Jana Plodková: Kéž mě můj jednorožec dovede k sekvoji

Lidé

Vybrala zahradní restauraci padesát metrů od pražského Václavského náměstí – a já po příchodu němě zírám, protože ta zahrada je nádherná, s vysokými stromy, úplně nečekaný svět. Ozve se zvon z chrámu Panny Marie Sněžné, tak Janě Plodkové povídám, že jsem nedávno psal o husitech, o Janu Želivském, který v tomhle kostele kázal, a ona přikývne: „Oba máme štěstí na práci, díky které se můžeme něco učit.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Díky které roli jste se poslední dobou něco naučila?

Tak, pomalu se nám blíží premiéra filmu Bábovky...

 

... to vím, ale myslel jsem něco slušnějšího.

Slušnějšího?

 

Vy tam prý hrajete prostitutku.

Aha, jasně. Tohle vyřešilo zhlédnutí několika dokumentů, díky nimž jsem snad trochu pochopila mentalitu své postavy, ale mluvím o něčem jiném – musela jsem se pod dohledem kaskadéra naučit skákat z výšky.

 

Z hodně velké výšky?

Tři metry, volný pád, po zádech. Sice do molitanu, ale to stačí, protože on se pod váhou těla scukne a dopad při prvních pokusech bývá tvrdý. Ale dá se to. Po dvacátém pokusu už zvládáte...

 

Počkejte, ale já na vás měl připravenou úplně jinou první otázku: Co bylo největším dobrodružstvím vašeho života?

Tak to mě nechte přemýšlet.

 

Zatím si vás trochu rozmluvím. Toužila jste po dobrodružství jako šestnáctiletá holka?

Tehdy jsem v první řadě toužila po vysoké škole herecké, takže jsem chodívala do dramaťáku, na lidové tance, hrála na kytaru... Jednorožec, jak jsem tehdy říkala intuici, mě vedl jedinou cestou; a pak jsem byla šťastná, že mě na brněnskou JAMU vzali.

 

Tušíte, proč byl ten směr tak jasný?

Tuším, chtěla jsem si zachovat volnost. Zůstat i v dospělosti paní svého času.

 

Tolik vás děsila představa dennodenní kanceláře?

Strašně. Nejspíš to je tím, že moje starší ségra studovala ekonomku, načež už vypadalo naprosto logicky, že bude pracovat v bance, a to možná celý život, což mi připadalo stresující. „Takhle to nechci!“ říkala jsem. „Ale Janičko, vždyť herectví tě neuživí,“ varovali blízcí, „na vysokou hereckou se obyčejná holka z Jičína nedostane, tam berou jen děti známých lidí...“ A já: „Nic jinýho mě neláká, takže to zkusím a uvidím!“

 

A zbytek znám: stěhovala jste se na kolej do Brna.

Jo. A za Brno jsem zpětně ráda, protože pro tu tehdejší holku z malého města by Praha ještě byla veliká.

 

 

Vybavím si třas a kávu

Máte dobrou paměť?

Na informace ani ne. Mohl byste mi například zopakovat, jak se jmenujete? Tomáš?

 

Takže máte.

Opravdu ne, pamatuju si spíš pocity.

 

No výborně!

Vy z toho máte takovou radost?

 

Mám, budu vás totiž chvíli zkoušet. Jaký pocit si vybavíte při vzpomínce na den svých dvacátých narozenin?

Já si pamatuju jenom pocity z důležitých událostí.

 

Rozumím. Tak jaký pocit se vztahuje k filmu Vratné lahve?

To mi bylo pětadvacet a vybavuju si třas. Třas a kávu.

 

Proč třas?

Byl to můj debut, takže nervy, úplně nový svět; a taky jsem tam hrála polonahá, což nebylo snadné brát profesionálně.

 

A káva?

Třas polevil, když Zdeněk Svěrák řekl, že si dáme kafe, štáb se rozvolnil a já najednou ucítila klid... Ale z premiéry Vratných lahví mám jednu historku, třeba vás pobaví. Jela jsem na ni tehdy z Brna autobusem, takže po dálnici, a na té byl převrácený kamion přes tři pruhy. Po hodině čekání umožnili policajti průjezd osobákům, tak jsem vystoupila a hned první auto zastavila. „Hodíte mě do Prahy?“ zeptala jsem se neznámých chlapů. Za normálních okolností bych si netroufla, ale to víte, naši jeli na premiéru z Jičína, pro rodinu velká událost, takže jsem si případné nebezpečí zakázala připouštět – cíl byl jasnej.

 

Hlavní roli jste dostala o dva roky později ve filmu Protektor. Jaký pocit vám zbyl z něho?

Pocit domova. V Protektorovi jsem byla od začátku do konce jakoby doma.

 

A brzy po tomhle úspěchu, vlastně už to je deset let, jste se vydala do New Yorku. Taky nějaký pocit?

Tam jsem doma nebyla. Po dvou měsících v New Yorku jsem si říkala, že nikdy více.

 

Čím vás tolik zklamal?

Není to moje město, a myslím, že nikdy nebude. O pronájem jsem se dělila s kamarádem, který mě hned vzal do obchodu, abych si koupila simkartu, tímhle to začalo. Najednou tam vlítlo pět kluků v kapucích, začali řvát, že to je přepadení, a ukradli telefony. Když byli pryč, prodavači se jen přeptali, jestli jsme v pohodě, jako by se vlastně nic moc nestalo, a já začala pochybovat, jestli New York zvládnu.

 

Ale zvládla jste.

Nějak jo. Bylo mi devětadvacet a přilétla jsem tam s velkým očekáváním: konečně se odtrhnu od všeho, co znám, poprvé zažiju samotu, líp se poznám... Jenomže New York mě tehdy spíš semlel. Jistě má svůj zajímavý rytmus, pulz, ale mě nějak nefascinují mrakodrapy ani davy lidí.

 

Zoologická v Central Parku je přece krásná.

Ta jo... Pak jsem ještě strávila půl roku v Londýně, který se mým městem naopak stal. New York je tak vysoký, až jsem měla pocit, že z něj neuteču, že se nemůžu nadechnout, zato v Londýně jsou všude parky, voda... Ale stejně: když poslední léta s Filipem někam jedeme, tak do přírody, mojí láskou je třeba Kostarika nebo Ekvádor. Džungle.

 

Když si vzpomenete na džungli, jaký máte pocit?

Pocit naprosté přirozenosti. Nic nepotřebuju, bereme si tam jenom příruční zavazadla. Pak najednou neexistují hranice, dýchám vlhký vzduch, který připomíná prádelnu z dětství, vůbec mi nevadí teplý déšť, poslouchám tu spoustu zvuků a sama nějak nepotřebuju mluvit. Jdu a bezdůvodně se usmívám. S mocnou přírodou komunikuju v tichosti.

 

Chodíte někdy na dlouhé výpravy džunglí?

To bychom chtěli, mít měsíc času, jenže my býváme rádi za polovinu.

 

Myslel jsem, že je váš partner Filip Žilka majitelem optiky, a tak by si to mohl zařídit.

Měl by nejspíš špatný pocit z toho, že nechal kolegy ve štychu. A já bych takhle dlouhé volno nedala dohromady už vůbec.

 

Teď na jaře jste ho měla.

Dokonce přes dva měsíce. Ale nikdo mě nepustil ven.

 

Když jezdíte do džungle, zkusila jste někdy tamní drogy? Ayahuascu?

Ne. Pokud nechcete jen povrchní akci pro turisty, zabere prý takový obřad tři týdny, říkal nám ekvádorský průvodce. Navíc co jsem tak slyšela, většina účastníků prozvrací noc, a já nerada zvracím. Ale hlavně: vůbec nemám potřebu zkoušet drogy, protože mně se líbí realita taková, jaká je.

 

Mně se realita taky líbí. Ale jednou jsem v rámci reportáže snědl lysohlávky a zážitek, který následoval, mě mimo jiné smířil s budoucí smrtí — to bylo důležité.

Věřím. Ale já se smrti nijak zvlášť nebojím ani za střízliva.

 

A nikdy jste se nebála? Já jako kluk prosil hrobníka, ať mě vyškrtne ze seznamu klientů!

To já měla noční můry z mravenců, kteří mi lezou po kůži, a z hada, kterého jsem tušila pod postelí; tipovala jsem ho na anakondu. Máma mi ušila takový dlouhý válec, kterým jsme zacpaly škvíru mezi postelí a stěnou, ale potíž byla v tom, že mi válec připomínal hada – moc nepomohl... Myšlenky na smrt, ty mě tolik neděsily. Bylo mi devět, když umřela babička, mamka brečela v kuchyni, a mně bylo líto hlavně jí: „Nebuď smutná, babička šla nahoru,“ říkala jsem. Odjakživa mám zvláštní pocit, že se všichni stejně jednou nějak vrátíme, a tak jsem klidná.

 

A můžeme se ještě na chvíli vrátit ve vyprávění do džungle?

Klidně... Když tam přiletím, hned první den cítím úlevu; džungle nabízí nejjednodušší restart.

 

Díky čemu?

Díky biodiverzitě, která je pro nás přirozeným prostředím. Rozhodně přirozenějším než monokultura.

 

Podle mě jsou pro nás přirozeným prostředím třeba Krkonoše.

Ty mám ráda, jezdíme tam na chalupu, ale ještě víc by se mi líbily zarostlejší a mnohodruhovější. Proto v okolí sázím stromy — aby ty lesy nebyly tak děravý, vždyť ony jdou opravdu do háje. Za naší chalupou zmizelo po zimě minimálně sedmdesát dalších stromů, pokácených kvůli kůrovci, se spoustou dalších se na procházkách pomalu loučím, a to ještě nic není proti Vysočině.

 

Netrpíte vy náhodou environmentálním žalem?

Nevím, takhle se tomu říká? Možná jo. Trhá mi srdce to tušení, že po lesích za pár let zbudou jen mýtiny.

 

Neuvažujete o tom, že se z centra Prahy na chalupu přestěhujete?

Filipovi by se chtělo, ten tam bude hnízdit čím dál víc, protože si našel koníček, truhlaření. Zrovna kamarádovi vyrábí stůl — u toho mu samota nevadí.

 

A vy?

Já jsem zatím přece jenom společenštější, navíc moje práce nechodí po lukách... Krkonoše jsou skvělý odpočinek, vstáváme brzo, chodíme spát brzo, ale když jsme tam minulé léto byli poprvé týden sami, tak jsme třetí den stáli u plotu a vyhlíželi, jestli nepůjde někdo kolem, abychom si mohli popovídat. Takže až budeme starší. Až budu mnohem míň hrát a Filip omezí čas strávený v optice. Tehdy tam nejspíš skončíme.

 

Stáhli jste se do Krkonoš i během koronavirové pandemie?

Po pár týdnech jo, protože na té naší polosamotě koronavirus jakoby ani ne-existoval a rozhodně nebylo třeba nosit roušku. Ale právě tehdy mi ještě víc než kdy jindy chyběl lidský kontakt; obejmutí s rodinou, s přáteli, prostě blízkost. Musela jsem být vděčná za onlajn svět, ale zároveň se mi potvrdilo, že žádná aplikace ani sociální síť nemůže nahradit normální rozhovor s člověkem, kterému se dívám do očí. Tohle je první důležitá věc, která mi došla.

 

A druhá?

Taky jsem si uvědomila, že se ze dne na den může stát cokoli, i hodně nečekaného. Nebo taky může všechno skončit, že jo. Už zítra, nebo za hodinu. A na to se snažím myslet. Ještě víc pečovat o každý svůj den a o všechno kolem.

Moje rouška chrání tebe

Tak schválně: Jaký pocit vám zbude z koronavirové pandemie?

Jak to říct upřímně a nikoho se nedotknout... Bylo to netradiční období, které jsem konkrétně já prožila dobře.

 

Pohoda?

Zní to hrozně, ale jo. Jedním z důvodů je podle mě skutečnost, že nepodléhám strachu, a když už cítím ohrožení, tak se naopak rozjedu víc než jindy, hledám řešení. Nevím: vzpomínám třeba, jak jsme před devíti lety vyrazili na naši první dovolenou s Filipem, bylo to na Korsice, takže nádhera, ale jednoho dne jsme zabloudili na kolech. Cesta byla podivnější a podivnější, samý šutr, kola jsme čím dál častěji přenášeli, ve vedru nám došla voda, nakonec jsme už ta kola radši schovali do křoví a klopýtali po pobřeží. Až před soumrakem jsme z opuštěné pláže zahlédli loď, ke které Filip doplaval a poprosil, jestli by nás ti lidé nehodili do přístavu. Bylo to únavné, ale paniku jsem necítila žádnou, jen jsem si říkala, „nedá se nic dělat, jdeme dál, musíme“. A to samé platilo i teď pro koronavirus.

 

Žádný pocit nejistoty v polovině března?

Spíš jsem zkoumala, jaké to vlastně je, když vás někdo nutí zůstávat doma. Trochu komunismus, ne? Ten už si moc nepamatuju, takže to byla novinka a já přemýšlela, jak dlouho se dá pod zámkem vydržet.

 

K jaké odpovědi jste dospěla?

Že moc dlouho ne. Když v jednu chvíli epidemiologové strašili, že nás čeká možná i rok bez cestování, příjemná představa to teda nebyla, ale nakonec jsme našli docela jednoduché řešení: omezili jsme čtení a sledování zpráv, abychom se vyhnuli tomu obrovskému tlaku čísel, kolik dalších lidí je nakažených a jak možná umřeme, což muselo být obzvlášť pro starší lidi strašný. Ale my jsme v rámci možností zůstávali v klidu.

 

Co k tomu klidu přispívalo?

Určitě fakt, že jsme na tom skoro všichni stejně, stejně špatně, což nikomu moc nedovoluje naříkat. Občas jsem si pohrávala i s myšlenkou, co kdyby se to týkalo jen mě — celý svět jede, pracuje, jen já jsem zavřená v karanténě a musím být extrémně opatrná. Vůbec nevím, jestli bych to ustála. Ale když se průšvih týká všech, zvládá se evidentně snadněji.

 

Vaše máma prý kdysi pracovala jako švadlena, tak mě v té souvislosti napadá...

... jo, roušky jsem šila. I když to zpočátku byl teda boj.

 

Nejste po mámě?

V šití moc ne. Ale k pětatřicátým narozeninám jsem od našich dostala stroj, na kterém jsem ušila jeden povlak na polštář a pak ho odložila do kouta. V půlce března přišel čas, abych ho zase vytáhla, a první rouška mi trvala asi dvě hodiny. Měla jsem pocit, že to nezvládnu, že moc nepomůžu, ale později už mi šly i bez měření. Od oka jsem to střihla a bylo.

 

Kolik jste jich zvládla?

Tak dvě stě. Až po nějakých deseti dnech jsem začala cítit únavu a šila míň a míň.

 

Taky nás roušky začaly víc a víc štvát.

Právě. Přitom jsem to byla já, kdo vymyslel ten slogan: Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě.

 

Vy?

Napsala jsem to na počátku pandemie na Instagram, když jsem chtěla co nejjednodušeji vyjádřit, proč roušku nosit. No a slogan se nějak chytl.

 

Tak to vypadá na skutečné životní dílo!

Snad ne... Nicméně když už byla karanténa dlouhá, čím dál častěji jsem i já chodila s rouškou v pohotovostní poloze pod bradou a venku si ji nasazovala jen tehdy, když jsem míjela starší lidi — teda dokud mě za to jedna paní na ulici nenazvala krávou.

 

Myslíte, že jste se v tom zvláštním mezičase nějak změnila?

Přibrala jsem. A potom taky přestala nakupovat cokoli kromě kvalitního jídla, protože mi došlo, kolik si běžně pořizuju nesmyslů, a že už nechci. Že všechno mám.

 

Vždyť taky byly zavřené obchody.

Internetové ne. Postupně otevřely i kamenné, ale moc často tam nechodím. I když dneska jo. Cestou sem jsem si koupila knížku.

 

Ukážete?

Jsou to Zápisky Leonarda da Vinciho. Jako holka jsem měla ráda jeho Nápady, takže tohle do množiny zbytečností nepočítám...

 

Jak jste vnímala ten fakt, že více než dva měsíce nemůžete hrát?

Já podobné proluky v životě několikrát zažila, bez jakékoli práce jsem byla třeba i půl roku, takže jsem zvyklá. Kdysi jsem to zvládala hůř: když se několik měsíců nikdo neozval, dost to mávalo s mým sebevědomím, pochybovala jsem o tom, jestli na herectví vůbec mám. Byly to neuvěřitelné nálady, se kterými jsem se musela porvat.

 

Například kdy?

Třeba po Protektorovi, ze kterého jsem byla nadšená. Radovala jsem se, že sedím na vlně, jenže ta vlna se zastavila a stála. Naštěstí mě potom potkal seriál, Zázraky života se jmenoval, a ten mi pomohl vydělat si na New York a Londýn... A zpětně jsem za tahle období vděčná – naučila mě řídit si svůj vlastní život a hledat činnosti, kterými si smysluplně zaplním volno. Vždyť já to ještě ve třiceti letech neuměla! Čerstvě jsem chodila s Filipem, a když nebyla práce, upínala jsem se na něj; doufala jsem, že to bude on, kdo mě udělá šťastnou. A Filip správně řekl: Neudělám. Vyzýval mě k tomu, abych přetočila tok myšlenek v hlavě, a za to jsem mu vděčná.

 

Dnes je váš vztah založený na čem?

Jsme dvě samostatné bytosti, které spolu sdílejí byt, lásku a zážitky, ale Filip umí být šťastný se mnou i beze mě, a já to samý. Jsem ráda, že už práce není hlavní náplní mého života; ne nadarmo se říká, že by herci měli dělat i jiné věci, třeba něco psát, malovat, někde pomáhat... Není dobré neustále nervózně čekat na telefon, a pak točit den co den, měsíc co měsíc, od rána do večera. Závislost na práci je nezdravá, to říkám z vlastní zkušenosti.

 

Před deseti lety jste závislá byla?

Určitě.

 

Jak byste snášela půl roku bez práce teď?

Herectví je jednou z mála věcí, které umím, myslím, že dokonce dobře, a nesmírně mě baví, takže bych o to nerada přišla. Ale pocit, že končí život, už bych fakt neměla.

 

Mně se líbí, jak říkáte, že jste dobrá herečka.

To asi takhle nahlas říkat není rozumný, co?

 

Naopak. Vždyť jste.

Spousta lidí to bude považovat za namistrovanost – ale chci tím jen vyjádřit, že jsem se snad ve svém životě dostala na správné místo.

 

Družme se k dobru

Vidíte kolem sebe kromě zničených lesů i další věci, které vás hodně štvou?

Třeba z politiky radost nemám: nějak se nemůžu zbavit pocitu, že jsme se my, Češi, zatím nedokázali zbavit jakéhosi veksláctví.

 

To je zajímavé. Já v životě dost cestoval – a čím víc, tím radši jsem měl tuhle zemi i její obyvatele.

Rozumím, jenže zároveň pozoruju, jak se to tady vyvíjí, co máme třeba na Hradě, co ve vládě... Vrcholní politici společnost ovlivňují, a zrovna současná parta z mého pohledu spoustu lidí úspěšně ohlupuje a štengruje ke zlu. V tomhle mám pocit, že ryba smrdí od hlavy.

 

Teď asi úplně nerozumím.

Vy jste si třeba nevšiml, jak se tu v posledních letech rozšířilo nové heslo: To nevadí, že kradu, vždyť tamti kradli víc?

 

Upřímně řečeno, nevšiml.

To je taková ta nová, podivná rétorika současného premiéra: Střet zájmů? Prosím vás, za Kalouska se kradlo víc... Zneužití dotací? Ale vždyť dřív se kradlo víc... A na tuhle hru kdekdo přistoupil — vnímám to, když jedu do Jičína nebo kamkoli mimo Prahu. Spousta lidí volí ANO, protože prý mají pocit, že si finančně přilepší, že dostanou nějaké slevy, prostě že z toho něco budou mít. Samozřejmě chápu, že v téhle zemi spousta lidí počítá každou korunu, ale než abych volila stranu, která mi připadá až zločinecká, to budu raději chudá. Rozumíte? Máme tu teď nějak zvláštně převrácené hodnoty, není už jasné dělení na dobro a zlo, protože zlo se stalo skorodobrem, a právě tomu říkám veksláctví.

 

Jaké za tenhle názor sklízíte reakce?

To přece tušíte, ne? Nebo jste si nevšiml té nesnášenlivosti? Už jenom jako herečka některé lidi vytáčím, protože mají fantaskní představy o mém platu, myslí si, jak strašně dobře si žiju, a tím pádem bych podle nich měla držet hubu a krok.

 

Tohle říkal Milouš Jakeš o Zagorové.

A podobně jakešovsky mluví roku 2020 kdekdo o umělcích dnešních.

 

Není to vzájemné? Vy je označujete za veksláky, oni vás za hloupou.

Asi to tak vypadá, viďte? Ale ne. Já se nedívám na lidi s jiným názorem skrz prsty, jenom mě mrzí nálada ve společnosti, a když se někdo zeptá, tak odpovím: ti nejdůležitější ze současných politiků často lžou, manipulují, a prochází jim to, z čehož podle mě pramení celkově nepříjemná atmosféra... Na druhou stranu ale rozumím vašemu postoji, protože i já vím, kde jsou moje kořeny a kde jsem doma – nechtěla bych žít ani v tom Londýně, kde se mi líbilo. Přes všechny výhrady je mi nejlíp tady.

 

To jsem chtěl říct: Vypadáte jako šťastná, spokojená žena.

Říkám, snažím se o to pečovat. O vztah, o zvířata kolem, o kytky, o sebe...

 

Cítila jste se někdy líp?

Myslím, že snad ani ne, i když na druhou stranu uvidím, co se mnou za rok udělá čtyřicítka. Většina kamarádek tvrdí, že v devětatřiceti letech bylo všechno dobrý, ale právě čtyřicítka na ně nějak dolehla. Tak doufám, že mně se tohle vyhne; ale jestli ne, nějak se tím holt prokoušu.

 

Ostatně, jako vždycky.

Jako vždycky. Výhodou je, že mě přibývající vrásky vlastně baví. Tělo už není v kondici jak před deseti lety, ale hlavě je líp rozhodně. Vracet bych se nechtěla.

 

Toužíte po něčem?

Toho je... Ještě jsem například nezažila gorily ve volné přírodě, to bych si přála.

 

Takže Rwanda?

Nebo Uganda. A nutně potřebuju vidět sekvoje!

 

Čím vás tak fascinují?

Jsou to obři. Věřím, že setkání s tak velkým a starým stromem ve vás něco změní — protože sekvoj jen tak někdo nebo něco nepokácí.

 

A přišla jste už na to, co zatím bylo největším dobrodružstvím vašeho života?

Hmmm... Velkým dobrodružstvím je každý den, protože život není plán. Byl mi dán nějaký čas, a je jen na mně, co s ním udělám — není třeba naplnit ho úkoly, musím ho jen žít. Vybrat si cestu, a cokoli se mi do ní připlete, přijmout.

 

Pokud to je dobré.

Ano, v ideálním případě: Družit se k dobru, to je dobrodružství.

 

 

Týden po rozhovoru, 23. června, Jana Plodková zničehonic píše:

Tak vám čekám na výsledky testu na covid, jeden můj známý byl pozitivní. Paradox, ne? Zrovna teď, když jsme se o tom tak pobavili v rozhovoru. A jsem docela ráda, že čekám koncem června – určitě lepší než v době vrcholící pandemie. Protože ono to probíhá dost neuvěřitelným stylem, například zkumavky se vzorkem odnášeli v bedně s nápisem Biohazard, což mě vyloženě pobavilo... Mávám!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama