Reportáž

S místními taxikáři přes celý Írán

09 / 01 / 2019

Alí potáhne z cigarety a kouř vyfoukne povytaženým okýnkem. „Vezměte si Trumpa. Ten člověk je prchlivý, nezajímá ho nic, než on sám. A Evropa drží s ním. A my Íránci trpíme.“ Odporuji: „To tak není. Evropa se Trumpovi postavila a od jaderné dohody neodstoupila. Evropské firmy zůstávají v Íránu.“ Alí se na mne prudce podívá a vjede do protisměru. „Tohle tady ale nikdo neví.“

Alí potáhne z cigarety a kouř vyfoukne povytaženým okýnkem. „Vezměte si Trumpa. Ten člověk je prchlivý, nezajímá ho nic, než on sám. A Evropa drží s ním. A my Íránci trpíme.“ Odporuji: „To tak není. Evropa se Trumpovi postavila a od jaderné dohody neodstoupila. Evropské firmy zůstávají v Íránu.“ Alí se na mne prudce podívá a vjede do protisměru. „Tohle tady ale nikdo neví.“

Írán je veliká země s nekonečnými cestami a jednotvárnými výhledy na padesát odstínů hnědi. Dlouhé jízdy přispívají k tříbení názorů a předávání informací, taxikáři jsou vždy otevření sdělit svoje myšlenky. Většinou si stěžují, nebo se chlubí potomstvem, v současné době je to 90 : 10 ve prospěch stížností. Otázky na situaci v Evropě střídají povzdechy na vlastní či ekonomickou situaci, americkou politiku nebo i tu íránskou. Prim však letos hrají peníze. Těch mají teď totiž Íránci hodně málo.

Ještě předloni jste v Íránu dostali za dolar 30 tisíc rijálů, nyní je to asi 110 tisíc a kurs lítá nahoru dolů. Rijál klesá, ceny stoupají, platy stagnují. Po ekonomické stránce je toho ke spokojenosti málo. Za neradostnou situací íránského lidu stojí dnes hlavně americké sankce a jednostranné odstoupení Spojených států od jaderné dohody, důvodů je nicméně více. A každý z místních si chce o politice a současné situaci promluvit, zvlášť s cizincem. Takové konverzace mají Íránci rádi.

„Rúhání,“ mávne rukou taxikář Rezá při cestě do jedné ze slavných zahrad Šírázu. „Za Ahmadínežáda bylo líp. Dokázal se vžít do lidí a myslel na ně. Rúhání jen zdražuje.“ Názory na prezidenty se různí. Připomeňme, že v Evropě je Ahmadínežád známý jako agresivní protizápadní prezident, který byl v roce 2013 nahrazen smířlivějším Rúháním - duchovním, který pro mnoho Íránců představuje naději na modernizaci a západní orientaci státu. To s sebou ale nese odpor konzervativnější části veřejnosti, které vadí, že Rúhání otevírá zemi Západu a uvolňuje mravy.

 

Za koho bylo nejlíp?

Rúhání například zavedl, že nevhodně oblečené ženy místo do vězení putují na „přeškolení“ o cudnosti. Pokles jeho popularity má ale více důvodů. Mnoha lidem vadí, že se Írán angažuje v zahraničních válkách a zemi tím vyčerpává. Účast ve válce proti Islámskému státu je trnem v oku mnoha lidí, přestože je zřejmé, že existence Islámského pro Írán představovala velké nebezpečí. Jiné části voličů naproti tomu vadí, že prozápadní orientace není až tak úspěšná, jak čekali. A všem do jednoho vadí, že se zdražuje.

Benzín stál na sklonku minulého roku 10 tisíc rijálů čili asi dvě koruny za litr. Zemní plyn ještě o něco méně. Evropan by zajásal, pro místní je to ale vysoká cena, navíc stále stoupá.

Přitom platy stagnují, děti chtějí studovat, hodně stojí svatby, do toho se rozbije pračka... Symbolem nespokojenosti se pro mnohé (samozřejmě vedle Ameriky) stal právě současný prezident. „Rúhání? Tsss... Nejlíp bylo za Chatámího. Škoda, že se tolik bál,“ povzdechne si taxikář Hassan, s nímž jsem se svezla u Persepole. „A co Ahmadínežád? Za toho nebylo líp?“ zeptám se, poučená Rézou z předchozího dne. „Zbláznila ses?“ vyjede na mě. Nehádám se, každý tu má své oblíbence. Třeba jednou dojde i na Rúháního.

 

Sen o zašlé slávě

„Za šáha jsme byli opravdová velmoc.“ I takové názory se objevují, byť jsou v menšině. „Co to převzali molláhové,“ říká o dva dny později taxikář Mohsen a zamotá si rukou u hlavy, napodobujíce turban, „naše postavení kleslo a chudneme. Přitom Írán má osminu všeho světového bohatství. Máme ropu, zlato, uran, všechno. A rozhlédni se kolem, jak to tu vypadá.“ Tuto informaci slyším už poněkolikáté, ale moc se mi nezdá. Írán je v mnoha ohledech nesmírně bohatá země, ale osmina světového bohatství? To bude bezpochyby mýtus. A není jediný, mezi Íránci koluje takových pověstí mnoho.

5c361463e4b0266373d48406 MEDIA_ITEM image
Pouliční výzdoba v Íránu.

„Kdybych jela do Ameriky, tak by mě tam zabili,“ šeptá mi do ucha desetiletá holčička v čádoru. Sedíme na koberci při jedné z náboženských slavností, místní mě hostí čajem a sladkostmi. „Kde ses něco takového dozvěděla?“ ptám se překvapeně. Pokrčí rameny: „To vědí přece všichni.“ Jen malé procento Íránců cestuje za hranice. Pokud dostanou pas, je pro ně obtížné získat vízum. Pokud někam vyjedou, tak většinou do Turecka za nákupy, nebo do Iráku, kde má mnoho jejich svatých honosné hrobky. Takové cestování je běžné a dostupné, Evropa je sci-fi. A pokud se někomu příčí náboženské poutě a nemá peníze na vízum, cestuje alespoň po vlastní zemi.

 

Mezi pašeráckými Toyotami

„Vidíš to auto?“ říká taxikář Yousif při návštěvě jednoho z ostrovů v Perském zálivu. „Pašeráci.“ Tmavá Toyota prosvištěla tak rychle, že jsem si ani nevšimla, co má na korbě. Pašeráci čeho? „Benzínu. Buď ho po nocích vycucají jiným z aut, nebo ho tady v Íránu za pár korun nakoupí a převezou v barelech na lodě v přístavech, které ho pak dál rozvážejí do zahraničí - přes Dubaj a dál. Z Dubaje pak přivezou alkohol a kartony cigaret.“ Je to hodně výdělečné? „Docela ano. Tady moc práce není a platy jsou nízké.“

Když má dobrý měsíc, vydělá si prý Yousif tři sta dolarů měsíčně. Mnoho žen zůstává doma, nebo pracují na poloviční úvazek. Zabezpečení rodiny je tak převážně na mužích.

Během jednoho dne, za šest hodin strávených v autě, kolem nás projelo osm zjevně pašeráckých aut. Čtyři vezly v kanystrech benzín, další tři měly naložené obrovské bedny - podle Yousifa šlo o cigarety. Ty se v domech na ostrově rozdělí na menší části a v soukromých autech propašují na pevninu, kde na ně už čekají kuřáci z celého Íránu. Toyoty s pašeráckou náloží mají buď začerněné nebo upravené poznávací značky, některým pak značky zcela chybí. Jezdí ale za bílého dne, rychle a zběsile. Po nocích překládají.

 

Islám a moderní doba

„Tak co, je pátek. Až nás vyhodíš, pojedeš do mešity?“ ptám se mladého taxikáře Amína. „Do mešity?! Za dvacet sedm let jsem tam nepáchl. Jedu se ožrat!“

I takové pátky v Íránu existují. A podle obrovských cedulí hlásajících zákaz požívání alkoholu v poušti nebude Amín zdaleka jediný, kdo si takto krátí večery.

Ačkoliv je alkohol v Íránu oficiálně zakázaný, dá se sehnat relativně snadno - jak pašovaný, tak místní výroby. První možnost s sebou nese riziko pančování, na které se i umírá (loni v říjnu takto zemřelo 84 Íránců), ten druhý obvykle zase odporně chutná.

Írán je islámská republika, čili teokratický stát. Současně jde o patrně nejsekulárnější blízkovýchodní zemi. Mladí lidé posedávají v kavárnách, na sobě moderní oblečení. Mnozí renovují staré domy a mění je na designové butiky. Nevypadá to, že by je zajímala Islámská revoluce.

5c361465e4b0266373d48424 MEDIA_ITEM image
Kdesi uprostřed Íránu.

Jiní na ni tuto část íránských dějin naopak vzpomínají často. „Teď je to těžké,“ vypráví mi během dalšího dlouhého přejezdu taxikář Mehdí. „Prvních dvacet let po revoluci vládě na lidech ještě docela záleželo. Ale Bůh je veliký, nějak bude,“ povzdychne si nakonec odevzdaně.

Ať už si na režim stěžují, nebo ne, ať už věří ideálům revoluce, nebo chodí tajně po nocích popíjet do pouště, jsou všichni Íránci mimořádně slušní k cizincům. Za měsíc v Íránu jsem nepotkala nikoho, kdo by například zvýšil cenu jen proto, že vidí ženu ze Západu.

Cestuji po celém světě a znám jen málo zemí, kde by si lidé v době vážné ekonomické krize zachovávali tak důstojné chování. Vždy vás pozdraví, často nabídnou čaj a sušenku.

Právě kvůli těmto obyčejným lidem doufám, že se jejich obavy z budoucnosti uklidní a místo stěžování zase budou vyprávět o svých dětech a chlubit se fotkami.

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat