Pane Jiří, děkuji

S Jiřím Menzlem jsem se znal bezmála šedesát let. To je hodně. Patřil do jakéhosi nevyhlášeného sdružení lidí, kteří měli mnoho společného, a tak jim z toho vzniklo přátelství. Ján Roháč, Vladimír Svitáček, Miroslav Horníček, patřil tam i Jiří Šlitr, Miloš Forman a taky Jiří Menzel. Dodnes si považuju toho, že jsem se k nim mohl připojit i já.

Byli jsme si všichni velmi blízcí, a tak, kdykoliv někdo z nás hledal spolupracovníka na nějakém chystaném díle, zalovil, samozřejmě, nejprve v řadách těch nejbližších. A tak jsem se stal občas i já spolupracovníkem vynikajícího filmaře, vynikajícího divadelníka a vynikajícího kamaráda Jiříka Menzla.

Blízkost takového člověka je obohacující, a tak Jiřímu dnes mnoho dlužím. Za to, co jsem se od něho naučil, za to, co jsem s ním prožil, za jeho humor, s nímž přistupoval ke všemu, do čeho se pustil.

Jeho základní pracovní krédo nespočívalo ve snaze získat Oscara, ale ve snaze získat srdce diváka. A za to dostal Oscara. Často jsem od něj slyšel, že točí takové filmy, jaké by se líbily jeho mamince. Tahle prostá věta pro mě znamená dodnes mnoho.

Nevzpomínat na takového člověka nelze. A tak Jiří patří k mému životu neodmyslitelně, a všechno, co jsem při našem společném putování žitím od něho pochytil, pečlivě ve své mysli schraňuju. A je toho nemálo.

Takže pane Jiří (celý život jsme si vykali), děkuju vám za všechno.