Čekací hudba

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

Někdy, když zavoláš do nějaké instituce a je před tebou fronta, pustí ti do ucha čekací hudbu. Taky ti ji pustí, když nevědí, co mají odpovědět, a potřebují se zeptat někoho, kdo to tam, kam voláš, ví. Někdy ji taky možná pouštěj proto, abys to vzdal a neměl přitom pocit, že si s tebou vytřeli kaďák až tak ostentativně.

Nedávno jsem zase po čase vzal do ruky telefon, abych něco zjistil na infolince nejmenované firmy. Příjemná dívka mě vyslechla, pak se omluvila a jala se zjišťovat, co nevěděla.

„Vydržíte mi chvilku?“

A přišla čekací hudba.

 

 

Čekací hudba skoro nikdy nemá zpěvovou linku, je klidná, uspávací. Je to elektrický osoušeč na veřejných záchodcích. Použiješ, zmizíš a nevíš. Je to jen o něco déle svítící červený panáček na přechodu pro chodce, který v uspěchané době omluvně zvedá ruku o něco delší dobu než obvykle a snaží se tě udržet tam, kde tě potřebuje mít.

„Vydržte ještě chviličku. Jde nám především o vaši spokojenost a bezpečí!“

Prdlajs. Jde vám o prachy a ani nemáte koule to vyslovit na infolince alespoň na apríla.

Poslouchal jsem čekací hudbu. Většinou je to neuvěřitelně nudná záležitost. Teď to bylo jinak. Zaujala mě. Začal jsem si do ní něco zpívat. Byla to zajímavá melodie. Bavilo mě zpívat si ji pořád dokola. Čas běžel. Vteřina za vteřinou se odlupovaly od mého vyměřeného úseku na této planetě.

Dívka stále nikde. Můj dotaz zřejmě způsobil chaos v celé firmě a stoupal tou firemní důležitostí nahoru.

A tam nahoře čekal on. Představil jsem si samozřejmě tu nejhorší možnou variantu. Nevím proč, ale vynořil se mi v mozku.

On, který rozhoduje o všem. Možná se můj dotaz dostal až k němu. A on s rozhodným štěkavým hlasem vyřkl konečný verdikt, protože to je jeho firma a jedinej, kdo může o čemkoliv rozhodnout, je on.

Jenže ta zpěvová melodie z jeho čekací hudby byla moje a šlo jen o to ji zaznamenat. Ne. Jinak!

Šlo jen o to ji vysvobodit z korporátního vězení. Šel jsem do pokoje, kde byl v počítači zapnutý nahrávací program. Pustil jsem mobil nahlas, přistrčil k němu mikrofon a zpíval jsem.

Byla to dobrá melodie. Běhal mi mráz po zádech. Cítil jsem její vůni a doteky a nesl jsem ji na rameni z hořícího mrakodrapu jako americkej hasič.

A pak zničehonic čekací hudba skončila a do ticha promluvil ten příjemný ženský hlas s lehkým ostravským přízvukem. Vzpomněl jsem si na koncerty na severní Moravě. Slyšel jsem tu melodii a viděl jsem rozvášněnej kotel, kterej si užívá světa.

A pak to bylo pryč a dívka byla zpět.

„Bohužel vás musím zklamat. Toto opravdu není možné.“

„Ale jo, právě že to možné je. Neměli byste tam ještě refrén a text?“

Na druhém konci bylo ticho.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama