Černá skvrna na tváři Spojených států

Názory

Chcete trochu více pochopit, co se v červnu dělo ve Spojených státech? Pak se zkuste podívat na onu zemi a její historii třeba optikou mladé zvídavé černošky vyrůstající v chudé afroamerické čtvrti.

Audio
verze

Titulek tohoto článku je záměrně dvojznačný. O „černé skvrně“ na tváři Spojených států samozřejmě mluvili a mluví zastánci bílé nadřazenosti – a právě oni, a nejen oni, jsou též důvodem, proč nyní mnoho občanů USA začíná považovat chování bílé většiny vůči afroamerické menšině za zásadní černou skvrnu na příběhu o americké velikosti, který znají z tamních škol.

Zkusme se proto na příběh Spojených států podívat z jiného úhlu pohledu. Třeba očima mladé dívky tmavé barvy pleti žijící v chudé černošské čtvrti, kterou sami černošští rapeři nazývají „ghettem“. Pohledem dívky, která se snaží zjistit důvod toho, proč kolem sebe vidí tolik gangů a svobodných matek, tolik alkoholu a drog.

Hledání odpovědi na tyto otázky přitom nevyhnutelně začíná v historii.

 

Nikdo se jich neptal

Dějiny Afroameričanů začínají v subsaharské Africe v 17. a 18. století. Na obrovském území žila tehdy řada kmenů, které formovaly i větší státní útvary, jež však byly technologicky daleko za Evropany a jejich loděmi a děly. Příchod bílých ozbrojených obchodníků přinesl dramatické změny. Protože na plantážích Ameriky byla potřebná levná pracovní síla a v Africe bylo možné otroky sehnat, rozvinul se brzy robustní transatlantický obchod. Předkové drtivé většiny dnešních Afroameričanů tak byli násilím přivlečení otroci, kterých se nikdo neptal, zda se chtějí do USA dostat. Podmínky na otrokářských lodích byly takové, že řada z nich cestu vůbec nepřežila.

Bílá většina v Americe tehdy zacházela s otroky v podstatě jako s hospodářskými zvířaty, tedy upírala jim základní lidskou rovnost. Dnešní potomci otroků jsou si dobře vědomi toho, že se o jejich předcích uvažovalo jako o jakýchsi chytřejších opicích na práci, které je možné libovolně prodávat na trhu. Jeden z těchto trhů ostatně fungoval ještě v první polovině 19. století přímo v hlavním městě federace, Washingtonu.

 

Do černošské kolektivní paměti se zapsal případ Dreda Scotta z roku 1857, v němž samotný Nejvyšší soud USA rozhodl, že černoši nepatří mezi občany USA, a tudíž jim nepřísluší žádná ústavou garantovaná práva – podřadnost Afroameričanů dostala další oficiální razítko.

Klíčovou roli v historii mezirasových vztahů pak sehrála občanská válka mezi Severem, kde v té době vyhrávala Republikánská strana, a Jihem, který tehdy volil spíše demokraty. Zde je třeba zdůraznit, že otroci nebyli na Jihu osvobozeni v důsledku postupného vývoje uvnitř jižanské společnosti: musela to změnit krvavá vojenská invaze průmyslovějšího Severu. Ten nebyl ochoten smířit se s odchodem jižních států; pokus o odtržení potlačil a otroctví zrušil. Černoši získali základní ústavní a politická práva jako občané Spojených států. Okupační správa Severu měla pomáhat osvobozeným otrokům při budování vlastních hospodářství z částečně zabaveného majetku plantážníků.

Zdálo by se, že tím bude problém vyřešen. Opak však byl pravdou – po počátečním šoku se bílá většina na Jihu vzpamatovala pod křídly Demokratické strany a postupně znovu ovládla jak politiku, tak ekonomiku. Afroameričané volili republikány, nicméně v žádném ze států neměli takovou většinu, aby svoje kandidáty prosadili – navíc jim jižanské státy začaly pod různými záminkami oklešťovat volební právo. Občané tmavé barvy pleti se tak ocitli v permanentní politické menšině, kterou bílá většina brzy začala systematicky diskriminovat například v přístupu k veřejným zdrojům: místa obývaná černochy mívala horší silnice, kanalizaci, školy a pomaleji se zaváděla elektřina.

Rozsudek Nejvyššího soudu USA z roku 1896 ve věci Plessy v. Ferguson pak fakticky – řečeno termínem z jižní Afriky – legalizoval režim apartheidu, jenž obě rasy striktně odděloval, i když teoreticky si měly být rovné. Smíšené manželství považovaly zákony řady jižanských států až do šedesátých let 20. století za zločin. Restaurace, kluby i hotely byly striktně rasově separované, což dále prohlubovalo propast mezi oběma etniky.

Zejména v letech mezi první a druhou světovou válkou se většinová, tedy bělošská společnost a politika pokoušely zahladit hluboké šrámy, které způsobila občanská válka, což vedlo k určité romantizaci předválečného Jihu, a tedy i otrokářské Konfederace. Tento proces zahrnoval také další omezování práv černochů. Bílé teroristické organizace typu Ku-klux-klan otevřeně hlásaly nadřazenost bílé rasy. Nejslavnější dílo otce americké kinematografie D. W. Griffithe Zrození národa líčí právě usmíření bělochů ze Severu a bělochů z Jihu na základě rasové hierarchie – hlavní hrdina, někdejší jižanský plukovník, se stává vůdcem Ku-klux-klanu, který zachraňuje bílé ženy před černými sexuálními predátory.

Ještě meziválečná doba znamenala i časté brutální lynčování – veřejné popravy bez soudu, při nichž v rukou bílého davu zemřelo mnoho černochů. Z této doby, nikoli z období bezprostředně po občanské válce, pak pochází i část soch konfederačních politiků a generálů, které se teď stávají terčem útoků protestujících.

 

Mimoprávní bariéry

Dalším klíčovým momentem pro černošský pohled na dějiny Spojených států je takzvané hnutí za občanská práva. Šlo o dlouhý a komplikovaný proces, který ukončil právní segregaci a federálními zákony zajistil zákaz diskriminace na základě rasy. Opět se ale nejednalo o přirozený vývoj v rámci jižanské společnosti, ale o zásahy federální vlády, které bílá většina na americkém Jihu nesla velmi nelibě – prezident Eisenhower musel dokonce povolat Národní gardu, aby skutečně prosadil desegregaci školství. Výzkumy prokázaly, že značnou roli v tehdejších postojích federální vlády hrála studená válka, respektive mezinárodní ostuda, již tehdejší jižanský apartheid působil Spojeným státům, které se jinak snažily ve světě šířit demokracii a lidská práva.

Z dnešního pohledu je důležité, že hnutí za občanská práva mělo dva póly. Nenásilné protesty inspirované bojovníkem za indickou svobodu Mahátmou Gándhím, které v USA symbolizoval Martin Luther King, a radikálnější akce vedené Malcolmem X, který tvrdil, že na všudypřítomné násilí bílé většiny je nutné reagovat také násilně, jinak se situace nezlepší. Stejně jako dnes ovšem byla většina protestů nenásilných, takže i proto měly podporu řady bělochů.

Martina Luthera Kinga svého času označovala FBI za nepřítele státu a stal se terčem tajné diskreditační kampaně. Dnes je den jeho narození oficiálním federálním svátkem a jeho jméno nese řada škol a ulic. Přes všechny úspěchy hnutí za občanská práva se přesto nepodařilo v průběhu let překonat sociální a ekonomické rozdíly mezi velkou částí Afroameričanů a bílou většinou. Ukázalo se totiž, že na rozdíl od právní segregace a diskriminace, na niž je možné jasně ukázat a zrušit ji, existují další bariéry, které jsou jen obtížně překonatelné.

Jednou z nich je faktická segregace v oblasti bydlení, kdy v řadě amerických měst existují jasné dělicí čáry mezi bělošskými a černošskými čtvrtěmi. Banky totiž v minulosti dávaly hypotéky primárně bělochům, kteří se tak mohli z center měst odstěhovat na bohatší a etnicky jednolitá předměstí: často byla „rasová čistota“ nové čtvrti klíčovým důvodem pro jejich stěhování. Protože veřejné školy v USA financovány jsou až ze čtyřiceti procent z lokálních daní, existují mezi nimi rozdíly, a je logické, že v bohatších bílých čtvrtích jsou kvalitnější. I přes snahy školy rasově integrovat je tak školství značně segregované – a příliš se v tomto ohledu neliší od stavu v padesátých letech 20. století.

K tomu je třeba připočíst vědomé i nevědomé rasové předsudky, které se daří vymýtit jen obtížně. Výzkumy například ukazují, že úplně stejný životopis má mnohem vyšší šanci na to být odmítnut, pokud je u něj africky znějící jméno. V průběhu času se sice podařilo vytvořit úzkou vrstvu úspěšných a bohatých Afroameričanů, které většinová společnost přijímá, nicméně celkově jsou na tom občané tmavé barvy pleti stále v průměru hůře než většinová bílá populace. Odhaduje se například, že více černošských mladých mužů mělo potíže s policií a justicí, než kolik jich je na vysokých školách. Prezidentství Baracka Obamy tak bylo v tomto ohledu spíše matoucí, neboť mohlo působit dojmem, že pro Afroameričany jsou zajištěny rovné příležitosti – realita však pro část černochů zůstala stále stejně špatná.

Jakou roli v tom všem hraje policejní brutalita? Zásadní – jakékoliv násilí bělochů vůči černochům otevírá staré rány, neboť u většiny Afroameričanů se automaticky spojí se vzpomínkami na násilí bílých dozorců na plantážích, lynčování či brutální zásahy bílých policistů vůči nenásilným protestům v 60. letech. Moderní technologie přitom umožnily dokumentovat policejní zásahy, což vedlo k opakovaným protestům vůči policejnímu násilí a beztrestnosti.

Policie má i ve Spojených státech krédo „pomáhat a chránit“, což se jí ale v řadě černošských komunit zdaleka nedaří, a působí spíš jako represivní okupační složka. Proto je jednou z důležitých věcí, o níž se nyní diskutuje, reforma policie: například snaha zapojit do udržování bezpečnosti i širší komunitu, která má policii pomáhat. Prakticky by to vypadalo například tak, že by s policií do terénu vyjížděl i sociální pracovník či vyškolený mediátor.

Letošní protesty proti policejní brutalitě přinesly novinku – spolu s Afroameričany se objevila v ulicích spousta bělochů, Hispánců i Američanů asijského původu. Demonstrace se konaly i v čistě bělošských městech, tudíž je možné – a průzkumy veřejného mínění to naznačují také –, že probíhá významný posun v myšlení většinové společnosti: například v tom, že jakákoliv policejní brutalita bude považována automaticky za nepřijatelnou. Což není zcela samozřejmé, existuje například video z nedávné doby, v němž Donald Trump přímo nabádá policisty, aby na zločince nebyli „příliš hodní“.

Další oblastí, v níž se možná vnímání většinové společnosti mění, může být to, že černoši přestanou být konečně vnímáni jako „ti druzí“. Jen za splnění této podmínky je totiž možné doufat, že se podaří postupně řešit sociální a ekonomické problémy afroamerických komunit.

 

Zoufalá snaha

Pokud se tedy vrátíme k oné mladé zvídavé černošce, snad už lépe chápeme, že květnový obraz umírajícího George Floyda, muže tmavé barvy pleti, pod kolenem bílého policisty Dereka Chauvina rezonuje s její znalostí historie bělošské nadřazenosti. A dívka ví, že tato situace se pořád opakuje, takže její frustrace se s každým dalším zdokumentovaným případem policejního násilí prohlubuje. Prezident Trump, kterého většina černochů rozhodně nevolila, se navíc přiklání k postojům symbolizovaným heslem o „právu a pořádku“, tedy fakticky se přidává na stranu policie, což uklidnění atmosféry rozhodně nepomáhá.

Afroameričané, jak naznačuje demografický vývoj, nebudou ve Spojených státech nikdy ve většině, a na svou často traumatizující historii těžko zapomenou. Proto je potřeba jejich protesty vnímat jako zoufalou snahu upozornit na hluboko zakořeněné problémy, které by se jinak v současné době jen těžko dostaly na přední stránky novin.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement