Lennon, Elton, smích, nesmích

Lidé

Pravidelný fejeton hudebnice a spisovatelky Evy Turnové.

Audio
verze

Zdá se mi, že poslední dobou se z komunikace vytrácí upřímnost.

Jako by šlo mnohem víc o to, naplňovat jakousi společenskou normu; mít se průběžně na pozoru, aby se člověk příliš neotíral o sociální rovnost a genderovou korektnost, ale zároveň se snažit působit co nejvíc uvolněně a sršet vtipem.

Být vtipný je vůbec současná meta – často křečovitě vycucaná z prstu. Na předávání cen poděkování mamince a vtip, v přehledu o počasí vtip, v proslovech hlavy státu pokaždé nějaký trapný pokus o vtip.

Do toho zbytnělá ega neustále navzájem hodnotí své pohnutky, ale vše v rámci mělké sociální soutěže o nejlepší image. Opravdová svoboda a nezávislost jsou už mimo mantinel a znamenají spíš osamocenost.

Jedu na vernisáž výstavy kamarádových obrazů a vybaví se mi věta filozofa Jeana Jacquesa Rousseaua: „Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech.“

Dorazím na místo výstavy, nestíhám nasadit správný vernisážový obličej, kamarád hned spráskne ruce: „Proboha, co ti je? Vypadáš strašně, ale strašně smutně! Promiň, já vím, to se holkám neříká!“

 

„Asi není proč se smát,“ nenechám se chytit do okovů small talks.

„Však počkej, my tě pobavíme!“

Počkala jsem do proslovu s rádoby vtipnou pointou a zmařila pět pokusů o nezávaznou konverzaci.

Normální solitérský zásek, kdy si prostě duše potřebuje dáchnout. Odcházím s jasnou nálepkou podivína.

Chytám tágo, aspoň bude chvíli klid, taxikář má pusu do podkovy. Mlčí.

„Jste nějakej smutnej.“ Nevěřím tomu, že jsem tohle vypustila z úst.

„No to jsem, já měl totiž donedávna dva psy – vlčáky,“ odpoví hned řidič. „Jeden mi před měsícem pošel na infarkt, to znamená, že mu kus sraženiny ucpal srdeční tepnu, a fenu zase skolila mrtvice, ta se z toho teda vyhrabala a zatím se drží… Víte, co je mrtvice, jo? To je, když vám kousek sraženiny ucpe zase mozkovou tepnu.“

„To je blbý, pes je kamarád,“ odpovím.

„Hlavně Bláňa, moje žena, je z toho celá hotová. A co vy?“

„Já byla na vernisáži.“

„To musela bejt prča.“

„To jo, neskutečná…“

„My jdem zase s Bláňou příští tejden na Lennona, aby přišla na jiný myšlenky.“

„Ale Lennon je mrtvej.“

„To není možný, máme to do třetí řady,“ ohradí se taxikář.

„V roce osmdesát jsem kvůli jeho smrti brečela na záchodku základní školy celou hlavní přestávku místo svačiny.“

„No vidíte, brečela jste zbytečně, teď tu bude hrát. Tady mám lístek.“

„Ukažte… hm, jdete na koncert Eltona Johna.“

„To je fuk, Lennon nebo Elton. Tak jste doma. Dáte mi stovečku.“

„Dík, zlepšil jste mi náladu,“ směju se.

„Tím, že pohřbívám psy?“

„Ne. Že oživujete Lennony.“

Doma mě vítá přítel se slovy: „Ty se taky furt směješ, mě z tebe jednou raní mrtvice.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama