Den, kdy jsem podlehl staré dámě s maskou

Report

Hodně odlišný je letošní ročník Tour de France, nejslavnějšího cyklistického závodu světa. Unikátní byla i jeho pátá etapa z Gapu do Privas, jejíž cíl byl o šest set metrů níže než start. „Strašná nuda, co?“ prohodil řidič našeho doprovodného vozu při jedné ze zastávek během pětihodinové jízdy. Myslím, že neměl tak úplně pravdu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Serpentiny do horského střediska Risoul 1850, pojmenovaného podle jeho nadmořské výšky, nesou jména cyklistických hrdinů, kteří tudy šlapali k etapovému vítězství v některém ze slavných závodů – včetně Tour de France, která sem naposledy zamířila před šesti lety. Čtrnáctikilometrové stoupání má průměrný sklon šest procent, objeví se i desetiprocentní pasáž, převýšení je 1 100 metrů. 

Alpské městečko, které tvoří betonové hotely obložené dřevem, vzniklo v sedmdesátých letech a slouží zimním sportům. Prvního září proto ještě zeje prázdnotou. Občas areálem projede montážní auto s muži v pracovních kombinézách a zamíří k lyžařským lanovkám. Další ruch panuje už jenom před hotelem Snow Chill, v němž je ubytovaná výprava, která sem dorazila na pozvání automobilky Škoda.

Zástupci značky, jež je sedmnáctý rok oficiálním hlavním partnerem Tour de France, mají před sebou speciální chvíle. Večer bude v Praze představeno první plně elektrické SUV z Mladé Boleslavi: Enyaq iV. A hned zítra vyjede nový model do ostré zkoušky před zraky desítek milionů televizních diváků: sytě červený elektromobil povede peloton při páté etapě 106. ročníku Tour přezdívané „Stará dáma“. 

Nás ostatní čeká taky premiéra: v sedm ráno máme sraz na parkovišti, kde startuje cyklovyjížďka s Andym Schleckem – vítězem Tour z roku 2010. Pětatřicetiletý Lucemburčan nás po večeři nabádá, abychom se víc než brzkého vstávání obávali nákazy, a připomene nejdůležitější proticovidové opatření: roušku (anglicky mask). „Až vyjedeme, můžete si ji sundat. Jinak ji, prosím, mějte pořád – i přes nos.“

 

Berany dolů

Za svítání fasuju závodní stroj, na jakém jsem ještě nikdy neseděl. Kdysi dávno jsem měl galuskového favorita, od kterého jsem okamžitě odmontoval klipsny a řídítka otočil frajersky „beranama“ nahoru – jak velela tehdejší móda u nás na sídlišti. Poslední roky používám na cesty do práce i po venkově městské kolo. 

Teď trochu rozechvěle usedám na profesionální silničku. Zjišťuju, že ani nevím, jak se ovládá přehazovačka. Když mi to Andy ukáže, šlápnu do pedálů směrem vzhůru k nedalekým sjezdovkám. Stoupání je prudké, ale kupodivu opojné, horší je to dolů. Na některých místech leží štěrk, a než si stačím ujasnit reakci brzd, dostávám menší smyk. Andy mě pochválí, že jsem před zatáčkou správně pokrčil vnitřní nohu, což mi dává křídla do další jízdy. 

Kochám se pocitem, že držím krok s legendou, občas se s funěním zkusím na něco zeptat – třeba na to, jak si vysvětluje zatím rozpačité výkony svého stájového exkolegy Romana Kreuzigera, který letos jede Tour podesáté, přičemž čtyřikrát celkově skončil v první desítce. „Asi dostal jiné úkoly a musí se víc starat o nováčky,“ komentuje Andy diplomaticky aktuální umístění českého jezdce na chvostu závodního pole, načež mi s omluvným úsměvem ujíždí.

Slunce už ozařuje špičky třítisícovek, teplota se pohybuje těsně nad nulou. Většina našeho pelotonu sesedá z kol a těší se na horkou sprchu, mně se ještě končit nechce. Andy si toho naštěstí všimne a mrkne: „Dáme ještě jedno kolo?“ Hurá! Silniční cyklisty jsem doteď spíš litoval. Nyní mi připadá, že jim začínám rozumět. 

 

Pěkní kluci

Nejsme tu ale od toho, abychom se kochali horskými štíty a falešnou důvěrou ve své cyklistické schopnosti. Krátce po deváté usedáme do vozu vybaveného označením, které nám má umožnit nahlédnout za kulisy letošní Tour de France.

Dnešní etapa startuje hodinu po poledni sedmdesát kilometrů odtud ve městě Gap. Jsme na místě o hodinu dřív, na pódiu uprostřed náměstí probíhá představování jakýchsi dorostenců v cyklistických dresech. V domnění, že jde o místní juniorské naděje, kterým má symbolická spoluúčast na dnešní slávě dodat motivaci do další sportovní kariéry, ceremoniál nejdříve ignoruju. Až když zaslechnu jméno Egan Bernal, dojde mi, že jsou to „oni“ – světová elita, která se za chvíli vydá na trať páté etapy. Pro vysvětlení mého omylu dodávám, že vyvolávaný muž – třiadvacetiletý Kolumbijec a vítěz loňské Tour – váží při výšce 175 centimetrů pouhých šedesát kilo.

 

Snažím se procpat davem ke koridoru, jímž za pár desítek minut projede stosedmdesátihlavý peloton. Nepošlape tudy ještě naostro, historickým centrem se v pomalejším tempu jen přesune k „nultému kilometru“ – na místo ostrého startu, které je kousek za cedulí označující konec města. Téměř každý druhý divák má na sobě červenobílý puntíkatý dres. Divím se, že trikot pro nejlepšího vrchaře je tady populárnější než ten žlutý pro nejlepšího jezdce v celkovém pořadí, za chvíli se ale záhada částečně rozluští: v boční ulici stojí kamion, z jehož útrob trika s puntíky rozdávají hostesky najaté firmou Leclerc, která je sponzorem tohoto bodování.

Stranou od hlavního náměstí panuje klid. Podél ulice lemované zátarasy s reklamami postávají první skupinky fanoušků, mnohem víc lidí ale posedává na zahrádkách zdejších kaváren. Oprašuju gymnaziální francouzštinu a ptám se dvou žen, z nichž jedna sedí na přineseném kempinkovém křesílku: Přijely jste zdaleka? Obě se rozesmějí a ukážou na dveře domu, který mají za zády: „Ani ne, bydlíme tady.“ Pro případ, že se nedorozumíme anglicky, mám připravenou ještě jednu otázku v domorodém jazyce: Proč milujete Tour? „Baví nás ta atmosféra, navíc jsou to pěkní kluci,“ říká Angelique a její matka Janine dodává: „Je to sláva pro celou Francii.“

Vracím se k autu, které musí vyjet včas, abychom se vmáčkli do kolony před pelotonem. Jenže dosavadní průchody se mezitím uzavřely a pořadatelé jsou neoblomní. Utíkám oklikou přes půlku města a stíhám to jen tak tak.

 

Placka z kopce 

Náš řidič se jmenuje Maurice Bourg-houts a je to bývalý cyklista. V mládí snil o účasti na velkých závodech, ale než stačil nastartovat profesionální kariéru, musel se závoděním po ošklivém pádu skončit. „Dostal jsem po operaci zánět nohy a byl jsem rád, že mi ji nakonec nemuseli uříznout,“ vzpomíná třiačtyřicetiletý Holanďan. Pracuje jako obchodní zástupce firmy na výrobu žaluzií, a protože na cyklistiku nezanevřel, a k tomu je vášnivý motorista, přihlásil se do konkurzu na jednoho z oficiálních řidičů Tour. Uspěl, takže si už několikátý rok odskakuje ze zaměstnání na třítýdenní cestu napříč Francií.

„Na zadním sedadle mám tablet, můžeš se koukat na přenos,“ navrhuje Maurice, když zpoza volantu vidí, jak si vyvracím krk v naději, že alespoň na chvíli zahlédnu špici pelotonu. Ladím Eurosport přesně ve chvíli ostrého startu. Christian Prudhomme, bývalý novinář a už patnáctý rok ředitel Tour, stojí v červeném elektromobilu tak, že mu vykukuje půlka těla střešním oknem ven. Když mávne bílým praporkem, z čelního pohledu se téměř nic nezmění, výrazněji zrychlí jen hrstka závodníků. „Tohle obvykle dělají nepříliš úspěšné nebo nové týmy, které na sebe chtějí upozornit a využít alespoň na chvíli pozornost kamer,“ objasňuje Maurice. 

Pak mu zachrčí na klíně vysílačka a ohlásí se šéf závodu osobně: „Vítejte v páté etapě. Během následujících hodin nás čeká průjezd třemi departmenty – Hautes-Alpes, Drome, Ardèche. Krajina se bude zajímavě měnit: začínáme v horách, protáhneme se překrásnými kaňony, pak uvidíme spoustu vinic a olivových sadů, projedeme město nugátu Montélimar a stočíme se podél Rhôny do města Privas – znáte možná jejich karamelizované kaštany. Dnešní etapa nemá žádná prudká stoupání, ale v závěrečném úseku může foukat boční vítr. Úplný závěr bude vhodný pro sprintery. Tak uvidíme, jestli se dočkáme něčeho zajímavého. Užijte si to!“

Krajina je opravdu nádherná a dramatická. Na dně skalnatých roklí pádí divoké řeky, z kopců vykukují kamenné provensálské vesnice. Zato v pelotonu se nic vzrušujícího nebo oslnivého neděje. Soupeři si povídají, někteří se z legrace pošťuchují, další se občerstvují, mávají do kamer. Vidím dokonce jezdce, který ukazuje ostatním dravce vznášejícího se nad soutěskou. Závodnická pasivita není žádné překvapení. Placatá etapa, jejíž cíl leží o 600 metrů níže než start a která má jedinou horskou prémii (i ta je ovšem v nižší nadmořské výšce než začátek trati), asi ani jinak vypadat nemůže.

 

S miss do nebe

„Uděláme si přestávku a počkáme na peloton,“ zavelí Maurice na čtyřicátém kilometru. Zastavujeme u kruhové vesnické křižovatky, kde už parkuje několik vozů, jejichž posádky vytáhly z kufrů kempinkový nábytek a teď čekají na příjezd Tour. Resetuju v paměti pár otázek ve francouzštině a vydávám se diváky oslovit. Ukazuje se, že přijeli ze sousedních vesnic. „To si člověk nemůže nechat ujít,“ říká Jacques, pohodlně usazený ve stínu borovic. Na otázku, kdo dneska vyhraje, odpovídá: „To nikdo neví. Uvidíme. Jede se skoro po rovině, třeba někdo zaútočí. Nebo taky ne.“ Když nás zaslechne muž sedící opodál, přidává se k hovoru: „Sleduju to celý život. Nejvíc se mi líbí právě to, že nikdy nevíte, jak to dopadne. Stát se může cokoliv.“

Tunýlkem pod železniční tratí projíždějí policejní motorky. Objedou kruháč, zkontrolují prostor a megafonem upozorní, aby už nikdo nepřecházel z jedné strany na druhou. Pak zamíří zpět k pelotonu. Následují týmové vozy, některé zdraví diváky typickým klaksonem s krátkým přerušovaným troubením. Přibývá motorek, pak se objeví ředitelský elektromobil Enyaq a vzápětí tunýlkem prosviští peloton. Ozývá se potlesk, ojedinělé výkřiky Vive la France!, zatřepetá se pár vlajek. Pak už projíždí jen další dlouhá kolona vozů s mechaniky, zdravotníky, rozhodčími, trenéry. „Na tuhle Tour se čekalo jako na spásu,“ říká mi Jacques, když si skládá svoje křesílko. „Šlo o financování celého sportu. Kdyby se závod letos neuskutečnil, sponzoři by ztratili trpělivost.“

Hlavolam, jak se teď zařadíme opět před peloton, řeší tři vrtulníky, které na nás čekají na planině kousek odtud. Maurice a další řidiči nás v tichosti opustili ještě před příjezdem závodníků, aby na nás mohli počkat o pár desítek kilometrů dál, kde máme přistát. V helikoptéře na mě zbývá sedadlo mezi dvěma influencerkami, které poprosily o místo u okénka, aby jejich fanoušci nepřišli o nejlepší výhledy. Andrea Bezděková je Česká miss z roku 2016 a já dostávám čestný úkol pořídit jejím mobilem video, jak po schůdkách stoupá do kabiny. Když se odlepíme od země, připadám si trochu zhýrale, ale užívám si to. Kdo by se nechtěl prolétnout nad cirkusem jménem Tour de France? Dole na zemi se drží had závodníků stále pohromadě.

 

Královna sezony

Při průjezdu historickými centry provensálských měst je trať lemovaná zástupy lidí, ale jinak projíždíme dlouhými úseky, na nichž je tu a tam jen pár diváků – nebo také nikdo. Důvodů slabší návštěvnosti přímo podél trasy letošní Tour je víc.

Francii zasáhla epidemie koronaviru už na jaře velmi silně a po určitém zklidnění se čísla opět příliš nedaří zkrotit. V nejpostiženějších regionech zůstává povinnost nosit roušky na veřejnosti, i další opatření zůstávají přísná. Co se týče samotné Tour, platí pravidlo 2-0-2-0, které kromě čísla letošního ročníku znamená následující: udržovat mezi sebou vzdálenost dva metry, žádné podpisy závodníků, používat dvě základní pomůcky, roušku a dezinfekci, a žádné selfies se závodníky. V horských serpentinách a zejména při ikonických etapách s vrcholovými dojezdy je návštěvnost omezena a v několika případech i zapovězena. Své způsobil rovněž přesun Tour z července na září: v klasickém termínu se do Francie ve velkém nahrnou fanoušci-dovolenkáři se svými karavany, zatímco na konci léta už děti chodí do školy a na prázdniny není takové pomyšlení. 

Pro člověka, který vidí Tour poprvé na vlastní oči, je atmosféra přesto úžasná. Na místech s nejhezčími výhledy si lidé dělají pikniky, spousta diváků přijíždí na kolech, nápady na výzdobu náměstí a návsí neznají mezí, k vidění je spousta ozdobených traktorů a hasičských vozů, transparentů či nástěnek s fotkami největších hvězd Tour od místních dětí. Podél trati však nepanuje jenom idyla. V jedné z chudších horských vesnic pobíhají podél zátarasů mladíci s palestinskými vlajkami pod bedlivým dohledem zakuklenců se samopaly. Terčem protestu je cyklistický tým Israel Start-Up Nation, který Palestinci považují především za nástroj státní propagandy a mají za zlé Chrisi Froomovi, čtyřnásobnému vítězi Tour, že se od příštího roku upsal právě této stáji (jeho současný tým Ineos ho na letošní Tour i proto nenominoval). 

Názvy týmů a jejich titulárních sponzorů jsou pro mě dost záhada, zkouším si tedy během další cesty zjistit víc. Času mám na to dost. Pátá etapa měří 183 kilometrů, peloton se za námi „plouží“ čtyřicítkou, celkovou dobu dnešní jízdy odhadují komisaři na čtyři a půl hodiny. Začínám týmem dosud spjatým s Chrisem Froomem: Ineos Grenadiers. První polovinu názvu tvoří zkratka ze slov Inspec Ethylene Oxide Specialities a jde o společnost zabývající se výrobou chemikálií. Pro její vznik v roce 1998 bylo klíčové převzetí chemické divize British Petroleum’s, hlavní postavou Ineosu je po celou dobu Jim Ratcliff, který byl před dvěma roky označen za nejbohatšího Brita. Firma nyní investuje i do průzkumu ložisek plynu a také do vývoje off-roadových vozů Grenadier, které mají navázat na tradici slavného teréňáka Land Rover Defender.

Z dalších cyklistických stájí, v jejichž sponzorech mám zmatek, mě zajímá například Jumbo – Visma, jejíž jedničkou je velký favorit Primož Roglič ze Slovinska. A zažívám podobné zklamání, jako když jsem se na základce dozvěděl, že za nápisem Parmalat na kombinéze Nikiho Laudy stojí… italská mlékárna: Jumbo je holandský supermarketový řetězec, Visma norská softwarová společnost. Po takové ztrátě iluzí už mě nemůže rozhodit, že Deceuninck jsou výrobci plastových dveří a oken a Quick-Step dodává na trh podlahové krytiny (s financováním hvězd, jako jsou Julian Alaphilippe či Sam Bennett, jim pomáhá většinový majitel stáje Zdeněk Bakala). A co Bora – Hans-grohe s jedničkou Peterem Saganem? První vyrábějí kuchyňské digestoře, druzí koupelnové vybavení – Hans Grohe z německého Schwarzwaldu byl už před sto lety průkopníkem na poli sprchových hlavic.

Mezi dalšími sponzory lze nalézt australské vinařství Mitchelton, japonskou telekomunikační společnost NTT, výrobce montážních materiálů Soudal, španělského mobilního operátora Movistar, holandskou cestovku Sunweb či soukromou vzdělávací společnost Education First. Samostatnou kapitolou jsou pak týmy, v jejichž záhlaví se vyskytuje název státu. Tak například Bahrain – McLaren financuje vedle britského výrobce automobilů bahrajnský princ Násir bin Hamad al Chalífa. Podobně tým Astana založil kazašský prezident Nursultan Nazarbajev a na financování se podílí konsorcium osmi státem vlastněných podniků, přičemž hlavní misí je podle oficiálních mate-riálů „šířit pozitivní image Kazachstánu a jeho metropole pomocí sportovních úspěchů“. Žádoucí obraz země má podpořit i tým UAE Team Emirates či již zmíněný Israel Start-up Nation. 

Hlavním lákadlem sponzorů je vysoká sledovanost, která letos dosahuje rekordních čísel. V důsledku odložení největších sportovních událostí roku – fotbalového Eura v Británii a letní olympiády v Tokiu – se z Tour stala královna sezony.

 

Vraťte mi kolo!

Náš řidič Maurice nepřestává žhavit vysílačku ve snaze domluvit s komisaři možnost přiblížit se na dohled čela závodu. Nakonec se mu to podaří a vybírá skvělé místo: zpomalujeme u krajnice nad zatáčkou, v níž se za chvíli objeví peloton, v pozadí se tyčí hora Mont Ventoux, která je spojena s historií Tour jako žádná jiná (letos ji pořadatelé z trasy vynechali), a nad celou scenerií se vznáší vrtulník. Na fotografování máme ale jen pár sekund: za chvíli nás dojíždějí první týmové vozy a musíme se odtud rychle pakovat.

Beru si laptop, abych zjistil, jestli se v průběhu závodu něco zásadnějšího nezměnilo. Ani náhodou, peloton zůstává pohromadě. Bavím se tedy tím, že sleduju v živém přenosu – z pohledu doprovodných motocyklů či kamer umístěných přímo na kolech závodníků – místa, která jsme před chvílí viděli na vlastní oči. „Koukni, tady jsou ty levandule,“ ukazuju Mauricovi displej, na kterém jsou vidět sklizené lány, u nichž jsme se dohadovali, jestli se fialové bylinky sklízejí jednou, nebo dvakrát ročně. Užívám si i letecké záběry na monumenty, které jsme nemohli z auta spatřit v plné kráse: staré mosty, zámky a pevnosti, horské hřebeny.

Potřebujeme se začít vzdalovat od pelotonu, abychom stihli dojet do cíle s dostatečným předstihem a měli šanci vidět finiš. Maurice se domlouvá s řidičem škodovky před námi, že si trochu zařádí: „Let’s go, let’s go!“ křičí na sebe přes vysílačku. Řítíme se vpřed a nemůžu tvrdit, že zůstávám úplně v klidu. Nejvíc nahnáno mám při průjezdu zatáčkami, v nichž stojí diváci, i na rovinkách ale trnu, aby nám přes cestu někdo nepřeběhl. Ve vzpomínce na ranní opojnou cyklovyjížďku bych nejradši vyměnil auto za kolo.

 

Zatracený bidon

Vjíždíme do Privas. Tour do městečka proslaveného svými marrons glacés (již zmíněné kaštany obalené v cukru) zavítala poprvé v historii, což je pro jeho osm tisíc obyvatel velká sláva i jisté zadostiučinění: jde o jedinou prefekturu ve Francii, která nemá železniční nádraží.

V překvapivě úzkém cílovém koridoru už je všechno připraveno. Diváci buší do reklamních panelů, aby otestovali míru hluku, jímž tradičně provázejí finišující závodníky. Doprovodné vozy jsou odkláněny stranou. Netrvá dlouho a z jásotu vzdálenějších diváků pochopím, že peloton je na dohled. Pak už si vybavuju jenom obrovský rámus a míhání projíždějících závodníků. Kdo urval první místa, se neodvažuju ani odhadnout. 

Nejdůležitější události dnešní etapy se vyjevují až postupně. 

Balík prvních závodníků poprvé v tomto ročníku ve finiši překonal sedmdesátikilometrovou rychlost. 

Petr Sagan přišel o zelený trikot nejlepšího sprintera a musel ho přenechat irskému jezdci Samu Bennetovi (slovenská megahvězda si primát založený na bodovacích prémiích vzala pozítří díky strhujícímu výkonu celého týmu zpět, ale později o něj zase přišla). 

Dosud vedoucí francouzský závodník Julian Alaphilippe převzal bidon (cyklistickou lahev s vodou) sedmnáct kilometrů před cílem, čímž o tři kilometry porušil pravidlo. O dvacetivteřinové penalizaci se dozvěděl ve chvíli, kdy kráčel na pódium. Přísným rozhodnutím přišel o žlutý trikot, nově jej získal britský jezdec Adam Yates, který byl mezitím už na cestě do hotelu. Šanci na žlutý dres pak miláček domácího publika (pořadatelská země čeká na celkové vítězství v Tour už celých pětatřicet let) zřejmě definitivně ztratil v pyrenejské etapě o tři dny později...

Vítězem etapy se stal Wout Van Aert, trojnásobný mistr světa v cyklokrosu z Belgie. Jeho hlavním úkolem je pomáhat slovinské jedničce týmu Primoži Rogličovi a tuto roli „superdomestika“ v minulých etapách plnil fantasticky. I díky tomu dostal od vedení stáje volnou ruku k tomu, aby se při hromadném dojezdu pokusil o etapový triumf.

Scházíme se u auta a probíráme, co se v páté etapě přihodilo. „Vlastně skoro nic. I díky tomu byl ale finiš velmi rychlý. Přitom nebyl jednoduchý: nejdřív kruhové objezdy, pak stoupání a na konci hrboly,“ říká Maurice. Ze závodiště slyšíme hlas vítěze Van Aerta: „Asi nejsnazší vítězství mého života. Jsem rád, že jsem si mohl odpočinout před důležitějšími etapami. A chci poděkovat týmu, že mi dal šanci porvat se o individuální úspěch.“

Opouštíme Privas a Maurice předjíždí kolonu, která se vytvořila za ka-mionem. Přijde mi, jako kdyby zapomněl, že už nejsme v závodu, nesměle proto připomínám, že se mohou objevit auta v protisměru. „Easy peasy. Simply clever,“ usměje se za volantem.

Nová závislost

O den později bych měl začít psát reportáž, kterou právě dočítáte. Jde to ztuha, protože každou chvíli překlikávám na přímý přenos šesté etapy. O den později to není o moc jiné, a když popozítří vjíždí Tour do Pyrenejí, opět trávím odpoledne jako přikovaný k monitoru.

Do letošního září jsem na Tour občas koukl jedním okem a víc mě zajímaly zeměpisné obrázky než pohled na monotónně šlapající peloton. Po zážitku s „nudou“ z Gapu do Privas se na tuhle třítýdenní bitvu dívám jinak a už si nedokážu odepřít žádnou etapu. 

Nejde totiž jen o žlutý dres, etapová vítězství či pět trikotů dalších barev. Cyklistika je vrcholně týmový sport. Strategie jednotlivých stájí se může měnit nejen den po dni, ale i v průběhu jedné etapy. A jak říkají zkušení francouzští fanoušci, stát se může cokoliv. Anebo taky ne. 

Uvidíme ale, jestli se letošní Tour de France vůbec dojede.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama