Být jenom Luckou z Brna

Lidé

Nebyla největší tenisovou hvězdou, i když toho zvládla dost: ve dvouhře hrála finále grandslamu, ve čtyřhře získala grandslamů pět, čtyřikrát byla členkou vítězného fedcupového týmu. A hlavně! Hlavně jí patří neoficiální titul možná nejoblíbenější a nejhodnější tenistky na světovém okruhu. Lucii Šafářové je teprve jedenatřicet let, ale na lednovém turnaji v Austrálii chtěla ukončit kariéru. I o tom vyprávěla nad vánočním cukrovím, ale v lednu se ozvala, že nikam neletí. Rozhovor necháváme v původní verzi, v závěru ho pouze aktualizujeme.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Kde ráda sedáváte v letadle?

Jednoznačně u okýnka. Koukám na mraky a přemýšlím si.

 

Sníte o tom, že navštívíte neznámé země deset kilometrů pod sebou?

Vlastně jo, i když mám cestování posledních patnáct let nad hlavu. To naše tenisové cestování je jiné, já bych si přála jet s batůžkem například na Nový Zéland, prochodit si Jižní ostrov. Nebo jsem ráda, že se mi na podzim podařilo s kamarádkou (a dlouholetou deblovou spoluhráčkou) Bethanií Mattek-Sandsovou vyrazit na výlet – po US Open jsem jí napsala, co děláš, nezajedem někam? A ona: „Tak jo, kam?“ Já si vždycky přála vidět Yellowstone, a Bethanie na to: „Vidíš, tam jsem taky nikdy nebyla...“

 

Jak vypadá cestování tenisové?

My žijeme v bublině, jezdíme si pohodlně po hezkých hotelech.

 

Vyrazila jste si někdy dobrovolně mimo bublinu?

Turnaje jdou jeden za druhým, není moc času, ale vždycky jsem se snažila aspoň něco z těch zemí poznat. Dejme tomu Peking – ráda zajdu na trh, kde na vás všichni křičí, protože chtějí smlouvat o cenách za ty své napodobeniny slavných značek...

 

Smlouváte?

Ne. Já se vlastně ani ze srandy neumím dvacet minut handrkovat o tričko za dolar. Ale Peking je zajímavej, třeba Zakázané město je přímo krásné. Na druhou stranu mě nikdy nepřestala zarážet tamní hygiena; jak Číňani všude plivou, na podlahu v supermarketu nebo v rychlovlaku, kam někteří z nich nastoupí i se slepicemi... Lidí se v těch­hle zemích nebojím, ale jedné věci jo – nemocí. Třeba v tom Pekingu mi vadilo znečištěné ovzduší. Na centrkurt jdete hrát v pravé poledne a pořadatelé musejí zapnout světla; třikrát jsem tam skončila v nemocnici, protože jsem na smog citlivá. A bohužel asi i na jídlo: ráda bych všechno vyzkoušela, klidně smažené škorpiony, ale v posledních letech jsem si do Číny vozila slivovici od dědečka jako nutnou dezinfekci.

 

Berete si na turnaje talismany?

Pár přívěsků mi visí na báglu – od jedné fanynky jsem například dostala plyšovou husu s dlouhým krkem, ke které byl i návod: když budeš nervózní, zakruť jí krkem, a tak dále.

 

Věříte v sílu talismanů?

Té huse krkem občas zakroutím, ale jinak v posledních letech ne. Jako mladší jsem měla pocit, že potřebuju nosit vyhrávací tričko, sedět na vítězné lavičce a podobně, ale uvědomila jsem si, že mi ta pověrčivost z dlouhodobého hlediska výkony spíš sráží, a omezila se na svoji klasickou předzápasovou rutinu.

 

Která vypadá jak?

Jsou tenisti, kteří se snaží vyburcovat například hlasitou muzikou, ale já potřebuju klid, srovnat si myšlenky, zkoncentrovat se, nechat hlavou projít taktiku na zápas.

 

Představujete si výměny, které vás na kurtu za chvíli čekají?

Jasně, vizualizace je důležitá. Ale pro mě je nejlepší ocitnout se těsně před zápasem v zóně, kde nepřemýšlím nad ničím; nacházím se jenom v přítomném momentu, hraju svoji hru, tenis, což umím ze všeho nejlépe, a ono to najednou jde samo.

 

Opravdu tomu říkáte zóna?

Jo. Jsou to chvíle, kdy snad ani neumím zkazit výměnu, míček je obrovskej, všechno jde intuitivně. Do takového stavu se umím dostat občas, ale bohužel jsem za celou kariéru nezjistila, jak se do něj dostat pokaždé.

 

Dá se aspoň odhadnout, kdy by to mohlo přijít?

Když si vezmu pařížský Roland Garros, kde jsem se roku 2015 dostala do finále, tak tam jsem se zpočátku trápila, ještě před úvodním zápasem jsem svému trenérovi Robovi říkala, jak je všechno špatně, ale nějak jsem přežila první kolo. To jsem, mimochodem, hrála proti Anastasii Pavljučenkové, což je kamarádka, takže nepříjemný, emotivní zážitek, ale postoupila jsem, ve druhém kole hrála o něco líp, a najednou jsem se dostala do zóny; od dalšího zápasu šlo všechno jakoby samo. Jenomže když jsem do Paříže přijela o rok později a řekla si, že navážu, stačí si vzpomenout na minulý rok, tak nic – vítězný pocit se automaticky nedostavil.

 

Proč jste roku 2015 nevyhrála finále?

Moje tehdejší soupeřka, Serena Williamsová, je šampionka, a to i mentálně. Vzpomínám si, jak jsem vedla dva nula ve třetím setu, a v tu chvíli jsem se asi nechala unést, myšlenky se mi zatoulaly k představě, jak blízko mám k vítězství v grandslamu. Trochu jsem ztratila koncentraci, v tu chvíli se Serena zvedla a já najednou neměla šanci.

 

Neházej raketou a nebreč

Jedna vaše věta mě zaujala – nakolik je psychicky těžké hrát proti kamarádce?

Příjemné to není. Když hraju proti holce, která mi není blízká lidsky, a zrovna mi to nejde, tak se vyburcuju, hodím si pěstičku, probudím v sobě lehkou agresivitu. Ale s kamarádkou to nejde, směrem k ní neumím vymrštit pěst, nezařvu si „pojď!“ ani „vidělas ten winner po lajně?, teď tě přejedu!“ – v takových zápasech agresivitu nenacházím.

 

Když vyhrajete, bývá vám soupeřky líto?

Pro nás jsou nejdůležitější čtyři turnaje v roce, grandslamy, a noční můrou každého tenisty je prohrát tam první kolo. Nemáte pohodu, jste nerozehraní, kamarádka v prvním kole situaci ještě komplikuje, protože vím, že když ji porazím, bude to pro ni hrůza, takže třeba to zmíněné vítězství nad Anastasií Pavljučenkovou sladké nebylo – v šatně po zápase trochu brečela. Naštěstí přijala moje pozvání do kina a na večeři, kde už byla v pohodě... No a tohle je asi důvod, proč se některé top hráčky s ostatními nebaví. Nechtějí si vytvářet přátelské vztahy, aby se nedostávaly do podobných situací.

 

Vy jste přece taky byla dlouhá léta top hráčkou.

Ale ne tou, která má kolem sebe tým pěti lidí a jinak se s nikým nebaví, což známe třeba od Marie Šarapovové.

 

Byly protihráčky, s nimiž jste si vůbec nerozuměla?

Některé mi sympatické nebyly, ale když jsem se k nim dostala blíž, často jsem pozměnila názor. Například právě Maria: jednou jsme hrály v Praze exhibici, zašly jsme spolu za pacienty na dětskou kliniku – a tehdy jsem pochopila, že je ta její odtažitost jenom štítem pro potřeby tenisu. Od té doby to respektuju, i když sama takový štít nechci. Marii vyhovuje samota, ale v soukromí dokáže být milá. Na druhou stranu mě zklamala její dopingová aféra – měla jsem ji za naprostou profesionálku a šokovalo mě, že užívala deset let látku, která jí výrazně pomáhala... A ještě zmíním Serenu – ta ve vztahu k protihráčkám skvěle ovládá psychologické hry. Třeba v Miami jsem s ní jednou hrála první kolo, přišly jsme k síti na los mincí, já vyhrála a zvolila si příjem soupeřčina podání v prvním gamu...

 

To děláte často?

Mám to tak raději. Vadilo by mi, kdybych hned na úvod ztratila servis, a naopak – často se stává, že nerozehranou soupeřku brejknu, ale to je jedno, tohle byla Serena. Zadívala se mi u sítě do očí: Really? That’s great! Jakože: Ty mi dáváš servis? To je super! A tohle je přesně Serena: vytváří v soupeřkách pocit, že je přejede, buduje si respekt... Mimochodem, v tom prvním gamu jsem vedla 40:15, ale ona si podání nakonec pohlídala.

 

Vy jste se nikdy neuchylovala k psychologickým hrám?

Mně to nepřipadá férový.

 

Zachovala jste se za patnáct let v profesionálním tenise někdy neférově?

Asi ne. Dokonce jsem se ani moc nevztekala, nikdy jsem na kurtu například nezničila raketu. Tatínek na mě byl přísnej, a když jsem jako sedmiletá holka raketou hodila a zlomila ji, vzal si mě stranou a říká: „Tak tohle už nikdy nechci vidět.“

 

Táta vás tehdy trénoval?

Trénoval. Od svých osmi do deseti jsem s ním navíc byla v Rakousku, kde se jako trenér živil, a to už jsem věděla dvě věci: nesmím házet raketou a nesmím brečet. Táta zvolil vojenský přístup, ale aspoň ve mně nastavil disciplínu – později jsem opravdu neměla potřebu emotivně se vztekat při zápasech. Jsem ráda, protože moje tenisová síla byla v tom, že držím koncentraci a nenechám se rozhodit.

 

Zeptám se ještě jednou – hrála jste vždycky férově?

To jsem chtěla dodat: naši mě vedli i k tomu, abych nešidila. Třeba na ju­niorských turnajích byl často jenom jeden rozhodčí, který chodil mezi kurty, a já vzpomínám, jak jsem jednou hrála s Čakvetadzeovou; moje míče chodily dvacet centimetrů do kurtu, ale ona mi je hlásila jako auty a já už nevěděla, co s ní mám dělat, jestli se nechovat stejně... Ale nějak jsem zatnula zuby, protože jsem si vzpomněla na naše: Ty hraj vždycky fér.

 

Vyčetla jste tátovi někdy, že vám dělal z dětství vojnu?

Ony to opravdu byly trošku galeje, ale táta mě zároveň dokázal vést motivační, zábavnou formou – občas jsme například hrávali o odměny. Přála jsem si velkou Barbie loď a on řekl: „Jestli mě porazíš...“ Pak jsem chtěla živého křečka, králíka, no a máma z nás nemohla, protože jsme to domů opravdu vozili. Nakonec jsem měla křečků deset, králíky dva, vypinkala jsem si i pejska... Jako sedmileté mi vadilo, že je táta kuřák, a tak jsem řekla: Dej mi úkol, který když splním, přestaneš. On souhlasil: „Jedeš na dětskej turnaj do Brna, když ho vyhraješ bez ztráty gamu, všechno šest nula, bude po tvým...“ Na turnaji hrály děti do deseti let, ale já se kousla, neztratila ani hru, a on od té doby nekouří. Tohle hrozně pomáhalo, i když ano, občas jsem mu tu dřinu měla za zlý. Mohl za to i fakt, že jsme byli dva roky v Rakousku bez mámy. Já chodila do tamní školy, když jsem prvně vešla do třídy, neuměla jsem slovo německy, bylo to těžký. Táta ale říkal, že bez dřiny se mezi nejlepší nikdo nedostane.

 

Je pravda, že jste se v Rakousku setkala s tehdejší nejlepší světovou tenistkou Steffi Grafovou?

Je. Táta trénoval v Gars am Kamp, kde měl praxi fyzioterapeut šamanského typu, který se jmenoval Willi Dungl. Léčil celebrity, takže za ním jezdívali politici, umělci i sportovci. Jednoho dne přijela Steffi Grafová doléčit koleno po operaci; byla tam zhruba tři týdny, ke konci pobytu už si chtěla zkusit tenis, ale neměla vlastní trenéry, tak sehnala místního – tátu. Já stála jako špunt u kurtu a Steffi byla tak milá, že mě pozvala ke hře, po tenise řekla, že můžu jít i do fitness centra, šlapala jsem vedle ní na rotopedu... Zážitek.

 

Zůstalo vám po ní něco na památku?

O pár týdnů později mi přišla od Adidasu taška, v ní tričko, teplákovka, tenisky, nové míče, bylo to neuvěřitelný. Steffi pochopila, že ta malá holka má nějaký sen, viděla mý ošoupaný tenisky, a tak mi zařídila pomoc.

 

Udělala jste někdy podobné gesto?

Například před půl rokem mi můj bývalý trenér Dan Trávníček vyprávěl, že pomáhá jedné malé šikovné holce, která mě má ráda, tak jsme vymysleli překvapení. Dan s ní trénoval, pak najednou odešel na záchod a místo něj jsem na kurt přišla já – když to ta zhruba osmiletá holčička pochopila, rozplakala se dojetím...

 

Po éře Steffi Grafové nastala éra sester Williamsových – vraťme se k nim ještě na chvíli. Jak ty dvě vnímáte vy?

Venus jsem několikrát porazila, Serenu nikdy. S tou jsem hrála třeba tie-break ve třetím setu, ale vyhrát se mi nepodařilo.

 

Štve vás to?

Trošku... Lidsky byl náš vztah omezený na to, že se pozdravíme v šatně, ale obě respektuju – už jsem řekla, že hlavně Serena je pro mě šampionkou se vším všudy a pro ženský tenis toho udělala strašně, strašně moc.

 

Jenom mám pocit, že nedovede prohrávat – na rozdíl od vás.

Bethanie často říká, že by chtěla jednu moji vlastnost – umět se tak rychle přenést přes prohru. Já to obvykle beru tak, že jsem odvedla maximum, nevyšlo to, škoda, ale nemusím z toho být smutná další tři dny.

 

Tu vlastnost v sobě máte odjakživa?

Přišla s věkem, hlavně poslední léta už to beru s nadhledem; obzvlášť v situacích, kdy jsem na dvorci odvedla dobrou práci a prohrála proto, že soupeřka byla lepší. Pokud jsem si zkazila zápas nervozitou nebo špatným rozhodnutím v klíčových momentech, když mám třeba matchbally a nedotáhnu je, tak to mi vadí pořád, ale poslední dobou už ne tolik, abych si kvůli tomu říkala, že se na tenis můžu vykašlat. Náladu mám zkaženou nanejvýš čtyřiadvacet hodin.

 

Uvažovala jste někdy v kariéře zcela vážně o tom, že s tenisem seknete?

Největší krizi jsem měla v nějakých dvaadvaceti letech, ale začnu obecněji: i jinak jsem mívala pocit, že věčně přeskakuju nějaké překážky, že to mám složitý. Často jsem zažívala zranění a nemoci, které mě srážely dolů.

 

Co kromě zranění a nemocí?

Zpočátku mi třeba chybělo sportovní štěstí – když jsem se začala dostávat do hlavních soutěží na grandslamech, čtyřikrát v řadě jsem si nalosovala do prvního kola hráčku z první desítky, proti které jsem snad ani nemohla vyhrát. K tomu ty věčné zdravotní potíže, kvůli nimž jsem například zpočátku nehrála čtyřhry, protože bych je vedle singlů fyzicky nevydržela... No a když jsem si konečně splnila sen a dostala se ve dvouhře do světové desítky, chytla jsem bakteriální nemoc, která mě hodila tvrdě zpátky, a najednou jsem začínala znova. Což se zopakovalo před necelým rokem.

 

Co se vám stalo v těch dvaadvaceti letech?

Tehdy jsem měla krizi psychickou – cítila jsem se osamělá, pořád někde se sbalenou taškou, bez rodiny, bez kamarádů; chtěla jsem skončit s tenisem a normálně žít. Na druhou stranu mě ale tenis bavit nepřestal, uvědomovala jsem si, že mi toho spoustu dává, takže jsem to vyřešila tím, že jsem se přihlásila na psychologii a začala dálkově studovat.

 

Skutečně jste do té doby vnímala konec kariéry jako reálnou variantu?

Jo, doma jsme se o tom bavili, ale všichni se shodovali, že by to byla škoda – že si mám najít právě něco takového, abych se od tenisu myšlenkově odpoutala, aby pro mě nebyl středobodem vesmíru. A škola mi opravdu pomohla, poznala jsem tam nové lidi a přišla na jiné myšlenky... I později přicházely krize, když jsem byla zraněná, když se nedařilo, ale zároveň jsem se naštěstí po celou kariéru držela docela nahoře; nikdy jsem nespadla natolik, abych se musela škrábat nahoru z malých turnajů.

 

Kdybyste tehdy ve dvaadvaceti letech kariéru ukončila, byla byste zajištěná?

To ne. Já si až ke konci kariéry uvědomuju, že jsem zajištěná. Tenistky nemají žádné jistoty, sezonu jsem si vždycky musela platit sama, takže cestování, trenéry... Finančně to je náročné, což byl ze začátku další stresující faktor. Ve dvaadvaceti jsem rozhodně neměla tolik peněz, aby bylo jasné, že zvládnu následující dvě tři sezony, a tak to bylo jenom na mně – buď se bude dařit, nebo skončím. Pak se najednou pár sezon povedlo, což mi přineslo klid, a hlavně posledních pár sezon už na peníze skoro nemyslím, protože vím, že je nějak nutně vydělávat nemusím.

 

Zlomilo to finále na pařížském grandslamu roku 2015?

Rozhodně to byl příjemný moment, kdy si člověk řekne: Kdybych dnes s tenisem skončila, nemusím se nejmíň pár let bát, co se mnou bude... Sportovci to mají těžké – pokud si nevydělají dost, nevědí po konci kariéry, co přesně dělat.

 

V ideálním případě trenéry.

To já ale nechtěla – představa, že budu zase trávit hodiny denně na kurtě, mě dvakrát nelákala. Školu většinou nemáme, nebo jo, ale je to vlastně rychlostudium. Praxe nám chybí a málokdo z nás je natolik šikovnej, že by byl dobrej i v nějakém oboru mimo sport. Logicky, protože kdo chce být nejlepší ve sportu, ten neměl čas dělat pořádně cokoli jiného. Třeba já se snažila, ale nezvládla jsem přečíst tolik psychologických knížek jako spolužáci, v teorii jsem nemohla být dobrá jako oni.

 

Čili mnohem líp se končí kariéra ve chvíli, když jste zajištěná.

Jenže člověk musí dělat to, co ho naplňuje, a pokud by mě v těch dvaadvaceti tenis vůbec nebavil, tak opravdu skončím. Já u toho okýnka v letadle často přemýšlela, jestli jdu cestou svého štěstí, a vím, že i kdybych vydělala velké miliony a byla deset let nešťastná, tak mi za to peníze nestojí. A stejně jsem přistoupila i k rozhodnutí o konci kariéry – znovu jsem se ptala: přináší mi tenis ještě štěstí? Tentokrát jsem dospěla k závěru, že už ne, a v tu chvíli jsem se rozhodla, že nemá smysl pokračovat. Spousta lidí říká, že jsem mladá, a asi jo, hrát bych ještě mohla, ale mně už to nepřináší radost, každodenní tenis mě spíš unavuje, a hlavně mi každou chvíli způsobuje zdravotní potíže. Na jaře jsem zase ležela s bolestmi kloubů – a to byl moment, kdy jsem se rozhodla pro sebe samu, pro své zdraví a pro začátek něčeho nového.

 

Vybavíte si tu chvíli rozhodnutí přesně?

O konci jsem uvažovala už na sklonku roku 2017, ale bavila jsem se o tom s Robem, což je kanadský trenér, vedle kterého jsem zažila největší úspěchy, takový starší brácha. Vždycky pro mě chtěl to nejlepší a v tuhle chvíli řekl: „Tak dej ještě aspoň jednu sezonu naplno, půjdu do toho s tebou,“ což byl nápad, který se mi zalíbil. Začali jsme v Austrálii, hrála jsem dobře, jenže pak jsme přiletěli do Kataru a do Dubaje a mně se po třech letech vrátila artritida, hrozné bolesti kloubů. Ležela jsem doma, trápila se, končila zima roku 2018 a tohle byl moment, kdy jsem se rozhodla definitivně.

 

Komu jste to oznámila jako prvnímu?

Ležela jsem doma v Brně, protože nejlepším lékem je čaj od maminky, takže jako první ségře. Povídá mi, „hlavně se uzdrav, pak uvidíš,“ já se uzdravila a říkám: „Mám žebříček na to, abych se dostala na grandslamy, tak je ještě naposledy objedu, abych se rozloučila.“ Odjela jsem do Paříže, pak do Wimbledonu, vždycky jsem si zahrála pěkné utkání na velkém kurtu, následoval US Open, kde jsem zase na hezkém kurtě ve večerním zápase druhého kola prohrála s Ashleigh Bartyovou, to jsem si poplakala, protože tohle jsem považovala za konec s velkým K, ale nakonec mi došlo, že se chci hezky rozloučit ještě s Austrálií, protože ji mám ráda. Právě tam jsem vyhrála svůj první grandslam v deblu, takže si tam chci zahrát i ten poslední.

 

Je to jistý sportovní konec?

Je. Vnitřně jsem úplně srovnaná, ten konec plánuju tři čtvrtě roku, od chvíle, kdy jsem byla nemocná a zdálo se, že skončím hned.

 

Co to je vlastně za nemoc, která se vrací?

Před třemi lety jsem dostala silnou bakteriální infekci. Po propuštění z nemocnice jsem začala hrát, ale bylo to horší a horší, bolely mě klouby, až jsem nebyla schopná zvednout se z postele a sejít schody. Lékaři nakonec zjistili, že to je reaktivní artritida – autoimunitní systém reaguje, jako bych měla nějaký problém, i když žádný nemám. Nevěděla jsem, za jak dlouho se vyléčím, čtvrt roku jsem ležela na sedačce a říkala si: „Jestli mám takhle trávit zbytek života, tak se zblázním...“

 

A loni se vám tenhle hnus vrátil?

Jo. A může se vracet dál. Prostě vím, že si musím dávat pozor – když třeba dostanu chřipku, tak ji vyležet a nedělat kraviny, protože by se mi to mohlo aktivovat zas.

 

Návrat k lyžařské kariéře

Jaké je pro vás současné období lidsky?

Skvělé. Těší mě, že jsem jako tenistka byla v grandslamovém finále, pětkrát jsme s holkama vyhrály Fed Cup, s Bárou mám medaili z olympiády a s Bethanií pět gradslamových titulů. Kariéru jsem měla krásnou, a myslím, že je čas na novou kapitolu, ve které bude víc pohody.

 

Posledního půl roku žijete s hokejistou Tomášem Plekancem, což je velké téma pro společenské rubriky. A upřímně řečeno – mě ten váš vztah taky zajímá...

Jsme s Tomášem pod drobnohledem, což příjemné není. Já byla vždycky na tom nejvýhodnějším místě – ne úplně nejlepší, tudíž na mě nezářily reflektory, ale zároveň dost dobrá na to, abych mohla sdílet s těmi nejlepšími jejich výhody. Bulvár jsem nezajímala, což mi vyhovovalo, já si chtěla udržet klid. Teď se to bohužel změnilo, ale na druhou stranu musím říct, že i já měla během kariéry spoustu hejtrů, většinou sázkařů, které občas výsledek nepotěší a mají pocit, že za to může ta tenistka. Na ty jsem si zvykla, a možná proto beru i poslední měsíce s nadhledem. Pomáhá mi, že mám svědomí čisté, nic špatného jsem neudělala. Potkala jsem člověka, který má svůj vztah vyřešený, ukončený, jenom není rozvedený. Samozřejmě mě netěší, že mě někdo vnímá jako osobu, která rozvádí manželství s dětmi, ale co s tím můžu dělat?

 

No právě: co?

Byly chvíle, kdy se mě Tomáš ptal: Chceš tohle podstupovat, máš to zapotřebí? A já na to: Hele, už v tom jsem, máme se rádi, a navíc si pořád myslím, že pravda vyjde najevo a my dva nebudeme vnímáni jako nějaké bestie... Ony tyhle komplikace časem utichnou.

 

Je ten vztah důležitější než všechny předchozí?

Snad jo, ale my spolu nejsme moc dlouho – blíž jsme se poznali v létě, zašli na rande, a někdy u druhého rande už se strhla mediální lavina.

 

Jste rozhodnuti, že spolu budete žít v Česku?

Za sebe můžu říct, že se mi líbí ve spoustě zemí, ale zakořeněná jsem v Česku. Ano, zima je tady hnusná, ale je to domov, obzvlášť Brno. Tam chci žít.

 

A jednou otevřít kavárnu?

Snad. Vždycky mě bavilo nasávat atmosféru kaváren po celém světě, díky čemuž jsem ochutnala různé typy kávy a udělala si rychlokurz baristiky, a tenhle můj starý sen trvá.

 

Vy byste tam kafe připravovala osobně?

Občas ráda.

 

Jste typ, kterého zajímá acidita nebo přesný původ zrnka?

Už o tom dost vím, ale nejsem kávovej snob. Doma se nechám od maminky pozvat na rozpustný, který pije ona, a sice si úplně nepochutnám, ale piju ho s ní, což má svoje kouzlo.

 

Teď si zahrajete na posledním turnaji, a potom můžete dohnat ještě spoustu věcí, na které nikdy nebyl čas...

To je strašně zvláštní pocit, když se ráno probudím a najednou nic nemusím; na trénink, nikam. Taková svoboda! Nějakou pravidelnou aktivitu si najdu, ale teď si chci na půl roku, možná na rok, od všeho odpočinout. Na chvíli nemyslet na tenis. V únoru vyrazit se sestrou na hory – vrátit se k lyžařské kariéře, kterou jsem ukončila v devíti letech. Pak vidět ten Nový Zéland, navštívit Havaj, Island... Ale hlavně: být Luckou z Brna, která zjišťuje, co dalšího ji vlastně ještě baví.

 

 

NOVOROČNÍ AKTUALIZACE

Jak dál?

 

Ukázalo se, že to máte doopravdy složité... Co se vlastně stalo?

Mám pocit, že mi letos ta Austrálie nebyla souzená. Nejprve jsem se nedostala do singlu, protože obsazení do hlavní soutěže je nejsilnější za poslední roky, a potom se vrátilo zranění, zánět šlachy v zápěstí. Mrzí mě to, protože jsem se moc těšila a hrát debla s Bárou Strýcovou by bylo krásné. Ale bohužel. Letět přes celý svět do Austrálie zraněná, tak správné rozloučení nevypadá.

 

Byla jste hodně smutná?

Mrzí mě to pořád. Představovala jsem si všechno úplně jinak, letenky už jsem měla koupené, a najednou tohle... Plán A nevyšel, musím vymyslet plán B, protože pořád platí, že se chci rozloučit na tenisovém kurtu. Stejně jsem chtěla vymyslet i něco před českými fanoušky, a teď si začínám říkat, že to třeba nakonec bude ta nejlepší varianta loučení. Holt jen všechno potrvá dýl a já se musím ještě nějakou dobu udržovat co nejvíc fit.

 

Řeknete konkrétněji, o jakém konci tedy přemýšlíte teď?

Přesně zatím nevím. Nabízí se domácí turnaj v Praze, ale pořád nepřestávám uvažovat o posledním grandslamu. Uvidíme. Nejprve se uzdravím, pak začnu trénovat – a snad zdraví dá, abych se nakonec rozloučila tak, jak chci. Opravdu pěkně. •

 

 

Lucie Šafářová
V TĚCHTO DNECH CHTĚLA UZAVŘÍT ÚSPĚŠNOU KARIÉRU, ALE KVŮLI NEMOCI NEMŮŽE
 
Lucie Šafářová se narodila 4. února 1987 v Brně: tam hodlá žít i po blížícím se konci tenisové kariéry.
Zářila hlavně ve čtyřhře – v ní získala pět grandslamových titulů a poměrně nedávno, roku 2017, byla v této disciplíně dokonce světovou jedničkou.
Na ženském okruhu WTA ovšem získala taky sedm turnajových titulů ve dvouhře, ve které se roku 2015 dostala na páté místo světového žebříčku. Ve dvouhře na grandslamu se nejdále probojovala do finále French Open 2015, v němž prohrála se světovou jedničkou Serenou Williamsovou.
Po celou kariéru ji trápily zdravotní potíže, a tak se rozhodla skončit dříve, než bývá zvykem, v jedenatřiceti letech, a to na oblíbeném grandslamu v Austrálii. Počátkem ledna se jí ovšem ozvalo starší zranění zápěstí, lékaři diagnostikovali zánět šlachy, a proto své loučení minimálně o pár týdnů odkládá.
Posledních několik měsíců žije Lucie Šafářová s vynikajícím hokejistou Tomášem Plekancem.

 

Postel pro trenérku
LUCKA JE NEUVĚŘITELNĚ NESOBECKÝ, LÁSKYPLNÝ ČLOVĚK, POTVRZUJE STARŠÍ SESTRA VERONIKA DVOŘÁČKOVÁ, PENDLUJÍCÍ MEZI USA A ČESKEM
 
Narozeniny mám koncem srpna, což je před newyorským US Open. Lucka se tou dobou připravovala na kurtech ve Flushing Meadows a měla náročný program. Naše rodina bydlí něco přes hodinu vlakem na sever od New Yorku, ale ona mě jednou v den narozenin překvapila u nás, aby mi popřála osobně, i když měla hrát druhý den utkání. Místo odpočinku cestovala vlakem...
Nebo jindy – když u nás trávila s trenérkou přípravný týden před US Open, přenechala jí pokoj pro hosty s obří postelí a vmáčkla se k mým holčičkám do jejich pokojíčku (věděla, že jim udělá radost, když tam s nimi bude spát, a trenérce dopřála soukromí).
Nikdy nevyužívala svůj VIP status. Když jsme měly dámskou jízdu nočním Brnem a chtěly se dostat do natřískaného baru, tak než by řekla své jméno, radši si nasadila kapuci, aby ji nikdo nepoznal.
Jsem na ni pyšná nejen pro to všechno, co dokázala, ale hlavně kvůli tomu, JAK to dokázala. Vždycky hrála čistou hru na kurtu i mimo něj. Na všechny dokázala být milá (i když si to třeba nezasloužili) a nikdy nepoužívala žádné „mind games“ jako dejme tomu Serena nebo Azarenková. Asi jí to občas uškodilo, ale díky tomu je teď obklopena úžasnými lidmi a myslím, že její přechod do další životní etapy bude jednodušší. Jsem vděčná za to, že ji mám. I když se nacházela o půl světa jinde, tak tu pro mě vždycky byla.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama