Svoboda je nestranná

Názory

Slavný princip – nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat – je potřeba bránit. Jen je nutné vědět, že se vztahuje na všechny slušně podané názory, nikoli pouze na ty, které si vybereme.

Audio
verze

Byl to emotivní vzkaz syna jeho otci, který před lety opustil komunistický Sovětský svaz, aby našel svobodu ve Spojených státech. „Neměj obavy,“ řekl onen Američan loni v listopadu a dodal, že za to, že říká pravdu, se mu nic nestane.

Šlo o podplukovníka americké armády – mimo jiné vyznamenaného za zranění, které utrpěl při bombovém útoku v Iráku –, jenž vypovídal pod přísahou před americkým Kongresem. A něco se mu stalo. Armádu nakonec opustil. 

 

Hrozné věci

Platí tedy stále, že v USA (a v jiných demokraciích) lidem nehrozí postih za to, když říkají, co si myslí? V poslední době se objevuje relativně dost znepokojivých zpráv popisujících situace, kdy se levicoví aktivisté snaží dosáhnout postihu, či dokonce propuštění někoho, kdo říká něco, s čím oni nesouhlasí. Tento jev se často nazývá „cancel culture“, v obvyklém českém překladu „kultura rušení“: prostě proto, že zmínění aktivisté se snaží onu nepohodlnou osobu „zrušit“.

Může vám připadat, že výše popsaný příběh podplukovníka americké armády se do této kategorie nehodí. Ale je tomu skutečně tak?

Podplukovník Alexander Vindman, jehož americká armáda vyslala coby experta do Národní bezpečnostní rady, před výborem Sněmovny reprezentantů vypovídal o tom, co zažil při své službě v Bílém domě. Řekl, že ho znepokojil dnes již známý telefonický rozhovor Donalda Trumpa s ukrajinským prezidentem Zelenským. Trump svému východoevropskému kolegovi sdělil, že by bylo dobré, kdyby ukrajinské úřady začaly „zjišťovat“ informace týkající se jeho politického soupeře, demokrata Joe Bidena: konkrétně šlo o věci ohledně podnikání Bidenova syna na Ukrajině. „Nemyslel jsem si, že je správné žádat zahraniční vládu, aby vyšetřovala amerického občana,“ řekl podplukovník Vindman a dodal, že své znepokojení sdělil i standardním postupem nadřízeným.

O pár měsíců později musel podplukovník Vindman opustit Bílý dům. Trump o něm prohlásil, že je „velmi nedisciplinovaný“, že říkal „velmi nepřesné“ a „hrozné věci“ a že ho armáda bude „řešit“. Ministerstvo obrany posléze sice schválilo jeho povýšení, ale Bílý dům s tím dělal problémy. A tak začátkem letošního července podplukovník Vindman oznámil prostřednictvím svého právníka, že kvůli „šikanování, zastrašování a mstě“ opouští armádu.

 

Nejcennější svoboda

Aby bylo jasné, příběh podplukovníka Vindmana nevyprávím, abych zlehčoval zprávy o událostech, které lze vidět na levé části politického spektra.

 

Přišlo mi například divné – zůstaneme-li v Americe –, že musel odejít kurátor muzea moderního umění v San Franciscu Gary Garrels poté, co ho zaměstnanci v petici obvinili z rasismu: důvodem nespokojenosti přitom bylo, že ve své prezentaci, v níž se dotkl snah preferovat umění žen a menšin, řekl též větu: „Nebojte se, nadále budeme sbírat i díla bílých umělců.“

Nebo je zde další případ, který má mezinárodní rozměr a českou spojitost – mnohá česká média se mu ostatně po právu věnovala. Chemik Tomáš Hudlický, jenž emigroval po roce 1968 do USA a od roku 2003 působí na prestižní univerzitní pozici v Kanadě, publikoval ve vědeckém časopise Angewandte Chemie článek, v němž mimo jiné kritizoval „novou ideologii“ požadující co největší rozmanitost a co největší zastoupení žen a menšin. 

Tento postup podle něj vede k tomu, že se zvýšená péče věnovaná těmto skupinám začíná zvrtávat a jde na úkor výběru těch opravdu nejlepších. Článek byl po bouřlivých reakcích na Twitteru stažen a – jak zevrubně popsal třeba časopis Vesmír – vědecký magazín mimo jiné odvolal dva editory. 

Tomáš Hudlický nicméně po incidentu na Brockově univerzitě v Kanadě zůstal. Zastal se ho například i biochemik a prorektor Univerzity Karlovy Jan Konvalinka: „Svoboda slova je nejcennější ze všech svobod, protože bez ní nelze žádné jiné svobody bránit,“ napsal v dopise český vědec – a já bych se pod onu větu určitě podepsal.

 

Z plynové komory

Ke zprávám o „cancel culture“, které můžete číst v mnoha médiích, těch českých i zahraničních, se ovšem vážou jisté potíže.

První věc je, že jsem se naučil brát je s rezervou a klást si vždy otázku, zda náhodou nepřehánějí. Pro příklad: na českých sociálních sítích jsem zaznamenal velké pobouření, když streamovací služba HBO Max začátkem června oznámila, že stáhne ze své nabídky legendární film Jih proti Severu z roku 1939. A to kvůli tomu, jak vykresluje otroctví v období americké občanské války. Dodatek zprávy, že HBO hodlá snímek vrátit do nabídky s vysvětlením historického kontextu, mnozí pomíjeli či zlehčovali – a vesměs pominuli i to, že koncem června se film Jih proti Severu do nabídky skutečně vrátil. Je ovšem opatřen úvodem, v němž se mimo jiné říká, že „popírá hrůzy otroctví“: mohu potvrdit, že snímek, jak si ho pamatuji, v podstatě tvrdí, že černí otroci byli u svých bílých pánů vlastně rádi.

Pak vidím druhou, možná větší potíž. Je totiž „cancel culture“ skutečně typická jen pro levici? Pominu-li případ podplukovníka Vindmana popsaný na začátku textu, existují hlasy – a zdůrazňuji, že často pocházejí z pravé části amerického politického spektra –, které poukazují na podobné vytěsňování názorů v republikánské straně Donalda Trumpa.

Že tyto tlaky existují nejen nalevo, ale také napravo, popsala například Mona Charen v internetovém The Bulwark. Je příznačné, že publicistka se v článku nejprve široce zastávala novinářky Bari Weiss, která opustila názorovou rubriku listu The New York Times; v rezignačním dopise přitom uvedla, že ji radikální kolegové nazývali „nacistkou a rasistkou“. Text ovšem končí konstatováním, že ani „pravice nemá v této věci žádnou důvěryhodnost“. „Podívejte se na konzervativní média a hledejte v nich Trumpovy kritiky. Mnoho jich není,“ napsala Mona Charen a doložila to několika příklady. Mezi nimi byl třeba moderátor Shepard Smith, který pracoval na obecně protrumpovské, nejsledovanější americké zpravodajské televizi Fox News. Smith tam kritizoval Donalda Trumpa, ten o něm nechvalně tvítoval, a pak, jednoho dne, novinář oznámil z obrazovky, že se jeho pořad v televizi vysílá naposledy.

O „cancel culture“ v souvislosti s Trumpovými přívrženci hovořil také profesor námořní vysoké válečné školy, jenž opustil republikánskou stranu a už pět let patří mezi nesmlouvavé kritiky Donalda Trumpa. „Ano, netolerantní levice je hrozba. A po většinu kariéry jsem odsuzoval lidi na levici. Ale jen moje opozice vůči Trumpovi mi přinesla obtěžování, výzvy k mému vyhazovu a výhrůžky smrtí,“ napsal na Twitteru Tom Nichols. A skutečně, v komentářích pod jeho tvíty můžeme třeba najít větu: „Dost smutné, že učíte na námořní vysoké válečné škole, a nepodporujete současného prezidenta. Měl byste dostat padáka.“

Drsnější útoky popsal v říjnu 2016, ještě před Trumpovým zvolením, konzervativní a nábožensky založený komentátor a válečný veterán David French. Když začal kritizovat Trumpa, snesla se na něj na internetu sprcha urážek. Terčem se stalo dokonce i to, že adoptoval holčičku z africké Etiopie. „Viděl jsem obrázky s tváří mé dcery v plynové komoře, s usmívajícím se Trumpem v nacistické uniformě, který se právě chystá zmáčknout knoflík a zabít ji,“ napsal French. 

 

Nalevo i napravo

Co z toho vyvozuji? Útoky na svobodu slova, „cancel culture“, chceme-li použít tento termín, nejsou po mém soudu zdaleka jen rysem levice. Snahy „zrušit“, odsoudit někoho, kdo řekne nepohodlný názor, se dají nalézt na více místech politického spektra. Podoba tohoto jevu do velké míry souvisí s internetem a sociálními sítěmi, kde si mnozí neberou servítky, své názory patřičně přiostří, navíc zjistí, že podobně smýšlejících je spousta – a začnou člověka s jiným názorem masově šikanovat.

Je určitě špatné postihovat někoho za slušně řečené a neextremistické názory, které pouze dráždí jiné a jdou proti obecnému přesvědčení nějaké skupiny. Jen bych dodal: pokud chceme skutečně hájit slavný princip – nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat –, nemůžeme tak činit výběrově. Svobodu slova musíme bránit, ať jde o chemika, kurátora umění, profesora námořní vysoké válečné školy, či politického komentátora. A ať jde o člověka nalevo, napravo, či ve středu.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama