Věk nenormálnosti

Názory

Normy, které platily v politice a ve veřejné diskusi před patnácti či dvaceti lety, se vytrácejí. Šéf britské labouristické strany má potíže s antisemitismem, americký prezident připodobňuje jméno oponenta k exkrementu. A umírněný postoj je v defenzivě - píše se v názorovém textu.

Název té knihy se mi v poslední době několikrát připomněl. V díle Věk extrémů popisuje slavný, dnes již zesnulý britský historik Eric Hobsbawm dvacáté století – dobu, jejíž průběh zásadně ovlivnily extrémní myšlenky sovětského komunismu, italského fašismu a německého nacismu. A já se nějak nemohu zbavit pocitu, že se dnes extrémní polohy do veřejné debaty a politiky vracejí.

Ne, opravdu nechci říci, že znovu přichází nový Lenin, Stalin, Mussolini nebo Hitler. Ostatně přirovnávání různých oponentů k těmto nechvalně známým osobnostem minulosti lze dnes slyšet nadmíru často; nepřiměřený, extrémní slovník je sám o sobě jedním z příznaků onoho nového věku.

Jde mi o to, že mnohé normy, které před nějakými patnácti dvaceti lety platily v politice a ve veřejné diskusi na Západě i v Česku, přestávají platit. Jistě, některé postoje se dost možná tehdy ocitaly v klatbě neprávem a stálo za to je vzít v úvahu. Avšak mnohé jiné věci jsou, pokud je budeme posuzovat z umírněných pozic, i nyní těžko obhajitelné, pouze jako by se posunula většinová tolerance vůči nim.

 

Corbyn pohromou

Coby první příklad posunu od někdejšího normálu můžeme ukázat politika, který je mimo jiné jedním z aktérů chaotického odcházení Británie z Evropské unie.

Před patnácti lety by bylo stěží představitelné, že by jednu ze dvou hlavních britských politických stran vedl někdo jako Jeremy Corbyn. Tento muž by například rád znovu znárodnil energetické firmy, železnice a poštu, Karla Marxe označuje za velkého ekonoma a jeho boj proti Izraeli z radikálně levicových pozic ho přivedl do dosti kalných vod. Corbyn se například před pěti lety účastnil položení věnce u hrobu vůdců palestinské skupiny, která v roce 1972 zmasakrovala výpravu izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově. Pohyboval se v prostředí symbolizovaném popíračem holokaustu či autorem spisku Židovská moc, zastával se lidí vidících za teroristickými útoky na USA z 11. září židovskou konspiraci. „V průběhu posledních tří let byla labouristická strana pod vedením Jeremyho Corbyna infikována pohromou antižidovského rasismu. Tento problém přitom před jeho zvolením do čela strany prostě neexistoval,“ prohlásila poslankyně Joan Ryanová, když se v únoru rozhodla labouristickou stranu opustit.

 

Pokud se vrátíme k brexitu, Corbyn léta z levicových pozic odmítal evropskou integraci (Maastrichtskou smlouvu z roku 1993 nechtěl mimo jiné proto, že vytvářela Evropskou centrální banku řízenou „bankéři nezávislými na národních vládách“, jejíž politika cenové stability podle něj „podkope jakékoli sociální cíle“ britské vlády). Nebylo převratné, že se před referendem v červnu 2016 až na poslední chvíli, váhavě a vlažně rozhodl podpořit kampaň za setrvání Británie v Evropské unii; Corbyn tak téměř jistě přispěl k tomu, že brexit získal u voličů mírnou většinu. Dlouho se také bránil podpoře druhého britského referenda o EU (u něhož je sporné, zda by něco změnilo, i kdyby se konalo) – podvolil se v únoru v zjevné obavě z dalšího drobení strany.

Mnozí straníci jsou jeho postojem vůči Evropě překvapeni, členové z řad zapálených levicových aktivistů jej ovšem v roce 2015 do vedení strany vynesli: využili možností, které se politickým kampaním nově otevřely na internetu, využili i toho, že o volbě předsedy poprvé nově hlasoval přímo každý člen strany – masivně vstupovali, respektive se registrovali u Labour Party. Procorbynovská kampaň se na sociálních sítích přesně trefila do naštvání na „establishment“ a na staré vedení strany – a bylo hotovo.

 

Velezrada, volá Trump

Za oceánem, ve Spojených státech, vynesla vzpoura proti establishmentu a zloba vůči „bažině“ tradiční politiky do prezidentského úřadu Donalda Trumpa. V mnoha postojích je Trump samozřejmě zásadně jiný než Jeremy Corbyn – a taky více mluví. Je ale těžké si představit, že právě tento podnikatel by kandidoval na prezidenta za republikánskou stranu například na začátku devadesátých let (nejen proto, že mu tehdy bankrotovala jeho kasina), nebo v roce 2001 (nejen proto, že se tehdy registroval jako demokrat).

Letos v únoru učinil Trump rozhodnutí, které výrazně překračuje dosavadní normy. Protože od Kongresu, respektive jedné z komor, Sněmovny reprezentantů, nedostal v rozpočtu dost miliard na svůj velký sen, stavbu zdi na americko-mexických hranicích, dospěl k závěru, že si ty peníze prostě vezme. Ježto ústava v obecné rovině zapovídá rozdělování finančních prostředků bez zákona schváleného Kongresem, vyhlásil Trump takzvaný stav nouze. O tom, jak byla ta nouze asi naléhavá, svědčí jeho výrok na tiskové konferenci: „Nemusel jsem to udělat, ale rád bych toho dosáhl mnohem rychleji.“

Už dříve prezidenti, Baracka Obamu rozhodně nevyjímaje, posilovali svou moc na úkor Kongresu, ale Trumpův krok, jeho okolnosti i zdůvodnění jsou opravdu nové a straší i některé republikány. Bojí se, že až nastoupí demokratický prezident, pokusí se třeba vyhlásit stav nouze, aby omezil právo Američanů držet zbraně. Například republikánský senátor z Tennessee Lamar Alexander odsoudil Trumpovo rozhodnutí slovy: „Je to zbytečné, nemoudré a není to v souladu s ústavou.“

„Postav zeď, zločin spadne hned,“ veršuje na Twitteru prezident Spojených států. Zeď chce kvůli tomu, co řekl už před čtyřmi lety: podle jeho přesvědčení z Mexika do USA přicházejí hlavně zločinci, kteří vozí drogy a „znásilňují“.

Výčet Trumpových – na prezidenta mírně řečeno – neobvyklých výroků je už dnes dlouhý. Sám se prohlásil za „stabilního génia“, světu se svěřil, že neoblíbené televizní moderátorce „zle krvácela“ plastika obličeje, tvítoval, že demokratický kongresman Adam Shiff se jmenuje „Shitt“ (shit je anglicky h…no). Dva muže, bývalého zástupce ředitele FBI McCaba a úřadujícího náměstka ministra spravedlnosti Rosensteina (kterého Trump sám nominoval), obvinil skrze Twitter z „protiprávní a velezrádné“ činnosti. Důvodem byl jejich podíl na zkoumání zásahů Kremlu do amerických prezidentských voleb; toto vyšetřování Trump nemá rád a pravidelně ho označuje za „hon na čarodějnice“. A o médiích prezident opakovaně mluví jako o „skutečných nepřátelích lidu“, učinil tak dokonce i poté, co do redakce CNN došla dopisová bomba (jak se později ukázalo, rozesílal je jeden patrně ne zcela stabilní Trumpův příznivec).

Abychom však nemluvili jen o Trumpových slovech: verbální agresivita se nyní objevuje i v levém křídle demokratické strany. Například nová demokratická kongresmanka Rashida Tlaib na večírku s příznivci označila Trumpa za „mamrda“ (v originále motherfucker), kterého Kongres odvolá.

 

Agenti a idioti

Chtělo by se říci, že v dnešním prostředí extrémních slov a krajních nápadů trpí politický střed. Potíž však je, že i někteří lidé hlásící se k umírněnému středu občas používají přespříliš drsný slovník.

Někdy lze v Česku slyšet, že každý, kdo neschvaluje nynější podobu EU a odmítá evropskou federaci, je automaticky ruský agent. Tato věta je vlastně ještě agresivnější než odsudky z opačné strany názorového spektra; totiž třeba že „eurohujer“ je každý, kdo se obává, že by rozpad EU nadělal velké ekonomické škody. Podobně projevy typu „Zemanovi voliči jsou idioti“ se v zásadě svým zobecňováním neliší od vět jako „Kdo říká, že islámský svět má mnoho barev, nikoli jen tu ISIS, je blb a platí ho Soros“.

Obávám se, že nový věk krajností a extrémních postojů souvisí s relativně čerstvou mocí internetových sociálních sítí. Často platí, že kdo nesdělí své stanovisko patřičně hrubě či agresivně, málo nadává na kapitalismus, establishment či nevidí za vším špatným Putinovy pracky, nezíská příznivce. Řekl bych, že posun zpátky k středu bude těžký. Pro začátek ale neuškodí, když si každý, komu se extrémní polohy nelíbí (včetně mne), položí otázku, zda občas sám ve svých výrocích nejde zbytečně do krajnosti.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement