Koňská dávka motivace

Lidé

Volejbalová kariéra Heleny Havelkové v kostce: první kontakt s míčem ve dvanácti. V patnácti česká extraliga. V devatenácti italská série A1, jedna z nejlepších soutěží světa, a v ní postupný zisk takřka všech dosažitelných titulů. Sezony v elitních ligách Číny, Polska či Turecka. Zatím poslední sezona zakončená výhrou všeho vyhratelného v moskevském Dynamu. K tomu patnáct let v reprezentaci. Tak. A teď si to proberme podrobněji.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Šestkový volejbal to v Česku nemá jednoduché. V létě ho na antuce v kempech a na táborech plácá kdekdo, bez zvláštního důrazu na techniku nebo pravidla létají balony nad sítí takřka nepřetržitě. Kdekdo je také, zejména co se herní taktiky týče, odborníkem (i když je fakt, že všelidová odbornost se v českém prostředí neomezuje jen na volejbal). 

Když ale léto skončí, volejbal jako by byl (po)zapomenut. Návštěvnost české extraligy je až na výjimky průměrná, podobně jako její úroveň – a koneckonců i prestiž a platy hráčů a hráček. Pozor, řeč je stále o volejbalu šestkovém, nikoli o jeho mladším – a pro mnohé atraktivnějším a srozumitelnějším – volejbalu plážovém, jehož popularita se naopak neustále zvyšuje. 

„Šestky“, v nichž, mimochodem, Československo v padesátých a šedesátých letech minulého století patřilo k nejlepším na planetě, prostě nejsou žádný fotbal ani hokej a bez ohledu na to, kolik rekreantů se jim v létě oddává, kvůli nim na náměstí nikdo hopsat nechodí.  

Což ale naštěstí neznamená, že české volejbalové prostředí neumí vyprodukovat špičkové hráče a hráčky: jedním z nejzářnějších příkladů posledních minimálně deseti let je Helena Havelková, jednatřicetiletá volejbalistka původem z Liberce, aktuální hvězda nejvyšší ruské soutěže a jedna z nejlepších evropských smečařek současnosti.

 

V záloze 

Základním, byť samozřejmě ne jediným předpokladem k úspěšné volejbalové kariéře je výška. S Helenou to bylo tak: jako dítě se nejdřív věnovala aerobiku, který ji i dost bavil, jenže brzy přerostla nejen všechny holky, ale i kluky v oddíle. Tím pádem neměla s kým cvičit a cítila se – jak sama říká – blbě.  

Pak závodně plavala, ale tou dobou už zkusila i sport, jemuž se závodně věnovali rodiče: bylo jí dvanáct, když se poprvé postavila pod síť a odbila míč. „Což je docela pozdě,“ říká dnes. Většina dětí začíná se „svým“ sportem o dost dřív, tenisti kolikrát už ve čtyřech nebo pěti.  

V případě Heleny Havelkové se nicméně ukázalo, že časová ztráta nebude hrát roli. Už za tři roky (2003) Helena coby patnáctiletá poprvé nastoupila za extraligový ženský tým Liberce a taky za juniorskou reprezentaci. Hned v následující sezoně odešla do pražské Slavie, načež jí bylo jednoho jarního dne roku 2007 vedením klubu řečeno, že o ni jeví zájem jeden z týmů italské ligy. Pro představu: italská série A1 je pro volejbalisty něco jako NBA pro basketbalisty. „Kdo hraje volejbal, chce ho hrát v Itálii,“ shrnuje lakonicky Helena (jejíž růst se nakonec zastavil na volejbalově ideálních 188 centimetrech). 

A tak ji zkraje podzimu 2007, po letním reprezentačním angažmá, rodiče dovezli do severoitalského Sassuola, čtyřicetitisícového města nedaleko Modeny. „Vybavuju si ten moment, kdy jsem zůstala sama. Naši mě přivezli, pomohli mi vybalit kufry v bytě, který jsem měla od klubu. Zůstali přes noc, ale druhý den odjeli zpátky do Čech. A já si najednou říkala – co teď?“ 

Helena Havelková má naštěstí pro vrcholový sport velmi vhodnou povahu: „Jsem hrozně cílevědomá. Vždycky si volím těžkou cestu, vždycky si sama dávám výzvy. Když do něčeho jdu, jdu do toho naplno. Když už, tak už.“

Což ji možná zachránilo i v první italské sezoně, kdy skoro nehrála, jen (řečeno sportovním žargonem) zahřívala lavičku a zlobila se na trenéra, proč už ji krucinál nepošle na palubovku. „Úplně jsem ho nesnášela!“ směje se dnes. Jenže trenér nejspíš věděl, co dělá: celou základní část sezony si Havelkovou piplal a hrát ji nechal až v play off, kde pak v každém zápase nasázela třicet bodů. V následující sezoně už česká hráčka v Sassuolu nastupovala v základu.

 

Ruská škola

Italské angažmá Heleny Havelkové, alespoň to první, trvalo celkem pět let: po dvou přešla ze Sassuola do týmu Busto Arsizio, kde pak také zažila hvězdnou sezonu 2011/2012. Jako kapitánka dovedla tým k vítězství v lize, italském poháru i evropském poháru CEV. V rámci italského poháru byla navíc vyhlášena nejlepší hráčkou. „Což byl fakt krásný pocit,“ vzpomíná Helena. 

Tak krásný, že se rozhodla... z Itálie odejít. „Byla jsem tam šťastná, ale najednou jsem si řekla: Svůj úkol jsem tu splnila, dokázala jsem, že na to mám. Nastal čas zkusit to jinde.“ Rozuměj: nastal čas dát si další výzvu.

Rusko je ve světě volejbalu proslulé v podstatě stejně jako Itálie. Jeho nejvyšší soutěž patří k úplné špičce, jeho národní týmy, mužské i ženské, už od dob Sovětského svazu sbírají medaile na olympiádách i evropských a světových šampionátech. 

Čím se Rusko od jihu Evropy naopak výrazně liší, je jednak styl hry – ruský volejbal je pomalejší – a jednak celková atmosféra v klubech, přístup (trenérů) k hráčům a hráčkám nebo třeba síla a podoby patriotismu (ať už hráčů a funkcionářů, nebo fanoušků).  

Co se trenérského přístupu týče, nejvýraznějším – a vpravdě extrémním – příkladem je muž jménem Nikolaj Vasiljevič Karpol, dnes jednaosmdesátiletý stále ještě aktivní kouč jekatěrinburského klubu Uraločka. Karpol léta trénoval sovětskou a později ruskou ženskou reprezentaci, Uraločku pak vede nepřetržitě od roku 1969. Co do získaných medailí na domácí i mezinárodní scéně je bezesporu nejúspěšnějším volejbalovým trenérem na světě. Bezkonkurenční prvenství nicméně drží i v počtu rozplakaných hráček: Karpol se většinou už během prvního setu mění ve vzteklé monstrum, které na své svěřenkyně během time-outů ječí na celou halu. „Když proti nim hrajeme, občas se přistihnu, že při tajmu místo na našeho trenéra koukám na něj. Řve tak, že fakt dokáže rozbrečet i staré zkušené holky. A to všichni říkají, že teď už je úplný mílius, býval prý mnohem horší,“ vypráví Helena, ale dodává, že přes to všechno zůstává Nikolaj Vasiljevič naprostou ikonou ruského volejbalu. 

Helena sama naštěstí karpolovský přístup na vlastní kůži neokusila. Jejím trenérem v prvním ruském klubu Dynamo Krasnodar (kam přišla v roce 2012 z italského Busta) byl Holanďan – a nynější kouč moskevského Dynama, Rus Alexandr Sukomel, zvyšuje hlas jen málokdy. 

Ani tak ale Rusko pro Helenu nebyla – a není – úplně jednoduchá lokalita. „Rusko je vlastně dost brutální. Jak ohledně tréninku, tak třeba zranění. V Itálii vás něco pobolívá, trenér vás nechá den dva odpočívat, pošle vás na laser, magnet, tecar (druhy rehabilitační terapie pro sportovce – pozn. red.). V Rusku vám doktor řekne ‚Když tě to bolí, dostaneš injekci‘. Jistě, injekce uleví od bolesti, ale taky to znamená, že si ten postižený sval za dva tři dny utrhnete. To už ale nikdo neřeší.“

Další nepříjemnou stránkou ruské kariéry je nekonečné cestování. Týmy jsou rozeseté po celé zemi, cestuje se výhradně linkovými letadly, s přestupy i šestnáct osmnáct hodin, to když třeba letíte hrát na Sachalin, ostrov na Dálném východě, severně od Japonska. Dnes už je Helena trochu zvyklá, ale když tehdy, na podzim 2012, přišla do Krasnodaru, zažila šok. Jejím partnerem byl argentinský volejbalista Facundo Conte a do Ruska, respektive přímo do Krasnodaru, přišla Helena s ním. „Chtěli jsme hrát v jedné zemi a v jednom klubu, abychom se trochu viděli. Jenže po příjezdu do Krasnodaru jsem dostala rozpis zápasů a zjistila, že první tři měsíce budeme hrát jenom venku a v Krasnodaru vůbec nebudeme,“ směje se.

Přes to všechno se jí ale v Rusku líbilo, rychle se naučila jazyk, vplula mezi spoluhráčky, odehrála úspěšnou sezonu. 

A tak se na jejím konci sebrala a... z Ruska odešla.

Do Turecka, další z elitních evropských volejbalových soutěží. 

 

Jenom házet

Jenže právě tehdy Helena zažila jeden z prvních momentů opravdové bezmoci. Ještě před příjezdem do Istanbulu, během letního reprezentačního soustředění, ji najednou začalo píchat v pravém (tedy smečařském) rameni. „Šla jsem na magnetickou rezonanci, myslela jsem, že to nic nebude.“ Z vyšetření odcházela s diagnózou odtržené šlachy a devadesátiprocentní pravděpodobností operace. „V tu chvíli se vám zhroutí celý svět.“ 

Helena se rozhodla pro léčení v Itálii. Na operaci šla začátkem srpna, až do února následujícího roku pak nesměla v podstatě nic dělat, jen rehabilitovat. Turecký klub to nesl s krajní nelibostí, zpočátku chtěl dokonce Havelkové úplně zrušit smlouvu. „Nakonec jsme se dohodli, že přijedu v únoru. Což se stalo, ale bylo to dost hrozné, sledovala jsem spoluhráčky, jak v tréninku na smeči buší do míče, zatímco já mohla jenom házet. Vedení klubu mě navíc úplně odepsalo, což bylo vyloženě hnusné.“ 

Nakonec se Helena během jarních měsíců dostala jakž takž do formy, nastoupila v zápasech play off, i když, jak říká, zpočátku hrála opatrně. Její klub nakonec vypadl v semifinále a Helena hned odjela zpátky do Itálie, kde podepsala roční smlouvu s „domovským“ týmem Busto Arsizio. „Potřebovala jsem do své komfortní zóny,“ vzpomíná. Což se osvědčilo, během sezony v Itálii se dala fyzicky dohromady a získala i ztracenou psychickou jistotu. „Prostě jsem se vyšplhala zpátky tam, kam jsem potřebovala.“

Tím však historie jejích zranění neskončila. Druhé velké přišlo posledního dne roku 2016. Havelková tehdy hrála za Šanghaj, v Číně se jí prý strašně líbilo. „Bylo to zase něco úplně jiného, herně i lidsky. Bydlely jsme a trénovaly v takovém velkém sportovním středisku na okraji Šanghaje spolu se všemi ostatními sportovci, od plavců po badmintonisty. Oni tam tráví celý sportovní život, čtyři měsíce hrají, zbylých osm trénují. Pryč můžou, až když skončí kariéru. Ti opravdu úspěšní pak odcházejí do normálního života velmi bohatí. Navíc oni končí hrozně mladí, mým spoluhráčkám bylo osmnáct dvacet, jakmile je člověku přes pětadvacet, je v podstatě veterán. Což byl i můj případ, bylo mi osmadvacet,“ směje se Helena. 

V týmu s ní byla ještě jedna cizinka – Kanaďanka. Ani ona, ani Helena pochopitelně neuměly slovo čínsky, trenér a spoluhráčky naopak slovo anglicky. „Takže s námi neustále byla překladatelka, na tréninku i při zápasech. Oni se o nás vůbec hrozně hezky starali, byly jsme jako cizinky velice vážené.“  

Zranění přišlo přímo v zápase: Helena útočila ze zadní pozice, načež ucítila ostré bodnutí v levé noze doprovázené navíc podivným zvukem: „Jako by praskla větev.“ Jenže co prasklo, byla Helenina achilovka. Komplet. Helena zůstala bezmocně sedět na palubovce, jen zvedla ruku, aby dala rozhodčímu najevo, že má přerušit hru. 

Léčit se tentokrát odjela do Prahy k profesoru Pavlu Kolářovi, asi nejznámějšímu českému fyzioterapeutovi. Za tři měsíce byla v pořádku, ale na rozdíl od zranění ramene tentokrát nikam nespěchala: sezona v Číně je krátká, trvá jen do konce ledna. Helena měla čas v klidu začít trénovat s reprezentací a taky přemýšlet, co dál. Dvě velká zranění na jednu sportovní kariéru jsou obrovská nálož nejen po fyzické, ale i psychické stránce. 

Někdy v létě nakonec padlo rozhodnutí, že se Helena zase vrátí do Itálie, tentokrát do Monzy. To bylo v roce 2017 a Helena Havelková stála v devětadvaceti letech tak trochu na rozcestí. 

 

Motivace

Asi nejtěžším obdobím v roce jsou pro Helenu Vánoce. Jednoduše proto, že se takřka nikdy nedostane domů, k rodičům a dvěma mladším sestrám, z nichž jedna už má sama dceru. Žádný stromeček, žádný bramborový salát, žádné dárky: zatím poslední Štědrý den strávila Helena v letadle z Moskvy na druhý konec Ruska, konkrétně na už zmíněný ostrov Sachalin, kde její aktuální tým (Dynamo Moskva) hrál 26. prosince ligový zápas. 

Jedinou výjimkou za posledních víc než deset let byly Vánoce 2015, kdy Havelková hrála za polskou Polici: „Bylo to pět hodin cesty autem, navíc v Polsku se dodržují katolické svátky, takže bylo několik dní úplně volno a já mohla odjet,“ popisuje. „Je to něco za něco. Strašně málo se vidím s rodinou, mám minimální soukromý život a kvůli těm neustálým přesunům ze země do země i málo takových těch dlouholetých kamarádek, s nimiž bych se mohla pravidelně vídat.“ 

Čímž se oklikou dostáváme k onomu rozcestí, na němž se Helena ocitla v Monze. Najednou, asi poprvé v kariéře a nejspíš pod vlivem druhého zranění, začala mít vážné pochybnosti, jestli na to pořád má. Jestli ještě někdy bude schopna hrát „svůj“ volejbal, rozuměj volejbal na té nejvyšší úrovni (protože nic na půli cesty nemá pro ambiciózní a bojovnou Havelkovou valný smysl). A pokud ano, co všechno tomu bude třeba obětovat. „Sportovní život se po zranění hodně změní. Já třeba nemůžu jen trénovat s týmem, musím hrozně dřít, dělat spoustu věcí navíc, od speciálních cviků na achilovku až po neustálé posilování ramene. Teď mám například celé léto volné, ale nemůžu si dovolit přestat posilovat, protože jinak to všechno zase povolí,“ popisuje Helena. „Chce to velkou, ale fakt velkou motivaci.“

Vloni na jaře, když Havelkovou trápily tyhle nepříjemné myšlenky na možný blížící se konec kariéry, ta motivace najednou přišla, a to v koňské dávce: jejímu manažerovi se ozvali z moskevského Dynama, takové ruské mašiny na vítězství, která má snad půlku týmu v reprezentaci. Helena sbalila věci a odletěla a letos 30. dubna se jí na krku houpala medaile pro vítěze ruské superligy. Kromě toho Dynamo vyhrálo i ruský superpohár a pohár, v němž byla navíc Havelková vyhlášena nejlépe podávající hráčkou. Načež, navzdory své dosavadní fluktuantské praxi, v Moskvě prodloužila smlouvu. Protože když už, tak už.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama