo „Obchody jsou zavřené s výjimkou obchodů, které jsou otevřené“. „Rukavice k ničemu nejsou, ale mohly by k něčemu být, takže je někdy noste, ale nemusíte.“ „Zůstaňte doma, ale je důležité chodit ven.“ „Virus děti nenapadá, s výjimkou těch, které napadl.“ Těch bodů bylo sedmadvacet, a přestože zněly absurdně a vzájemně se popíraly, odrážely skutečnost, ve které jsme žili a doposud do nějaké míry žijeme.

Příznačně, Česká republika má za necelý rok už pátého ministra zdravotnictví; zní to ještě více chaoticky, když upřesníme, že ten dnešní pátý ministr byl současně taky tím prvním a do křesla se vrátil po třech jiných ministrech.

Převládající duch pandemické doby je zmatek. Vzpomínám si, jak jsem vloni v dubnu poprvé v životě pocítila závrať, vyslovenou fyzickou nevolnost z přesycení informacemi a neschopnosti vyhodnotit jejich platnost. Komentátoři naši žitou realitu nazvali epistemickou krizí, krizí poznání. Jiní ji označili za vyvrcholení doby postfaktické. Ocitli jsme se v bodě, kdy se zdráháme věřit i vědcům, protože si vzájemně protiřečí a není k dispozici žádná stupnice jejich věrohodnosti. Navíc v médiích dostávají prostor všichni, protože dokonce i seriózní sdělovací prostředky stojí jednou nohou v bavení konzumenta, takzvaném infotainmentu. Respondenti s menšinovým nebo kontroverzním názorem zkrátka přilákají větší zájem, více kliknutí na článek zpravodajského webu.

 

Dopady…

Společnost se nedokáže shodnout na jedné verzi reality. Svět se stal nesrozumitelným. Dobro a zlo, pravda a klam už nemají pevná místa. Hodnotová vertikála se zbortila, fakta se pletou s názory a všechny názory mají stejnou cenu, protože každý názor má právo na existenci. Vedle expertů dostaly prostor v médiích i pouťové celebrity a vysloužilí politikové a antisystémové postoje.

Prožíváme krizi důvěry v informační a mravní autority. Mnohé odborné kapacity se samy diskreditovaly. Loňské rozhovory známých „mluvících hlav“ z různých oborů by šlo souborně vydat pod titulem „Jak jsem se mýlil o koronaviru“. Čest těm, kdo pochopili, že než být falešným prorokem je lepší se v tuto rozbouřenou dobu odmlčet. A jako by nestačily pouhé mýlky a špatný odhad, soupeří s nimi i záměrné dezinformace, fake news a hoaxy motivované zlou vůlí. Informační válka se volně prolíná s prostou informační nadprodukcí a bezelstnou omylností a s nimi se dál zvyšuje naše roztěkanost.

Už mnoho let žijeme v babylonu, v němž panuje samoúčelná složitost a zároveň nejistota a nahodilost. Informace už nemá cenu vstřebávat a ukládat, nýbrž jen zpracovat, protože mají pouze uživatelskou platnost. Nedělají z nás lepšího, celistvějšího člověka. Z velké části nezískáváme poznatky, z nichž lze syntetizovat vědění, které se může stát součástí kulturního dědictví. To, co se na nás valí, jsou často jen nespojité údaje, které nám pomohou v překážkové dráze každodennosti dospět z bodu A do bodu B, ale v bodě C už nemají platnost. Systém nás nutí přijímat zbytné informace a vykonávat zbytečné úkony. Tato zvnějšku indukovaná porucha pozornosti vyčerpává tvořivou kapacitu jednotlivců i společnosti. Vlastně je s podivem, že při míře naší rozptýlenosti a zaneprázdnění podružnostmi ještě existuje soustředěná práce vedoucí k výsledkům.

Kolik člověkohodin se informačním přetížením vyplýtvá planetárně, nelze spočítat. Ale kolik nás stál informační šum během pandemie, už je hmatatelnější. Vidíme jeho praktické dopady dnes a denně. Mechanismus přenosu nákazy byl v základních obrysech znám poměrně brzy, stejně jako skutečnost, že nejrizikovější je pobývat bez ochrany dýchacích cest v uzavřených prostorech, kde lidé mluví, křičí nebo zpívají. Byl znám i účinný způsob ochrany, tedy respirátor, hygiena rukou, případně záštita očí. Ale místo toho, aby tyto praktické informace zaznívaly jasně, zřetelně a opakovaně a staly se jednoznačným vodítkem pro jednotlivce i organizace, zapadly mezi kvantem jiných v informačním smogu. Zatímco policisté pronásledovali na čerstvém vzduchu chodce bez roušek, v průmyslových provozech nebo kancelářských interiérech se volně pohybovali lidé bez ochrany a rodiny se ve velkém scházely, jako by nákaza byla cosi osudového, a nikoli do velké míry věc individuální obezřetnosti.

Mnohé ztracené životy a podlomená zdraví jdou na vrub právě nezvládnuté práci s informacemi. Svou roli sehrála i vláda, leckdy připomínající generátor náhodných rozhodnutí, a nahodilé výroky jejích obměňujících se členů. Výsledkem je trestuhodná bilance obětí, jejichž smrti nazabránilo ani úsilí a vypětí chronicky přetíženého a podfinancovaného zdravotnictví. Hospodářské škody a důsledky psychické, fyzické a emocionální devastace obyvatelstva budeme teprve sčítat.

Jsme zahlceni zbytnými informacemi, jsme nuceni adaptovat se na změny, jejichž účelem je začasté změna sama. Jen v úžasu hledíme, jak jich stále přibývá, podobně jako nehorázností ve správě naší země. Přivykli jsme a neprotestujeme, přestože nám to kazí život. Jen vyznat se a obstát v prosté každodennosti totiž stojí tolik sil, že nezbývá energie ani čas na to, zamyslet se nad širšími souvislostmi. Opravujeme funkční věci a jsme příliš zaneprázdněni, abychom se pokusili změnit to, co změnu skutečně vyžaduje – systém vzdělávání, zdravotnictví, celosvětově pak zaneřáděná příroda, podvýživa, chudoba či preventabilní nemoci.

Alibistické změny stejně jako byrokracie slouží hlavně těm, kdo je vymýšlejí. Vytvářejí uzavřený systém, který spotřebovává obrovské množství energie jen na to, aby sám sebe udržel. Jako by neustálá změna nepodstatných věcí měla bránit entropii a odpoutávat naši pozornost od děsivé skutečnosti, že virtuální svět je křehký a pomyslný. Stačí vypnout proud a společnost přestane fungovat. Bez elektřiny po nás nezbyde nic: úspory v bankách, korespondence, rodinné fotografie, leckdy veškerá práce nebo celoživotní dílo.

Je to utopická představa, ale bylo by zapotřebí zklidnění a jakési společenské fermentace, metaforické přeměny složitějších nestabilních látek na jednodušší, ovšem trvanlivější a celkově víc žádoucí. Už jsem zmínila, že načas to vypadalo, že k potřebnému zastavení, zamyšlení a fermentaci dojde s úderem pandemie. Zatím se tak nestalo, ale na druhé straně ještě zdaleka nejsme u konce. Možná až se rozčeřený písek usadí, vyjeví se nějaká nová struktura, která se právě teď bez našeho vědomého přičinění tvoří…

Ale spíše se nepoučíme a frenetické hry na změny budou pokračovat dál, dokud nás někdo definitivně nevytáhne ze zásuvky.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama