Paříme na zdi. Na Velké čínské zdi

Lidé

Kdyby to byl klasický letní víkend, chodili by po Velké čínské zdi jen turisté rozjímající nad krásou opevnění z dob dynastie Ming. Druhý červnový víkend však úsek Zdi nedaleko Pekingu patřil fanouškům elektronické muziky: návštěvníci z celého světa zamířili na open air hudební festival YinYang – technoparty uprostřed komunistické Číny rovnou na legendární historické památce.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

A kde je nástupní místo? – ptám se kamarádky ve čtvrtek večer, jak se dostanu k příslušnému úseku Velké čínské zdi, kde má následující tři dny probíhat tradiční festival elektronické muziky. Ano, skutečně jde o Velkou čínskou zeď, konkrétně úsek nedaleko hlavního města Číny Pekingu. Není mi jasné, odkud mám odjet: v návodu od organizátorů koukám na mapku se špendlíkem, který je zabodnutý někde u výstaviště v Pekingu, a autobusové nádraží to tedy rozhodně není.

„Víš, ono se nikdy nenastupuje normálně na zastávce. Přijedou neoznačené autobusy a naskáče se někde na parkovišti. Oni to neříkají moc podrobně,“ vysvětluje mi opatrně kamarádka Jana, která má za sebou už několik ročníků téhle akce.

„O. K, ale jak ho tam najdu?“ ptám se a už teď mi přijde, že jedu páchat protistátní činnost.

„No, my většinou dojedeme na to místo a chvilku bloudíme a pak následujeme lidi, kteří od pohledu vypadají, že jedou pařit na techno,“ dodává s naprostým klidem. Předstírám ledabylý tón, ale v duchu si už představuji, jak pobíhám pekingským výstavištěm s krosnou sem a tam a odchytávám každou Číňanku, která bude dress codem vybočovat z řady.

Stresovala jsem zbytečně. Když vystupuji z metra, za chvíli je naprosto jasné, že jsem správně. Na těch pár desítkách metrech čtverečních totiž zmizel Peking a já mám pocit, že sedíme u metra v Londýně nebo New Yorku.

 

Marketing šeptandou

Sleduji ruch před sebou. Upravené Číňanky, typické pro jiná místa Pekingu, nejsou k vidění. Zato zde stojí děvče, které hrdě vystavuje své potetované paže; za ní je skupinka vybavená nafukovacími želvami, jimiž mávají nad hlavou. S hlasitým zapištěním vpadne do davu dívka jen v plavkách, přes které má přetaženou síť křišťálů; stejně blyštivě má vysázený výstřih a polepené celé čelo. Potkávám tu Brity, Američany, Nizozemce či Francouze. Opravdu jediné, co tu trochu paradoxně chybí, jsou Číňané.

Sedám si na schody k blondýnce středního věku. Jmenuje se Anika a je z Holandska. Domnívala jsem se, že účastníkům techno party bývá maximálně třicet, berou drogy a nemají závazky. Předpojatost. Anika má děti hned dvě a na festival přijela s manželem. „Říkala nám o tom naše oblíbená dýdžejka. Prý její nejlepší gig byl ráno na Velké čínské zdi. Tak jsme si zjistili víc na internetu, sehnali hlídání a prostě jeli,“ vysvětluje Anika jen tak, jako by právě kvůli víkendové akci neletěla přes půl planety.

Lidská šeptanda přes půl světa je pro festival YinYang nejlepší a hlavní reklamou. Tahle akce se pořádá už šest let, ale rozhodně nemá ohromný marketing. Žádné drahé reklamy na sociálních sítích nebo velké plakáty, na jaké jsme v Evropě zvyklí. Najdete sice její facebookovou stránku, ale všechny novinky a informace jdou přes WeChat (čínská – a v Číně povolená – sociální síť), stejným kanálem se šíří informace o prodeji lístků. Přesto se na festivalu každoročně sejde patnáct set nadšenců z celého světa, kteří tři dny a dvě noci tancují a baví se rovnou na historickém opevnění.

 

Warm up v busu

Přijíždějí dva stříbrné autobusy, žádné značení, žádný plakát. Přesně jak Jana řekla. Autobus je poloprázdný, zato je v něm dost prostoru pro „warm up party“. V autobusu dokonce najdeme i dva vystupující – Brit Conrad má ten den gig od čtyř a právě s ním se na palubu autobusu dostává první hlasitá hudba. Bedny se usadí vzadu a vyrážíme. Je pátek, a navíc začíná Festival dračích lodí, což je jeden z velkých svátků v Číně. To znamená odliv lidí z velkoměsta za rodinami na venkov – a dopravní zácpy. Do půl hodiny v jedné takové stojíme.

 

V našem party autobusu to však znamená, že se ulička brzy plní lidmi a mini YinYang festival začíná už kdesi na předměstí Pekingu. Malinká Asiatka, která až do té chvíle poklidně seděla na sedačce, najednou vyskočí a křičí: „Cider pro všechny!“ O okno začne otevírat neobratně lahve, část tekutiny z nich vždycky vycintá kolem, a probíhá uličkou, aby je rozdala. Všem včetně řidiče je to jedno a rázem mají skoro všichni v ruce lahev.

Celkem 140 kilometrů na úsek Zdi nazvaný Jinshanling (chcete-li českou transkripci, tak Ťin-šan-ling) zabere v tomhle provozu neuvěřitelných pět hodin. Do prvního gigu zbývá sotva hodina, ale dobrá nálada nás neopouští. Všichni spěchají odhodit bágly a hurá nahoru na Zeď na party.

Část bydlí ve stanech rovnou v malebné oblasti pod kopcem u hlavního pódia, zbytek ubytovávají místní ve vesnických hotelích či pronajatých pokojících. I proto je lístků na festival opravdu jen 1 500. Ubytovací kapacity, zázemí a ostatně ani lokalita v historické oblasti prostě větší počet nepovolují. „Na všechno jsou regulace a pravidla. Řešíme předem, kam všude lidi smějí, kam nesmějí, kdy a kde budou spát. Festival je nízkonákladový, ale přitom máme umělce z celého světa, kterým platíme cestu, jídlo a hotel,“ vysvětluje mi později pořadatelka a zakladatelka akce Rainbow Gao.

Termín „hotel“ je ovšem malinko nadsázka. Ubytování u místních rozhodně nemá stejný standard, a tak kdo dřív přijde… Druhou variantou je kemp, který ale lze volně překřtít na šestou stage. Neexistuje totiž denní či noční doba, kdy by z něj neduněly basy.

Fakt, že tu tři dny probíhá festival, současně není důvodem vchod zavřít, a tak během víkendu proudí kolem kempu i skrze tančící davy na Zdi turisté, kteří se přijeli pokochat výhledem. Jejich neskrývané překvapení a cvakající foťáky napovídají, že na pohled na skrumáž vlnících se těl či sem tam spící osoby na silnici rozhodně nebyli připraveni.

 

Po schodoch…

Stoupáme nahoru na Zeď, ať stihneme ještě nějaké interprety na ochozech. Cesta z festivalové „vesnice“ trvá čtvrt hodiny a člověk se při ní docela zapotí. Nejdřív se jde do kopce, pak po schodech. „Tady se někdo v noci strašně zrakví,“ komentuje schodiště na vrchol Zdi Jana. Když ty nesouměrné příkré a dost úzké schody omrknu, přitakávám. Při teplotě přesahující třicítky na přímém slunci a s množstvím alkoholu všude kolem je mi hned jasné, že pohyb tady nebude bez problémů.

V tu chvíli to však nahoře nikdo neřeší. V úzkém prostoru širokém jen pár metrů se tlačí tolik lidí, že nechápu, jak zvládají poskakovat do rytmu. „Ahoooj, tak jste tady! Je to supeer!“ překřikuje dav Anika, která už to naplno rozbaluje i s manželem hned u mixážního pultíku. Nad pódiem se ve větru vlní zářivě růžové vlajky s názvem festivalu, a když se rozhlédnu doleva a doprava, vidím na nedalekých úsecích další dvě stage.

Lidé tančí před pultem, za ním nebo na schodech. Kluk v overalu jak vystřiženém z muzikálu Pomáda hopsá s nafukovacím růžovým koněm nad hlavou, zatímco jinde rozbaluje mladík z Irska uprostřed davu salsu a bere do kola jednu holku za druhou. Vítejte v oáze svobody vzdušnou čarou několik desítek kilometrů od místa, kde se schází politbyro Komunistické strany Číny…

 

Pravidla a další pravidla

YinYang festival má tři základní pravidla a Rainbow je vybíhá připomenout na hlavní pódium ještě ten večer.

Oděna celá v bílé krajce vypadá na rozdíl od diváků, kteří nedostatek oblečení dohánějí barvami na tělo či černou kůží, skoro jako anděl. „Vím, že se vám to nelíbí. Ani mně se to nelíbí, ale říct vám to musím,“ začíná po přivítání a lidé naoko protestují. „Na tomhle festivalu nebudou tři věci. Po šesté večer nechci nikoho vidět nahoře na Zdi, ať se nezraníte. Druhá věc, když budete kouřit, ať vás nikdo nevidí. A nakonec, neberte drogy,“ shrnuje tři principy.

Pravidla jsou vyřčena – a v následujících hodinách porušena.

Hned si vzpomenu na varování kamaráda z Hongkongu. „Já ten festival znám. Hlavně neber drogy. Vážně, žádný drogy. Nás pak cestou zpátky kontrolovali policajti, a když kámošce něco našli, tak jí oholili hlavu.“ Těžko říct, jestli si dělal srandu, nebo to myslel vážně, ale mě to vyděsilo natolik, že paranoidně podezřívám i podávané pivo. Dav, ke kterému Rainbow promlouvala, však podobné varování buď nedostal, nebo vytěsnil. Celkově nálada odráží ducha Číny. Nejde tolik o to, co se nemá dělat, ale hlavně o to nenechat se chytit.

Hlavní pódium, kam se navečer všichni stáhli z opevnění, je hned pod hradbami Zdi a nad mixážním pultem září osvětlená jezdecká socha. V kombinaci s elektronickou hudbou a světelnou show je to naprosto neuvěřitelná podívaná. Interpreti se střídají po hodině a lidí s postupujícím večerem přibývá. Na poslední gig je prostor pod vystupujícím plný lidí, kteří se nechávají unášet hudbou a atmosférou s hvězdami nad hlavou. Když v jedenáct doduní poslední basy, dav se jen „přelije“ z kopce dolů na noční stage, kde se pokračuje. Rudě zářící místo není možné minout. Žádný stánek, žádné zázemí, jen jeden člověk za mixážním pultem a skupinka před ním. Neexistuje hrazení, a tak se pár lidí sem tam objeví na pódiu. Hlavně si to užít a v rytmu elektra se protancovat až do rána… a druhý den nanovo.

 

Tři dny a dvě noci

Když se v sobotu ráno v půl osmé šinu na kopec na hradby na hodinu jógy, na „kempové stagi“ už duní basy tak silně, že to musí prohýbat stěny stanů. Tři dny a dvě noci, jak sám sebe festival definuje, je třeba brát skutečně doslova. Prostor na odpočinek je vzácnost, jíž se ne každému dostane.

Ráno začíná na vlně hudby, která se s polednem postupně přelívá na hradby, kde si zas a znova nechává skupina nadšenců rozvibrovávat bránici duněním reproduktorů. Na Zdi se lidi rozprostřou na několik set metrů úseku této impozantní stavby, aby se pod hradbami zase všichni sešli na jednom plácku. Tech, Bass a Psytrance stage jsou na třech „náměstíčkách“ a každý si může vybrat, co je mu nejbližší.

Lidé ale postávají také na půli cesty a občas se jde někdo projít i dál, protože hudba se rozléhá daleko za mixážní pult a nikdo nekontroluje rozdíl mezi festivalovým náramkem a vstupenkou na Velkou čínskou zeď. Pokud se tak někdo z účastníků festivalu rozhodne vydat na mnohakilometrovou výpravu po hradbách, nikdo ho nezastaví.

Opevnění, hlavní pódium u sochy, noční stage… a zase dokola. V sobotu v noci je les u rudě zářícího pódia plný lidí. Tentokrát se nikdo nechce šetřit. Poslední část festivalu začne ráno a všichni si chtějí užít každou minutu. Někteří tak vůbec nejdou spát a v šest ráno jen vylezou znovu na kopec. Zbytek, kterému se podařilo ukořistit třeba jen hodinku spánku, se tou dobou pomalu sune z vesnického bydlení.

Na jiných festivalech bývá tahle doba obdobím klidu, kdy se v areálu skoro nikdo nepohybuje. Lidovou šeptandou – kterou se tady člověk dozví tak nějak všechno – se však rozšířilo, že právě nedělní ráno je ta nejlepší část. Kolem šesté se tak na kopec a hradby krok za krokem loudá spousta „zombie“. Patřím k nim.

Cestou potkávám Číňanku od hlavy k patě v černé kůži, na hlavě má policejní čepici a zdraví se téměř s každým. Jmenuje se Maya a je to jeden z mála čínských občanů na festivalu. Ostatně, i ona je tu prvně. „Už jsem na takových akcích byla i tady v Číně. Ale vždycky je to někde ve sklepě, tohle je jediná open air akce, o níž jsem věděla,“ vypráví mi, zatímco z dálky už slyšíme hudbu. S každým krokem po schodech je hudba intenzivnější a lidí přibývá.

 

Div světa

Šeptanda nelhala. Slunce vystoupalo dost vysoko na to, že je příjemně teplo, a osazenstvo posedává kolem na schodech a shlíží na dýdžeje i dav. Někteří se sem tam zvednou a ještě naposledy si jdou užít hudbu i unikátní taneční plac, jaký zase minimálně rok mít nebudou.

Po dvou dnech už se tu skoro všichni známe: společně posedáváme, pospáváme, opíráme se jeden o druhého a vyprávíme si. Společně se kocháme scenerií kolem Zdi a užíváme si hudbu, kterou bychom tu jindy mohli poslouchat jen ze sluchátek.

Dívám se kolem a přemýšlím, jak ještě tuhle atmosféru popsat. Za chvíli si ke mně přisedá jiný účastník akce, teď už můj známý Merlin, který jako by mi četl myšlenky.

„Tak co, už víš, co napíšeš?“

„Tak trochu, ale třeba mi pomůžeš. Tys byl na všech ročnících, čím je tahle akce jedinečná?“

„Podívej se kolem!“ řekne a ukazuje do dálky na hory na horizontu a pak před nás na tančící skupinku. „This is fuckin’ rave on the Great Wall of China!“ (Tohle je kurva party na Velké čínské zdi!)

Jako by mě to až v ten moment udeřilo plnou silou. Na první pohled je to hudební festival jako všude jinde – šílené kostýmy, hlasitá hudba, nekončící tanec. Ale tady při tom všem stojíme nohama na divu světa zapsaném na Seznamu světového dědictví UNESCO.

 

Autorka je bývalá novinářka. Pracuje pro sklářskou a designovou firmu sídlící v Novém Boru a Hongkongu.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama