Příkladně zlikvidovaná kulacká rodina

A nedovolili jí ani rozloučit se s maminkou. „No, a ujeli jsme pár metrů a oni mi říkají: Dobře se rozhlídni, svítí sluníčko, je hezky, viď, teď slunce vycházet dlouho ne--uvidíš. A já opravdu dostala deset let.“

Když posloucháte nahrávku, kterou pro sbírku Paměť národa pořídili žáci příbramské základky, zarazí vás – vzhledem k okolnostem, kterým byla za totality vystavena – pevný hlas Ludmily Šeflové.

Narodila se v červnu 1934 v Lipinách – na samotě kousek od břehu Vltavy mezi Dobříší a Sedlčany. Rodina hospodařila na zdejší usedlosti, statek s dvaceti kravami rozšířil její tatínek o menší zahradnictví. Šimkovi – tak znělo dívčí příjmení paní Šeflové – za války pekli chleba pro partyzány a zaměstnávali mladé lidi, kteří potřebovali doklad o práci, aby se vyhnuli totálnímu nasazení, galejím různého druhu na území Říše.

Na osvobození vzpomíná Ludmila Šeflová takto: „Přijeli Rusáci, jeden vzal maminku kolem krku a povídá: Mamušo, to naše osvobození vás přijde draho, zbudou vám oči pro pláč.“ To se potvrdilo v míře až nepředstavitelné.

Hlavně nás chtěli okrást

V únoru 1948 na statku rodiny Šimkových dvakrát hořelo. Paní Šeflová je přesvědčena, že v tom měli prsty místní komunisté. „Shořel nový prasečák a stodola s kůlnami, kde jsme měli stroje. Tatínek mi zakázal chodit do školy a musela jsem pomáhat řemeslníkům. Bratr Václav plakal, že nemůže jet na sokolský slet do Prahy,“ vypráví žena, které bylo tehdy čtrnáct let.

Ve stejném roce začali u Šimků pracovat dva mládenci, které přivedl manžel Ludmiliny starší sestry. Později se ukázalo, že šlo o past. „Tatínka si už tou dobou začali předvolávat k výslechům, a když se jednou vrátil, řekl mamince: Přijdeme o všechno, už mají seznamy, koho zatknou.“

Šikana se stupňovala. „Chtěli nás umořit, abychom vstoupili do družstva. Zrní nám kradli rovnou od mlátičky a my si ho museli kupovat. Šla jsem k místnímu tajemníkovi, aby mě pustil někam do práce. A on prej, že pro takovej ksindl kulackej není na světě místo. Nakonec se mi podařilo získat přes kamarádku práci u zeměměřičů.“

Nové zaměstnání Ludmile nevydrželo dlouho, neboť byl vydán zákaz zaměstnávat u geodézie lidi ze sedláckých rodin. Nějakou dobu ještě sázela stromky v lese, ale v důsledku sílícího tlaku na celou rodinu i o tuhle práci přišla. „Tehdy nás všechny odvezli k třídennímu výslechu, a když nás pustili, musela jsem už zůstat doma.“

20. června 1955 zatkli Ludmilina tatínka. „Přijelo deset tatraplánů, odvedli ho v poutech přímo z pole.“ O čtyři dny později se komando vrátilo. „Zajela jsem do stodoly, vypřáhnout už mi nedovolili. Bosou, jen v krátkých kalhotách a podprsence, mě strčili do auta,“ popsala paní Šeflová své zatčení tři týdny po svých jedenadvacátých narozeninách.

Už přijetí ve věznici v Bartolomějské ulici v Praze bylo brutální: „Strhli mi náušnice, prohlédli všechny tělesné otvory a hodili mě do cely. Seděla tam paní, šedivé vlasy až na zem. Pro misku jídla jsme si musely kleknout ke dveřím, a to nám ještě strážní přiráželi ruce.“

Krutosti, které prožívala během výslechů, jsou až nepopsatelné. „Chtěli po mně adresy všech příbuzných. Když jsem jim je neřekla, vzali mě za hlavu a mlátili tak dlouho, dokud ze mě nestříkala krev. Pak mě chytili, svlékli a donutili mě to slízat. To byla taková potupa. Já bych se před nikým nesvlíkla, a zůstala jsem tam nahá, všem pro smích.“

Výměnou za podpis spolupráce StB Ludmile nabízeli povolení zúčastnit se maminčina pohřbu – tvrdili, že se po zatčení manžela a dcery oběsila, což nebyla pravda. Vymysleli si i to, že se jí otec zřekl.

Soud pak v zinscenovaném procesu označil Václava Šimka za hlavní postavu protistátní skupiny a nařkl jej z velezrady. Záminkou byla pomoc vojenskému zběhovi – šlo o jednoho z mladíků, kterého rodině doporučil na výpomoc již zmíněný Ludmilin švagr.

Otec dostal třináct let, dcera deset. „Mě zatkli na základě toho, že z táty vymlátili, že to, co věděl on, jsem věděla i já. Hlavně nám ale chtěli ukrást majetek,“ vyslechlo si pět příbramských školáků od paní Šeflové u ní doma.

Vražedkyně nám dávali za vzor

Vystřídala věznice v Ruzyni a na Pankráci, ústav pro mladistvé v Zámrsku u Vysokého Mýta, nápravně-pracovní tábor Želiezovce u slovensko-maďarských hranic. „Sklízely jsme tabák, v zimě jsme mačetou sekaly čirok na břehu Hronu,“ vzpomíná.

Vězeňkyně bydlely v barácích po třiceti, většinu tvořily vražedkyně. „Dávali nám je za vzor, měly nás převychovat. Prý zabily jen jednoho nebo dva lidi, zatímco my prý chtěly vyhladit celé národy. Říkali nám: Vy nejste lidi.“

Ludmilinu maminku vystěhovali z rodového statku k Příbrami do bytovky. Otec byl propuštěn na amnestii 10. května 1960, Ludmila o dva dny později – bylo jí necelých pětadvacet let. Oba se museli pravidelně hlásit na policii.

Ještě v roce 1960 se Ludmila provdala za otcova spoluvězně. Musela často střídat zaměstnání, protože podnikoví vedoucí neměli nervy na přeptávání uniformovaných mužů na novou pracovnici. Novomanželům se pak narodila dcera Olga.

Z lágru v Želiezovcích si odnesla doživotní následky v důsledku těžkého poranění páteře, odškodnění se složitě domáhala dlouho po revoluci. Jejímu otci komunisté z důchodu odečítali třetinu jako pohledávku za náklady spojené s vězněním.

„Děti, važte si toho, že se můžete učit, že se můžete smát, že se můžete radovat. A dbejte na to, aby vám nikdo neublížil,“ říká Ludmila Šeflová na záznamu v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Z jejích úst to rozhodně nezní jako fráze.

Příběh Ludmily Šeflové zpracovali Simona Černohorská, Jakub Chochol, Josef Kožíšek, Ladislav Kraus a Kateřina Sochorová ze ZŠ Jiráskovy sady v Příbrami pod vedením učitele Jana Lišky.

***********

MONETA byla antickou bohyní paměti.
Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu.
Proto MONETA podporuje Paměť národa.

************