Ať mír dál zůstává… Tváře listopadu 1989 opět na balkonu Melantrichu

Post Image

Ať mír dál zůstává… Tváře listopadu 1989 opět na balkonu Melantrichu

Play icon
14 minut
Marta Kubišová, zpěvačka. „Viděla jsem tady známé – Standu Milotu, Vlastu Chramostovou, pár chartistů. Jirka Černý mi řekl: ‚Marto, chtělo by to malou Modlitbičku,‘ a vystrčil mě na balkon. Neměla jsem ani tóninu, po dvaceti letech jsem si nepamatovala slova.“

foto Tomáš Třeštík

V listopadu a prosinci 1989 se stal balkon Melantrichu jedním ze symbolů pádu komunistického režimu. K demonstrantům odtud mluvil Václav Havel, Marta Kubišová po téměř dvacetileté pauze veřejně zazpívala svou Modlitbu, vystoupila řada dalších osobností. Na balkonu se tehdy psaly moderní české dějiny. Redakce Reportéra pozvala před rokem hlavní tváře Listopadu na balkon znovu po třiceti letech. Vznikla unikátní kolekce fotografií i vzpomínek, kterou k 17. listopadu nyní odemykáme všem čtenářům. Prohlédněte si snímky Tomáše Třeštíka, které by při letošní covidové situaci nejspíš vůbec neměly šanci vzniknout.

Byl sychravý podzimní den, v Praze panovala napjatá atmosféra. Kalendář ukazoval pondělí 20. listopadu 1989; v pátek sedmnáctého příslušníci komunistické policie rozehnali na Národní třídě brutálním způsobem studentskou demonstraci. A právě to pondělí zasáhla, obrazně řečeno, do dění poprvé budova Melantrichu na Václavském náměstí. Budova, která se v následujících dnech stala jedním z klíčových míst a symbolů pádu komunistické diktatury.

V Melantrichu sídlila redakce deníku Svobodné slovo, jeho pondělní vydání čtenáři na mnoha místech vykoupili hned ráno. V tomto listu, v tiskovém orgánu Československé strany socialistické, menšího povoleného politického uskupení, totiž ten den vyšlo prohlášení odsuzující policejní zásah proti studentskému průvodu. Přestože stanovisko redakce a vedení strany vypadá na dnešní poměry krotce – vyzývalo mimo jiné k dialogu a zásadní změně politického klimatu –, vytištěné v oficiálním deníku působilo v tehdejší době jako předzvěst toho, že se děje něco opravdu vážného.

Ať žije slovo!

V hlavním městě Československa to začalo vřít prakticky hned po zmíněném tvrdém policejním zásahu v pátek 17. listopadu večer. Zmlácení studenti DAMU se setkali už v noci z pátku na sobotu, odpoledne pak student Martin Mejstřík vyhlásil na Václavském náměstí stávku vysokých škol. V neděli v pražském Činoherním klubu vzniklo Občanské fórum coby široké hnutí požadující změny režimu a propuštění vězňů svědomí. Stávku vyhlásila také divadla.

Teprve v pondělí ráno se kritika tvrdého policejního zásahu dostala k lidem prostřednictvím povoleného média, jakým bylo zmíněné Svobodné slovo. „O pátečním dění napsala už do sobotního vydání redaktorka Radka Kvačková, večerní služba k jejímu článku však doplnila část zprávy ČTK o tom, že akci ‚zneužily nepřátelské živly a pořádkové jednotky byly nuceny přijmout opatření k zajištění klidu a pořádku‘,“ uvádí Karel Sedláček v publikaci Balkón, fenomén listopadu 1989. „Pondělní noviny už ale byly bomba,“ doplňuje tehdejší redaktor Svobodného slova. „Do té doby o všem referovali jen v Hlasu Ameriky, BBC a rádiu Svobodná Evropa.“

Poměry v deníku Svobodné slovo už nějakou dobu naznačovaly, že se časy mění. Jeho šéfové v Československé straně socialistické byli samozřejmě loajální ke komunistickému režimu, koncem osmdesátých let však redakci dávali určitý prostor k svobodnějšímu psaní – o deset let dříve něco nemyslitelného. V novinách pracovala řada lidí s vyhraněným postojem k režimu a s kontakty na disidenty, v korektorně seděli chartisté, pod cizím jménem publikovali i někteří zakázaní autoři. Právě tento stav se stal předpokladem „revolučního vydání“ z 20. listopadu.

Podpořte Reportér sdílením článku