Na vodítku

Kultura

Děti chtějí psa a otec se snaží vymyslet metodu, jak tomu zabránit – tak začíná povídka psaná pro srpnový Reportér.

Audio
verze

To chceš, abych byla úplně trapná? Úplně nejvíc ze všech?“

Ne, tohle Ilonin otec nechtěl. Bylo mu dcery i trochu líto, ale hlavně se nechtěl ke všem starostem, co už nese životem, starat ještě o psa. A byl si jist, že by se o něj starat musel, že by to na něj padlo, jako na něj padá úplně všechno. Se štěnětem by si děti chvíli hrály, ale pak by je chytlo něco jiného a venčit by psa musel zase jen on.

„Kdybychom měli domek, tak možná, ale takhle v paneláku? To přece není pro psa dobré, nebyl by tu spokojený,“ snažil se zchladit jejich nadšení, ale Ilona a o dva roky mladší Patrik slibovali hory doly: žrádlo (dcera říkala jídlo) budou chodit psovi nakupovat, pravidelně ho venčit, i k veterináři zajdou, když bude potřeba, jen nám pejska s mámou pořiďte.

S mámou… Děcka ještě nevědí, že před měsícem podala žádost o rozvod a ten strejda, kam s ní jednou za čtrnáct dní o víkendech jezdí, čeká jen na to, až bude volná, jak tomu říká. I ona na to čeká. Asi se k němu přestěhuje, zřejmě i s dětma, na rozvod samozřejmě čekat nemusí. A teď do toho pes? Má se snad Petr toho chlapa, co mu odvádí ženu, optat, jestli bude stát i o hafana? Jakou by si přál rasu?

A manželka? S tou není řeč o ničem, jen mlčí, bulí nebo se vzteká, i děti pochopily, že pokud mají s někým o pejskovi vyjednávat, tak s tátou.

„Nechci, abys byla trapná, ale chci, abyste si to s bráchou ozkoušeli. Jen tak nanečisto, venčení psa bez psa. A pokud tě to bude měsíc bavit…“

„Tohle mě má jako bavit? Copak jsem magor?“

 

 

„Dobře, pokud to měsíc vydržíte, pokud za tu dobu prokážete vytrvalost, psa vám pořídíme,“ sliboval otec. S řešením, které vymyslel, byl relativně spokojen. Zejména s tou měsíční lhůtou, během které se může něco stát – žena sebe i děti odstěhuje a on je bude vídat jen příležitostně, nebo se na toho druhého chlapa naopak vykašle, nebo – a to by bylo úplně nejlepší – děcka chytne třeba paragliding a začnou loudit o něco úplně jiného, podobně pitomého. Pes bude zapomenut. Za měsíc se může všechno otočit a nebude třeba se tou chlupatou iluzí vůbec zabývat. Proto vymyslel tuhle zkoušku, děckám neublíží, když budou vstávat o něco dřív a ještě před školou půjdou vyvenčit psa, kterého nemají.

Dopředu si rozmyslel, jak se něco takového dělá. Nechtěl improvizovat, a už vůbec ne o tom s dětmi licitovat. Imaginární pes se venčí tak, že ho ještě před snídaní vezmou děti na patnáct minut ven, nemusí s ním chodit nikam daleko, stačí před panelák, ale v ruce celou dobu musí držet vodítko. Nestačí mít ho v kapse nebo omotané kolem zápěstí, musí ho držet v ruce a mít spuštěné k zemi. A musí to trvat čtvrt hodiny. Totéž večer, po návratu ze školy, z kroužků nebo od kamarádů. Pes potřebuje vyvenčit dvakrát denně, ta půlhodina by mu v reálu celkově nestačila, ale teď pro zkoušku to stačí.  

Pes má pochopitelně své potřeby i o víkendu, žádné vyspávání do jedenácti, zvíře potřebuje čurat, tak nejpozději do osmi vodítko do ruky a šup na okruh po sídlišti. Večer můžou jít Ilona s Patrikem, kdy se jim to bude hodit, to už záleží na nich. Můžou jít ven oba nebo se domluvit na střídání, nesmí ale ani jednou za měsíc vynechat. Pokud vynechají, žádný pes nebude, rozumíte, milé děti?

Děti rozuměly, ale nesouhlasily. Zkoušely smlouvat, obrátit se pro podporu na mámu, po telefonu dokonce i na dědu s babičkou, ale jejich diplomacie neuspěla. Nemohla uspět, tady nešlo o trénink vůle, ale o způsob, jak získat čas, během kterého snad jejich nadšení vyprchá. I to vodítko musely děti v Tlapce, jak se nazývá nejbližší zvířecí obchod, koupit samy. Peníze jim táta dal, to samozřejmě, ale tu cestu musely vykonat ony. 

„Nenakoupíme rovnou nějaké psí granule, když už tam budeme?“ napadlo Patrika, ale i jeho sestra byla kupodivu proti. 

„To necháme až na potom.“

První venčení vyšlo na čtvrtek. Normálně děti vstávaly ve tři čtvrtě na sedm, to akorát stihly zuby, snídani a mazaly do školy. Teď si daly mobil o 20 minut dřív. Táta je budit nebude, všechno musí samy, on jim bude jenom stopovat, jestli jsou venku dost dlouho – a taky je možné, že sem tam zajde zkontrolovat, jestli mají vodítko fakt v ruce. 

„Tak jaký to bylo?“ optal se uzurpátor svých potomků po návratu.

„Super, akorát že Azor pokousal před obchodem jednu starou paní,“ šlehla po něm pohledem dcera.

„On se jmenuje Azor?“ podivil se otec.

„Dneska jo,“ dodal mladší syn a hnal se do ledničky.

„Je to neskutečně trapný,“ dodala dcera ve dveřích do koupelny.

„Zvykneš si,“ oznámil jí táta a doufal přitom, že si holka nezvykne.

O víkendu jely děti s mámou za tím jejím kamarádem. Táta trval na tom, že se zkouška přeruší, neboť nebude mít nad dětmi kontrolu. I kdyby si vzaly vodítko s sebou, jak pozná, že opravdu venčí? Máma se do příběhu odmítla jakkoliv zapojit, takže co?

„Pošlu ti selfie s vodítkem,“ napadlo Ilonu a její otec nedokázal vymyslet, proč to nejde. „Klidně dvě selfie, na začátku venčení a na konci, těch tvých patnáct minut od sebe, ať víš, že si to nezkracujeme,“ triumfovala dcera. 

Dobrá, akce tedy bude probíhat i o víkendu. Selfie chodila pravidelně, na tom odpoledním byl dokonce nový mámin kamarád, vypadalo to, že mu to celé přijde jako hodně praštěná zábava.

První zádrhel nastal přesně po týdnu experimentu, kdy se děti nemohly dohodnout, kdo půjde ráno venčit. Patrik se vztekal, brečel a nakonec se totálně zabejčil, on se na celou tuhle kravinu může vykašlat, nebude přece nikomu dělat šašky. 

„Jak chceš, následky si přičti sám,“ prohlásila Ilona temně a vyšla s vodítkem do sídliště. Vrátila se po pětadvaceti minutách a málem nestihla školu. 

Odpoledne se o vodítko Patrik snaživě hlásil, ale sestra mu ho odmítla vydat. Jedině tehdy, když prý půjde i druhý den ráno. To se ale klukovi nechtělo. Otec doufal, že hádka mezi dětmi bude znamenat krach jejich snažení, ale vedla jen k rozdělení dětí – Patrik prohlásil, že už psa nechce, dcera naopak podezřele klidně oznámila, že ve venčení vodítka pokračuje. „Nikoho nepotřebuju, všechno si udělám sama,“ prohlásila a v sobotu, když děti zůstaly doma s tátou, venčila víc než hodinu.

V pondělí ráno šel otec s ní, ani nezastíral, že je to prachsprostá kontrola. Dcera ho zpražila mlčením a za celých patnáct minut mu řekla jen několik nezbytných slabik. Hm, jo, ne, možná. Zato se psem, oslovovala ho tentokrát Rasputin, si vyprávěla, skákala s ním, a dokonce ho učila podávat pac. „Příště budeme aportovat,“ oznámila imaginárnímu zvířeti a podrbala ho za ušima.

V úterý na aportování zapomněla a táta se neodvážil jí to připomenout. Ve středu ale učila Ilona Baryka norovat. „Tady máš myšku.“ Otec začínal být nervózní, půlka zkušební doby je pryč a dcera vypadá při síle. Co ji mělo zlomit, ji nějakým nečekaným způsobem zpevnilo. Aspoň to tak vypadá. Tady by pomohli snad jedině spolužáci, jak ale zařídit, aby se o téhle zkoušce dozvěděli a dali to Iloně náležitě sežrat, to experimentátor nevěděl. A vystavit Ilonu nějaké šikaně samozřejmě nechtěl, on jen nechtěl toho psa. Navíc je možné, že to spolužáci už dávno vědí, stejně jako sousedovic dvojčata, ta se s Ilonou o jejím prapodivném počínání asi už musela bavit. Když je společně potkali u výtahu, nezdálo se, že by Irena svoje vodítko jakkoliv skrývala. Asi jim stihla v předchozích dnech všechno vysvětlit: „Taťkovi hráblo, ale za měsíc budu mít psa.“

Jo, možná mu fakt trochu hrabe, ale psa mít prostě nebudou. O dalším víkendu, kdy byl doma sám, vymyslel při třetím pivu v sídlištní knajpě, jak podmínky zkoušky zostřit. „No pasarán,“ objednal si čtvrtou dvanáctku. Věděl, že dceři se ty novinky líbit nebudou, ani jemu se to nelíbí, ale musí něco udělat dřív, než bude pozdě. 

„Měníš pravidla během hry,“ oznámila mu pak suše dcera a on se ani nepokoušel to rozporovat.

„Měním, a hlavně je doplňuju. Protože mi došlo, že tahle zkouška není dostatečná, venčit psa nestačí, je třeba po něm ještě sbírat výkaly. A to teď budeš prostě dělat. Dostaneš pytlík, klidně si vezmi rukavice a lopatičku a přineseš domů…“

„Domů? Sem domů?“

„Jo, domů, abych to mohl zkontrolovat. Přineseš sem nějaký psí výkal, co najdeš na trávníku.“

„A co když žádný nenajdu?“ argumentovala dcera. „Možná jsi zapomněl, že žádného psa ještě nemáme.“

„Nezapomněl, my ho nemáme, ale dost sousedů ho má a neuklízí po nich.“

„Aha, takže to budu dělat za ně já.“

„Ano, dočasně, nějakých deset dní, termín platí.“

„To se divím, že něco ještě platí,“ prohlásila s maximálním opovržením Ilona. „Mami,“ obrátila se na matku, která zrovna prošla nezúčastněně kolem, „táta chce, abych domů nosila psí hovna.“

„Dejte mi všichni pokoj,“ odmítla se do věci zapojit žena. Vypadala nevyspale.

„Jak chceš, já to teda udělám, ale nepřej si mě, jestli pak toho psa nakonec nedostanu,“ varovala dívka otce a on pochopil, že nikoliv planě. V rukávu měl ovšem ještě jeden trumf, svého syna. Váhal, jestli ho proti sestře nepoštvat, ale došlo mu, že vůči jeho posměškům by mohla být sestra imunní. Ne však vůči jeho obnovené touze po psu. Otec si vzal synka bokem a vysvětlil mu, že Ilona to teď bude mít těžší, protože bude do pytlíku sbírat navíc výkaly, ale on už je velký kluk a mohl by jí s venčením opět začít pomáhat. Už je to jen něco přes týden, to Patrik přece zvládne, no a pak budou mít společně se sestrou pěkného pejska, malé roztomilé štěňátko.

Patrik zabral a ráno se chystal ze dveří spolu se sestrou: „Já ti budu zase pomáhat. Mám lopatičku.“

„Vyser si voko,“ oznámila mu dívka.

„Já ti pomůžu, abychom pak měli toho pejska,“ prohlásil hoch netuše, že o facku, kterou právě dostal, si řekl tím množným číslem.

„Jak my? Jaký my?“ ječela Ilona a majzla mu ještě jednu, už méně povedenou. „Ten pes bude jenom můj, rozumíš, ty srabe? Myslíš, že se tady budeš válet a na posledních pár dní se přidáš jakoby nic? A že pak bude ten pes i tvůj? Zapomeň!“

„Bude můj, bude nás obou,“ vzlykal synátor, a aktivizoval tím dokonce i svou mámu.

„Co se to tu proboha zas děje?“ obořila se na děti.

„Ilona mi nechce dát mýho psa.“

„Není tvůj, je můj, jen můj,“ vykřikla dívka a práskla za sebou dveřmi. I tentokrát ranní venčení protáhla a vrátila se s plným pytlíkem. S opravdu plným, zjevně jí nestačilo shýbnout se jednou.

„Kam to proboha neseš?“ zarazila ji máma, když dcera ten voňavý náklad nesla do kuchyně.

„Tátovi,“ oznámila, „chtěl to po mně.“

„Dobrá, dobrá, můžeš to spláchnout,“ přispěchal zachránit situaci otec. Odmítl si přivonět, odmítl se podívat a otevřel dceři dveře na toaletu. Ta vůbec nespěchala a vychutnávala si svůj vztek.

Vydržela to ještě dva dny, mnohem déle, než její trýznitel čekal. K dívčině rezignaci přispěl zejména Patrik, kterému se otec v mezičase několikrát zmínil o tom, jak jsou mláďátka roztomilá, a nabídl mu, že o víkendu, až zase budou spolu, mohou zajet do zoologické zahrady nebo někam na venkov na farmu podívat se na zvířátka.

Iloně během těch dnů došlo, že Patrik měl svým způsobem pravdu: ten pes, kterého by si ona tak bolestivě vysloužila, by byl opravdu i jeho. Jak by mu zabránila, aby štěně nehladil, aby si s ním nehrál? Jen ty granule a veterinář by byli na ní, dobře to má ten hajzlík malej vymyšlený. Krávu tady ale Ilona nikomu dělat nebude. Ale taky se nehodlá vzdát. Ještě nevědí, s kým mají tu čest.

Počkala s tím na sobotu, když se vrátili s tátou a bráchou z výletu – nakonec to byla nějaká pošahaná zřícenina, kde byly v hradním příkopě akorát tři vypelichané kozy – vzala vodítko, ignorovala otcovo upozornění, že několikrát už venčit nebyla a prohrála tedy, a vyšla ven. Poslala dokonce tátovi selfie, jak venčí před sámoškou, a domů přišla bez smradlavého pytlíčku, zato v dobré náladě.

Odtáhla bráchu do svého pokoje a delší dobu tam do něj něco hučela. Otec zatím objednal k večeři pizzu a neodpověděl na SMS své ženy, že si musí promluvit, takhle to už dál nejde, jsou přece dospělí lidi, kteří spolu mají děti. Pokusí se vrátit zítra dřív, pokud o to tedy její muž ještě stojí. 

Rodinka zasedla k večeři. Chlapi měli salámovou, Ilona žampionovou s olivama. Byla ještě teplá. Děti pily kolu, otec pivo, které koupili v nějakém rodinném pivovaru po cestě domů. 

Patrik spořádal první dílek pizzy, který si zalil kečupem, a obrátil se na otce: „Tati, když nemůžeme mít toho psa, co kdybychom měli aspoň kočku? Ta se přece venčit nemusí. A jak je krásná, taková heboučká!“

Ilona na svého rodiče pohlédla s tichým vědomím konečného vítězství.

 

Autor je novinář, publicista a spisovatel. Spoluautor publicistické knihy BRNOX: Průvodce brněnským Bronxem, která získala cenu Magnesia Litera. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. Je editorem souboru Za oknem: 19 spisovatelů proti covid 19, do něhož devatenáct autorů napsalo povídku či esej na téma nemoci covid.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama